21 Cdo 2736/2020-149

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, proti žalované Mendelově univerzitě v Brně se sídlem v Brně, Zemědělská č. 1665/1, IČO 62156489, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, o náhradu újmy na zdraví, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 73/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2020 č. j. 15 Co 29/2020-136, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 4. 6. 2018 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na bolestném 600 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od podání žaloby do zaplacení, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 2 800 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od podání žaloby do zaplacení a na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 219 519,70 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od podání žaloby do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 7. 6. 2015 okolo 13:30 hodin prováděl v areálu Š. z. p. Ž. na adrese XY (dále též jen „ŠZP“) na základě ústní dohody s pracovníky ŠZP práce na opravě střechy v rámci pravidelné každoroční výpomoci při demontáži světlíku na střeše kravína, že při této práci nebyl žalobce na střeše nijak jištěn a že při provádění prací nebyla zajištěna bezpečnost a ochrana zdraví při práci a pracovníci „nebyli o problematice BOZP nijak poučeni, bylo jim pouze řečeno, že předmětná část střechy, po které se pohybovali, je tzv. pochozí, tedy umožňuje pohyb osob po ní“. Při „pocházení“ žalobce po střeše kravína však došlo k jejímu prasknutí, pod žalobcem se uvolnila celá jedna tabule střešní krytiny a vzniklým otvorem žalobce propadl a utrpěl těžká zranění pádem z výšky asi 11 m na betonovou podlahu kravína. Následkem pádu žalobce utrpěl řadu těžkých zranění, po kterých i přes náročné léčení zůstaly trvalé následky. Od 10. 3. 2016 je žalobce uznán invalidním ve II. stupni s mírou poklesu pracovní schopnosti o 60 %. Žalobce má za to, že žalovaná v důsledku porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku a zvláštní zákonné povinnosti vyplývající z pracovněprávních předpisů (§ 101 zákoníku práce) podle ustanovení § 2910 občanského zákoníku odpovídá za jemu vzniklou újmu na zdraví, neboť žalobce vykonával práci pro žalovanou s jejím vědomím, na její pokyn a jejím pracovišti, přičemž při provádění prací nebyla zajištěna bezpečnost a ochrana zdraví při práci a pracovníci „nebyli o problematice BOZP nijak poučeni“. Žalobce vyzval dne 1. 7. 2016 k uznání odpovědnosti za poškození jeho zdraví organizační složku žalované ŠZP, jejíž ředitel uznání odpovědnosti odmítl, stejně jako vedlejší účastník. Žalobce má za to, že by mělo být postupováno podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku, a odhadem stanovil bolestné na 750 000 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění na 3 500 000 Kč. Za dobu od 7. 6. 2015 do 1. 5. 2016, kdy byl žalobce v důsledku úrazu ze dne 7. 6. 2015 v pracovní neschopnosti, mu vznikla ztráta na výdělku ve výši 274 399,625 Kč. Žalobce vědom si obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 2900 občanského zákoníku uznává vzhledem ke všem okolnostem případu (zejména, že sám sebe dostatečně nezajistil při práci ve výšce) své spoluzavinění na vzniku své újmy ve výši 20 %, a proto veškeré uvedené nároky „ponižuje o tuto uznanou spoluvinu“.

Žalovaná namítala, že nenese za poškození zdraví žalobce žádnou odpovědnost. Tvrdí, že činnost žalobce na střeše kravína ŠZP, při které došlo k úrazu, sice probíhala na základě ústní domluvy o každoroční výpomoci, ale nikoliv se žalobcem, nýbrž se spolkem Moravská hasičská jednota – hasičský sbor XY, IČO XY, který žalovaná finančně podporovala, přičemž žalobce byl v době úrazu dobrovolným členem tohoto hasičského spolku. Žalovaná nebyla dopředu informována o tom, v jakém konkrétním termínu a čase se hasiči do areálu ŠZP dostaví, a nemohla tedy ani před započetím tuto činnost ovlivnit, popř. udělit hasičům případné pokyny z hlediska zajištění jejich bezpečnosti. Žalovaná nadto podotkla, že v případě hasičů se jedná o osoby, které mají mít k XYezpečení pohybu po střeše potřebný výcvik a školení ze strany uvedeného hasičského spolku. Vzhledem k tomu, že střecha kravína byla dne 7. 6. 2015 žárem slunce a vysokou teplotou rozpálena, se žalovaná domnívá, že úraz žalobce byl ovlivněn skutečností, že „se jednotlivé ukotvené dílce krytiny dostaly do napětí, které váhu žalobce nevydržely“. Pokud by ředitel ŠZP R. M. nebo jeho zástupce O. D. měli předchozí informaci o úmyslu hasičů provést činnosti na střeše kravína za vysokých venkovních teplot kolem 30 stupňů Celsia, jejich provedení by nedoporučili, popř. zakázali, a navrhli by jejich provedení spíše ráno nebo večer.

Vedlejší účastník zejména namítal, že mezi žalobcem a žalovanou neexistoval žádný pracovněprávní vztah, ze kterého by měla vyplývat pracovněprávní odpovědnost žalované (újma vzniklá žalobci nemá v žádném případě charakter pracovního úrazu); odpovědnost žalované v intencích zákoníku práce tedy nelze dovodit. Podle názoru vedlejšího účastníka „na tuto kauzu nedopadá“ ani odpovědnost v intencích občanského zákoníku, neboť ze strany žalované nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání (k porušení právní povinnosti), zavinění ze strany žalované zcela absentuje a „neexistuje ani příčinná souvislost ve vztahu ke vzniku škody“.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 11. 2019 č. j. 39 C 73/2018-97 rozhodl, že „základ nároku žalobce uplatněného v žalobě ze dne 4. 6. 2018 ohledně úhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku je dán v 30 %“. Soud prvního stupně spatřoval v tom, že osoby provádějící demontáž střechy na kravíně v ŠZP dne 7. 6. 2015, tedy hasiči Hasičského sboru v XY, kterým žalovaná umožnila za tímto účelem vstup do areálu svého účelového zařízení, prováděli tyto práce bez jakéhokoliv zajištění a poučení, porušení právní povinnosti žalované (porušení § 101 odst. 5 zákoníku práce), a konstatoval, že byť se nejednalo o pracovněprávní vztah mezi žalobcem a žalovanou, jednalo se o vztah vykonávaný v souvislosti s prováděním konkrétní specializované činnosti (demontáž střechy kravína) pro žalovanou a je plně namístě, aby byl analogicky použit zákoník práce, resp. ustanovení § 101 odst. 5 zákoníku práce. Podle názoru soudu prvního stupně nelze přehlédnout, že žalobce (správně žalovaná) porušil i svou prevenční povinnost vyplývající z § 2900 občanského zákoníku. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (správně žalovaná) očividně porušil své právní povinnosti, „v důsledku čehož žalobce vstoupil na střechu kravína, kdy došlo k následnému pádu po propadu střechy na betonovou podlahu kravína a zranění“. Míru spoluzavinění žalobce soud prvního stupně spatřuje minimálně v 50 %, neboť „kdyby žalobce na střechu nevstupoval, k čemuž nebyl nikým nucen, a učinil tak dobrovolně, nedošlo by k propadu střechy a jeho následnému pádu“; „z poloviny se žalobce rovněž nechoval jako osoba respektující předcházení škodám a prevenční činnost týkající se vzniku újmy na zdraví“. Navíc žalobce byl na předmětném místě jako člen hasičského sboru, byť dobrovolný člen, a lze předpokládat, že i dobrovolným hasičům se dostává dostatečného výcviku pro případnou činnost hasičů ve výškách. To, že se žalobce nijak nejistil, podle názoru soudu prvního stupně znamená další zvýšení spoluzavinění žalobce, který si měl být vědom toho, že práce ve výškách „musí být prováděny vždy s určitým lanovým či obdobným zajištěním“ tak, aby při případném pádu byly minimalizovány případné následky úrazu či pádu. Soud prvního stupně uzavřel, že míra spoluzavinění žalobce jako dobrovolného hasiče je dána dalšími 20 %, celkem tedy 70 %, a míru odpovědnosti žalované jako škůdce stanovil na 30 %.

K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 5. 2020 č. j. 15 Co 29/2020-136 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování sdělením starosty obce XY ze dne 25. 2. 2020 a zřizovací listinou Jednotky sboru dobrovolných hasičů obce XY – dovodil, že „je zcela nepochybné, že žalobce v areálu žalované v rámci činnosti spočívající v demontáži světlíku na střeše kravína utrpěl vážný úraz po pádu asi z 11 metrové výšky“, že „v této souvislosti lze jistě uvažovat o odškodnění tohoto úrazu“, avšak že „při úvaze o odškodnění je jednou ze základních otázek otázka pasivní legitimace, tedy označení toho, kdo na základě zákona za takovou škodu žalobci odpovídá, tedy kdo nese odpovědnost a kdo je žalobci dle zákona povinen případnou škodu nahradit“. Žalobce v žalobě jako žalovanou označil Mendelovu univerzitu v Brně, neboť vyšel z toho, že se mu úraz stal v jejím areálu při činnosti konané v jejím zájmu. Tomuto závěru však podle názoru odvolacího soudu nelze přisvědčit. Vzhledem k tomu, že žalobce jako fyzická osoba nebyl v žádném právním vztahu se žalovanou, tedy neměl uzavřenu pracovní smlouvu se žalovanou ani „smlouvu o pracovní činnosti nebo o provedení práce“, že nekonal předmětné práce na základě přímé dohody mezi žalobcem jako fyzickou osobou a žalovanou, ale že činnost, při které žalobce utrpěl úraz, „byla prováděna Sborem dobrovolných hasičů XY na základě dohody velitele tohoto sboru se zástupci žalované“, je podle odvolacího soudu zřejmé, že se „jednalo o činnost Jednotky sboru dobrovolných hasičů XY“, neboť činnost Jednotky sboru dobrovolných hasičů nespočívá jen v oficiálních výjezdech na základě požadavku Hasičského záchranného sboru, ale jedná se o jakoukoliv organizovanou činnost, která je Sborem dobrovolných hasičů organizována a realizována (a to včetně např. dětských dnů, různých hasičských cvičení či soutěží). Vzhledem k tomu, že „úraz se žalobci stal právě při činnosti ve Sboru dobrovolných hasičů“, dospěl odvolací soud k závěru, že „je dána pasivní legitimace speciálním ust. § 393 odst. 1 zákoníku práce, když v těchto případech odpovídá za náhradu škody ten, u něhož je sbor zřízen“, v tomto případě obec. Jestliže byl tedy sbor zřízen u obce, je podle názoru odvolacího soudu „pasivně legitimována k náhradě škody vzniklé při činnosti v Jednotce SDH na základě § 393 odst. 1 zákoníku práce právě obec“. Vzhledem k tomu, že žalobce „svůj požadavek na náhradu škody uplatnil vůči jinému subjektu, který není ve věci pasivně legitimován (na tom ničeho nemění ani případná možnost eventuálního regresu obce vůči tomuto subjektu)“, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 393 odst. 1 zákoníku práce, tedy konkrétně, že úraz žalobce utrpěl jako člen jednotky sboru dobrovolných hasičů při činnosti v tomto sboru. Dovolatel má za to, že výpomoc soukromému subjektu při plánované a pravidelné akci (která je za normálních okolností vykonávána odbornými dodavateli za smluvní odměnu) nespadá pod žádnou z činností, pro kterou byla zřízena Jednotka sboru dobrovolných hasičů XY, že činnost, která byla dne 7. 6. 2015 prováděna v areálu ŠZP, nebyla činností této jednotky, nebyla jí ani organizována a realizována, že činnost žalobce a ostatních osob musela být jejich soukromou aktivitou, a že tedy odpovědnost obce XY jako zřizovatele Jednotky sboru dobrovolných hasičů XY za pracovní úraz dovolatele podle § 393 odst. 1 zákoníku práce dána není. Podle názoru dovolatele je žalovaná ve věci pasivně legitimována, neboť nelze použít speciální právní úpravu podle § 393 odst. 1 zákoníku práce a porušení právní povinnosti na straně žalované shledal soud prvního stupně (ač dovolatel nesouhlasí s výší svého spoluzavinění podle rozsudku soudu prvního stupně). Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve XYýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že organizační součástí žalované je i Školní zemědělský podnik v XY (účelové zařízení žalované), že v jeho areálu se nachází budova kravína, jejíž střecha byla tvořena sklolaminátovou vlnovkou, která byla „každoročně dvakrát odkrývána a opětně přidělávána z důvodu větrání objektu kravína“, že v obci XY je hasičský sbor s názvem Moravská hasičská jednota – hasičský sbor XY zřízený jako pobočný spolek Moravskou hasičskou jednotou, že tento hasičský sbor využívá v části areálu ŠZP určité prostory za účelem skladování, že mezi ŠZP a hasiči v XY existuje dlouhodobá spolupráce včetně sponzoringu hasičského sboru ze strany ŠZP, že mezi ŠZP a členy Hasičského sboru v XY „byla ústně uzavřena dohoda o jakési výpomoci, která spočívala v tom, že hasiči prostřednictvím svých členů budou dle potřeby ŠZP odkrývat střechu kravína za účelem větrání a tuto následně opět montovat zpět“, že starosta Hasičského sboru v XY R. V. požádal žalobce, aby se zúčastnil montáže a demontáže střechy na kravíně v ŠZP, že dne 7. 6. 2015 vezli hasiči věci k uskladnění do areálu ŠZP a „bylo zároveň domluveno, že bude odkryta střecha kravína“, že zúčastněné osoby přijely na místo a vystoupaly na střechu, že osoby, které byly na střeše (včetně žalobce), nebyly nijak jištěny, že „zúčastněným osobám bylo pouze řečeno, že část střechy, po které se pohybovaly, je pochozí“, a že při pohybu na krytině kravína došlo k prasknutí eternitové desky, pod žalobcem se tabule uvolnila a žalobce spadl z výšky asi 11 metrů na betonovou podlahu kravína, která byla částečně pokryta krmivem, utrpěl těžká zranění (vážný úraz), byl v pracovní neschopnosti až do 5. 8. 2015 a byl účasten rehabilitace v Rehabilitačním ústavu v Hrabyni, kde byl umístěn do 27. 11. 2015. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj provedl kontrolu (šetření na místě samém) a zjistil, že ŠZP neseznámil fyzické osoby se způsobem bezpečného přístupu a pohybu na střešní konstrukci kravína, čímž porušil povinnost stanovenou v § 101 odst. 5 zákoníku práce. Obec XY dne 18. 12. 2003 zřídila Jednotku sboru dobrovolných hasičů obce XY.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda odpovědnost obce za škodu vzniklou členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů obce úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru (§ 393 odst. 1 zákoníku práce), vylučuje povinnost jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodné události podle ustanovení občanského zákoníku. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky (aniž by mohl přihlížet k dopisu ze dne 10. 8. 2020 vyhotovenému starostou obce XY, který dovolatel v příloze svého podání ze dne 16. 9. 2020 doručeného Nejvyššímu soudu dne 17. 9. 2020 předložil jako důkaz na podporu svého tvrzení, že odpovědnost obce XY za pracovní úraz dovolatele podle § 393 odst. 1 zákoníku práce není dána – srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k úrazu žalobce došlo dne 7. 6. 2015 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též jen „o. z.“).

Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za

a) ztrátu na výdělku,

b) bolest a ztížení společenského uplatnění,

c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

d) věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.

Podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce právo na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají členové jednotek sborů dobrovolných hasičů obce a báňských záchranných sborů, kteří utrpí úraz při činnosti v těchto sborech. V těchto případech jim odpovídá ten, u něhož je sbor zřízen.

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve (ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) dovodil, že pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodné události. Sama možnost uplatnění nároku na náhradu škody proti zaměstnavateli, u něhož je poškozený v pracovním poměru, podle ustanovení zákoníku práce o odškodnění pracovního úrazu nebrání tomu, aby poškozený úspěšně uplatnil nárok na náhradu škody proti jinému odpovědnému subjektu podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. V takovém případě, jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce, tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu škody úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu nevylučuje odpovědnost druhého subjektu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020 sp. zn. 25 Cdo 2202/2018 uveřejněný pod č. 82 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1906/2004 anebo rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1968 sp. zn. 3 Cz 36/68 uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969).

Totéž je (nyní již ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014) třeba dovodit také v případě konkurence odpovědnosti obce za škodu vzniklou členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů obce úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce a povinnosti jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodné události podle ustanovení občanského zákoníku. Odpovědnost obce za škodu vzniklou členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů obce úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce tedy rovněž nevylučuje povinnost jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodné události podle ustanovení občanského zákoníku; sama možnost uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů obce úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, proti obci podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce nebrání tomu, aby poškozený úspěšně uplatnil nárok na náhradu (odčinění) újmy proti jinému subjektu povinnému nahradit (odčinit) poškozenému újmu podle ustanovení občanského zákoníku. Jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce, tak předpoklady vzniku povinnosti nahradit (odčinit) jinému újmu podle ustanovení občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu (odčinění) škody (újmy) úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému (povinnému) subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost (povinnost) jednoho subjektu nevylučuje povinnost (odpovědnost) druhého subjektu. Plněním jednoho z odpovědných (povinných) subjektů pak zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich.

V projednávané věci žalobce, který dne 7. 6. 2015 v areálu Školního zemědělského podniku XY při činnosti spočívající v demontáži světlíku na střeše kravína utrpěl vážný úraz po pádu z výšky, označil v žalobě jako žalovanou Mendelovu univerzitu v Brně, přičemž vycházel z toho, že k jeho úrazu došlo v areálu ŠZP, který je jako účelové zařízení organizační součástí Mendelovy univerzity v Brně, při výkonu práce pro ni, s jejím vědomím, na její pokyn a jejím pracovišti, přičemž při provádění prací nebyla zajištěna bezpečnost a ochrana zdraví při práci a pracovníci „nebyli o problematice BOZP nijak poučeni“, a má za to, že Mendelova univerzita v Brně v důsledku porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 o. z. a zvláštní zákonné povinnosti vyplývající z pracovněprávních předpisů (§ 101 zák. práce) podle ustanovení § 2910 o. z. odpovídá za újmu na zdraví vzniklou žalobci.

Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se „jednalo o činnost Jednotky sboru dobrovolných hasičů XY“ (že „úraz se žalobci stal právě při činnosti ve Sboru dobrovolných hasičů“), je dána pasivní legitimace speciálním ustanovením § 393 odst. 1 zák. práce, neboť „v těchto případech odpovídá za náhradu škody ten, u něhož je sbor zřízen, v tomto případě obec,“ a vzhledem k tomu, že žalobce „svůj požadavek na náhradu škody uplatnil vůči jinému subjektu, který není ve věci pasivně legitimován“ (na čemž „ničeho nemění ani případná možnost eventuálního regresu obce vůči tomuto subjektu“), žalobu zamítl. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované dospěl pouze na základě jím učiněného závěru, že za škodu vzniklou žalobci odpovídá obec XY, aniž by vzal v úvahu, že – jak vyplývá z výše uvedeného – případná odpovědnost obce XY za škodu vzniklou žalobci jako členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů obce úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce nevylučuje povinnost jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodné události podle ustanovení občanského zákoníku, že sama možnost uplatnění nároku na náhradu škody proti obci podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce nebrání tomu, aby poškozený úspěšně uplatnil nárok na náhradu (odčinění) újmy proti jinému subjektu povinnému nahradit (odčinit) mu újmu podle ustanovení občanského zákoníku, jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce, tak předpoklady vzniku povinnosti nahradit (odčinit) jinému újmu podle ustanovení občanského zákoníku, že v takovém případě mohou být nároky na náhradu (odčinění) škody (újmy) úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému (povinnému) subjektu, který si poškozený vybere, a že odpovědnost (povinnost) jednoho subjektu nevylučuje povinnost (odpovědnost) druhého subjektu.
Omezil-li se tedy odvolací soud při úvahách o pasivní věcné legitimaci žalované pouze na zjištění, že „žalobce jako fyzická osoba nebyl v žádném právním vztahu se žalovanou, tedy neměl uzavřenu pracovní smlouvu se žalovanou ani smlouvu o pracovní činnosti nebo o provedení práce“, a že „nekonal předmětné práce na základě přímé dohody mezi žalobcem jako fyzickou osobou a žalovanou“, ale že předmětná činnost, při které žalobce utrpěl úraz, „byla prováděna Sborem dobrovolných hasičů XY na základě dohody velitele tohoto sboru se zástupci žalované“ (že je tedy zřejmé, že se „jednalo o činnost Jednotky sboru dobrovolných hasičů XY“), z nichž dovodil, že je pasivně legitimována obec XY, u níž byla tato jednotka sboru dobrovolných hasičů zřízena, aniž by se řádně XYýval tím, zda byly splněny předpoklady vzniku povinnosti žalované nahradit (odčinit) žalobci újmu podle ustanovení občanského zákoníku (§ 2894 a násl. o. z.), nemůže být jeho závěr, že žalobce svůj požadavek na náhradu škody uplatnil vůči subjektu, který není ve věci pasivně legitimován, (pro svou předčasnost) správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.

Odvolací soud též neuvážil, že pobočný spolek Moravská hasičská jednota – hasičský sbor XY, IČO XY (založený Moravskou hasičskou jednotou, IČO 49459317) nelze zaměňovat s Jednotkou sboru dobrovolných hasičů obce XY, okres Brno-venkov, zřízenou obcí XY na základě § 29 odst. 1 písm. a) a § 68 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom není zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který provedl dokazování výpisem ze spolkového rejstříku ohledně Moravské hasičské jednoty – hasičského sboru XY, přičemž v bodě 6 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvádí pobočný spolek Moravská hasičská jednota – Hasičský sbor XY, a který Jednotku sboru dobrovolných hasičů obce XY, okres Brno-venkov, v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezmiňuje) dospěl k závěru, že se v případě činnosti, při které žalobce utrpěl úraz, „jednalo o činnost Jednotky sboru dobrovolných hasičů XY“ zřízené obcí XY dne 18. 12. 2003 (a implicitně též k závěru, že žalobce byl členem této jednotky), a že je proto dána pasivní legitimace obce na základě ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce. V projednávané věci nicméně pro její rozhodnutí není – vzhledem k výše uvedeným závěrům dovolacího soudu – podstatné, zda by za škodu (újmu na zdraví) vzniklou žalobci mohla být odpovědná obec XY podle ustanovení § 393 odst. 1 zák. práce (zda by v řízení o náhradu škody vzniklé žalobci mohla být pasivně legitimována tato obec); rozhodující v projednávané věci je, zda jsou splněny předpoklady vzniku povinnosti žalované nahradit (odčinit) žalobci újmu podle ustanovení občanského zákoníku (§ 2894 a násl. o. z.), a tedy zda je pasivně věcně legitimována žalovaná; tím se však odvolací soud – jak již bylo uvedeno výše – náležitě neXYýval.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2736/2020

www.nsoud.cz