21 Cdo 1209/2024-261

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 292/15, proti žalované Záchranné službě Asociace samaritánů České republiky Praha-západ z. s. se sídlem v Praze-Zbraslavi, U Včely č. 1442, IČO 48134821, zastoupené Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 46/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2023, č. j. 62 Co 176/2023-203, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 7. 9. 2020 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr „v souladu s ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, neboť porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřovala v neomluvené nepřítomnosti žalobce na pracovišti od 31. 8. 2020 „do dnešního dne“, do kterého žalobce nenastoupil do zaměstnání a „na výzvy zaměstnavatele nereagoval“.

2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 16. 10. 2020 domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne 2. 5. 2017 pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce řidič sanitního vozidla dopravy nemocných a raněných, která byla od 1. 1. 2018 prodloužena na dobu neurčitou, že do dne okamžitého zrušení pracovního poměru nebyly v jeho pracovních výkonech shledány žádné nedostatky, že o jeho „příkladném“ plnění pracovních povinností svědčí evidence jeho pracovní doby a přehled jeho přesčasových hodin, jakož i skutečnost, že je u žalované na základě smluv na dobu určitou v pracovním poměru od roku 2014, a že dne 11. 9. 2020 zaslal žalované nesouhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru, v němž „odmítl, že by byl kýmkoliv vyzýván k návratu do práce“. Má za to, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru jsou „pouze zástupné, pravděpodobně jsou reakcí na fakt, že žalobce upozornil na soustavné porušování zákoníku práce ze strany žalované“, a poukazuje na skutečnost, že mu nebylo umožněno „vybrat“ dovolenou za kalendářní rok 2020, „ba dokonce se žalovaná zdráhala povolit žalobci vybrat dovolenou z roku 2019“. Uvedl, že „řádně oznámil a čerpal řádnou dovolenou“, navíc na návrh ošetřujícího lékaře, kdy žalovaná byla s jeho zdravotními problémy „dostatečně srozuměna“, a že proto důvod pro ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením „neexistuje“.

3. Žalovaná zejména namítala, že žalobce jí čerpání dovolené písemně neoznámil nejméně 14 dnů předem tak, aby mohla zajistit fungování provozu. Uvedla, že žalobce, který ponechal písemnou žádost o dovolenou až dne 28. 8. 2020 v odpoledních hodinách na dispečinku žalované (nikoliv u vedoucího zaměstnance či na personálním oddělení, kteří jsou k tomu určení) s termínem čerpání od 31. 8. 2020, byl následně „kontaktován, že nenastoupil na plánovanou službu, kdy sdělil, že službu nenastoupí a následně na telefonické hovory již nereagoval“, a že mezi nimi „nebyla jiná dohoda“. Zdůraznila, že není možné akceptovat, že se žalobce „svévolně odebere“ na dovolenou a sdělí to „pouhé ani ne 3 dny“ před nástupem do služby, neboť žalovaná musí zajistit péči o nemocné a neočekávaný výpadek řidiče sanitního vozu, zvláště v době, kdy se koordinovaly převozy z důvodu pandemie, byl pro ni značně problematický.

4. Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 9. 11. 2020, č. j. 16 C 365/2020-32, vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému, poté, co žalobce podáním ze dne 20. 12. 2021 rozšířil žalobu o nárok na náhradu mzdy za dobu od 16. 9. 2020 do 30. 11. 2021 ve výši 336 271 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částek a za dobu, jež specifikoval, a poté, co Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 11. 1. 2022, č. j. 4 C 46/2021-69, vyloučil nárok žalobce na náhradu mzdy k samostatnému řízení – rozsudkem ze dne 10. 3. 2023, č. j. 4 C 46/2021-149, opraveným usnesením ze dne 4. 5. 2023, č. j. 4 C 46/2021-163, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 22 100 Kč k rukám advokátky Mgr. Lucie Petránkové a „státu polovinu nákladů řízení“, jejichž vyčíslení „se vyhrazuje samostatnému usnesení“, „k rukám státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 5“, a přiznal ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Zdeňku Jankovskému odměnu ve výši 27 700 Kč.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a „zřejmě nějakým zaměstnancem“ probíhala SMS komunikace o termínu dovolené, že žalobce ale nedokázal soudu sdělit, jaké je telefonní číslo, na které zprávu odeslal, aby šlo jednoznačně určit adresáta SMS zprávy, který mu i odpověděl a kterým nebyl ředitel G., že žalobci se nepodařilo prokázat, že „přímo řediteli také nějakou SMS zprávu zaslal“, a že žalobce učinil písemné oznámení o čerpání dovolené v souladu s organizačním řádem žalované až dne 28. 8. 2020 odpoledne, které se k rukám jeho nadřízeného mohlo dostat „pravděpodobně“ až další pracovní den, tj. pouze jeden pracovní den před nástupem žalobce na dovolenou. Dovodil, že žalobce podmínku pro čerpání dovolené podle § 218 odst. 3 zákoníku práce (oznámit čerpání dovolené písemně alespoň 14 dnů předem) nedodržel, že žalovaná neměla možnost na jeho nepřítomnost včas zareagovat a že porušil svoji povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, jelikož se nenacházel na pracovišti v době, kdy neměl řádně ohlášenou dovolenou a zaměstnavatel mu nadto dal jasně najevo, že se způsobem čerpání dovolené nesouhlasí. Dospěl k závěru, že čerpání dovolené způsobem, jaký žalobce zvolil, bylo „neoprávněné“, proto se jedná o neomluvenou absenci, a při úvaze o závažnosti porušení povinnosti žalobce vyplývající pro něj z pracovněprávních předpisů hodnotil negativně způsob, jakým žalobce na dovolenou nastoupil i přes vyjádřený nesouhlas zaměstnavatele (který by pro něj nebyl relevantní, pokud by písemně ohlásil čerpání dovolené včas alespoň 14 dnů předem), a následnou délku absence žalovaného v zaměstnání; žalobce svým rozhodnutím „vyřešit konflikt s nadřízeným nástupem na pozdě ohlášenou dovolenou“ mohl ohrozit žalovanou v plnění jejích smluvených povinností ve vztahu ke zdravotnickým zařízením a pacientům a jednal v rozporu s jejími zájmy, což „logicky ústí ve významnou ztrátu důvěry žalované v žalobce“. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná „platně“ okamžitě zrušila pracovní poměr dne 7. 9. 2020 podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť se žalobce dopustil zaviněně porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 62 Co 176/2023-203, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „na účet Obvodního soudu pro Prahu 5“ náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 27 700 Kč a před odvolacím soudem ve výši, která bude určena „rozhodnutím soudu I. stupně“; současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 000 Kč. Poté, co „nad rámec správně zjištěného skutkového stavu“ zopakoval důkaz listinou zachycující obsah textové zprávy ze dne 11. 8. 2020, vyšel ze zjištění, že žalobce na svém telefonu doložil odeslání zprávy na uložený kontakt s označením „R.“ a sdělením, že „prosí o dovolenou od 31. 8. 2020 do 13. 9. 2020 a G. to psal“, a dovodil, že „žalobce oznámil řádně a písemně čerpání dovolené žalované dne 28. 8. 2020 a dále pak svému nadřízenému garážmistrovi P. SMS zprávou s označeným kontaktem bývalého garážmistra R. dne 11. 8. 2020“, ze které je „patrná přinejmenším snaha žalobce o dovolenou svého nadřízeného informovat“. Uvedl, že žalobci lze vytýkat způsob, jakým o dovolenou požádal, kdy nejprve odeslal pouze SMS zprávu a poté sice předložil žádost o čerpání dovolené v písemné podobě, ale nedodržel lhůtu 14 dní stanovenou v § 218 odst. 3 zákoníku práce, kterou však odvolací soud – na rozdíl od žalované – hodnotí „toliko jako lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení nemůže mít za následek zánik práva zaměstnance určit si postupem podle § 218 odst. 3 zákoníku práce dovolenou sám“, že okamžité zrušení pracovního poměru „nadto“ důvod pochybení při oznamování dovolené neobsahovalo a že jediným důvodem byla neomluvená absence žalobce na pracovišti. Dospěl k závěru, že nepřítomnost žalobce na pracovišti ve dnech 31. 8. 2020 až 7. 9. 2020 nebyla neomluvenou absencí, neboť žalobce „minimálně dne 28. 8. 2020“ informoval žalovanou o tom, že bude čerpat dovolenou za předchozí kalendářní rok 2019, kterou mu žalovaná ani do 30. 6. 2020 neurčila, ačkoliv k tomu byla povinna. Dodal, že pokud žalovaná sama porušovala právní předpisy tím, že žalobci „nestanovila ani v následujícím roce, kdy žalobci vzniklo na dovolenou právo, dovolenou“ a pak žalobci při nedodržení lhůty 14 dnů uvedené v § 218 odst. 4 zákoníku práce (správně § 218 odst. 3 zákoníku práce) dala okamžité zrušení pracovního poměru, těžila tak ze svého vlastního nepoctivého jednání, které nepožívá právní ochrany.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a to, zda je „14 denní lhůta na oznámení čerpání dovolené ze strany zaměstnance zakotvená v ustanovení § 218 odst. 4 zákoníku práce lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení nemá za následek porušení povinností zaměstnance a nahlášení dovolené dva dny před jejím nástupem je řádné nahlášení dovolené a následná absence zaměstnance v práci je omluvenou absencí, a to i za situace, kdy ve vnitřních předpisech zaměstnavatele je zakotvena povinnost oznámit čerpání dovolené minimálně 14 dní předem a jedná se o specifický provoz záchranné služby“. Má za to, že lhůta 14 dnů dává zaměstnavateli možnost, aby se na absenci zaměstnance s dostatečným předstihem připravil, a že žalobci nebránila žádná překážka dovolenou nahlásit v dostatečném předstihu. Další otázkou, která podle názoru dovolatelky nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, je, zda „je dovolená řádně nahlášena, když je zaměstnancem hlášena prostřednictvím SMS zprávy, kdy její schválení není potvrzeno zaměstnavatelem“. Má za to, že „zákonodárce“ vyloučil doručování prostřednictvím „prosté SMS zprávy“ a že dovolená nahlášená prostřednictvím „prosté SMS zprávy“ není řádně nahlášenou dovolenou. Dovolatelka dále vytknula odvolacímu soudu, že nepostupoval podle § 118a občanského soudního řádu tak, aby „se strany mohly náležitě vypořádat“ s jeho právním názorem, který se „diametrálně“ odlišoval od názoru soudu prvního stupně, před nímž se „neobjevil“. Uvedl, že pokud zaměstnanec při nahlášení dovolené postupuje „contra legem“ a nastoupí na dovolenou, která není navíc krátkou (v daném případě 14 dnů), zakládá to důvod k „okamžitému rozvázání pracovního poměru“, kdy takovým důvodem je „absence v zaměstnání bez omluvy“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud, pokud rozhodnutí odvolacího soudu nezmění tak, že se žaloba zamítá, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako „zjevně bezdůvodné“ odmítl. Má za to, že otázky výkladu hmotného a procesního práva, jejichž nesprávné vyřešení žalovaná namítá v dovolání, nejsou „jádrem argumentace“ odvolacího soudu v napadeném rozsudku. Kromě toho právní názor odvolacího soudu „ve všech dovoláním nastolených otázkách obstojí“, neboť rozsudek odvolacího soudu je konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 5. 2017 jako řidič sanitního vozidla dopravy nemocných a raněných, že nadřízenými žalobce byli ředitel dopravních činností T. G. a garážmistr P. P., že žalobce měl nevyčerpaných 23,5 dnů dovolené za rok 2019 a 25 dnů za rok 2020, že žalobce dne 11. 8. 2020 v 16:51 hodin odeslal zprávu na neznámé číslo kontaktu označenému jako „G R.“ ve znění „prosím o dovolenou od 31. 8. 2020 do 13. 9. 2020 g. jsem to psal m.“, že na stejný telefon pak byla přijata SMS zpráva ve znění „G. mi má dát v průběhu dneška vědět, pokud se ozve, dám vědět tobě“ od kontaktu „G R.“ z 19. 8. 2020 v 11:44 hodin, že dne 28. 8. 2020 odpoledne zanechal žalobce písemnou žádost o dovolenou od 31. 8. 2020 na dispečinku, že na tuto dovolenou nastoupil, přestože jeho nadřízený s čerpáním dovolené v žalobcem uplatněném rozsahu nesouhlasil, a že dopisem ze dne 7. 9. 2020 žalovaná s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr z důvodu neomluvené nepřítomnosti žalobce na pracovišti od 31. 8. 2020 do 7. 9. 2020.

13. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek má zaměstnanec právo určit čerpání dovolené, jejíž čerpání mu neurčil zaměstnavatel, a zda nedodržení doby k oznámení čerpání dovolené zaměstnancem zaměstnavateli stanovené v § 218 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“), podle něhož je třeba projednávanou věc – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 9. 2020 – posuzovat, může mít za následek hodnocení nepřítomnosti zaměstnance v práci jako neomluveného zameškání práce. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

15. Zaměstnanci, který vykonává zaměstnání v pracovním poměru, vzniká za podmínek stanovených v části deváté zákoníku práce právo na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, na dovolenou za odpracované dny a dodatkovou dovolenou (srov. § 211 zák. práce). Čerpání dovolené podle § 211 zák. práce je zaměstnavatel povinen zaměstnanci určit tak, aby dovolenou čerpal v kalendářním roce, ve kterém zaměstnanci právo na dovolenou vzniklo, ledaže v tom zaměstnavateli brání překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody (srov. § 218 odst. 1 zák. práce). Nemůže-li být dovolená takto vyčerpána, je zaměstnavatel povinen určit ji zaměstnanci tak, aby byla vyčerpána nejpozději do konce následujícího kalendářního roku; to neplatí, nemůže-li být dovolená vyčerpána ani do konce následujícího kalendářního roku proto, že zaměstnanec byl uznán dočasně práce neschopným, nebo z důvodu čerpání mateřské nebo rodičovské dovolené – v takovém případě je zaměstnavatel povinen určit dobu čerpání této dovolené po skončení těchto překážek v práci (srov. § 218 odst. 2 a 4 zák. práce).

16. Podle ustanovení § 218 odst. 3 zák. práce není-li čerpání dovolené určeno nejpozději do 30. června následujícího kalendářního roku, má právo určit čerpání dovolené rovněž zaměstnanec. Čerpání dovolené je zaměstnanec povinen písemně oznámit zaměstnavateli alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem na jiné době oznámení.

17. Nesplní-li zaměstnavatel svou povinnost určit zaměstnanci čerpání dovolené tak, aby zaměstnanec celou dovolenou vyčerpal v kalendářním roce, ve kterém mu na ni vzniklo právo, a neurčí-li následně zaměstnavatel zaměstnanci čerpání dovolené ani do 30. června následujícího kalendářního roku (dovolená nemusí být do tohoto data vyčerpána, ale pouze určena k čerpání kdykoli do konce následujícího kalendářního roku), má právo určit čerpání dovolené – jak vyplývá z ustanovení § 218 odst. 3 zák. práce – rovněž zaměstnanec. Čerpání dovolené je zaměstnanec povinen písemně oznámit zaměstnavateli alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodnou na jiné době oznámení. Oznámení o čerpání dovolené tak může zaměstnanec učinit nejdříve 1. července a dovolenou – vzhledem ke stanovené době oznámení zaměstnavateli (nedohodnou-li se zaměstnanec a zaměstnavatel jinak) – může čerpat nejdříve v době od 15. července. Písemnost obsahující oznámení zaměstnance o čerpání dovolené musí být zaměstnavateli doručena (§ 337 zák. práce).

18. Určení čerpání dovolené zaměstnancem (oznámení o jejím čerpání) je právním jednáním, neboť po dobu čerpání dovolené se mění práva a povinnosti smluvních stran pracovního poměru tak, že zaměstnanec není po tuto dobu povinen konat osobně práci pro zaměstnavatele podle jeho pokynů [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Dodržení doby oznámení zaměstnance o čerpání dovolené zaměstnavateli uvedené v ustanovení § 218 odst. 3 zák. práce je hmotněprávní podmínkou tohoto právního jednání, jejímž účelem je poskytnout zaměstnavateli dostatečný časový prostor k tomu, aby zajistil provoz své činnosti dotčený nepřítomností zaměstnance, který oznámil, že bude čerpat dovolenou. V této podmínce se promítá jedna ze základních zásad pracovněprávních vztahů, a to řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 1a odst. 1 písm. d) zák. práce]. Není-li doba oznámení zaměstnance o čerpání dovolené zaměstnavateli stanovená v § 218 odst. 3 zák. práce dodržena (aniž by se zaměstnanec a zaměstnavatel dohodli na jiné době oznámení), je toto oznámení neplatné (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku) a čerpání dovolené tak není určeno. Nastoupí-li zaměstnanec přesto na dovolenou, porušuje povinnost uvedenou v ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce a jeho nepřítomnost v práci je neomluveným zameškáním práce.

19. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že „lhůta 14 dní“ stanovená v § 218 odst. 3 zák. práce je „lhůtou pořádkovou“ a že nepřítomnost žalobce, který tuto „lhůtu“ nedodržel, na pracovišti ve dnech 31. 8. 2020 až 7. 9. 2020 proto nebyla neomluvenou absencí, není správný. Souhlasit nelze ani s jeho právním názorem, že pokud žalovaná sama porušovala právní předpisy tím, že žalobci „nestanovila ani v následujícím roce, kdy žalobci vzniklo na dovolenou právo, dovolenou“ a pak s žalobcem při nedodržení uvedené „lhůty“ okamžitě zrušila pracovní poměr, těžila tak ze svého vlastního nepoctivého jednání, které nepožívá právní ochrany. Odvolací soud zde přehlíží, že důvodem, proč zaměstnavatel neurčil zaměstnanci čerpání dovolené tak, aby dovolenou vyčerpal v kalendářním roce, ve kterém mu na ni vzniklo právo, popř. proč mu čerpání dovolené neurčil ani do 30. června následujícího kalendářního roku, mohou být též překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody (srov. § 218 odst. 1 zák. práce) a že zaměstnavatel je v takových případech povinen určit zaměstnanci dovolenou tak, aby byla vyčerpána nejpozději do konce následujícího kalendářního roku, popř. (brání-li tomu překážky v práci na straně zaměstnance uvedené v § 218 odst. 4 zák. práce) i později (po skončení těchto překážek v práci) [srov. § 218 odst. 2 a 4 zák. práce]. V tom, že zaměstnavatel neurčil zaměstnanci čerpání dovolené do 30. června následujícího kalendářního roku, proto nelze spatřovat (bez dalšího) protiprávní a ani nepoctivé jednání zaměstnavatele. Kromě toho ani případné protiprávní nebo nepoctivé jednání zaměstnavatele neopravňuje zaměstnance k tomu, aby i on porušoval pracovněprávní předpisy.

20. Oznámením žalobce o čerpání dovolené žalované ve smyslu § 218 odst. 3 zák. práce nemohla být SMS zpráva žalobce ze dne 11. 8. 2020, ze které je podle odvolacího soudu „patrná přinejmenším snaha žalobce o dovolenou svého nadřízeného informovat“, neboť tato zpráva nesplňuje podmínky pro doručení písemnosti určené zaměstnavateli prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací stanovené v § 337 odst. 2, 4 a 5 zák. práce (mimo jiné uznávaný elektronický podpis zaměstnance a potvrzení převzetí písemnosti datovou zprávou zaměstnavatele podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem nebo zapečetěnou jeho uznávanou elektronickou pečetí).

21. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, který se – veden nesprávným právním názorem, že nepřítomnost žalobce na pracovišti ve dnech 31. 8. 2020 až 7. 9. 2020 nebyla neomluvenou absencí – nezabýval tím, zda intenzita tohoto porušení pracovní povinnosti žalobce dosahuje stupně požadovaného v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele, Nejvyšší soud (aniž by bral v úvahu další námitky dovolatelky, jejichž posouzení by na rozhodnutí dovolacího soudu nemohlo nic změnit) tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

22. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 11. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1209/2024

www.nsoud.cz