21 Cdo 1334/2021-504

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované BIZEMA s. r. o. se sídlem v Rakovníku, Sportovní č. 99, IČO 27194027, zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 3458/2A, o 159 764 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 203/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020 č. j. 23 Co 234/2020-477, takto:

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání žalované proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nepodjatosti znalce L. Č.), rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. června 2020 č. j. 12 C 203/2016-426 (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o nepodjatosti znalce L. Č.) a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. července 2020 č. j. 12 C 203/2016-448 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 19. 7. 2016 (opravenou podáním ze dne 22. 6. 2018) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy 159 764 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2009 pracoval u žalované jako programátor a obsluha CNC strojů, že dne 15. 7. 2013 utrpěl pracovní úraz levého oka, na jehož následky byl od 15. 7. 2013 do 8. 7. 2014 v pracovní neschopnosti, a že dne 9. 7. 2014 byl M. H., která poskytovala žalované pracovně lékařské služby, vystaven lékařský posudek se závěrem, že žalobce je „dlouhodobě zdravotně nezpůsobilým k dosavadní práci pro pracovní úraz“. Poukázal na to, že žalovaná jej jednostranně nepřevedla na jinou vhodnou práci a že mezi nimi nedošlo ani k dohodě o změně pracovní smlouvy a že dne 6. 3. 2015 okamžitě zrušil pracovní poměr „z důvodu dluhu žalované na náhradě mzdy“. Po rozvázání pracovního poměru však zůstala mezi stranami nedořešena „náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za celé období“ (od 9. 7. 2014 do 6. 3. 2015) překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, po které pracovní poměr žalobce u žalované „trval jako nerozvázaný“ a kdy žalobce nebyl jednostranně převeden na jinou vhodnou práci a nebyl žalovanou ani „nijak placen“. Náhrada mzdy za uvedenou dobu (po odečtení žalovanou poskytnuté náhrady mzdy za dovolenou nařízenou žalobci v červenci a srpnu 2014) představuje částku 156 708 Kč. Žalovaná dále žalobci vyplatila náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za „nevyužitou výpovědní dobu dvou měsíců“, tato náhrada však vycházela z nesprávně určeného pravděpodobného výdělku ve výši 130 Kč za hodinu, přestože správný průměrný výdělek měl být stanoven ve výši 140,28 Kč za hodinu. Doplatek náhrady mzdy příslušející žalobci podle § 56 odst. 2 zákoníku práce proto činí 3 576 Kč.

Žalovaná uvedla, že žalobcem uplatněný nárok v celém rozsahu popírá. Přestože žalobci nabízela několik jiných vhodných pozic, a to za stejných mzdových podmínek, žalobce nabídku odmítl, nereagoval ani na řadu dalších výzev k poskytnutí součinnosti a návrhy z její strany a pokusy o jednání mařil, když nebylo možné se s ním dohodnout ani na absolvování zdravotní prohlídky. Podle názoru žalované nemohla vzniknout překážka v práci na její straně, neboť žalobce odmítal přijmout jakoukoliv nabízenou pracovní pozici, a naopak šlo o nedůvodné absence žalobce v práci.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 12 C 203/2016-300 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 85 537,49 Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Nesvadby. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2009 jako programátor a obsluha CNC strojů, že dne 15. 7. 2013 utrpěl při výkonu práce vážný pracovní úraz levého oka, že následkem tohoto úrazu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k pracovní činnosti programátora a obsluhy CNC strojů, že pracovní neschopnost žalobce trvala v období od 15. 7. 2013 do 8. 7. 2014, že dne 9. 7. 2014 byl vystaven lékařský posudek M. H. se závěrem, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k dosavadní pracovní činnosti, že „žalovaná nabídla žalobci náhradní pracovní místa, a to lakování dílů a celků, tryskání v tryskací kabině, programování CNC strojů“, že „žalobce odmítl nabízené pracovní pozice, odmítl i podepsat to, že tyto pracovní pozice mu byly nabídnuty“, že žalobce se dne 25. 3. 2015 bez omluvy nedostavil k „mimořádné lékařské kontrole“ a že psychiatrička H. M. uvedla, že žalobce má posttraumatickou poruchu a že „znovuoživení traumatu“ je vázáno na pracoviště, ale i na osobu zaměstnavatele. Zjistil, že na jakékoli další výzvy ze strany žalované se žalobce do práce nedostavil, „na telefonické výzvy nereagoval“, ani „žádným způsobem žalovanou nekontaktoval“, k „jakýmkoli výzvám žalované zůstal zcela pasivní“ a „pro žalovanou se stal nekontaktním“ a že žalobce dopisem ze dne 28. 2. 2015 okamžitě zrušil pracovní poměr s odůvodněním, že za období od 8. 7. 2014 do 31. 1. 2015 mu žalovaná dluží náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele. Soud prvního stupně uzavřel, že postup žalobce je třeba hodnotit jako zneužití práva, neboť žalobce nebyl připraven k výkonu práce a zároveň odmítal přijmout jakoukoliv nabízenou pracovní pozici.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2019 č. j. 23 Co 53/2019-331 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že nebyl-li žalobce s ohledem na zdravotní nezpůsobilost schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a nebyl-li ze strany žalované „učiněn úkon k ukončení či změně pracovního poměru“, byla na straně žalované dána překážka v práci ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce a za takového stavu žalobci náleží náhrada mzdy. I když „žalovaná neobdržela fakticky posudek lékařky poskytující pracovnělékařské služby pro žalovanou“, s ohledem na „konstantní judikaturu“ Nejvyššího soudu je podle názoru odvolacího soudu třeba i v takovém případě na žalobce pohlížet tak, že „fakticky způsobilý k výkonu této práce ze zdravotního hlediska není“. Odvolací soud dodal, že v projednávané věci byla „nepochybně“ tato skutečnost žalované známa, jelikož se ihned „po skončení pracovní neschopnosti žalobce“ snažila vyhledat jiné vhodné „pracovní možnosti žalobce“.

Následně Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 2. 6. 2020 č. j. 12 C 203/2016-426 žalobě vyhověl, uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky 156 378 Kč a státu „částku, jejíž výše bude určena v samostatném rozhodnutí“, a rozhodl, že znalec L. Č. „není podjatým k povinnosti podání znaleckého posudku uložené mu usnesením Okresního soudu v Mělníku č. j. 12 C 203/2016-367 ze dne 17. 12. 2019“. Vázán právním názorem odvolacího soudu uzavřel, že „za období od 10. 7. 2014 do 6. 3. 2015 nevykonával žalobce pro žalovanou práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele v souladu s ustanovením § 208 zákoníku práce a přísluší mu tak za toto období náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku“ a že „žalobcem uplatněný nárok z hlediska jeho výše je důvodným“. Usnesením ze dne 29. 7. 2020 č. j. 12 C 203/2016-448 Okresní soud v Mělníku rozhodl, že na náhradě nákladů státu je žalovaná povinna zaplatit České republice 7 609 Kč.

K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2020 č. j. 23 Co 234/2020-477 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 190 636 Kč, jinak rozsudek v tomto výroku a ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, odvolání žalované proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nepodjatosti znalce L. Č., pro nepřípustnost odmítl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 21 489,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalované, podle které se ze strany žalobce jedná o zneužití práva, jež nepožívá „soudní ochrany“. Má za to, že žalobce neučinil žádné právní jednání, které by bylo v rozporu se zákonem. Uzavřel, že „pokud žalovaná spatřuje rozpor s dobrými mravy ve víceméně liknavém postupu žalobce při informování žalované o svém zdravotním stavu, je třeba přisvědčit žalobci, že na straně žalované byly právní prostředky jak takovou situaci vyřešit, a to buď žalovaného převést na jinou práci a změnit pracovní smlouvu ve sjednaném druhu práce, nebo se žalobcem pracovní poměr v souladu se zákonem ukončit“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že žalobce ani jedenkrát nepředal žalované lékařský posudek, přestože se opakovaně dostavil ke smluvnímu lékaři žalované za účelem posouzení zdravotní způsobilosti. V tomto jeho chování lze podle dovolatelky spatřovat nepoctivý záměr žalobce, neboť si „pouze vytvářel půdu pro případné odmítnutí nového pracovního zařazení, pokud by žalovaná žalobci pracovní místo pouze nenabízela, ale nařídila“; v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, kterým se odvolací soud podle jejího názoru neřídil. Dovolatelka uvedla, že dosud není dovolacím soudem dořešena otázka, „jak posoudit situaci, kdy zaměstnanec opakovaně obdrží posudek o zdravotní způsobilosti a tento posudek ani nepředá zaměstnavateli ani zaměstnavatele neinformuje o jeho závěrech“. Podle názoru dovolatelky „v souhrnu“ (opakované nepředložení lékařského posudku žalobcem žalované, absence jakékoliv reakce žalobce na výzvy žalované, zatajení léčby u psychiatra a skutečnosti, že dle vyjádření u ošetřujícího lékaře se žalobce „bojí i jen vstoupit do objektu žalované“) je celkové chování žalobce nutno posuzovat tak, že nepožívá právní ochrany, neboť je zřejmé, že u žalované „od samého začátku období po skončení dočasné pracovní neschopnosti po pracovním úrazu neměl nikdy v úmyslu vykonávat jakoukoliv práci“. Dovolatelka dále namítá, že je dovolacím soudem nevyřešena otázka, „kdy zaměstnanec před zaměstnavatelem zatají důležitou informaci o svém zdravotním stavu, která by mohla mít vliv na jeho pracovně-právní nároky či jejich výši“. Podle názoru žalované totiž „zamlčení lékařského vyšetření, z jehož zprávy se podávalo, že žalobce není schopen překročit bránu k žalované, mohlo způsobit, že bylo žalované zabráněno postupovat při posuzování nároků žalobce podle aktuálního skutečného stavu. Měl-li totiž žalobce zásadní psychické obtíže, nešlo-li pouze o účelové tvrzení, jak se vyhnout práci, mohla by žalovaná uplatnit kompenzaci vynaložených nákladů u své pojišťovny, neboť i neschopnost výkonu práce … z důvodu psychických obtíží po prodělaném traumatu by šlo podřadit pod následky pracovního úrazu, pokud by o této skutečnosti žalovaná věděla.“ Dovolatelka má za to, že je také dosud dovolacím soudem neřešena otázka, „zda zaměstnanci přísluší náhrada mzdy za období, kdy mu sice na jedné straně vznikl nárok na náhradu z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, na druhou stranu u zaměstnance nastal stav, kdy by nemohl nastoupit k výkonu zaměstnání, pokud by k tomu byl zaměstnavatelem vyzván, a to z důvodu na straně zaměstnance“. Žalovaná se naprosto zbytečně snažila nalézt žalobci pracovní uplatnění, ačkoliv šlo prakticky o neřešitelnou situaci, což ale žalovaná nemohla vědět, neboť jí tato zásadní skutečnost byla zatajena. Situaci „šlo snad řešit“ další pracovní neschopností z důvodu jiné diagnózy nebo i rozvázáním pracovního poměru, obě řešení by však předpokládala řádné nahlášení této skutečnosti ze strany žalobce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nepodjatosti znalce L. Č.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Uvedl, že se mu v dovolání obtížně hledá „jasné a srozumitelné vymezení přípustnosti dovolání … a vymezení důvodu dovolání“ a že dovolání nerespektuje „princip, že Nejvyšší soud není tzv. třetí skutkovou instancí a že je skutkovým stavem tak, jak byl v řízení zjištěn, vázán a musí z něj vycházet“. V otázce „zneužití práv zaměstnance“ není založena přípustnost dovolání žalované, jelikož se při jejím rozhodování odvolací soud neodchýlil od závěrů Nejvyššího soudu (např. od jeho rozsudku ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1815/2018), a na vyřešení dalších otázek rozsudek odvolacího soudu „skutkově ani právně nespočívá“. Žalobce uvedl, že nebyl povinen informovat žalovanou o svých konkrétních zdravotních obtížích a onemocněních, neboť takovou povinnost má pouze vůči lékaři, který posuzuje, jakou práci může nebo nemůže zaměstnanec vykonávat, a že nemá povinnost lékařský posudek doručovat zaměstnavateli.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval pro žalovanou jako programátor a obsluha CNC strojů na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2009, že dne 15. 7. 2013 utrpěl při výkonu práce pracovní úraz levého oka, v důsledku něhož byl v pracovní neschopnosti od 15. 7. 2013 do 8. 7. 2014, že dne 9. 7. 2014 byl vystaven lékařský posudek M. H. se závěrem, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k dosavadní pracovní činnosti, že v období od 9. 7. 2014 do 6. 3. 2015 nevykonával žalobce pro žalovanou práci, že dopisem ze dne 9. 7. 2014, který žalobce odmítl převzít, žalovaná nabídla žalobci náhradní pracovní místa, a to lakování dílů a celků, tryskání v tryskací kabině a programování CNC strojů, a že podle závěru lékařky z oboru psychiatrie H. M. má žalobce posttraumatickou poruchu, přičemž „znovuoživení traumatu“ je vázáno na pracoviště, ale i na osobu zaměstnavatele. Žalobce dopisem ze dne 28. 2. 2015 okamžitě zrušil pracovní poměr s žalovanou z důvodu, že za období od 8. 7. 2014 do 31. 1. 2015 mu žalovaná dluží náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanci, který nevykonává pro zaměstnavatele práci, neboť k ní pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, přísluší právo na náhradu mzdy nebo platu pro překážku v práci na straně zaměstnavatele. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné (na zbývajících dovolatelkou předestřených otázkách rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a proto tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají).

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá po žalované náhrady mzdy za období od 9. 7. 2014 do 6. 3. 2015 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

Soudní praxe dlouhodobě zastává názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce má tedy charakter ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce. Příčina toho, proč zaměstnanec nemůže v rozhodném období konat práci pro zaměstnavatele, totiž nespočívá v tom, že by zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl přidělovat) zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000 a ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002).

V usnesení ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 648/2016 se Nejvyšší soud přihlásil k již dříve vyslovenému závěru v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, z něhož vyplývá, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zák. práce. Důvody odchýlit se od tohoto závěru ustálené soudní judikatury Nejvyšší soud neshledal ani ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1645/2020.

V posuzovaném případě žalobce nebyl po celé období, za které požaduje náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele (od 9. 7. 2014 do 6. 3. 2015), z hlediska svého zdravotního stavu schopen vykonávat pro žalovanou práci podle pracovní smlouvy, neboť podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k dosavadní pracovní činnosti, a žalovaná v tomto období ani nemohla (nesměla) žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Za této situace, kdy nedošlo ke změně sjednaného druhu práce ani k převedení žalobce na jinou práci, žalobci – jak vyplývá z výše uvedeného – náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce nepřísluší.

To, že žalobce nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele v době od 9. 7. 2014 do 6. 3. 2015 podle ustanovení § 208 zák. práce, však neznamená, že na požadované plnění nemůže mít (zcela nebo zčásti) právo z jiného právního důvodu. Byl-li by příčinou ztráty zdravotní způsobilosti žalobce k sjednané práci a potažmo ztráty výdělku, který za tuto práci dosahoval, pracovní úraz, který utrpěl dne 15. 7. 2013, vzniklo by mu za podmínek a ve výši vyplývajících z ustanovení § 366 odst. 1, § 369 odst. 1 písm. a) a § 371 zák. práce právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Z tohoto pohledu se však odvolací soud – veden nesprávným právním názorem, že žalobci za období od 9. 7. 2014 do 6. 3. 2015 přísluší právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně žalované – věcí nezabýval.

Soudům je rovněž třeba vytknout, že rozhodly o (celé) žalobě, aniž by se v odůvodněních svých rozsudků zabývaly tou její částí, ve které se žalobce domáhal doplatku náhrady mzdy příslušející mu (ve výši průměrného výdělku) za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru s žalovanou dopisem ze dne 28. 2. 2015 (§ 56 odst. 2 zák. práce) ve výši 3 576 Kč. Protože důvody, pro které soudy vyhověly žalobě na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně žalované, na tuto část předmětu řízení nedopadají, jsou rozsudky soudů obou stupňů v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Dovolací soud k této vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédl, i když nebyla v dovolání žalované uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v napadeném výroku o věci samé a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídající části rovněž toto rozhodnutí (spolu s akcesorickým usnesením o výši náhrady nákladů řízení státu) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Mělníku) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhá a třetí o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 2. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1334/2021

www.nsoud.cz