Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

11/05/2019

Spisová značka:

21 Cdo 3787/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3787.2018.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Povinnosti zaměstnanců
Povinnosti zaměstnavatelů
Pracovní úraz
Náhrada škody zaměstnavatelem

Dotčené předpisy:

§ 269 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016
§ 270 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 3787/2018-253


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalované LOP projekt, s. r. o. se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Pavlovova č. 1169/54, IČO 27784126, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1727/108, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 106/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. června 2018, č. j. 16 Co 64/2018 - 222, takto:


Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž byla žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci dalších 5.116.429 Kč, úroky z prodlení ve výši 265.045,71 Kč, úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.069.763 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a dále platit žalobci částku 6.418 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2018 do budoucna, zamítnuta, jakož i v navazujících nákladových výrocích, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 6.731.758 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 1.731.758 Kč od 1. 6. 2016 a aby mu od 8. 10. 2016 platila měsíčně 11.862 Kč jako náhradu za újmy utrpěné v důsledku pracovního úrazu, ke kterému došlo dne 7. 1. 2016, kdy spadl z podesty ve výšce 4,5 metrů dolů při práci pro žalovanou.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 83 106/2016-157, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 1. 2018, č. j. 83 C 106/2016-182, žalované uložil zaplatit žalobci 2.333.706 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 49.152,68 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 617.562 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení (výrok I.), a platit žalobci 3.526 Kč měsíčně počínaje měsícem prosincem 2017, „splatnou vždy ke každému 8. dni v daném měsíci až do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění“ (výrok II.), žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 6.084.552 Kč, úroků z prodlení ve výši 207.897,43 Kč, úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.600.696 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení a měsíční částky 8.336 Kč od prosince 2017, zamítl (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ostravě 50 % nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce a znalečném (výrok V.), a na soudním poplatku za žalobu (výrok VI.), jejichž přesná výše a splatnost budou určeny předsedou senátu v samostatném usnesení, a že žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 163.390 Kč za období od 8. 10. 2016 do 30. 11. 2017, zamítá (výrok VII.). Vzhledem k tomu, že žalovaná ani netvrdila, že by ve vztahu k žalobci plnila povinnosti týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (žalovaná vycházela z toho, že vztah mezi účastníky byl obchodně závazkový a že žalobce pro ni samostatně vykonával výdělečnou činnost zhotovitele, vypracovával pro ni prováděcí výrobní a montážní dokumentaci technického řešení), navíc u jednání dne 30. 10. 2017 na výzvu soudu uvedla, že nic takového tvrdit ani prokazovat nebude, soud prvního stupně uzavřel, že „liberační důvody podle § 270 odst. 1 zákoníku práce jsou již z toho důvodu vyloučeny“ a že „soudu není znám žádný bezpečností předpis, který by konkrétně upravoval chování zaměstnance v takové situaci“. Ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce rozvedl, že podle jeho skutkového závěru, žalobce dne 7. 1. 2016 hodlal vykonávat práci v prostorách spojovacího krčku o rozměrech 2 x 2 metry mezi dvěma objekty, přičemž tento krček se nacházel 4,5 metrů nad zemí a neměl zábranu proti pádu z výšky, a že žalobce již samotným vstupem na můstek za účelem měření podstoupil vědomě riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Kdyby měl žalobce provádět měření spojené s nakláněním nad volný prostor, jednalo by se dokonce o takové vědomé hazardérství, při kterém by snížení odpovědnosti zaměstnavatele pod jednu třetinu bránila pouze zákonem stanovená hranice. K maximálnímu možnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele podle § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce vede podle soudu prvního stupně také varianta úrazového děje, podle níž příčinou pádu byla ztráta rovnováhy žalobce s následným pádem. Bez ohledu na to, co přesně při této variantě bylo příčinnou žalobcova pádu (zakopnutí, uklouznutí), tak již samotné jednání žalobce, který vstoupil na poměrně úzkou plochu (2 x 2 metry) ve výši 4,5 metrů nad zemí, která nebyla zajištěna proti pádu, za účelem měření, aniž by se sám jakkoliv jistil proti pádu, lze označit přinejmenším za nebezpečné riskování, to vše v situaci, kdy byl v průběhu trestního řízení sám žalobce označen za osobu se zkušenostmi z podobných staveb a s bezpečností na staveništi. Musel si být přitom vědom toho, že pokud hodlá v těchto prostorách provádět měření metrem, bude se muset soustředit mnohem více na samotné měření na úkor vlastní bezpečnosti a zvyšuje tím možné nebezpečí neočekávaných událostí (uklouznutí, klopýtnutí), které povedou až k jeho pádu, proti kterému nebyl nijak jištěn. Uzavřel, že podmínky odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu shledal za splněné s tím, že žalovaná se své zákonné odpovědnosti zprostila v plném rozsahu dvou třetin.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 16 Co 64/2018 – 222, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 2.333.706 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 47.310,98 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 575.366 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení“, potvrdil (výrok I.), a „pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 1.841,70 Kč a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 42.196 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení“, změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.), a „v odstavcích II., III. a VII. výroku“ jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 1.198.685 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 49.504,35 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 530.933 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, že žalovaná je povinna platit žalobci částku 5.444 Kč měsíčně s účinnosti od 1. 6. 2018 do budoucna, splatnou vždy ke každému 8. dni následujícího kalendářního měsíce, a tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci dalších 5.116.429 Kč, úroky z prodlení ve výši 265.045,71 Kč, úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.069.763 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a dále platit žalobci částku 6.418 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2018 do budoucna, zamítl (výrok III.); zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.), že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce (výrok V.), že žalovaná je povinna zaplatit České republice
- Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízeni před soudem prvního stupně spočívajících ve znalečném 4.025 Kč (výrok VI.) a na soudním poplatku za řízení před soudy obou stupňů 78.352 Kč (výrok VII.). Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro částečné zproštění odpovědnosti žalované podle § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, a to při obou možných variantách pádu žalobce. Důvodně totiž akcentoval, že již samotný vstup žalobce na poměrně úzkou plochu (2 x 2 metry) ve výši 4,5 metrů nad zemí, která nebyla zajištěna proti pádu, aniž by se sám jakkoliv jistil proti pádu, lze označit za nebezpečné riskování. Chování žalobce tak nelze označit jako obvyklé a běžné. Nesouhlasil ale s názorem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro částečné zproštění odpovědnosti žalované v maximálním možném rozsahu dvou třetin, neboť náležitě nezohlednil, že druhou významnou příčinou vzniku škody byla (vedle lehkomyslnosti žalobce) rovněž skutečnost, že „spojovací krček“ nebyl po odstranění lešení dne 4. 1. 2016 jakýmkoli způsobem zajištěn proti pádu z výšky (např. zábradlím). Kdyby tomu tak bylo, k pracovnímu úrazu žalobce by s vysokou pravděpodobností při obou možných variantách úrazového mechanismu vůbec nedošlo. S přihlédnutím ke všem okolnostem považoval odvolací soud za přiměřené částečné zproštění odpovědnosti žalované („toliko“) v rozsahu jedné poloviny.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který napadá pouze „v části výroku III., ve které byla jeho žaloba o zaplacení dalších 5.116.429 Kč s úroky z prodlení a o placení částky 6.418 Kč zamítnuta“, žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil podmínky pro částečné zproštění odpovědnosti žalované, zejména výklad pojmu „lehkomyslné jednání“ zaměstnance. Je přesvědčen, že jednání žalobce v době pracovního úrazu s ohledem na všechny okolnosti případu nelze charakterizovat jako nebezpečné riskování a hazardérství již pro samotný vstup na přechodový můstek. Ten sloužil k pohybu pracovníků na stavbě, kteří se přes něj běžně přesunovali. Okolnost, že v den pracovního úrazu nebyly na stavbě plánovány žádné práce, není z tohoto hlediska nijak podstatná. Za zásadní považuje okolnost, že na přechodovém můstku chyběly potřebné prvky zabezpečení proti pádu z výšky (např. zábradlí), neboť v opačném případě by k jeho pracovnímu úrazu nemohlo dojít. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomíná, že došlo-li k pracovnímu úrazu zaměstnance při práci se strojem, který pro své nedostatky po stránce bezpečnosti práce neměl být vůbec v provozu, došlo na straně zaměstnavatele k porušení základních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, a v takovém případě se zaměstnavatel nemůže ani částečně zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz. V daném případě měl být přechodový můstek buď řádně zajištěn proti pádu z výšky, nebo neměl být vůbec přístupný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro jeho bezdůvodnost, popřípadě zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí je správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, za jakých okolností se může jednat o lehkomyslné jednání ve smyslu ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce, nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech dosud vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. pouze z důvodů vymezených v dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě dohody se žalovanou prováděl projektovou činnost na městském stadiónu v Karviné, kde mimo jiné projektoval prosklenou výplň stěny v části spojovacího krčku mezi objekty SO.04 a SO.10. Oba objekty byly ve výšce cca 4,50 metrů nad zemí spojeny krčkem (můstkem) s betonovou podlahou o délce 2 metry a šířce 197 cm. Dne 7. 1. 2016 nebyl prostor spojovacího krčku nad zemí zajištěn ani lešením ani zábradlím. Téhož dne žalobce sdělil v kanceláři žalované, že jede na stadion do Karviné něco doměřit a jednatele žalované požádal o zapůjčení služebního auta s tím, že si potřebuje ověřit geodetické zaměření, protože tam má nějaké nejasnosti. Žalobce dorazil na stadion za účelem provedení blíže nezjištěného měření, vstoupil za tím účelem do prostoru spojovacího krčku, ze kterého spadl nezajištěným otvorem na zem a utrpěl poranění, v jejichž důsledku trpí těžší centrální kvadruparézou (obrnou) s jednoznačnou levostrannou akcentací, pseudobulbární symptomatologií, lézí i postranního smíšeného systému hlavových nervů, a jsou u něj výrazně narušeny kognitivní, behaviorální a sociální mechanismy a funkce. Pád žalobce nikdo neviděl, podle výsledku znaleckého posouzení však byla vyloučena účast jiné osoby. Za pravděpodobnou příčinu pádu byla určena buď ztráta rovnováhy žalobce spojená s následným pádem, nebo vyklánění žalobce z můstku, při kterém žalobce přepadl a nekontrolovatelným pádem spadl na zem. Žalobce se domáhá náhrady škody za ztrátu na výdělku, bolestného a náhrady za ztrátu společenského uplatnění.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále též jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla

a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo

b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit,

a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla

a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo

b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou – jak vyplývá z ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce – poškození zdraví nebo smrt zaměstnance (srov. § 271k odst. 1 zák. práce) - pracovní úraz, ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně;
chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany (srov. též § 269 odst. 4 zák. práce).

Ustanovení § 270 zák. práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost.

Z toho, za jakých podmínek se zaměstnavatel může zcela nebo zčásti své odpovědnosti zprostit, je zřejmé, že [s výjimkou opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek, když zároveň zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit - § 270 odst. 1 písm. b) zák. práce] prvotním předpokladem je zjištění, zda zaměstnanec (ne)porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Pro takové zjištění musí být nejprve objasněno, zda vůbec a které právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se k práci, kterou úrazem postižený zaměstnanec vykonával, vztahovaly (vztahují). Úvaze o tom, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz také podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce, tak musí předcházet zjištění, že zaměstnanci nelze vytýkat porušení právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tento převážně odborný závěr, k němuž je třeba odborných znalostí, nelze nahradit úvahou soudu.

V projednávané věci přesný úrazový mechanismus pádu žalobce nebyl zjištěn (nelze jej zjistit), skutkově však bylo nesporné, že místo, odkud spadl – můstek se nacházelo, a to bez dostatečného zabezpečení proti pádu z výšky, zhruba ve výšce 4,5 metru. Pro posouzení věci není významné, že „soudu není znám žádný bezpečností předpis, který by konkrétně upravoval chování zaměstnance v takové situaci“, neboť práce ve výškách je otázkou odborných znalostí, které si soud nemůže posuzovat sám. Ohledně práce ve výškách nelze čerpat ani ze závěrů policejního vyšetřování, ani ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky zaměřeného na jiné otázky. Bylo proto třeba doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce ve stavebnictví k otázce, zda a které předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byly porušeny žalovanou nebo žalobcem v příčinné souvislosti s pádem žalobce dne 7. 1. 2016. Teprve potom je možno zkoumat, zda žalobce byl s bezpečnostními předpisy, které porušil, řádně seznámen, zda je porušil svým zaviněním a zda ze strany žalované byla jejich znalost a dodržování soustavně vyžadovány a kontrolovány (že si žalovaná nesprávně myslela, že jde o vztah s živnostníkem, nemůže jít k tíži zaměstnance).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (v dovoláním napadené části) správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v dovoláním napadené části zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu


Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3787/2018

www.nsoud.cz