Judikát NS 21 Cdo 1798/2020

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

09/15/2020

Spisová značka:

21 Cdo 1798/2020

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1798.2020.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Pracovní úraz
Povinnosti zaměstnanců
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci
Liberace

Dotčené předpisy:

§ 366 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.10.2009
§ 367 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.10.2009
§ 367 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.10.2009

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 1798/2020-1083


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech I, Čs. Legií č. 172, proti žalovanému Z. d. K. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická č. 2378/1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálena č. 75/16, IČO 45272956, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 353/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2020, č. j. 61 Co 340/2019-1054, t a k t o :

I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla vyslovena opodstatněnost základu nároku žalobce co do jedné třetiny, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se v rozsahu, jímž byla vyslovena neopodstatněnost základu nároku žalobce co do dvou třetin, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 8. 11. 2010 domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil celkem 1 382 686 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy pracoval u žalovaného v době ode dne 25. 3. 2008 do dne 9. 6. 2010 jako strojník linky na výrobu pelet. Dne 24. 10. 2009 utrpěl pracovní úraz, při kterém mu byly rozdrceny čtyři prsty na levé ruce. K úrazu došlo tak, že při práci na granulátoru, jež je součástí linky na výrobu pelet, zjistil se svým spolupracovníkem M., že se jedna z „rolen“ granulátoru netočí, vypnul tedy linku, otevřel dvířka a zkontroloval dotažení matek. Potom se pokoušel zapínáním a vypínáním granulátoru „rolnu“ roztočit. Jak přesně došlo při tom k pracovnímu úrazu, si již nepamatuje. Popřel však pravdivost údaje, který byl uveden v záznamu o úrazu, který podepsal v nemocnici pod vlivem opiátů, že se pokoušel granulátor „vyčistit pomocí kovového šroubováku“. Žalobce po žalovaném požadoval, aby mu zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 31 500 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 40 000 Kč, na náhradě za bolest (včetně navýšení podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.) 189 000 Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění (včetně navýšení podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.) 900 000 Kč a na náhradě nákladů spojených s léčením 4 386 Kč. V průběhu řízení žalobu rozšířil na celkovou částku 2 098 542 Kč a dále, aby žalovaný byl zavázán platit mu „rentu“ ve výši 11 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 7. 2016.

Žalovaný namítal, že žalobce byl k obsluze linky řádně proškolen, a to na vstupním školení vedoucím zaměstnancem žalovaného O. Č. a posléze i zkušeným pracovníkem J. S.. Byl proškolen, jakým způsobem má postupovat při obsluze zařízení a počínat si v případě ucpání granulátoru. Jakékoliv udržovací práce čištění, mazání, rozebírání lze vykonávat pouze při vypnutém stavu elektrického zařízení. Žalobce byl s tím řádně seznámen, způsob, jakým žalobce v žalobě čištění granulátoru popisuje, odporuje tomuto poučení a je v rozporu se zásadami bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V žádném případě není pravdou, že by se matrice čistila za chodu granulátoru. Žalobce, vybaven vlastním nástrojem ve tvaru „T“, šťouchal do prostoru mezi matricí a rolnami. Žalobce byl seznámen s návodem k obsluze granulátoru. Sám žalobce nerozporoval v záznamu o úrazu své zavinění, velmi dobře si pamatoval na skutkový děj i na to, že v ruce měl šroubovák, že zasahoval do stroje za chodu a teprve později účelově tvrdil, že si přestal vybavovat, zda a co v ruce držel, a že si to již nepamatuje. Bezprostřední příčinou vzniku pracovního úrazu je skutečnost, že k zásahům do soustrojí docházelo v situaci, kdy granulátor byl zapnut, nikoli vypnut, přestože byl žalobce proškolen, že je nutné při zásahu vždy stroj vypnout. Žalovaný s ohledem na chování žalobce má za to, že míra odpovědnosti žalovaného v důsledku zproštění se odpovědnosti zčásti může dosáhnout maximálně jedné třetiny.

Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 C 353/2010-820 doplněným rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 6 C 353/2010-869, bylo rozhodnuto tak, že základ nároku žalobce na náhradu škody z pracovního úrazu utrpěného dne 24. 9. 2009 vůči žalovanému je po právu co do dvou třetin, a že o výši nároku žalobce na náhradu škody bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Po odvolání žalobce i žalovaného byl usnesením Krajského soud v Plzni ze dne 6. 12. 2017, č. j. 61 Co 86/2017-886, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby se zabýval otázkou kontroly dodržování právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a ke způsobu, jakým bylo řešeno či sankciováno jejich případné nedodržování. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal žalobce dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 21 Cdo 1633/2018-912, odmítnuto jako nepřípustné.

Rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 6 C 353/2010-1017, Okresní soud v Klatovech žalobu zamítl a rozhodl tak, že zavázal žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 383 268,50 Kč „na účet advokátky JUDr. Evy Kabelkové“ a „vedlejšímu účastníku 0 Kč“. Vyšel ze zjištění, že žalobce použil k čištění zaseklé „rolny“ granulátoru šroubovák a neuvedl zařízení do klidové polohy (stroj byl pod proudem). Žalobce tímto současně porušil předpisy bezpečnosti práce a také pokyn, podle kterého bylo možno stroj čistit pouze při vypnutém stavu elektrického zařízení. Žalobce byl řádně proškolen a zapracován a byl též seznámen s předpisy bezpečnosti práce. Zjistil, že ze strany žalobce došlo k porušení předpisů bezpečnosti práce, že došlo k řádnému proškolení a zapracování žalobce, že znalost a dodržování bezpečnosti práce byly ze strany žalovaného soustavně vyžadovány a kontrolovány, a to jak ze strany vedoucího zaměstnance, tak i externího bezpečnostního technika. Dovodil též, že na pracovišti nedošlo k závažnému pochybení, které by bylo nutné řešit jinak, než napomenutím příslušného vedoucího zaměstnance a že dodržování bezpečnosti práce, zejména nošení ochranných pomůcek, bylo kontrolováno. Po právní stránce věc posoudil podle ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 a uzavřel, že předpoklady pro úplnou liberaci z odpovědnosti byly žalovaným prokázány a žalobu proto zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 61 Co 340/2019-1054-226, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „vydal mezitímní rozsudek, podle něhož je základ nároku žalobce dán v rozsahu jedné třetiny a o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „…na pracovišti nedošlo k závažnému pochybení, které by bylo nutné řešit jinak, než napomenutím příslušného vedoucího zaměstnance. Naopak to, že k těmto výtkám ze strany N. a Č. občas docházelo, svědčí o tom, že dodržování bezpečnosti práce, zejména nošení ochranných pomůcek kontrolovali. Jedinou příčinou škody (vzniku pracovního úrazu) bylo podle soudu prvního stupně pouze samotné jednání žalobce…“. Po doplnění dokazování rozhodnutím Oblastního inspektorátu bezpečnosti práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 23. 6. 2010 zjistil, že žalovaný se dopustil správního deliktu na úseku bezpečnosti práce, když (mimo jiné) „…nevypracoval podrobné písemné pokyny k zajišťování běžného provozu zařízení dle požadavku výrobce uvedeného v návodu k používání granulátoru a neumístil je v těsné blízkosti zařízení, neomezil tak nebezpečí používání nesprávného postupu při obsluze granulátoru vyplývající z neexistence podrobných písemných pokynů dle požadavku výrobce, svému zaměstnanci J. P. nezajistil při jeho nástupu do práce školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jeho odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jím vykonávané práce strojníka linky na výrobu pelet a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána…“. Dospěl k závěru, že pokud „…zaměstnavatel nezajistil svému zaměstnanci J. P. při nástupu do práce školení o odborných předpokladech a požadavcích pro výkon práce strojníka linky na výrobu pelet a J. P. byl proškolen pouze z obecných povinností zaměstnanců, současně mu nezajistil dostatečné a přiměřené informace týkající se jeho práce a pracoviště tím, že jej před nástupem na pracoviště ani později neseznámil s návodem na používání granulátoru, nelze dospět k závěru, že by bylo možno aplikovat ust. § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce…“, avšak za situace, kdy „…žalobce čistil stroj, který byl pod proudem, a to železným nástrojem…“, je možno jeho jednání posoudit jako lehkomyslné a je tak dán liberační důvod podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce, a to v rozsahu dvou třetin.

Proti tomuto rozsudku („v celém jeho rozsahu“) podal dovolání žalobce. Namítl, že odvolací soud se při řešení otázky, jaký „je vztah lehkomyslnosti ve smyslu § 367 odst. 2 písm. b) zákoníku práce k porušení právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu § 367 odst. 1 a) příp. § 367 odst. 2 zákoníku práce“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné i důvodné. Tato otázka je v praxi dovolacího soudu řešena tak, že poruší-li zaměstnanec předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, nemůže být jeho jednání kvalifikováno jako lehkomyslné, a odkázal na „rozbor“ Nejvyššího soudu, uveřejněný pod „R 28/1980“, resp. „rozhodnutí uveřejněné pod R 19/1991“. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný, jakož i vedlejší účastník na straně žalovaného ve svém vyjádření shodně obhajují závěry odvolacího soudu a shodně mají za to, „že dovolání není důvodné“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolac��ho soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu stanovení opodstatněnosti nároku co do jedné třetiny, tedy v rozsahu, ve kterém bylo žalobci vyhověno, není proto dovolání žalobce subjektivně přípustné a dovolací soud je v tomto rozsahu odmítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu (jak vyplývá i z jeho odůvodnění) však bezprostředně závisí na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých okolností se může zaměstnavatel podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce zprostit své odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je dovolání proti výroku, jímž byla vyslovena neopodstatněnost základu nároku žalobce co do dvou třetin, přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu žalobce došlo dne 24. 10. 2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 10. 2009 [tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů] - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.

Podle ustanovení § 367 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla

a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody,

b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Ustanovení § 367 zák. práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).

Již ve stanovisku ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 28/1980, Nejvyšší soud zdůraznil, že liberační důvod, spočívající v lehkomyslném chování zaměstnance, přichází v úvahu pouze tehdy, pokud zaměstnanec neporušil bezpečnostní předpisy. Na uvedené závěry Nejvyšší soud navázal následně také v rozsudku ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016, kde poukázal na to, že se jedná o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Liberační důvod spočívající v lehkomyslném jednání žalobce tak může být uvažován teprve tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s pracovním úrazem není možné vytýkat žalobci jakékoli porušení předpisů ani pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (a ostatní liberační důvody podle ustanovení § 367 zák. práce se tudíž nemohou uplatnit).

Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně, vycházeje i ze závazného právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2017, č. j. 61 Co 86/2017-886, dospěl k závěru, že u žalovaného v době úrazu existoval (ve vztahu k obsluze předmětného stroje) přinejmenším bezpečnostní pokyn (předpis), podle nějž bylo zakázáno používat k čištění stroje šroubovák, a dále pokyn (předpis), podle nějž bylo možno stroj čistit pouze při vypnutém stavu elektrického zařízení, přičemž žalobce měl oba tyto předpisy při manipulaci s granulátorem (jeho čištění) porušit; jak dále vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento (zdá se) takto zjištěný skutkový stav měl akceptovat (srov. bod 7. a 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), kdy odvolací soud se neztotožnil pouze se závěrem soudu prvního stupně o dostatečné kontrole dodržování bezpečnostních předpisů ze strany žalovaného (srov. bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Pakliže však odvolací soud připustil správnost skutkového zjištění o existenci (obecného) bezpečnostního pokynu pro obsluhu (čištění) stroje, je jeho další zjištění o neexistenci konkrétního pokynu pro (bezpečný) provoz stroje „podle požadavku výrobce“ – jak vyplývá ze závěrů rozhodnutí Oblastního inspektorátu bezpečnosti práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 23. 6. 2010 (srov. bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) - ve světle zjištěné příčiny úrazu žalobce ze dne 24. 10. 2009 - bez významu. Jak totiž vyplynulo ze skutkových zjištění, k úrazu (mechanickému rozdrcení prstů na ruce) žalobce došlo tak, že žalobce krátkým kovovým šroubovákem čistil zaseknutou „rolnu“ granulátoru, který však před tím nebyl „uveden do klidového stavu“ (byl „pod proudem“), po uvolnění se „rolna“ roztočila a rotující součásti stroje „vtáhly“ ruku žalobce mezi sebe. Je tak zcela zjevné, že pokud by žalobce dodržel onen (obecný) bezpečnostní pokyn („nešťourat“ se ve stroji, je-li „pod proudem“, resp. není-li v „klidové poloze“), k úrazu by nedošlo – „rolny“ by se nemohly roztočit a vtáhnout ruku žalobce do stroje; z uvedeného hlediska je takový pokyn odpovídající situaci v požadavku na jeho určitost a dostatečnost [k požadavkům na obsah bezpečnostního pokynu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 268/2015, a zde vyjádřený právní názor, že pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni (§ 349 odst. 2 zák. práce). Z tohoto ustanovení vyplývá, že, kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu; právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Není ničím vyloučeno, aby s ohledem na případnou složitost problematiky, v jejímž kontextu je vydáván, byl pokyn pro snazší pochopení doplněn bližším odůvodněním, uvedení důvodu však není náležitostí, bez které by měl být pokyn jako takový neúplný. Je třeba totiž mít na zřeteli, že pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vlastně představuje závazné pravidlo chování, které (v zákonných mezích) ukládá povinnost něco (ne)konat, či něčeho se zdržet, aniž by – důsledně vzato – jeho adresát byl oprávněn jeho obsah hodnotit z hlediska jeho důvodů, případně z hlediska jeho smyslu a účelu. To platí zejména, je-li obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený, zákaz určitého chování, který adresát musí bez dalšího respektovat.]. Je-li ovšem úraz žalobce (mechanismus jeho vzniku) následkem porušení existujícího pokynu k zajištění bezpečnosti práce, jinak řečeno, je-li dána příčinná souvislost mezi úrazem zaměstnance a porušením pokynu k zajištění bezpečnosti práce, nepřichází v úvahu liberační důvod podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce, i kdyby (v obecné rovině) chování zaměstnance by bylo také možno posoudit jako chování zjevně lehkomyslné.

Pakliže tedy odvolací soud za uvedené skutkové situace připustil existenci liberačního důvodu podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce, není jeho právní hodnocení správné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (vycházející z jiného právního názoru) není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek ve zbývajícím rozsahu (tedy v rozsahu, v němž nebylo dovolání žalobce odmítnuto) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. 9. 2020



JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu


Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1798/2020

www.nsoud.cz