21 Cdo 1967/2024-429

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. O., zastoupeného Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská č. 121/1, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské nám. č. 196/1, IČO 44992785, zastoupenému JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní č. 4298/11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 201/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024, č. j. 15 Co 30/2019-375, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radoslava Dostála, advokáta se sídlem v Brně, Lazaretní č. 4298/11.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2024, č. j. 15 Co 30/2019-375, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 25. 5. 2017 byla žalovaným učiněna v prekluzivní lhůtě ve smyslu § 58 odst. 1 zákoníku práce (neboť vědomost tajemníka žalovaného J. K. o skutečnostech, které by vedly k výpovědi z pracovního poměru, nebyla přede dnem 25. 3. 2017 bez pochybností prokázána a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se o takových skutečnostech před 25. 3. 2017 měla dozvědět i jeho přímá nadřízená R., vedoucí bytového odboru)“] je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 21 Cdo 1617/2023-344, a také v předchozích rozsudcích ze dne 20. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 391/2020-175, a ze dne 20. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 424/2021-209 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou Nejvyšší soud v uvedených rozsudcích výslovně odkázal, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

2. Judikatura odvolacího soudu je ohledně otázky určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce dlouhodobě ustálena v závěru, že zaměstnavatel se o důvodu k rozvázání pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zákoníku práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru (okamžitého zrušení pracovního poměru). Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce tedy není významné, kdy zaměstnavatel důvod výpovědi zjistil, k tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k výpovědi z pracovního poměru, tedy postačuje jen to, aby se zaměstnavatel dozvěděl, že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k výpovědi z pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; dvouměsíční lhůta, během které musí být výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána (a také způsobem uvedeným v ustanovení § 334 až 336 zákoníku práce doručena), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní povinnosti, a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k výpovědi z pracovního poměru. Právní úprava na druhé straně nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě pouhého předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě pouhé domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní povinnosti mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, který byl uveřejněn pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, který byl uveřejněn pod č. 75/1998 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3024/2014, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 943/2020).

3. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Prostřednictvím těchto obsáhlých námitek dovolatel pouze nesouhlasí a odmítá závazný právní závěr dovolacího soudu vyjádřený v předchozích rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 21 Cdo 1617/2023-344, ze dne 20. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 391/2020-175, a ze dne 20. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 424/2021-209 [že zaměstnavatel se o důvodu k rozvázání pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zákoníku práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, se prokazatelně (skutečně) dověděl, že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru].

4. V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry, že „listina Oznámení policie ČR ze dne 7. 3. 2017 byla padělána a pozměněna v průběhu řízení“, že „tajemník žalovaného opakovaně ve své výpovědi potvrdil a prokázal vědomost o skutečnostech podstatných pro výpověď žalobce před 25. 3. 2017“, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

5. Námitky, snažící se předložit vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu, pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

6. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.

7. V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

8. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

10. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2024

JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1967/2024

www.nsoud.cz