21 Cdo 1895/2024-632

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. R., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Pavla Švandy ze Semčic č. 495/12, proti žalovanému CS-BETON s. r. o. se sídlem ve Velkých Žernosekách č. 184, IČO 47287586, zastoupenému Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Husova č. 242/9, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 152/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2024, č. j. 84 Co 177/2023-576, opravenému usnesením ze dne 23. dubna 2024, č. j. 84 Co 177/2023-595, takto:

I. Rozsudek krajského soudu se ve výroku I c) mění tak, že náhradu za ztrátu na výdělku přiznanou tímto rozsudkem žalobci v celkové výši 29 038 Kč měsíčně je žalovaný povinen platit žalobci vždy do desátého dne měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada za ztrátu na výdělku přísluší; v dalším se dovolání žalovaného odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně 93 802,10 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 81 601,20 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 860,40 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Davida Daňka, advokáta se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Pavla Švandy ze Semčic č. 495/12.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích dne 30. 5. 2019 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 5. 2016 do 30. 11. 2022 částku 449 074 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částek a za dobu žalobcem specifikovaných a aby mu měsíčně platil „rentu“ ve výši 20 061,50 Kč počínaje měsícem prosincem 2022 „vždy do 10. dne následujícího měsíce“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalovaného jako „dělník vibrolisované výroby“, že dne 1. 8. 2011 utrpěl těžký pracovní úraz, v jehož důsledku byl od 1. 8. 2011 do 15. 8. 2012 v pracovní neschopnosti, a že v „předešlé době“ již bylo soudem rozhodnuto o 100% odpovědnosti žalovaného za uvedený pracovní úraz a o „odškodnění za navazující nároky na náhradu škody vyjma nároku na ztrátu na výdělku v době po skončení pracovní neschopnosti“. Po rozvázání pracovního poměru z důvodu zdravotní nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce byl žalobce ke dni 5. 12. 2012 uznán „invalidním I. stupně v příčinné souvislosti s předmětným pracovním úrazem“. Po změně zaměstnání již jeho výdělky nedosahují výše jako před úrazem a dochází tak ke škodě ve formě ztráty na výdělku v době po skončení pracovní neschopnosti. Jelikož v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 307/2014 nebyla připuštěna změna jeho žaloby, domáhá se žalobce náhrady za ztráty na výdělku za „období od května 2016 do budoucna“ v tomto řízení, a to ve výši rozdílu „průměrné valorizované mzdy před úrazem a skutečně dosahovaného výdělku spolu s vypláceným invalidním důchodem“.

2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 7 C 152/2019-481, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 189 181 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši, z částek a za doby, jež specifikoval (výrok I), „ve zbytku, tj. co do požadavku žalobce na zaplacení“ 259 893 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši, z částek a za doby, jež specifikoval, a „co do požadavku žalobce na úhradu renty ve výši 20 061,50 Kč měsíčně za dobu od 1. 12. 2022 nadále“, žalobu zamítl (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 9 514 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 43 191 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Vepřeka (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval pro žalovaného od 1. 4. 2005 do 30. 11. 2012 jako dělník vibrolisované výroby, že dne 1. 8. 2011 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku byl od 1. 8. 2011 do 5. 8. 2012 v pracovní neschopnosti, že od 5. 12. 2012 byl žalobce uznán invalidním I. stupně a že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl vykonávat dosavadní práci. Z lékařských zpráv a znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., zjistil, že práci „mistra vibrolisované výroby“, kterou mu žalovaný nabídl, mohl vykonávat pouze za předpokladu, že by mu byly poskytnuty pracovní úlevy. Ty se však v pracovní náplni uvedené pozice „neprojevily“ a navíc i v případě poskytnutí úlev by žalobce musel neustále „jinou osobu žádat o pomoc“ a „nešlo vyloučit pohyb mistra mezi halami i v zimním období, kdy by docházelo k významnému prochládání pravé ruky žalobce“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nabídnutá pracovní pozice nebyla pro žalobce vhodná, a že si tedy žalobce „neopomněl vydělat více, než si fakticky vydělal“. Uzavřel, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v celkové výši 189 181 Kč, že co do 259 893 Kč není žaloba důvodná a že „není na místě přiznat žalobci rentu do budoucna“.

3. K odvolání žalobce (řízení o odvolání žalovaného bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku) Krajský soud v Ústí nad Labem – poté, co usnesením ze dne 13. 12. 2023, č. j. 84 Co 177/2023-557, připustil změnu žaloby – rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 84 Co 177/2023-576, opraveným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 84 Co 177/2023-595, rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku II, ve které byla zamítnuta žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2022, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci další částku 48 103 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za období, jež specifikoval, a jinak jej „v napadené části tohoto výroku“ potvrdil [výrok I a)], v části jeho výroku II, ve které byla zamítnuta žaloba na vyplácení měsíční renty v období od 1. 12. 2022 do 31. 1. 2024, jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci další částku 308 376 Kč [výrok I b)], a v části jeho výroku II, ve které byla zamítnuta žaloba na vyplácení renty ve výši 20 061,50 Kč měsíčně za dobu od 1. 2. 2024, jej změnil tak, že „žalovaný je povinen vyplácet žalobci měsíčně rentu ve výši 20 061,50 Kč počínaje od 1. 2. 2024 a dále je žalovaný povinen vyplácet žalobci od 1. 2. 2024 měsíční rentu ve výši 8 976,50 Kč, celkem 29 038 Kč, a to vždy k 10. dni příslušného kalendářního měsíce, přičemž renta za měsíc únor 2024 je splatná do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ [výrok I c)], uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 40 428 Kč v sazbě 15 % ročně od 2. 6. 2023 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu co do 165 Kč jako náhrady škody za měsíc leden 2023 s úrokem z prodlení za dobu od 2. 6. 2023 do zaplacení a co do úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 40 593 Kč za dobu od 11. 5. 2023 do 1. 6. 2023 (výrok III), řízení o „nároku na vyplacení měsíční renty ve výši 979 Kč za dobu od 1. 2. 2024“ zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby v této části (výrok IV) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 175 403,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Daňka (výrok V) a České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 114 399 Kč (výrok VI). Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabízenou práci „mistra vibrolisované výroby“ neodmítl bez vážného důvodu ve smyslu § 271b odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“). Shledal, že požadavek žalobce na vyplácení měsíční „renty“ od 1. 2. 2024 ve výši 29 038 Kč je důvodný, neboť žalobci pravidelně vzniká a bude vznikat ztráta na výdělku v požadované výši a jsou splněny i ostatní podmínky pro přiznání „renty“ vymezené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3107/2007.

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný („v rozsahu všech jeho výroků“) dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, v otázce, zda-li žalobce odmítl nabízenou práci mistra vibrolisové výroby bezdůvodně, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3107/2007, v otázce vyhodnocení podmínek pro poskytnutí renty žalobci vzhledem k rozkolísanosti jeho příjmů a vzhledem k jeho jednání v rozporu s dobrými mravy v souvislosti s přijetím méně placené práce od 1. 5. 2023, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 796/2014, v otázce způsobu stanovení splatnosti přiznané renty, „když její splatnost nelze stanovit dopředu“, jak učinil odvolací soud. Odvolací soud se podle názoru dovolatele odchýlil i od „konstantní judikatury dovolacího soudu“, ze které plyne, že nelze činit jakékoliv právní a skutkové závěry z důkazů, které nebyly v řízení před soudem provedeny, a že lékařský posudek o způsobilosti k práci je toliko dobrozdání. Pro případ, že by dovolací soud shledal, že se odvolací soud při posuzování uvedených otázek od ustálených závěrů judikatury neodchýlil, formuluje žalovaný otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny – 1) zda musí být úleva z pracovní náplně, která je zaměstnanci komunikována opakovaně v souvislosti s nabídkou jiné práce, spočívající v tom, že žalobce nebude muset některé úkony činit, učiněna písemně, nebo postačí její učinění v ústní podobě, a 2) „zda je nutno při rozhodování o vyplacení renty vzít do úvahy, zda se osoba domáhající se placení renty v důsledku přijetí práce, která je zásadně méně placená než práce žalobcem doposud vykonávaná, nedopouští jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy, zda pokud soud dospěje k závěru, že jednání je v rozporu s dobrými mravy, může vyjít při stanovení renty z výdělku dlouhodobě (po několik let) dosahovaného žalobcem a nikoliv výdělku dosahovaného aktuálně“ – přičemž druhá z těchto otázek by měla být případně i posouzena jinak. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá.

5. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl, neboť odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a správně rozhodl o přiznání náhrady za ztrátu na výdělku. Žalobci nabízená práce neodpovídala jeho zdravotnímu stavu žalobce a nebyla pro něj vhodná s ohledem na jeho poúrazový stav. Odvolací soud „zcela po právu přiznal žalobci nárok na rentu do budoucna“, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce je v souvislosti s úrazem invalidní, kdy jeho pracovní schopnosti poklesly o více než 35 % a po úrazu mu uchází (pravidelně) část výdělku ve srovnání s jeho příjmem před pracovním úrazem.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

9. Žalovaný svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu všech jeho výroků“, tedy i ve výroku, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II, a ve výroku, v němž byla zamítnuta žaloba co do 165 Kč jako náhrada škody za měsíc leden 2023 s úrokem z prodlení za dobu od 2. 6. 2023 do zaplacení a co do úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 40 593 Kč za dobu od 11. 5. 2023 do 1. 6. 2023. K podání dovolání je však oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost dovolání) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo za podmínek ustanovení § 243d o. s. ř. změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Žalovanému však potvrzením rozsudku soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ani zamítnutím části žaloby odvolacím soudem nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto je jeho dovolání v této části subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou).

10. Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno řízení o nároku na vyplácení měsíční renty ve výši 979 Kč za dobu od 1. 2. 2024, dovolání žalovaného neobsahuje vymezení důvodu dovolání a není v něm ani uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237, 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze v této části pro uvedené nedostatky pokračovat.

11. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů a proti výroku o soudním poplatku, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné vzhledem k ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (v části týkající se výroku o nákladech řízení) a § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. (v části, ve které bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek).

12. V námitkách týkajících se údajně bezdůvodného odmítnutí žalobci nabídnuté práce mistra vibrolisové výroby dovolatel projevuje nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, že nebylo zajištěno, aby při výkonu této práce žalobcem nedocházelo k významnému prochlazení jeho pravé ruky, jelikož žalobce by se i při poskytnutí úlev (aby nemusel ručně manipulovat s předměty o hmotnosti několika kilogramů, aby součástí jeho práce nebyly úkony vyžadující jemně koordinovanou úchopovou funkci pravé ruky a aby nemusel lézt po žebřících) musel pohybovat mezi výrobními halami, přičemž v zimním období by nebylo možné vyloučit „významné prochládání pravé ruky žalobce“ (viz odst. 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odst. 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Toto skutkové zjištění bylo přitom pro rozhodnutí v projednávané věci podstatné, neboť odvolací soud mimo jiné na něm založil svůj závěr, že žalobce práci mistra vibrolisované výroby nabídnutou mu žalovaným neodmítl bez vážného důvodu ve smyslu § 271b odst. 5 zák. práce.

13. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

14. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

15. Při řešení otázky, zda žalobce bezdůvodně odmítl nabízenou práci mistra vibrolisové výroby, se odvolací soud neodchýlil (nemohl odchýlit) od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, jak namítá dovolatel, neboť tento rozsudek vychází ze zcela jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn v projednávané věci.

16. Zpochybňuje-li dovolatel dalšími kladenými otázkami přiznání náhrady za ztrátu na výdělku žalobci ve výši určené odvolacím soudem od 1. 5. 2023, kdy žalobce změnil zaměstnání a začal dosahovat nižší výdělky, činí tak předestíráním vlastních skutkových závěrů (že důvodem změny zaměstnání žalobce nebyla ztráta zdravotní způsobilosti k výkonu práce u dosavadního zaměstnavatele z důvodu pracovního úrazu, kterou žalobce s odkazem na lékařský posudek ze dne 2. 2. 2023 tuto změnu vysvětloval, nýbrž „obecná choroba“, a že žalobce „byl dlouhodobě schopen dosahovat mzdy vyšší“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.), a že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Kromě toho úvahu ve smyslu ustanovení § 271b odst. 5 zák. práce o důvodnosti odmítnutí práce, která byla poškozenému zaměstnanci zajištěna, popř. o vážnosti důvodů pro změnu zaměstnání, po které zaměstnanec dosahuje nižšího výdělku, lze založit nejen – jak to činí dovolatel – na úsudku o tom, zda se tak stalo z důvodů souvisejících s následky pracovního úrazu, nýbrž i na okolnostech, zda je zajištěná práce (práce před změnou zaměstnání) pro zaměstnance vhodná také vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, který s následky pracovního úrazu nesouvisí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, na který odkazuje sám dovolatel). Za těchto okolností dovolatelem namítaná skutečnost, že soudy neprovedly důkaz lékařským posudkem ze dne 2. 2. 2023, který je navíc jen „dobrozdáním“ a na který tedy nelze „bez dalšího spolehnout“, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a nepředstavuje ani vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

17. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu ani v otázce „vyhodnocení podmínek pro poskytnutí renty žalobci vzhledem k rozkolísanosti jeho příjmů“. Rozhodovací praxe již dříve dospěla k závěru, že je možné přiznat náhradu za ztrátu na výdělku ve formě pravidelné měsíční úhrady do budoucna v případech, kde výdělek po zjištění nemoci z povolání (nebo po pracovním úrazu) spolu s částečným invalidním důchodem je pravidelně nižší než průměrný výdělek před zjištěním nemoci (před vznikem škody) a kdy je možné zjistit průměrnou částku, která pravidelně uchází, a že jen při občasném poklesu výdělku nejsou splněny podmínky ke stanovení náhrady za ztrátu na výdělku formou tzv. renty (srov. zhodnocení rozhodování soudů ČSR o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., s. 47, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3107/2007, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 39/2009). Tyto podmínky byly podle skutkových zjištění odvolacího soudu splněny i v projednávané věci.

18. Napadený rozsudek odvolacího soudu však závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky, jak se stanoví splatnost náhrady za ztrátu na výdělku přiznané ve formě pravidelné měsíční úhrady do budoucna (tzv. renty). Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je z hlediska dovolacího důvodu uplatněného v souvislosti s uvedenou právní otázkou opodstatněné.

20. Podle § 271b odst. 1 věty první zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

Podle § 271m odst. 2 zák. práce náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů na výživu pozůstalých je zaměstnavatel povinen vyplácet pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty.

Podle § 271u odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

21. Vzhledem k tomu, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity vyplácí zaměstnavatel pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty, plyne z povahy věci, že pro určení (výpočet) výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity lze vycházet jen z těch výdělků dosahovaných po pracovním úrazu, kterých zaměstnanec v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje, již dosáhl. Proto je třeba dovolateli přisvědčit v tom, že zaměstnavatel nemůže být zavázán hradit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity „dopředu“, nýbrž až následujícího měsíce pozadu poté, co bude možné v následujícím měsíci zjistit újmu, která zaměstnanci za předcházející měsíc vznikla. Není totiž také vyloučeno, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity může v průběhu měsíce zaniknout, jestliže se podstatně změní poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody (§ 271u odst. 1 zák. práce). K tomu srov. z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 796/2014.

22. Z uvedeného vyplývá, že stanovení splatnosti náhrady za ztrátu na výdělku („měsíční renty“) přiznané žalobci v napadeném rozsudku odvolacího soudu do budoucna „vždy k 10. dni příslušného kalendářního měsíce“ není správné.

23. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě za ztrátu na výdělku přiznané žalobci formou tzv. renty změnil tak, že náhradu za ztrátu na výdělku přiznanou tímto rozsudkem žalobci v celkové výši 29 038 Kč měsíčně je žalovaný povinen platit žalobci vždy do desátého dne měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada za ztrátu na výdělku přísluší [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

24. V dalším Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (v části označené v odst. 9 odůvodnění tohoto rozsudku) a podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve zbývajícím rozsahu s výjimkou části týkající se splatnosti náhrady za ztrátu na výdělku přiznané do budoucna – viz odst. 10–17 odůvodnění tohoto rozsudku) odmítl.

25. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 o. s. ř., a to shodně s určením náhrady nákladů řízení odvolacím soudem, neboť výsledek dovolacího řízení nezměnil míru úspěchu žalobce ve věci. Žalobci proto bylo přiznáno na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně 93 802,10 Kč (viz odst. 158–160 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 81 601,20 Kč (viz odst. 161–163 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

26. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce měl v dovolacím řízení neúspěch jen v poměrně nepatrné části (dovolací soud ve prospěch žalovaného pouze změnil splatnost náhrady za ztrátu na výdělku přiznané žalobci formou tzv. renty a v dalším dovolání žalovaného odmítl), a žalovaný je proto povinen nahradit mu náklady potřebné k bránění práva, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů.

27. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Žalobci náleží náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu ve výši 16 940 Kč, paušální částky náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 3 620,40 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před dovolacím soudem tedy žalobci vznikly náklady v celkové výši 20 860,40 Kč.

28. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 93 802,10 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 81 601,20 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20 860,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Daňka, který žalobce v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudek není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu



Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1895/2024

www.nsoud.cz