21 Cdo 1088/2023-343

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) A. M., b) R. M., c) M. M., d) B. M., a e) B. S., všech zastoupených Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1163/5, proti žalované Městské lesy a rybníky Kutná Hora spol. s r.o. se sídlem v Opatovicích I č. 43, IČO 62967291, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. č. 1808/3, o náhradu nemajetkové újmy, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 148/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 23 Co 153/2022-308, takto:

I. Dovolání žalobců b), c), d) a e) se odmítá.

II. Dovolání žalobkyně a) směřující proti části výroku I rozsudku krajského soudu, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) na jedné straně a žalovanou a vedlejším účastníkem na straně druhé, se odmítá.

III. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. května 2022, č. j. 7 C 148/2020-272, v částech týkajících se žalobkyně a) A.M. se zrušují a věc v tomto rozsahu se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 11. 7. 2020 se žalobci a) až e) domáhali po žalované, aby každému z nich zaplatila částku 600 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 11. 1. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnili tím, že zaměstnanec žalované M. M. utrpěl dne 24. 7. 2017 „při práci na rozmítací pile závodu žalované pracovní úraz spočívající v poranění v oblasti trupu od odmrštěné dřevěné třísky“, na jehož následky dne 27. 7. 2017 zemřel. Žalobci jsou pozůstalí zemřelého zaměstnance žalované, žalobkyně a) pozůstalá manželka, žalobci b) a c) pozůstalé děti, žalobkyně d) pozůstalá matka a žalobkyně e) pozůstalá sestra. Žalobkyni a) bylo pojišťovnou žalované na jednorázovém odškodnění podle § 271i zákoníku práce vyplaceno 240 000 Kč, které tato žalobkyně považuje za nedostatečné. Ostatní žalobci neobdrželi žádné odškodnění za duševní útrapy.

2. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 23. 5. 2022, č. j. 7 C 148/2020-272, žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal, aby mu žalovaná „uhradila“ částku 600 000 Kč „se zákonným úrokem z prodlení“ od 11. 1. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok I), žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 53 919 Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované (výrok II) a rozhodl, že vedlejšímu účastníku se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III). Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že M. M. [manžel žalobkyně a), otec žalobců b) a c), syn žalobkyně d) a bratr žalobkyně e)] pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 3. 2015 jako dělník dřevařské výroby. Dne 24. 7. 2017 M. M. při obsluze rozmítací pily utrpěl pracovní úraz (zásah odmrštěnou 3 metry dlouhou dřevěnou třískou do oblasti trupu), na jehož následky dne 27. 7. 2017 zemřel. V době úrazu M. M. „nepoužíval osobní ochranný pracovní prostředek – vyztuženou zástěru proti propichu, přestože byl v rámci vstupního školení dne 2. 3. 2015 a opakovaného školení dne 17. 2. 2017 a 19. 2. 2016 seznámen a poučen o používání prostředků osobní pracovní ochrany spolu s bezpečností práce s předmětným strojem“. „Jednotlivé OOPP“ (tedy i vyztužená zástěra proti propichu jako „skupinová ochranná pomůcka“) se u žalované nachází „v blízkosti určených pracovních strojů“ a žalovaná prostřednictvím vedoucího zaměstnance prováděla pravidelné kontroly jejich užívání na začátku směny a v jejím průběhu. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se „v souladu s ust. § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce zcela zprostila povinnosti uhradit škodu nebo nemajetkovou újmu žalobcům, když v řízení bylo prokázáno, že poškozený svým chováním porušil předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti, tak jak byly žalovanou stanoveny a vymáhány, o čemž byl žalovanou opakovaně poučen, a tato skutečnost byla jedinou příčinou vzniku škody nebo nemajetkové újmy“. Dále „pro úplnost“ doplnil, že vedle žalobkyně a), které bylo vyplaceno jednorázové odškodnění 240 000 Kč „dle ust. § 271i odst. 1 zákoníku práce (ve znění do 1. 1. 2021)“, dalším žalobcům „dle tehdejší pracovněprávní úpravy“ nárok na odškodnění nevznikl.

3. K odvolání všech žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 23 Co 153/2022-308, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na základě kterých dospěl k závěru, že „žalovaná jako zaměstnavatel dostála své procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se jako zaměstnavatel zprostila odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu poškozeného“ ve smyslu ustanovení § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Za dostatečné považoval, že ochranná zástěra byla k dispozici jako „pomůcka skupinová“, pokud „v jednom okamžiku“ na pile pracoval jen jeden zaměstnanec. Nedůvodnou shledal námitku žalobců, že v okamžiku úrazu „nebyla ochranná zástěra vyžadována“, jestliže poškozený „přímo neřezal, ale chystal se k založení nového dřeva do stroje“, neboť „ochranná pomůcka byla určena pro práci při obsluze tohoto stroje, tedy po celou dobu, kdy zaměstnanec žalované byl na práci k tomuto stroji určen, bez rozdílu jednotlivých fází činnosti“. Dostatečná byla namátková kontrola dodržování „pokynů k ochraně bezpečnosti“ ze strany žalované. S ohledem na „ustanovení § 271i zákoníku práce účinného do 28. 7. 2017“ odvolací soud též uzavřel, že do okruhu osob, kterým náleží jednorázové odškodnění pozůstalých, lze zařadit pouze žalobkyni a), tedy manželku poškozeného, že žalobci b) a c) jako synové poškozeného nebyli na něj odkázání výživou, žalobkyně d) jako matka poškozeného s ním „v době vzniku škody“ nežila ve společné domácnosti a žalobkyni e) jako sestře poškozeného odškodnění „ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení“ nenáleží. Zákonem stanovený okruh oprávněných osob nelze rozšiřovat ani „prostřednictvím ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, neboť „povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku zásahu do osobnostního práva má jen ten, kdo do tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z.“ Za stavu, kdy „jedinou příčinou vzniku škody v podobě úmrtí poškozeného bylo poranění, které vzniklo výlučně následkem porušení předpisů v souvislosti s ochranou bezpečnosti práce poškozeného, a zprostila-li se žalovaná v důsledku toho zcela své povinnosti nahradit škodu, lze uzavřít, že žalovaná nezpůsobila žalobcům nemajetkovou újmu neoprávněným zásahem do jejich práva na soukromí v souvislosti s úmrtím poškozeného M. M.“. Žalovaná tedy „není povinna odčinit žalobcům nemajetkovou újmu ani podle ustanovení § 2956 a 2959 o. z.“

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání směřující proti výroku I. Dovolatelé namítají, že se odvolací soud při řešení otázky „naplnění předpokladů pro zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele za újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem“ a otázky „posouzení významu jednotlivých příčin vzniku pracovního úrazu v případě, kdy se na poškození zdraví zaměstnance v důsledku pracovního úrazu podílelo více příčin“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil jako příčinu vzniku újmy „absenci zástěry proti propichu a prořezu“, když „správně měl rozhodnout tak, že příčinou vzniku nemajetkové újmy bylo vymrštění kusu dřeva (třísky) o délce 3 m z pily, ke kterému došlo bez zavinění p. M. a proto je žalovaná za vzniklou nemajetkovou újmu odpovědná v plném rozsahu“. Žalovaná v řízení netvrdila a neprokázala, že by „nařídila zaměstnancům, resp. p. M. mít na sobě vyztuženou zástěru na místě 3,5 metru daleko od rozmítací pily v okamžiku, kdy ji neobsluhoval a že by dodržování této povinnosti kontrolovala a vyžadovala“. Skutkový závěr, že „ochranná pomůcka byla určena pro práci při obsluze tohoto stroje, tedy po celou dobu, kdy zaměstnanec žalované byl na práci k tomuto stroji určen, bez rozdílu jednotlivých fází činnosti“, nemohl odvolací soud dovodit jako „nepochybný“, když žalovaná takovou skutečnost „netvrdila ani neprokázala“, a naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že „pro místo, kde došlo k zásahu, p. M. dřevem, nebylo nikdy žalovanou uloženo mít na sobě zástěru“; uvedený skutkový závěr „je pouhou domněnkou“. Vedle toho dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje žádné úvahy o tom, proč právě absence zástěry měla být jedinou příčinou vzniku újmy. Soud se v této souvislosti pouze odkazuje na příčinu úmrtí uvedenou ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ze dne 7. 9. 2017, který ale „vliv oblečení nebo neoblečení zástěry“ neřešil. Ze znaleckého posudku vyplývá pouze to, že „příčinou vzniku úrazu p. M. byl zásah rychle letícím tupým předmětem s relativně ostrými okraji, či okrajem“. Z obsahu posudku vyplývá, že „vnitřní orgány nebyly poraněny propichem ani řezem“, a dovolatelé proto dovozují, že jejich poranění mohlo být způsobeno „jedině nárazem buď samotného předmětu do p. M. nebo nárazem těla p. M. při dopadu po odmrštění“, když „v důsledku nárazu byl odmrštěn do vzdálenosti 6 metrů“. Rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo též jinou vadou řízení, jež spočívá v nepřipuštění důkazu výslechem svědka V. B., který jediný byl svědkem úrazu, a svědka Z. K., pracovníka inspektorátu práce, který úraz na místě šetřil. Na rozhodnutí odvolacího soudu mohla mít vliv i „absence hodnocení věrohodnosti svědků soudem“, neboť všichni v řízení slyšení svědci (jako zaměstnanci žalované) jsou „v závislém vztahu k žalované a jejich výpovědi tím mohou být ovlivněny“. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná a vedlejší účastník poukázali, že podstatou dovolací argumentace žalobců je jejich nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. aby rozhodl o zamítnutí dovolání.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

9. Výrokem I rozsudku odvolacího soudu bylo (mimo jiné) rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby každého z žalobců a) až e) na zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím. Zamítnutí žaloby žalobců b) až e) odvolací soud založil na závěru, že tito žalobci nepatří do okruhu osob, kterým náleží jednorázové odškodnění pozůstalých podle „ustanovení § 271i zákoníku práce účinného do 28. 7. 2017“, a že „žalovaná nezpůsobila žalobcům nemajetkovou újmu neoprávněným zásahem do jejich práva na soukromí v souvislosti s úmrtím poškozeného M. M.“ a „není povinna odčinit žalobcům nemajetkovou újmu ani podle ustanovení § 2956 a 2959 o. z.“ Ve vztahu k těmto závěrům dovolání neobsahuje jakoukoliv argumentaci a postrádá tedy uvedení dovolacího důvodu, který je dovolatel povinen vymezit [dovolacím důvodem je jen nesprávné právní posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.)], neboť jen na základě takto vymezeného důvodu dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); dovolatelé [žalobci b) až e)] mohli tuto vadu dovolání odstranit (z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu) jen do uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.). K řádnému vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013. Dovolání žalobců b) až e) proto trpí vadami, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat.

10. Proti té části výroku I odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců b), c), d) a e) v plném rozsahu a dovolání žalobkyně a) v části směřující proti části výroku I rozsudku krajského soudu, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) na jedné straně a žalovanou a vedlejším účastníkem na straně druhé, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají námitky [že skutkový závěr, že „ochranná pomůcka byla určena pro práci při obsluze tohoto stroje, tedy po celou dobu, kdy zaměstnanec žalované byl na práci k tomuto stroji určen, bez rozdílu jednotlivých fází činnosti“, nemohl odvolací soud dovodit jako „nepochybný“, když žalovaná takovou skutečnost „netvrdila ani neprokázala“, že naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že „pro místo, kde došlo k zásahu, p. M. dřevem, nebylo nikdy žalovanou uloženo mít na sobě zástěru“ (uvedený skutkový závěr „je pouhou domněnkou“), že znalecký posudek „vliv oblečení nebo neoblečení zástěry“ neřešil a z posudku vyplývá pouze to, že „příčinou vzniku úrazu p. M. byl zásah rychle letícím tupým předmětem s relativně ostrými okraji, či okrajem“, a že „vnitřní orgány nebyly poraněny propichem ani řezem“, takže poranění vnitřních orgánů mohlo být způsobeno „jedině nárazem buď samotného předmětu do p. Marušky nebo nárazem těla p. M. při dopadu po odmrštění“], jimiž dovolatelka [žalobkyně a)] zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem a jím učiněná skutková zjištění. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

13. Obdobnou povahu má i námitka „absence hodnocení věrohodnosti svědků soudem“ s ohledem na skutečnost, že se jedná o zaměstnance žalované. Dovolatelka zde navíc nebere v úvahu, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obecné rovině platí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18/1999 v časopise Soudní judikatura), že skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti), resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako kupř. rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Teprve celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Jedná se přitom o výsledek dokazování, kdy podstatou tohoto procesu je hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Toto posouzení ovšem nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

14. Přípustnost dovolání není způsobilá (sama o sobě) založit ani namítaná jiná vada řízení spočívající v „nepřipuštění důkazu“ výslechem svědků V. B. a Z. K., neboť nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Námitka o neprovedení navržených důkazů je tradičně dovolacím soudem posuzována jako tzv. jiná vada řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pouhé tvrzení o uvedeném procesním pochybení tudíž bez dalšího přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se odvolací soud (soud prvního stupně) vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Uvedená námitka žalobců nadto v tomto ohledu není ani důvodná, neboť soud prvního stupně postupoval v souladu s výše poukazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když důvody (dostatečné zjištění skutkového stavu na základě jiných provedených důkazů), jež jej vedly k neprovedení navrhovaných důkazů, uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (v bodu 39), s čímž se odvolací soud plně ztotožnil (srov. body 7 a 10 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

15. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že M. M. [manžel žalobkyně a), otec žalobců b) a c), syn žalobkyně d) a bratr žalobkyně e)] pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 3. 2015 jako dělník dřevařské výroby. Dne 24. 7. 2017 M. M. při obsluze rozmítací pily utrpěl pracovní úraz (zásah odmrštěnou 3 metry dlouhou dřevěnou třískou do oblasti trupu), na jehož následky (otevřené poranění břicha s vícečetným poškozením stěny tenkého a tlustého střeva) dne 27. 7. 2017 zemřel. V době úrazu zaměstnanec M. M. „nepoužíval osobní ochranný pracovní prostředek – vyztuženou zástěru proti propichu, přestože byl v rámci vstupního školení dne 2. 3. 2015 a opakovaného školení dne 17. 2. 2017 a 19. 2. 2016 seznámen a poučen o používání prostředků osobní pracovní ochrany spolu s bezpečností práce s předmětným strojem“. Vyztužená zástěra proti propichu byla jako „skupinová ochranná pomůcka“ umístěna v blízkosti rozmítací pily a žalovaná prostřednictvím vedoucího zaměstnance prováděla pravidelné kontroly jejího užívání na začátku směny a v jejím průběhu.

16. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za splnění jakých předpokladů se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně a) je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a) je ve věci samé důvodné.

18. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu zaměstnance M. M. – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 28. 7. 2017 (dále též jen „zák. práce“).

19. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

20. Podle ustanovení § 269 odst. 4 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí.

21. Podle ustanovení § 270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

22. Podle ustanovení § 270 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

23. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěrech, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody (nemajetkové újmy) a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody (nemajetkové újmy). Odpovědnost za škodu (nemajetkovou újmu) vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu nebo nemajetkovou újmu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Ustanovení § 270 zák. práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení právních, nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (bezpečnostních předpisů nebo pokynů) zaměstnancem, anebo opilost zaměstnance nebo zneužití jiných návykových látek zaměstnancem, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody (nemajetkové újmy). Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody (nemajetkové újmy) bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody (nemajetkové újmy); třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je (neporušil-li zaměstnanec bezpečnostní předpisy nebo pokyny) tzv. lehkomyslnost. Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu (nemajetkovou újmu) při pracovním úrazu, má zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) – srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1798/2020, nebo ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021.

24. Z uvedeného vyplývá, že k závěru, že se zaměstnavatel své odpovědnosti za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem zprostil, nepostačuje zjištění, že zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním zaviněně porušil bezpečnostní předpisy nebo pokyny, s nimiž byl řádně seznámen a jejichž znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. K tomu, aby se zaměstnavatel zprostil povinnosti nahradit škodu (nemajetkovou újmu) zcela nebo zčásti, je současně nezbytné, aby součástí soudem zjištěných skutkových okolností pracovního úrazu byly též skutečnosti odůvodňující závěr, že porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů zde bylo jedinou příčinou nebo jednou z příčin škody (nemajetkové újmy), resp. že jejich dodržení by škodlivému následku (újmě) zcela nebo zčásti zabránilo. Tam, kde takové skutečnosti nebyly zjištěny (zaměstnavatel je neprokázal), nelze na splnění předpokladů pro zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (nemajetkovou újmu) vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem usuzovat, neboť nebyl naplněn předpoklad spočívající v tom, že porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů bylo jedinou příčinou nebo jednou z příčin škody (nemajetkové újmy), a plně se uplatní jeho objektivní odpovědnost ve smyslu ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce.

25. Ustanovení § 106 odst. 4 písm. d) zák. práce zaměstnancům ukládá povinnost používat (mimo jiné) stanovené osobní ochranné pracovní prostředky, kterými zaměstnavatel v souladu s ustanovením § 104 zák. práce vybavil zaměstnance za účelem eliminace pracovních rizik (vzniku možných škod na zdraví). Zaviněné porušení této povinnosti ze strany zaměstnance je potom důvodem k plnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem (jehož naplnění soudy v projednávané věci shledaly) jen tehdy, je-li s ohledem na konkrétní okolnosti úrazového děje nepochybné, že při použití ochranného pracovního prostředku by k poškození zdraví (smrti) zaměstnance nedošlo.

26. V projednávané věci se soudy tím, zda by užití žalovanou určeného ochranného pracovního prostředku pro práci na rozmítací pile (vyztužené zástěry proti propichu) s ohledem na zjištěný průběh úrazového děje (zasažení odmrštěnou 3 metry dlouhou dřevěnou třískou do oblasti trupu) smrti zaměstnance M. M. zabránilo, nezabývaly a žádná skutková zjištění k tomu neučinily. Dostatečná pro uvedený závěr nejsou skutková zjištění o tom, že zaměstnanec M. M. „nepoužíval osobní ochranný pracovní prostředek – vyztuženou zástěru proti propichu“ a že „zranění způsobené odmrštěným kusem dřeva v břišní dutině poškozeného bylo jedinou příčinou jeho následného úmrtí“, neboť o vlastnostech tohoto ochranného pracovního prostředku způsobilých zabránit škodlivému následku (poškození zdraví, na jehož následky zaměstnanec M. M. zemřel) nic nevypovídají. Nedostatečné objasnění skutkového stavu, které se neobejde bez posouzení skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a z oboru bezpečnosti práce, způsobuje, že právní posouzení věci odvolacím soudem není úplné, a tudíž ani správné.

27. Protože rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyně a), není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části, ve které bylo shledáno přípustným, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v uvedeném rozsahu (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kutné Hoře) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 3. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1088/2023

www.nsoud.cz