Zákoník práce detailně upravuje povinnost zaměstnavatele odčinit škodu a nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. V této souvislosti je třeba nejprve vyložit některé pojmy, s nimiž zákoník práce operuje, následně popsat rozsah povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy a druhy náhrad, které poškozenému zaměstnanci nebo případně pozůstalým přísluší.
Společná a zvláštní ustanovení o pracovních úrazech a nemocech z povolání (§ 271k - § 271u)
Pracovním úrazem se podle zákoníku práce rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274). Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.
Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu. Tímto zvláštním předpisem je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
Nemocemi z povolání podle tohoto předpisu jsou nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Seznam nemocí z povolání tvoří přílohu nařízení vlády. Nemocí z povolání se rozumí též akutní otrava vznikající nepříznivým působením chemických látek.
Nemocemi z povolání jsou též nemoci, které byly uvedeny v seznamu nemocí z povolání platném ke dni 31. prosince 1995 a vznikly přede dnem účinnosti nařízení vlády č. 290/1995 Sb. za podmínek uvedených v tomto nařízení vlády.
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe. Odlišuje je časové období, za které náleží, tedy zda náleží za dobu pracovní neschopnosti nebo za dobu následující.
Při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější. Náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů na výživu pozůstalých je zaměstnavatel povinen vyplácet pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty.
Jde-li o náhradu škody nebo nemajetkové újmy při nemoci z povolání, má zaměstnavatel, který škodu nebo nemajetkovou újmu nahradil, právo na náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u nichž postižený zaměstnanec pracoval za podmínek, za nichž vznikla nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek. Jde-li o jinou škodu nebo nemajetkovou újmu na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o pracovních úrazech.
U zaměstnance, který je v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání v několika pracovních poměrech nebo je činný na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto základních pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat.
Zaměstnanci, který utrpí pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při výkonu práce na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr uzavřené na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl tento základní pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že postižený zaměstnanec by byl i nadále zaměstnán. Ostatní práva vyplývající z povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání tím nejsou dotčena.
Utrpí-li pracovní úraz nebo byla-li zjištěna nemoc z povolání u poživatele starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, pokud nepřestal být zaměstnán z důvodů, které nesouvisí s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; nepracuje-li z důvodů, které souvisí s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu, po kterou by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání mohl pracovat.
Způsob a výši náhrady škody nebo nemajetkové újmy je zaměstnavatel povinen projednat bez zbytečného odkladu s odborovou organizací a se zaměstnancem.
Soud může výši odškodnění stanovenou právním předpisem (tedy náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 271c a jednorázové odškodnění pozůstalých podle § 271i) přiměřeně zvýšit. V souvislosti se zavedením jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví (§ 271f ve znění účinném od 1. 1. 2021) dále platí, že soud s účinností od 1. 1. 2021 při určení jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých podle § 271i zohlední i případně přiznanou náhradu nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví.
Nepromlčují se práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody nebo nemajetkové újmy na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a práva na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Práva na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.
Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností. Vláda vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upraví nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Naposledy takto došlo k tzv. valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nařízením vlády č. 338/2023 s účinností od 1. 1. 2024.
Vedle této pravidelné valorizace je vláda oprávněna vydat nařízení vlády o obdobném obsahu i v průběhu roku, zejména pokud si to vývoj mzdové úrovně a životních nákladů vyžádá. V průběhu let 2022 a 2023 takto došlo k „mimořádné“ valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nařízením vlády č. 138/2022 Sb. s účinností od 1. 6. 2022, nařízením vlády č. 256/2022 Sb. s účinností od 1. 9. 2022 a nařízením vlády č. 131/2023 Sb. s účinností od 1. 6. 2023.
Judikát NS: 21 Cdo 3789/2012
Judikát US: II.ÚS 2925/20
Rozsah náhrady škody a nemajetkové újmy a zproštění se povinnosti k náhradě (§ 269 - § 271)
Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu.
Předpoklady povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody tedy jsou:
Klíčovou roli hrají právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rozumí se tím takové předpisy, které jsou zaměřeny na ochranu bezpečnosti, zdraví a života. Rovněž pokyny zaměstnavatele musí být vydány za tímto účelem. Není rozhodující, jakou formou je takový pokyn vydán, může jít o expresivní zvolání nadřízeného zaměstnance v situaci, kdy pracovní úraz hrozí (například zaměstnanec dosedá na nebezpečné místo, láme se pod ním lešení apod.).
Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí. Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla:
Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla:
Zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění. V případě, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, je povinen zaměstnavatel uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy.
Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. Musí tedy jít o zvláštní právní předpisy nebo pokyny, z nichž vyplývá povinnost chovat se určitým konkrétním způsobem.
Zaměstnavatel se nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela ani zčásti v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.
Judikáty NS:
Judikáty NSS:
7 As 149/2022 (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.11.2022, čj. 7 As 149/2022-28, www.nssoud.cz)
8 As 282/2020 (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.12.2022, čj. 8 As 282/2020-34, www.nssoud.cz)
6 As 312/2021 (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.02.2023, čj. 6 As 312/2021-38, www.nssoud.cz)
Judikát US:
Judikát SD EU:
C-392/21 Rozsudek of the Soudní dvůr of 22 prosince 2022, TJ v. Inspectoratul General pentru Imigrări, C-392/21 (ECLI:EU:C:2022:1020, https://e-justice.europa.eu/ecli/ECLI:EU:C:2022:1020)