21 Cdo 1780/2024-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem v Praze 9, Drahobejlova č. 1404/4, IČO 47114975, proti žalované HUK instalace s. r. o. se sídlem v Brně, Popelákova č. 2560/25, IČO 29248345, zastoupené JUDr. Karlem Maláskou, LL.M., advokátem se sídlem v Tišnově, nám. Komenského č. 124, o zaplacení 579 212 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 261 C 34/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2023, č. j. 44 Co 233/2022-195, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2023, č. j. 44 Co 233/2022-195, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.

2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce, za jakých podmínek ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), vzniká třetí osobě povinnost k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených příslušnou zdravotní pojišťovnou, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4323/2015, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3845/2019, nebo ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1573/2023) se ustálila na závěru, že zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na služby poskytnuté svému pojištěnci, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby vůči němu. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu zdravotnickému zařízení náklady na služby poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby, nebo následkem jiné události. Ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zakládá zdravotní pojišťovně originární právo na plnění vůči třetí osobě spočívající v náhradě nákladů, které vynaložila na poskytnuté služby hrazené ze zdravotního pojištění, které vznikly v důsledku jejího zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěnci zdravotní pojišťovny. Znamená to, že třetí osoba odpovídá zdravotní pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti nebo v jakém byl jejich vznik způsoben jednáním pojištěnce, třetí osobě vůči zdravotní pojišťovně povinnost k plnění podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění nevzniká. Jestliže právo na plnění podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovně v určitém rozsahu vůbec nevzniklo, není k náhradě v tomto rozsahu nikdo povinen a ohledně této části nákladů vynaložených na poskytnuté služby hrazené ze zdravotního pojištění nelze ani nikomu uložit platební povinnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2625/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1005/2003).

5. Okolností vylučující nárok zdravotní pojišťovny na náhradu podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění či snižující výši náhrady může být – jak vyplývá z výše uvedeného – i počínání pojištěnce, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení nebo které se na tomto následku podílelo. Takové počínání pojištěnce nemusí být zaviněné a nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3552/2014, publikovaný pod č. 86/2017 Sb. rozh. obč.). Uvedené platí i v případě pojištěnce, k jehož poškození zdraví, které mělo za následek vznik nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení, došlo pracovním úrazem [§ 380 odst. 1 (od 1. 10. 2015 potom § 271k odst. 1) zák. práce] – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3845/2019.

6. V této souvislosti se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Významné tedy není, zda zaměstnanec, který pracovní úraz utrpěl, svým jednáním zaviněně porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, neboť tyto okolnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda se zaměstnavatel zcela nebo zčásti zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem zaměstnance podle ustanovení § 270 zákoníku práce, nikoli však pro stanovení rozsahu povinnosti zaměstnavatele jako třetí osoby k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou v souvislosti s péčí o jejího pojištěnce, který utrpěl pracovní úraz (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3845/2019).

7. Za jednání pojištěnce (poškozeného zaměstnance žalované J. H.), které by se podílelo na vzniku nákladů na hrazené služby, které žalobkyně (zdravotní pojišťovna) vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání (nezajištění pracoviště proti pádu do hloubky) třetí osoby (žalované) vůči pojištěnci, nelze považovat dovolatelkou akcentovanou nedostatečnou obezřetnost pojištěnce, který rizikovou práci ve smyslu ustanovení § 106 odst. 2 zákoníku práce neodmítl. Uvedená námitka přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3330/2006) odmítnutí výkonu práce, o níž má zaměstnanec důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných osob, je právem a nikoli povinností zaměstnance. Využití tohoto oprávnění závisí výlučně na uvážení zaměstnance a je podmíněno bezprostředním a závažným ohrožením života nebo zdraví. Jeho smyslem je ochrana zdraví zaměstnance, neboť, je-li odmítnutí důvodné, nemůže být posuzováno jako nesplnění pracovních povinností. Opačný závěr, než který se podává z uvedeného rozhodnutí, by znamenal nepřípustné přenášení odpovědnosti zaměstnavatele za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a ochranu zdraví zaměstnanců vyjádřené v ustanovení § 101 odst. 1 zákoníku práce na zaměstnance. S tvrzením žalované, že „poškozený si k pádu přispěl sám, protože se musel nacházet v těsné blízkosti vstupu na balkon, resp. je velmi pravděpodobné, že si zkracoval cestu do druhé bytové jednotky přes balkon“, se odvolací soud náležitě vypořádal závěrem o neunesení důkazního břemene (bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

8. Za jiné okolnosti, které se podílely na vzniku nákladů vynaložených žalobkyní na léčení následků pracovního úrazu pojištěnce, nelze považovat dovolatelkou namítané skutečnosti, že na stanovišti „působilo několik různých subjektů (zaměstnavatelů)“, a to KOMFORT, a. s. jako „generální zhotovitel“ a vedle žalované řada dalších „podzhotovitelů“, kteří měli postupovat podle ustanovení § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce. Dovolatelka zde přehlíží, že současné působení více zaměstnavatelů (jejich zaměstnanců) na jednom pracovišti a z toho vyplývající (zákonem upravená) povinnost těchto zaměstnavatelů koordinovat postup při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nic nemění na povinnosti každého z těchto zaměstnavatelů vyplývající z ustanovení § 101 odst. 1 zákoníku práce zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce; ustanovení § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce tuto povinnost ani zčásti nepřenáší na další zaměstnavatele, jejichž zaměstnanci pracují na témže pracovišti.

9. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že zde v důsledku postupu jiných zaměstnavatelů, jejichž zaměstnanci plnili pracovní úkoly na stejném pracovišti (stavbě), nastaly okolnosti, které by žalované ztížily nebo znemožnily zabezpečení pracoviště proti pádu do hloubky. Takové skutečnosti nevyplývají ani ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že „koordinace bezpečnostních opatření probíhala zcela formálně“, že „závady v dodržování opatření BOZP byly na pracovišti běžné, bylo na ně upozorňováno, pokud byly odstraněny, vzápětí se opakovaly a jednotlivými zúčastněnými a zodpovědnými osobami byly posléze zřejmě přijímány jako samozřejmost“, že „koordinátor bezpečnosti práce D. závady opakovaně zjistil a seznamoval s nimi pouze stavbyvedoucího, který byl zaměstnancem objednatele, tedy KOMFORT, a. s., který musel mít vědomost o těchto závadách i od ostatních zaměstnanců, nejméně zaměstnanců žalované J. Č., J. G. a M. M.“, a že zodpovědnost J. Č. „lze vztahovat pouze k zaměstnancům žalované a tedy k jejich povinnostem a tímto způsobem nelze zabránit závadám a nebezpečným situacím z toho vyplývajícím v důsledku činnosti ostatních zhotovitelů“.

10. Námitkou, že „generální zhotovitel, společnost KOMFORT, a.s. porušil ustanovení § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce, když nezajistil, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele, společnosti žalovaného, když na staveništi nezajistil zbudování prvků kolektivní ochrany zajišťující zabezpečení proti pádu a nepřijal žádná opatření, ačkoliv byl na nedostatky v bezpečnosti staveniště opakovaně upozorňován a vyzýván k jejich odstranění“, a že „z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že dovolateli nebylo předáno konkrétní pracoviště (tj. apartmán nacházející se ve III. NP A37)“, neboť „v době podpisu předmětného zápisu žalovaným (resp. jeho zaměstnancem) však byla stavba zbudována pouze v rozsahu I. nadzemního podlaží, a III. nadzemní podlaží, potažmo apartmán č. A 37 v té době vůbec neexistoval“, dovolatelka nepřípustně prosazuje svoji verzi skutkového stavu, čímž vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu [že „se žalovaná (zhotovitel) ve vztahu k objednateli KOMFORT a. s. zavázala k zajištění bezpečnosti svých pracovníků v prostorách označené stavby, kde budou prováděny dohodnuté práce (subdodávka)“, že „zástupcem žalované pro záležitosti technické a bezpečnostní na označené stavbě byl J. Č.“, který byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2018, č. j. 2 T 148/2017-312, uznán vinným, že „nezajistil vybavení pracoviště – balkon a vstup na balkon vedoucí do vnitrobloku v apartmánu A 37, nacházejícím se ve třetím nadzemním podlaží, technickou konstrukcí proti pádu osob z výšky, ochranným zábradlím, v důsledku čehož dne 18. 8. 2016 v 13:37 hodin při pracovní činnosti poškozeného J. H., nar. 15. 8. 1960, došlo k pádu poškozeného z balkonu apartmánu A 37, nacházejícího se ve třetím nadzemním podlaží stavby ‚Bytový dům XY‘ v Brně na ulici XY z výšky 6,24 metru do vnitrobloku budovy, v důsledku čehož utrpěl ve výroku rozsudku specifikovaná zranění“, čímž „spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odstavec 1, 2 trestního zákoníku“].

11. Obdobnou povahu mají námitky, že „jednou z hlavních příčin pádu poškozeného zaměstnance z balkonu“ byla „suť“, kterou „na pracovišti zanechal zaměstnanec, který prováděl v jednotce bourací práce pro generálního zhotovitele“, že „přitom bylo povinností subjektu provádějící bourací práce zabezpečit vstup na balkon i odstranit suť, případně o této skutečnosti a z její činnosti vzniklém nebezpečí informovat ostatní zhotovitele, případně stavbyvedoucího, který měl zajistit odstranění sutě a zajištění balkonu“. Dovolatel zde současně přehlíží, že přesný mechanismus úrazu J. H. nebyl soudy zjištěn; soud prvního stupně pouze vyslovil domněnku, že J. H. „při pohybu po pracovišti buď zakopl o suť, která byla v místnosti zanechána nezjištěnou osobou, anebo se přiblížil k okraji balkonu nezajištěného zábradlím, ztratil rovnováhu a spadl“. Ani tyto námitky (stejně jako námitka uvedená shora v bodu 10) tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.

12. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

13. Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatelky, že odvolací soud (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017) „zasáhl do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, ačkoliv hodnocení důkazů soudem prvního stupně odpovídalo postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 občanského soudního řádu“, obsažené v částech IV a V dovolání, neboť z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by vyšel z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Odvolací soud pouze zjištěné skutečnosti jinak právně posoudil, dospěl-li k jinému závěru o naplnění podmínek stanovených ustanovením § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění pro uložení povinnosti k náhradě nákladů na hrazené služby vynaložených zdravotní pojišťovnou.

15. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

16. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

18. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1780/2024

www.nsoud.cz