21 Cdo 967/2022-217

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 169/24, proti žalovanému A. H. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze, Wenzigova č. 1004/14, o náhradu za ztrátu na výdělku, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 109/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021, č. j. 23 Co 317/2021-181, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2021, č. j. 32 C 109/2020-122, potvrzen ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným „jen ve výroku o lhůtě k plnění“ a jinak v tomto výroku potvrzen, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2021, č. j. 32 C 109/2020-122, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 20. 5. 2020 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za měsíce leden až březen 2020 částku 21 279 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 279 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení a dále od 1. 4. 2020 do budoucna hradit částku 7 093 Kč za každý měsíc vždy do posledního dne v měsíci. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 9. 2015 byl u žalovaného zaměstnán jako řidič, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni 20. 5. 2019, že dne 12. 9. 2016 utrpěl pracovní úraz, když při vykládce zboží se propadly schůdky vedoucí k nákladnímu prostoru automobilu, došlo k pádu z výšky 1,2 m na zem, čímž si žalobce způsobil zlomeninu šestého žebra vpravo a distorzi pravého ramenního kloubu, a že dne 23. 1. 2018 utrpěl další pracovní úraz, když „v pracovní době při zaplachtovávání návěsu za automobilem po podklouznutí na náledí uklouzl a upadl, přičemž se zachytil pravou paží a opětovně si zranil pravý ramenní kloub“. Jak vyplývá ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Zdeňkem Šmídem ze dne 5. 3. 2019, trpí žalobce i v současnosti onemocněním pravého ramenního kloubu, které je v přímé příčinné souvislosti s úrazem ze dne 12. 9. 2016. Úraz ze dne 23. 1. 2018 znovu obnovil stejné onemocnění, které vzniklo úrazem ze dne 12. 9. 2016. Žalobci bylo vedlejším účastníkem plněno pojistné plnění z titulu pracovního úrazu, včetně náhrady za ztrátu na výdělku „po skončení pracovního poměru“. Takto vedlejší účastník žalobci hradil až do 31. 12. 2019 částku 7 093 Kč měsíčně. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2019, č. j. R-15.4.2019-422/700 708 3886, ve znění rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019, č. j. RN-700 708 3886-315-LP, byl žalobci přiznán od 1. 9. 2018 „invalidní důchod II. stupně“ a určena výše invalidního důchodu částkou 8 998 Kč. Od 1. 1. 2020 vedlejší účastník přestal pojistné plnění žalobci vyplácet s odůvodněním, že žalobce nedodal doklad o zvýšení svého invalidního důchodu. I když žalobce tento doklad vedlejšímu účastníkovi doložil, k výplatě náhrady přesto nedošlo a přípisem ze dne 10. 3. 2020 vedlejší účastník sdělil žalobci, že „s ohledem na změnu invalidního důchodu ze stupně I. na invalidní důchod stupně II. a překvalifikování rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu požaduje zpracování nového znaleckého posudku“ a že pozastavuje výplatu náhrady za ztrátu na výdělku. Žalobce se zpracováním dalšího znaleckého posudku nesouhlasil. Má za to, že nedošlo k žádné změně poměrů a že není důvod pro změnu výplaty náhrady za ztrátu na výdělku od 1. 1. 2020.

2. Žalovaný zejména namítal, že po vyléčení následků prvního úrazu žalobce nastoupil opět do zaměstnání a žádné úlevy v zaměstnání nežádal, že po vyléčení následků druhého úrazu a po ukončení pracovní neschopnosti žalovaný nabídl žalobci uplatnění v zaměstnání na pozici řidič lehkého dodávkového vozidla (tzv. pick-up), že tuto možnost však žalobce odmítl a sám žalovanému navrhl skončení pracovního poměru dohodou s uvedením důvodu podle § 52 písm. d) zákoníku práce, přičemž žalovaný tomuto požadavku žalobce vyhověl. Žalovaný je přesvědčen, že není dána jeho „odpovědnost k náhradě škody“, přinejmenším za následek vzniklý úrazem žalobce ze dne 23. 1. 2018, který vznikl v důsledku lehkomyslného jednání žalobce. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce dne 21. 5. 2019 podal u Krajské pobočky Úřadu práce v Brně žádost o zprostředkování zaměstnání, v níž vyjádřil požadavek pracovat na plný úvazek jako řidič-skladník, tedy na shodné pracovní pozici, na které pracoval u žalovaného. Žalovaný má za to, že žalobce je schopen vykonávat práci na shodné pracovní pozici, jakou vykonával za trvání pracovního poměru u žalovaného. Nesouhlas žalobce s vypracováním znaleckého posudku, jímž vedlejší účastník podmínil další výplatu pojistného plnění, je podle žalovaného svobodným a vážným projevem vůle žalobce, jehož důsledky však nemohou jít k tíži žalovaného.

3. Vedlejší účastník uvedl, že po provedení šetření byl žalobci přiznán nárok na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to od 21. 5. 2019 z důvodu utrpěného pracovního úrazu ze dne 12. 9. 2016, že v této době již žalobce pobíral od 1. 9. 2018 „invalidní důchod 1. stupně“ přiznaný převážně pro následky tohoto pracovního úrazu, že proti původnímu rozhodnutí posudkového lékaře ČSSZ však podal žalobce námitky a požadoval zvýšení stupně invalidity, že tento nový posudek ze dne 11. 7. 2019, podle kterého byl žalobci zpětně od 1. 9. 2018 zvýšen stupeň invalidity, a tedy i částka pobíraného důchodu, žalobce vedlejšímu účastníku nedoložil a že vedlejším účastníkem bylo později z nově vystaveného posudku zjištěno, že zde nově figurují i jiná obecná onemocnění, která jsou degenerativního charakteru, a tedy nesouvisí s předmětným pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016 (u žalobce byl tímto posudkem stanoven cervikobrachiální syndrom na podkladě degenerativních změn v oblasti krční páteře, přičemž posudková lékařka J. S. B. konstatovala, že toto postižení se jeví jako posudkově závažnější, a určila ho jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce). Proto se vedlejší účastník rozhodl „ve výplatě“ od 1. 12. 2019 nepokračovat a nechat se souhlasem žalobce vypracovat na náklady vedlejšího účastníka znalecký posudek, který bude zaměřen na zjištění značné, podstatné a převažující příčiny zdravotní nezpůsobilosti k výkonu původní pracovní profese a také na vznik obecného onemocnění a jeho vliv na přiznanou invaliditu. Vedlejší účastník však souhlas žalobce k vypracování znaleckého posudku neobdržel, čímž žalobce neposkytl vedlejšímu účastníkovi potřebnou součinnost při šetření. Vedlejší účastník „v současnosti trvá na názoru“, že hlavní a podstatnou příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce je obecné degenerativní onemocnění, které nemá souvislost s pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016.

4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 32 C 109/2020-122, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31 200 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Dalibora Rakouše a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že při jednání „velmi podrobně poučil žalobce, že je na něm, aby dotvrdil a prokázal další skutečnosti, když dosud tato tvrzení nebyla, s ohledem na odlišný právní názor žalobce, vůbec uvedena“, že na žalobci bylo zejména, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k tomu, že úraz, který se mu stal, je úrazem pracovním, že dále poučil žalobce, že musí doplnit tvrzení a označit důkazy k tomu, že ke škodě došlo, kdy mělo ke škodě dojít, co bylo příčinou, jaká konkrétní škoda na výdělku vznikla, a k tomu aby doplnil, jaký byl jeho průměrný výdělek před vznikem škody ve smyslu § 351 a násl. a § 271m zákoníku práce, že dále byl žalobce poučen, že musí vylíčit a prokázat, „jaká je příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a škodou“, od kdy do kdy pracoval, od kdy mu byla poskytována náhrada za ztrátu na výdělku do kdy a „z čeho toto bylo vypočítáno“. Současně soud vyzval žalobce, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k tomu, z jakého důvodu není v tuto chvíli zaměstnán, případně zda je zaměstnán, jakou pobírá mzdu a od kdy do kdy byl či nebyl zaměstnán po rozvázání pracovního poměru u žalovaného. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě nelze vycházet z § 271u zákoníku práce, neboť zaměstnavatel poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku dobrovolně a její výplatu jednostranně zastavil s tím, že došlo ke změně poměrů ve zdravotním stavu zaměstnance, že tak nelze vycházet z toho, že předpoklady odpovědnosti za škodu byly dány od počátku bez dalšího, a že proto bylo nutné zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti ke dni, kdy přestala být náhrada poskytována. Žalobce však ani přes „velice podrobné“ výzvy soudu (přestože byl zastoupen advokátem) „nebyl s to doplnit řádně tvrzení“, „neuvedl nic bližšího k tomu, že se mělo jednat o pracovní úraz, ani z kterého konkrétního úrazu škodu dovozuje“, ani „neuvedl řádně výši průměrného výdělku před vznikem škody, když toto vztahoval i nadále k úrazům“ a bez dalšího vysvětlení uvedl, že od září 2015 do srpna 2016 činila čistá (nikoliv hrubá) měsíční mzda částku 24 950 Kč a od listopadu 2017 do ledna 2018 částku 25 679 Kč, a výši průměrného výdělku pak nesprávně vyvozoval z výpisů z bankovního účtu, z nichž „bezesporu nelze dospět k výši průměrného hrubého měsíčního výdělku, nadto k 1. 1. 2020, od kdy měla škoda vznikat.“ Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce „neunesl břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní ani v těchto základních obrysech tak, aby soud mohl o nároku žalobce rozhodnout“, že současně žalobce ani přes výzvu soudu neoznačil důkazy k tomu, proč není v současné době zaměstnán, když se omezil pouze na odkaz na rozhodnutí ČSSZ, ve kterém je však uvedeno, že je schopen pracovat na zkrácený úvazek, když jeho pracovní schopnost poklesla o 50 %, že dále uvedl, že se i nadále léčí, avšak k tomuto tvrzení neoznačil důkazy žádné, a že z tohoto tvrzení „nelze seznat, zda se žalobce nevzdal bezdůvodně jiného zaměstnání, a tedy zda si neopomněl vydělat ty částky, které by si vydělal, kdyby se např. jako uchazeč o zaměstnání podrobil rekvalifikaci“. S odkazem na ustanovení § 271b odst. 5 zákoníku práce soud prvního stupně dále dovodil, že již skutečnost, že žalobci bylo žalovaným nabídnuto jiné pracovní místo (řidiče malého dopravního prostředku), které žalobce, aniž by se zajímal o další podmínky nabídky ze strany žalované, odmítl a trval na ukončení pracovního poměru dohodou, sama o sobě představuje překážku vyhovění žalobě, a to za situace, kdy žalobce bez vážného důvodu (tento přes poučení soudu ani netvrdil, ani neprokazoval) odmítl nastoupit práci, kterou mu žalovaný zajistil a za kterou by dosahoval stejného průměrného výdělku jako před vznikem škody. Soud prvního stupně „se proto již dále nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku“, rovněž se dále nezabýval otázkou, zda byly dány liberační důvody, a pro nadbytečnost nebyl ustanoven znalec, který by mohl zodpovědět otázku, jaká je značná, podstatná a převažující příčina zdravotní nezpůsobilosti k výkonu původní pracovní profese žalobce.

5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 23 Co 317/2021-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným „jen ve výroku o lhůtě k plnění tak, že žalobce je povinen zaplatit částku 31 200 Kč do 30. 6. 2022“, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 400 Kč, a to do 30. 6. 2022, k rukám advokáta Mgr. Ing. Dalibora Rakouše a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně poučil žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o tom, že je potřeba doplnit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání označit důkazy, neboť na žalobci leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. Žalovaný tedy měl tvrdit a prokázat, že utrpěl při plnění pracovních povinností nebo v souvislosti s nimi úraz, pokud utrpěl dva pracovní úrazy, v souvislosti s kterým z nich škoda vznikla, kdy mu začala vznikat ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jaká byla výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody, jaký je jeho příjem od 1. 1. 2020, kdy se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, zda je zaměstnán, jaká je výše jeho výdělku, popřípadě pokud není zaměstnán, z jakého důvodu, zda je veden na úřadu práce, zda pobírá invalidní důchod a v jaké výši. Odvolací soud má za to, že v daném směru byl žalobce podrobně poučen ze strany soudu prvního stupně při jednání dne 6. 5. 2021, včetně následků, pokud povinnost tvrzení a povinnost důkazní nesplní. Žalobce na dané poučení reagoval podáním ze dne 21. 5. 2021, avšak z jeho obsahu je „zřejmé, že potřebná skutková tvrzení nedoplnil a důkazy neoznačil“. Odvolací soud poukázal na to, že žalobce netvrdil, kdy mu měla vzniknout ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, že pokud tvrdil, že od 25. 1. 2018 do 31. 8. 2018 byl v dočasné pracovní neschopnosti, je toto tvrzení v rozporu s jeho tvrzením, že náhrada za ztrátu na výdělku za dobu trvání pracovní neschopnosti mu byla poskytována od 25. 1. 2018 do 20. 5. 2019, že nekonzistentní jsou i jeho tvrzení o tom, v souvislosti s jakým pracovním úrazem mu měla škoda vzniknout, že v kontextu s tvrzením vedlejšího účastníka, že odškodňována byla ztráta na výdělku v souvislosti s pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016, jsou i nedostatečná, že žalobce blíže nerozvedl své tvrzení, že není v současné době zaměstnán, neboť jeho léčba není ukončena, že proto není zřejmé, zda se nachází v pracovní neschopnosti či nikoliv, což je pro určení výše ztráty na výdělku právně významné, a že žalobce netvrdil, zda je veden na úřadu práce, a neprokazoval výši svého invalidního důchodu za dobu, kdy se domáhá žalobou uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Ačkoliv byl žalobce soudem výslovně poučen, že průměrným výdělkem není ten, který pobíral před pracovním úrazem, ale ten, který pobíral před vznikem škody, a že musí uvést výdělek v hrubé výši, žalobce sdělil výši průměrné čisté měsíční mzdy za dobu před pracovními úrazy. Odvolací soud uzavřel, že za této situace soud prvního stupně správně žalobu zamítl pro nesplnění procesních povinností ze strany žalobce, jejichž následkem je právě prohra ve sporu. Odvolací soud toliko nesouhlasí se soudem prvního stupně, že žalobce neprokázal, že utrpěl pracovní úraz rovněž dne 23. 1. 2018, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce utrpěl poškození zdraví při plnění pracovních úkolů. S ohledem na absenci tvrzení a označení důkazů ze strany žalobce však podle odvolacího soudu nebylo třeba zabývat se tím, zda a v jakém rozsahu se žalovaný zprostil odpovědnosti za pracovní úraz žalobce ze dne 23. 1. 2018. Za předčasný odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně, že žalobci nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku ve smyslu § 271b odst. 5 zákoníku práce, neboť odmítl jiné pracovní místo nabízené mu žalovaným. Odvolací soud má za to, že tato skutečnost by byla pro posouzení věci právně významná jen tehdy, kdyby ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikala žalobci v okamžiku, kdy mu žalovaná nabídla jiné pracovní místo. S ohledem na absenci tvrzení ze strany žalobce však nebylo v řízení vyjasněno, kdy žalobci začala vznikat ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým jej napadá „v celém rozsahu“. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu soudem prvního stupně, přestože tak soud prvního stupně učinil nedostatečně a nesprávně, neboť chybně určil okamžik vzniku škody a nepoučil žalobce o povinnosti tvrzení, kdy měla vzniknout škoda. Dovolatel má za to, že soud prvního stupně měl posuzovat odpovědnost žalovaného ke dni vzniku škody, tj. např. ke dni ukončení pracovního poměru, že soud prvního stupně žalobce poučoval, aby tvrdil skutečnosti a označoval důkazy, které „nejsou pro posouzení rozhodné“, a to podmínky pro uznání pracovního úrazu k jinému okamžiku, než vznikla škoda, a že soudy měly přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a zejména provést dokazování podklady dodanými žalovaným, konkrétně ve vztahu k hrubým příjmům žalobce mzdovými výměry připojenými žalovaným k vyjádření k žalobě dne 18. 8. 2020. Shledal-li soud prvního stupně, že žalobce z důvodu nepochopení poučení povinnost tvrzení a důkazní povinnost v požadované kvalitě nesplnil, mohl žalobce poučit ještě jednou. Dovolatel vytýká soudům, že nepřistupovaly k žalobci jako ke slabší straně, kdy je třeba konkrétnější poučení, nikoliv nesprávné a zmatečné, tak jak je podal soud prvního stupně. Odvolací soud měl podle názoru dovolatele doplnit v odvolacím řízení poučení žalobce tak, aby dostál poučovací povinnosti. Dovolatel dále namítá, že sice po žalovaném „uplatňoval škodu ve výši nehrazení renty“, avšak že, jak uvedl v doplnění žaloby ze dne 21. 5. 2021, je si vědom, že „nepožaduje náhradu škody v 100% výši“, a že soud prvního stupně v rozsudku k danému uvedl, že „placená renta nejen že není výrazně nižší, než na kterou by měl žalobce nárok, ale tuto s ohledem na výše uvedené, dokonce spíše přesahuje“, přičemž „vycházel z výše odstupného, kdy si jej podělil počtem měsíců v roce“. Tento jeho výpočet je však podle dovolatele nesprávný, neboť výše kompenzace za nevyplacené odstupné se určuje ve výši 65 % průměrného měsíčního čistého výdělku. Podle mínění dovolatele je tedy možné, že na základě tohoto chybného výpočtu soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že výše škody vzniká od okamžiku nevyplacení dobrovolné renty, a k tomuto dni chtěl posuzovat odpovědnost žalovaného. Dovolatel je přesvědčen, že pokud by doplnil veškerá tvrzení a důkazy, tak jak to po něm požadoval soud prvního stupně, k okamžiku ukončení vyplácení „dobrovolné renty“, došlo by k nesprávnému stanovení výše náhrady. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně a procesně správný.

8. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný a řádně odůvodněný.

9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

12. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek sodu prvního stupně potvrzen ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným „jen ve výroku o lhůtě k plnění“ a jinak v tomto výroku potvrzen, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

13. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky, jaké skutečnosti je povinen tvrdit žalobce, který se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, která mu měla vzniknout následkem pracovního úrazu. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

15. K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem [§ 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

16. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o. s. ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle § 118a odst. 1 (srov. § 118a odst. 2 o. s. ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (§ 118a odst. 4 o. s. ř.).

17. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení má – jak vyplývá z výše uvedeného – rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018).

18. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, popř. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, nebo již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014).

19. Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Hypotéza hmotněprávní normy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86/2002 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93/2014 Sb. rozh. obč., anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1783/2009).

20. Jak bylo uvedeno výše, okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat, určuje skutková podstata (hypotéza) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žalobou uplatněného nároku. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku.

21. V projednávané věci je již ze skutkových tvrzení vylíčených v žalobě zřejmé, že žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu škody vzniklé žalobci pracovním úrazem, která měla spočívat ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity).

22. Základ nároku na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem (nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity) se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době pracovního úrazu, zatímco okolnosti významné pro výši nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku se posuzují podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době, kdy měl nárok na jednotlivá plnění vzniknout.

23. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 1. 2018 (dále jen zák. práce), podle něhož je třeba v projednávané věci – vzhledem k tomu, že žalobce měl podle svých tvrzení utrpět pracovní úrazy dne 12. 9. 2016 a dne 23. 1. 2018 – posuzovat základ žalobcem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

24. Podle ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274 zák. práce).

25. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě v ustanovení § 366 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v časopise Soudní judikatura).

26. Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu (srov. ustanovení § 271b odst. 1 zák. práce); tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.

27. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo k úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).

28. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. § 271b odst. 1 zák. práce).

29. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce své povinnosti tvrdit všechny výše uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem (§ 269 odst. 1 zák. práce) dostál.

30. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že žalobce měl v projednávané věci tvrdit a prokázat, „že utrpěl při plnění pracovních povinností nebo v souvislosti s nimi úraz“ (resp. že došlo k poškození zdraví žalobce nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním). Tuto pro rozhodnutí věci významnou skutečnost žalobce tvrdil již v žalobě (srov. zejména tvrzení žalobce uvedená v žalobě pod bodem II) a k jejímu prokázání rovněž označil důkazy. Skutečnost, že žalobce utrpěl dne 12. 9. 2016 a dne 23. 1. 2018 poškození zdraví (úrazy) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, žalovaný ani vedlejší účastník na straně žalovaného nezpochybňovali.

31. Z obsahu spisu se dále podává, že žalobce v žalobě (mimo jiné) tvrdil, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 9. 2015 jako řidič, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni 20. 5. 2019, že ze znaleckého posudku ze dne 5. 3. 2019 zpracovaného MUDr. Zdeňkem Šmídem (který žalobce předložil jako důkaz k prokázání svých tvrzení obsažených v žalobě) vyplývá, že žalobce trpí „i v současnosti“ onemocněním pravého ramenního kloubu, které je v přímé příčinné souvislosti s úrazem ze dne 12. 9. 2016, a že úraz ze dne 23. 1. 2018 znovu obnovil stejné onemocnění a subjektivně stejně vnímané obtíže na terénu již zhojeného poškození, které vzniklo úrazem ze dne 12. 9. 2016, že pracovní úrazy žalobce byly žalovaným řádně zdokumentovány a nahlášeny vedlejšímu účastníkovi k plnění z titulu pojištění odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání, že v rámci pojistného plnění hradil vedlejší účastník žalobci „i náhradu za ztrátu na výdělku a po skončení pracovního poměru žalobce i náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru“, že „takto hradil vedlejší účastník až do 31. 12. 2019 částku 7 093 Kč měsíčně“, avšak že od 1. 1. 2020 vedlejší účastník přestal pojistné plnění žalobci vyplácet, a že žalobci byl přiznán od 1. 9. 2018 „invalidní důchod II. stupně“, jehož výše byla stanovena částkou 8 998 Kč. Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 6. 5. 2021 byl při tomto jednání předložen soudu lékařský posudek pro účely posouzení zdravotní způsobilosti k práci vystavený L. H. ze dne 9. 5. 2019, v němž je uvedeno, že na základě výsledků lékařské prohlídky ze dne 9. 5. 2019 žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce z důvodu pracovního úrazu. V podání ze dne 21. 5. 2021 nazvaném „doplnění žaloby“ pak žalobce (mimo jiné) uvedl, že náhradu za ztrátu na výdělku akceptoval ve výši, v jaké mu byla poskytována (7 093 Kč měsíčně), že mu není známo, z čeho byla výše této náhrady vypočítána, že žalobci byl v roce 2020 poskytován invalidní důchod ve výši 9 667 Kč měsíčně, že od 1. 1. 2021 pobírá invalidní důchod ve výši 10 166 Kč měsíčně, že žalobce při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku při uznání invalidity vychází z čisté měsíční mzdy ve výši 25 679 Kč, kterou dosahoval „před vznikem škody, tedy před pracovním úrazem“, že vzhledem k výši invalidního důchodu má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 16 012 Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2021 „do dnešního dne“ ve výši 15 513 Kč měsíčně, avšak že vůči žalovanému (s vědomím, že soud nemůže žalobci přiznat víc, než uplatňuje) nárokuje náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 7 093 Kč měsíčně, neboť není povinen v soudním řízení uplatňovat 100 % svých nároků. Dále v tomto podání soudu sdělil, že v současné době není zaměstnán, neboť jeho léčba není ukončena, že kromě toho L. H. ve svém posudku ze dne 9. 5. 2019 „výslovně uvedl, že žalobce dlouhodobě pozbyl schopnost vykonávat jakoukoliv práci“, a že ztráta jeho výdělku je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 23. 1. 2018, neboť nebýt tohoto pracovního úrazu, žalobce by byl schopen vykonávat práci bez omezení a nebyla by mu přiznána invalidita druhého stupně. K prokázání těchto svých tvrzení rovněž označil důkazy.

32. Zjistil-li tedy soud prvního stupně v projednávané věci z lékařského posudku pro účely posouzení zdravotní způsobilosti k práci ze dne 9. 5. 2019 vystaveného L. H., že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce z důvodu pracovního úrazu (viz bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a byla-li (jak vyplývá rovněž z tvrzení žalovaného) mezi žalobcem a žalovaným z tohoto důvodu [z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce] uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 14. 5. 2019 (přičemž tuto dohodu žalobce označil jako důkaz k prokázání svého tvrzení o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 20. 5. 2019 již v žalobě a její kopii zaslal v příloze tohoto podání), jsou tvrzení žalobce (ve spojení s tím, co za řízení vyšlo najevo jinak) pro posouzení základu jím uplatněného nároku dostatečná (úplná), neboť už ze samotných tvrzení žalobce obsažených v žalobě vyplývá, že u něj po skončení pracovního poměru docházelo (mělo docházet) ke ztrátě na výdělku vzniklé následkem pracovního úrazu (pracovních úrazů), jejíž náhradu ve výši 7 093 Kč měsíčně mu vedlejší účastník „v rámci pojistného plnění hradil“ až do 31. 12. 2019, avšak že od 1. 1. 2020 mu vedlejší účastník toto pojistné plnění přestal vyplácet, a že se proto žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 21 279 Kč s úroky z prodlení a dále, aby mu od 1. 4. 2020 do budoucna hradil částku 7 093 Kč za každý měsíc vždy do posledního dne v měsíci.

33. Poukazuje-li odvolací soud na to, že měl žalobce, pokud utrpěl dva pracovní úrazy, tvrdit a prokázat, v souvislosti s kterým z nich škoda vznikla, že tvrzení žalobce o tom, v souvislosti s jakým pracovním úrazem mu měla škoda vzniknout, jsou nekonzistentní, a že v kontextu s tvrzením vedlejšího účastníka o tom, že odškodňována byla ztráta na výdělku v souvislosti s pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016, jsou i nedostatečná, pak přehlíží, že v případě, kdy žalobce v žalobě uvádí, že (u téhož zaměstnavatele) utrpěl dva pracovní úrazy a že „úraz ze dne 23. 1. 2018 znovu obnovil stejné onemocnění a subjektivně stejně vnímané obtíže na terénu již zhojeného poškození, které vzniklo úrazem ze dne 12. 9. 2016“, není podstatné, zda žalobce tvrdí, že ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s oběma těmito úrazy, nebo jen s jedním z nich. K tomu, aby soud mohl učinit závěr o příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku žalobce a úrazem, který žalobce utrpěl při výkonu práce pro žalovaného nebo v přímé souvislosti s ním, v takovém případě stačí, bude-li v řízení prokázáno, že tato škoda vznikla (že k poklesu nebo ztrátě výdělku došlo) následkem alespoň jednoho (kteréhokoli) z těchto žalobcem tvrzených úrazů.

34. V posuzované věci obrana žalovaného či vedlejšího účastníka na straně žalovaného ostatně ani nespočívala v tom, že by popírali žalobcem tvrzené skutečnosti, že žalobce při plnění pracovních úkolů (v přímé souvislosti s ním) utrpěl úrazy uvedené v žalobě, že byl následně uznán invalidním a že po skončení pracovního poměru dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce vedlejší účastník žalobci vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 7 093 Kč měsíčně až do 31. 12. 2019. Žalovaný argumentoval zejména tím, že po ukončení pracovní neschopnosti nabídl žalobci uplatnění v zaměstnání na pozici řidič lehkého dodávkového vozidla (tzv. pick-up), že tuto možnost však žalobce odmítl a že sám žalovanému navrhl skončení pracovního poměru dohodou s uvedením důvodů podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce, přičemž žalovaný tomuto požadavku bezodkladně vyhověl, že tu podle jeho mínění není dána jeho odpovědnost k náhradě škody, „přinejmenším za následek vzniklý úrazem žalobce ze dne 23. 1. 2018“, neboť v daném případě vznikl úraz v důsledku jeho lehkomyslného jednání, že žalobce je schopen vykonávat práci na shodné pracovní pozici, jako vykonával za trvání pracovního poměru u žalovaného (žalobce v žádosti o zprostředkování zaměstnání podané dne 21. 5. 2019 u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně sám vyjádřil požadavek pracovat na plný úvazek jako řidič – skladník, tedy na shodné pracovní pozici jako u žalovaného), a že podmínil-li vedlejší účastník další výplatu pojistného plnění zpracováním znaleckého posudku, nemohou jít důsledky nesouhlasu žalobce se zpracováním tohoto znaleckého posudku k tíži žalovaného. Vedlejší účastník pak zejména namítal, že „z nově vystaveného posudku o zvýšení invalidity“ zjistil, že nově zde figurují i jiná obecná onemocnění, která jsou degenerativního charakteru, a tedy nesouvisí s předmětným pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016, přičemž posudková lékařka J. S. B. určila jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce cervikobrachiální syndrom na podkladě degenerativních změn v oblasti krční páteře, a že z tohoto důvodu bylo ze strany vedlejšího účastníka rozhodnuto ve výplatě od 1. 12. 2019 nepokračovat. K prokázání oprávněnosti nároku je tedy podle vedlejšího účastníka nutné zodpovězení odborné medicínské otázky, a to jedině za pomoci znaleckého posudku, ve kterém by byla stanovena značná, podstatná a převažující příčina zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu původní profese, a dále se zaměřit na vznik obecného onemocnění a jeho vliv na přiznanou invaliditu.

35. Za tohoto stavu věci tedy bylo třeba zabývat se především tvrzením vedlejšího účastníka na straně žalovaného, že hlavní a podstatnou příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce (jeho zdravotní nezpůsobilosti k práci řidiče, kterou vykonával u žalovaného) je – jak podle vedlejšího účastníka vyplývá z posudku o invaliditě ze dne 11. 7. 2019 – obecné degenerativní onemocnění, které nemá souvislost s pracovním úrazem ze dne 12. 9. 2016.

36. Uvádí-li odvolací soud, že žalobce měl tvrdit a prokázat, jaká byla výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody, avšak že přes poučení soudem potřebná skutková tvrzení nedoplnil a důkazy neoznačil, a vytýká-li žalobci, že ačkoliv byl soudem výslovně poučen, že průměrným výdělkem není ten, který pobíral před pracovním úrazem, ale ten, který pobíral před vznikem škody, a že musí uvést výdělek v hrubé výši, žalobce sdělil výši průměrné čisté měsíční mzdy za dobu před pracovními úrazy, pak přehlíží, že průměrný (pravděpodobný) výdělek a jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Otázka správné výše průměrného (pravděpodobného) výdělku je tedy především otázkou právní (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněného pod č. 64/2003 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2704/2020). Měl-li v projednávané věci soud za to, že k určení výše průměrného výdělku žalobce před vznikem škody je třeba tvrdit (další) rozhodné skutečnosti vyplývající z hypotézy právní normy upravující postup při určování výše průměrného výdělku, mělo jeho poučení směřovat k tvrzení těchto konkrétních skutečností (např. skutečnosti, jaká hrubá mzda byla v rozhodném období žalobci zúčtována k výplatě), a nikoli k tomu, „nechť doplní, jaký byl jeho průměrný výdělek před vznikem škody, a to ve smyslu § 351 a následující zákoníku práce a rovněž ve smyslu § 271m zákoníku práce, tedy nikoli pouze za rozhodné období 3 měsíců, ale rovněž za rozhodné období 1 roku tak, aby bylo možno posoudit, které z období je pro žalobce případně výhodnější“, jak učinil soud prvního stupně při jednání konaném dne 6. 5. 2021 a v usnesení ze dne 27. 8. 2020, č. j. 32 C 109/2020-44.

37. Vytýká-li dále odvolací soud žalobci, že netvrdil a neprokázal, zda je zaměstnán, jaká je výše jeho výdělku, popřípadě pokud není zaměstnán, z jakého důvodu, zda je veden na úřadu práce a zda pobírá invalidní důchod a v jaké výši, pak přehlíží, že žalobce v podání ze dne 21. 5. 2021 uvedl, že zaměstnán není, neboť „jeho léčba není ukončena“, a že mu byl v roce 2020 poskytován invalidní důchod ve výši 9 667 Kč měsíčně a od 1. 1. 2021 pobírá invalidní důchod ve výši 10 166 Kč měsíčně. O tom, že je třeba, aby uvedl, zda je veden na úřadu práce a zda „se nachází v pracovní neschopnosti či nikoliv“, nebyl žalobce soudy poučen (nehledě k tomu, že na č. l. 119 spisu se nachází odpověď Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně ze dne 18. 6. 2021 na dotaz soudu prvního stupně, podle níž byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 21. 5. 2019 „dosud“), stejně jako nebyl poučen o nutnosti označit důkazy k výši svého invalidního důchodu v době, za kterou se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku.

38. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že „za této situace“ soud prvního stupně „správně žalobu zamítl pro nesplnění procesních povinností ze strany žalobce, jejichž následkem je právě prohra ve sporu“, nemůže obstát. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

39. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 967/2022

www.nsoud.cz