21 Cdo 2704/2020-484

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobců a) M. Z., narozené XY, bytem XY, b) I. K., narozeného XY, bytem XY, a c) V. K., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, proti žalované Mezinárodní organizaci novinářů, mezinárodní nevládní organizaci se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova č. 1599/17, IČO 00461431, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze, Národní č. 340/21, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 13/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2019 č. j. 39 Co 63/2019-448, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. června 2018 č. j. 23 C 13/2002-398 v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 693 746 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. K., narozený XY (dále jen „I. K.“), se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 1. 2002 (doplněnou u jednání tohoto soudu dne 12. 1. 2005 a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáním doručeným tomuto soudu dne 27. 1. 2005 a návrhem podaným u jednání soudu dne 4. 10. 2006) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za dobu od 28. 1. 1999 do 28. 1. 2002 částku 900 000 Kč se 7% úrokem z prodlení od 28. 1. 2002 do zaplacení, za dobu od 29. 1. 2002 do 28. 1. 2005 částku 900 000 Kč s 3% úrokem z prodlení od 29. 1. 2005 do zaplacení a za dobu od 29. 1. 2005 do 30. 6. 2005 částku 125 000 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná, u níž pracoval jako vedoucí pobočky, s ním dopisem ze dne 19. 11. 1991 okamžitě zrušila pracovní poměr, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 a který nabyl právní moci dne 4. 5. 1995, rozhodl, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a že pracovní poměr, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 1990, nebyl „zrušen ani žádnou jinou formou“, a že proto stále trvá. Žalovanou opakovaně vyzýval písemnými žádostmi ze dne 11. 8. 1994, 6. 5. 1995 a 2. 10. 2000, aby mu přidělovala práci, avšak žalovaná jeho požadavku nevyhověla, práci odpovídající pracovní smlouvě mu nepřiděluje a neposkytuje mu ani žádnou mzdu či náhradu mzdy. Uvedl, že nemá možnost získat informace o současných platových poměrech u žalované, že proto vychází z předpokládaného průměrného výdělku ve výši 25 000 Kč stanoveného na základě jeho „osobních kvalifikačních předpokladů a obecných poznatků o výši výdělku osob se srovnatelným vzděláním a praxí“ a že s ohledem na běh promlčecí lhůty uplatňuje nárok na náhradu mzdy jen za dobu tří let před podáním žaloby.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě mimo jiné uvedla, že I. K. vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 12. 1989 funkci vedoucího odborného referenta specialisty – vedoucího pobočky v XY a že tato pobočka byla v roce 1992 zrušena z důvodu „trvalé ztrátovosti“.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 23 C 13/2002-85 uložil žalované povinnost zaplatit I. K. na náhradě mzdy od 28. 1. 1999 do 28. 1. 2002 částku 584 089,- Sk se 7% úrokem z prodlení od 28. 1. 2002 do zaplacení, od 29. 1. 2002 do 28. 1. 2005 částku 660 167 Sk s 3% úrokem od 29. 1. 2005 do zaplacení a od 29. 1. 2005 do 30. 6. 2005 částku 101 913 Sk s 3% úrokem od 1. 7. 2005 do zaplacení, zamítl žalobu co do 315 911 Sk se „7% úrokem z prodlení od 28. 1. 2002“, co do 239 833 Sk s „3% úrokem z prodlení od 29. 1. 2005“ a co do 23 087 Sk s „3% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005“; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit I. K. „40 % nákladů, jejíž výše bude specifikována v písemném vyhotovení rozsudku“, že I. K. je povinen zaplatit „na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ na náhradě nákladů státu 4 695 Kč a doplatek soudního poplatku 5 000 Kč a že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů státu 10 955 Kč „na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 a který nabyl právní moci dne 4. 5. 1995, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru I. K. ze dne 19. 11. 1991 je neplatné, že I. K. opakovaně přípisy ze dne 11. 8. 1994, ze dne 6. 5. 1995 a ze dne 2. 10. 2000 vyzýval žalovanou, aby mu byla přidělována práce odpovídající pracovní smlouvě, a že na základě rozhodnutí o organizační změně ze dne 2. 3. 1992 byla zrušena „pobočka servisu MON“ v XY ke dni 31. 3. 1992. Dospěl k závěru, že na straně žalované vznikly překážky v práci podle ustanovení § 130 zákoníku práce, neboť žalovaná nepřidělovala I. K. práci, a že mu proto náleží náhrada mzdy za období od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 ve výši pravděpodobného výdělku vypočtené ve znaleckém posudku JUDr. Bedřicha Klimeše.

K odvolání I. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2008 č. j. 39 Co 451/2007-116 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v „zamítavých“ výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co doplnil dokazování výpisem z obchodního rejstříku ohledně žalované, usnesením Obvodního soudu Bratislava 1 ze dne 20. 8. 1992 sp. zn. S. r. o. 6814/B a dohodou uzavřenou mezi žalovanou a SPRINT - PRESS, spol. s r. o. dne 30. 10. 1992, zjistil, že žalovaná je od 28. 11. 1990 evidována v obchodním rejstříku, v němž není evidována žádná její organizační složka, že v obchodním rejstříku je od 20. 8. 1992 zapsána společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě, Paulínyho 12 a 14, IČO 31330690, jejímž jediným společníkem je žalovaná, a že žalovaná a společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o. se dohodly, že žalovaná nejpozději do 30. 11. 1992 zruší svoji organizační jednotku „Servis MON“ a SPRINT - PRESS, spol. s r. o. převezme všechny pohledávky a závazky této organizační jednotky a nepřevezme „povinnost úhrady odstupného pracovníkům, s nimiž MON rozvázal pracovní poměr a kteří nepřecházejí do nově vzniklé organizace SPRINT - PRESS“, že „při převodu ostatních pracovníků bude postupováno podle § 250 zákoníku práce“, kdy se do 15. 11. 1992 vyhotoví „dodatek k pracovní smlouvě s tím, že dochází ke změně názvu zaměstnavatelské organizace a zároveň pracovní poměr k Servisu MON Bratislava zaniká a vzniká k SPRINT - PRESS, spol. s r. o.“, a že „přecházejícím zaměstnancům nevzniká nárok na odstupné, protože jde o pracovníky, u nichž při organizační změně dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jinou organizaci, tj. na SPRINT - PRESS, spol. s r. o.“ Vytknul soudu prvního stupně, že rozhodl o nároku I. K. ve slovenských korunách, přestože byl vázán žalobním petitem, v němž I. K. nárok uplatil v české měně, že s ohledem na rozdílnost kursu měn ani nevyčerpal celý předmět řízení a že se dostatečně nezabýval věcnou legitimací žalované, přestože její pobočka v XY byla ke dni 31. 3. 1992 zrušena. Uložil soudu prvního stupně, aby si nejprve „ujasnil“, co je předmětem řízení, neboť rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ve „vyhovujících“ výrocích o věci samé, avšak také v těchto výrocích bylo rozhodnuto o plnění ve slovenské měně, a proto bude třeba uvedené částky „přepočítat na českou měnu“, a aby se poté zaměřil na otázku věcné pasivní legitimace s tím, že má vycházet z ustanovení § 249 zákoníku práce, podle něhož může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 č. j. 23 C 13/2002-143 zamítl žalobu „ve zbytku 779 490 Kč“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit I. K. na náhradě nákladů řízení 45 496 Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka. Vycházel ze zjištění, že I. K. byl na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 12. 1989 od 1. 1. 1990 zaměstnán jako „odborný referent – specialista vedoucí pobočky“, že na základě změny pracovní smlouvy ze dne 18. 12. 1990 byl zařazen na funkci „vedoucího pobočky v XY, Servis MON Bratislava“, a že rozhodnutím o organizační změně č. 5 ze dne 2. 3. 1992 byla pobočka 5440 v XY zrušena v souvislosti s „nepříznivým vývojem hospodářské situace“. Dovodil, že na základě dohody ze dne 30. 10. 1992 uzavřené mezi žalovanou a společností SPRINT - PRESS, spol. s r. o. došlo k převodu části zaměstnavatele (žalované) ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., která převzala nejen všechnu činnost zrušené organizační jednotky „Servis MON“, ale i všechny pohledávky a zaměstnance. Dospěl k závěru, že vzhledem k určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 19. 11. 1991 pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52 se I. K. „opětovně vrátil“ do pracovního poměru, který však na základě sjednané dohody mezi žalovanou a společností SPRINT - PRESS, spol. s r. o. ze dne 30. 10. 1992 mohl nadále trvat pouze ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. Uvedl, že tato dohoda sama o sobě pouze deklaruje právní stav, ale není právní skutečností, na základě které by přešla práva a povinnosti k novému zaměstnavateli; tou je usnesení, na základě něhož „došlo v obchodním rejstříku k převodu činnosti ze společnosti MON na společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o.“ Uzavřel, že v daném případě byl „dán postup podle § 250 zákoníku práce“, a že žalovaná proto není věcně legitimována.

K odvolání I. K. a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2009 č. j. 39 Co 243/2009-179 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že rozhodnutím o organizační změně zaniklo pracoviště I. K. v pobočce „Servis MON Bratislava“ se sídlem v XY ke dni 31. 3. 1992, kdy jeho pracovní poměr k žalované stále trval, že dne 20. 8. 1992 byla zapsána do obchodního rejstříku společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o., jejímž zakladatelem a jediným společníkem byla žalovaná, která do ní vložila „notářským zápisem ze dne 24. 6. 1992, specifikovaným dohodou mezi žalovanou a SPRINT - PRESS spol. s r. o. ze dne 30. 10. 1992“, celý „movitý majetek“ své organizační jednotky „Servis MON Bratislava“, a že tuto jednotku žalovaná zrušila s likvidací ke dni 30. 11. 1992. Dospěl k závěru, že podle čl. 7 odst. 2 uvedené dohody přešla dnem 1. 12. 1992 práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na nově vzniklou „organizaci“ SPRINT - PRESS, spol. s r. o. ve smyslu ustanovení § 250 zákoníku práce, a že proto žalovaná není v této věci legitimována. Dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná dala I. K. dne 14. 2. 2005 výpověď z pracovního poměru a vystavila mu zápočtový list potvrzující, že byl u ní zaměstnán v době od 1. 1. 1990 do 30. 6. 2005, neboť tato výpověď je – vzhledem k tomu, že pracovní poměr I. K. k žalované zanikl již dříve na základě odlišné právní skutečnosti – „bez právního důvodu“. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení odvolací soud odůvodnil tím, že soud prvního stupně nerozhodl o nákladech řízení státu.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 7. 7. 2010 č. j. 23 C 13/2002-196 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit I. K. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 57 311 Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka, že I. K. je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 63 653 Kč a za „nové řízení před soudem prvního stupně“ 63 653 Kč, oboje k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové, a že na náhradě nákladů státu jsou na „účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ povinni zaplatit I. K. 12 833 Kč a žalovaná 2 817 Kč.

K odvolání I. K. a žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2010 č. j. 39 Co 368/2010-213 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení „mezi účastníky“ tak, že žalovaná je povinna zaplatit I. K. na náhradě nákladů řízení 66 962 Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka, a ve výrocích o nákladech řízení mezi „účastníky a státem“ tak, že „České republice – na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ jsou povinni zaplatit I. K. 6 338 Kč a žalovaná 9 312 Kč; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit I. K. na náhradě nákladů odvolacího řízení 960 Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 7. 2014 č. j. 23 C 13/2002-241 rozhodl, že v řízení bude nadále namísto dosavadního žalobce I. K., který zemřel dne 22. 10. 2010, pokračováno s M. Z., I. K. a V. K. jako jeho dědici.

K dovolání dosavadního žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2016 č. j. 21 Cdo 1367/2015-268 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009 č. j. 39 Co 243/2009-179, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2008 č. j. 23 C 13/2002-143, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2010 č. j. 23 C 13/2002-196 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010 č. j. 39 Co 368/2010-213 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovodil, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo v době převodu organizační jednotky žalované „Servis MON Bratislava“, v jejíž pobočce v XY I. K. působil (podle pracovní smlouvy měl působit), ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. na základě dohody uzavřené mezi ní a žalovanou dne 30. 10. 1992 pravomocně rozhodnuto o platnosti rozvázání pracovního poměru I. K. okamžitým zrušením učiněným žalovanou dopisem ze dne 19. 11. 1991, které se stalo předmětem sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 C 506/91, přešla na společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o. také práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi I. K. a žalovanou. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byl-li rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 tak, že bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru I. K. ze dne 19. 11. 1991 je neplatné, vydán v řízení, jehož účastníkem nebyla společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o. (a po právní moci tohoto rozsudku se ani nestala právním nástupcem žalované), nebyl by - protože nejde o rozsudek uvedený v ustanovení § 159a odst. 2 nebo 3 o. s. ř. - pro společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o. závazný a vůči této společnosti by nebylo nezměnitelně stanoveno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 bylo neplatným právním úkonem a platilo by proto, že – ve vztahu ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., na niž přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu I. K. k žalované na základě převodu organizační jednotky žalované „Servis MON Bratislava“ k uvedené společnosti - byl pracovní poměr I. K. rozvázán platně a že tedy I. K. nemohl mít vůči společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce. Dále dospěl k závěru, že I. K. nemohl mít nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce ani vůči žalované, neboť ji nelze považovat za zaměstnavatele I. K., který by byl povinen přidělovat mu ode dne 5. 5. 1995 práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce ], když práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalované k I. K. přešla na základě převodu organizační jednotky žalované „Servis MON Bratislava“ ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. na tuto společnost. Dovodil však, že uvedené nelze (bez dalšího) vykládat tak, že by I. K. nemohl mít na náhradu mzdy požadovanou za dobu od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 vůči žalované nárok z jiného právního důvodu. Nejvyšší soud uzavřel, že spočívá-li příčina toho, proč se I. K. nestal – navzdory přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě převodu organizační jednotky „Servis MON Bratislava“ ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. – zaměstnancem společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. [tj. příčina toho, proč nebyla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 vůči této společnosti a proč jí I. K. (po účinnosti převodu organizační jednotky žalované „Servis MON Bratislava“ k ní) neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání], v tom, že žalovaná neinformovala I. K. (prostřednictvím odborové organizace) o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o., a že ani jinak nezajistila, aby se I. K. o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděl, odpovídá I. K. za škodu, která by mu v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§ 187 odst. 2 zákoníku práce).

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 6. 2018 č. j. 23 C 13/2002-398 (poté, co ustanovil znalce „z oboru ekonomika, mzdy“ JUDr. Martina Mikysku ke stanovení výše „náhrady škody ve formě náhrady mzdy“ a co doplnil dokazování) žalobu v části, v níž se žalobci po žalované domáhali zaplacení 779 420 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do zaplacení, zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, k rukám „právního zástupce“ žalobců, náhradu nákladů řízení ve výši „19% tj. 86.955,66“ a na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů státu (znalečné) ve výši „59,5% tj. 16.697 Kč“ a že žalobci jsou povinni zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů státu (znalečné) ve výši „40,5 % tj. 11.365,5 Kč“. Soud prvního stupně zjistil, že průměrný měsíční výdělek zaměstnankyně SPRINT - PRESS, spol. s r. o., M. V. v roce 2005 činil 30 797 Sk a „průměrný výdělek“ zaměstnance SPRINT - PRESS, spol. s r. o., J. H. 42 013 Sk a že I. K. bylo již vyplaceno 1 346 196 Kč. Vycházejíc ze znaleckého posudku JUDr. Martina Mikysky, který „zjišťoval náhradu mzdy jako náhradu škody za období od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005“, soud prvního stupně dovodil, že „pravděpodobný výdělek“ za uvedené období, který je „ekvivalentem náhrady škody“, činí 995 796 Kč. Dále soud prvního stupně uvedl, že při vyhodnocení znaleckých posudků JUDr. Bedřicha Klimeše a JUDr. Martina Mikysky [který na rozdíl od prvně uvedeného znalce odmítl vycházet z průměrných výdělků J. H. a M. V., neboť šlo o zaměstnance „v hierarchii struktury funkčních míst nástupnického zaměstnavatele na vyšší pozici (J. H.), resp. na nižší pozici (M. V.)“, ale při určení „pravděpodobného výdělku“ I. K. vyšel z jeho posledního „skutečného“ průměrného výdělku u „zaměstnavatele“ a použil „tabulky“ týkající se valorizace průměrného výdělku „pro účely důchodové“ a pro účely „náhrad za ztrátu na výdělku“] se mu metodika použitá znalcem JUDr. Martinem Mikyskou jeví jako „přesvědčivější, logicky odůvodněná a navíc vedoucí ke střízlivějšímu a obtížně zpochybnitelnému výsledku“. Uzavřel, že zde nezbývá již žádný „procesní prostor“ pro rozhodnutí o „dalším nároku 779.420,- Kč“, jestliže žalovaná na nárok žalobců za „vymezené časové období“ již plnila částku 1 346 196 Kč „v hrubém“ a znalec JUDr. Martin Mikyska zjistil výši nároku „v hrubém“ 995 796 Kč.

K odvolání žalobců (co do částky 693 746 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do zaplacení) a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2019 č. j. 39 Co 63/2019-448 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 693 746 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 27 588 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil všechny rozhodné skutečnosti, dospěl ke správným skutkovým závěrům a zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce, že Nejvyšší soud „uplatněný nárok původního žalobce překvalifikoval na náhradu škody ve smyslu ust. § 187 zákoníku práce“, a proto „v projednávané věci záviselo rozhodnutí mimo jiné na posouzení otázky výše náhrady škody za období od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005, jako ekvivalentu náhrady žalobce, pokud by se jednalo o náhradu mzdy ve výši zjištěného pravděpodobného výdělku I. K.“. Dovodil, že výši nároku bylo možné zjistit bez nepoměrných obtíží kvalifikovaným znaleckým posouzením, a proto neshledal v daném případě na místě určení výše nároku soudem podle „ust. § 136 o. s. ř.“. Ke znaleckému posudku JUDr. Martina Mikysky uvedl, že nemá pochybnosti o jeho věcné správnosti a hodnotí jej „jako přesvědčivý co do závěrů a úplný ve vztahu k zadání“. Odvolací soud uzavřel, že „nebyl dán prostor pro vyhovující rozhodnutí o zbývající části nároku“, jestliže znalec JUDr. Martin Mikyska vyčíslil nárok žalobce (žalobců) za „rozhodné časové období“ částkou 995 796 Kč a žalovanou byl již nárok žalobců za vymezené časové období „splněn v částce 1 145 510 Kč“, a že argumentaci žalované obsaženou v jejím odvolání směřujícím proti výrokům o náhradě nákladů řízení shledal odvolací soud „neopodstatněnou“, přičemž nebyly shledány ani důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by žalobcům neměly být přiznány ani poměrné „náklady řízení“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazují, a vytýkají mu způsob určení výše škody vzniklé I. K. Dovolatelé namítají, že neumožňují-li pracovněprávní předpisy o zjišťování a používání průměrného výdělku zohlednit změny ve vývoji mzdové úrovně, musí být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy ve výši odpovídající průměrnému výdělku, který by zaměstnanec dosáhl, kdyby mu zaměstnavatel umožnil konat práci v souladu s platnou pracovní smlouvou (tzv. pravděpodobný výdělek), že pro postup souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou k dispozici potřebné podklady pro určení pravděpodobného výdělku s oporou ve výdělcích zaměstnanců vykonávajících stejnou nebo obdobnou práci (J. H. a M. V.) a že „valorizace“ dřívějšího výdělku I. K. způsobem, který zvolil znalec JUDr. Mikyska, nemá oporu v platné právní úpravě ani v rozhodovací praxi soudů. Domnívají se, že aby bylo možné zjistit, jaká škoda vznikla zaměstnanci vlivem toho, že nemohl svoji práci „prodat“ na trhu práce, je třeba přistoupit „k určení pravděpodobného (fiktivního) výdělku, jehož by I. K. dosahoval v rozhodném období (v době od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005)“. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl, případně aby je zamítl, protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, neboť „vychází z objektivně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž došlo i ke správnému právnímu posouzení“. Uvádí, že žalobci v podstatě nesouhlasí s tím, jak byl soudem prvního stupně posouzen skutkový stav, ze kterého při právním závěru vycházel i odvolací soud, že v daném případě nejsou naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, a to především vznik škody, a že způsob zjištění pravděpodobného výdělku a jeho výše určená JUDr. Bedřichem Klimešem ve znaleckém posudku ze dne 16. 2. 2007 – vznik škody však „neprokazuje ani znalecký posudek č. 7/2017 JUDr. Martina Mikysky“ – jsou správné a na tomto základě již přiznané částky „jsou jediné možné“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky, jakým způsobem má být stanovena výše škody, která vznikla (měla vzniknout) I. K. tím, že se v důsledku porušení právních povinností žalované nestal - navzdory přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů mezi I. K. a žalovanou na společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o. - zaměstnancem této společnosti, a v této souvislosti na vyřešení otázky hmotného práva, jak se zjišťuje pravděpodobný výdělek zaměstnance pro pracovněprávní účely. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je opodstatněné.

V projednávané věci, v níž bylo řízení zahájeno žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 1. 2002, je dána pravomoc českých soudů, neboť je dána jejich příslušnost podle občanského soudního řádu (srov. § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a § 9 odst. 1, § 84, § 85 odst. 3, § 10 odst. 1, § 10a o. s. ř.).

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem sporu je nárok na náhradu škody, která I. K. vznikla (měla vzniknout) v důsledku porušení právních povinností žalované (právnické osoby se sídlem v České republice), k němuž došlo (mělo dojít) před právní mocí rozhodnutí soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (tj. přede dnem 4. 5. 1995) – posuzovat podle českého práva (srov. § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí se právem místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody), a to podle zákona č. 65/1965, zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 1995 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“).

Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10).

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle citovaného ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

V projednávané věci vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že žalovaná podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce odpovídá za škodu vzniklou I. K. tím, že se nestal zaměstnancem společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě, na kterou na základě převodu organizační jednotky žalované „Servis MON Bratislava“ podle dohody ze dne 30. 10. 1992 přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalované k I. K., neboť škoda I. K. vznikla v důsledku toho, že žalovaná v rozporu se zákoníkem práce (srov. § 18 zák. práce a odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. 21 Cdo 1367/2015-268) neinformovala I. K. (prostřednictvím odborové organizace) o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o., a ani jinak nezajistila, aby se I. K. o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděl.

Nestal-li se I. K. zaměstnancem společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., v důsledku porušení právních povinností žalované, spočívá škoda, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhají žalobci jako jeho právní nástupci, v tom, že v době od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 nedosáhl výdělku, který by mu jinak – nebýt porušení povinnosti uložené žalované zákoníkem práce – v pracovním poměru u společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., náležel. Nárok na náhradu škody příslušel za těchto okolností I. K. nejen v případě, že v uvedeném období nedosáhl žádného výdělku (ani u jiného zaměstnavatele nebo při výkonu samostatné výdělečné činnosti), ale i tehdy, jestliže u jiného zaměstnavatele nebo při výkonu samostatné výdělečné činnosti dosáhl výdělku nižšího, než který by mu náležel v pracovním poměru u společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. [v takovém případě však jen ve výši rozdílu mezi těmito výdělky, nebylo-li by lze předpokládat, že výdělků u jiného zaměstnavatele nebo při výkonu samostatné výdělečné činnosti by I. K. dosáhl, i kdyby současně vykonával práci pro SPRINT - PRESS, spol. s r. o. (vedle práce pro tuto společnost)].

Výdělek, který by v době od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 náležel I. K. v pracovním poměru u společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., kdyby byl jejím zaměstnancem, je třeba zjistit obdobným způsobem, jakým se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance pro pracovněprávní účely (srov. § 275 odst. 1 a 2 zák. práce). Vzhledem k tomu, že I. K. u společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., ve skutečnosti nikdy nepracoval, je nutné použít místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek, který se zjistí z hrubé mzdy, které by I. K. u tohoto zaměstnavatele zřejmě dosáhl (srov. § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 – dále jen „zákon o mzdě“).

Zákon nestanoví, z jakých hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec „zřejmě dosáhl“, vycházet; ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, jakou hrubou mzdu by zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o mzdě zřejmě dosáhl, předpokládá zjištění, jakou by zřejmě pobíral mzdu, kdyby v době, k níž se určuje pravděpodobný výdělek, opravdu pracoval. Za tím účelem musí být zejména zjištěno, jakou práci měl zaměstnanec v této době konat a jaká mzda za výkon této práce náležela (podle kolektivní smlouvy, vnitřního mzdového předpisu nebo z jiného důvodu), přičemž musí být zohledněny nejen pevné nebo nárokové složky mzdy, ale i další složky mzdy stanovené odlišným způsobem a fakultativní složky mzdy; přitom lze zejména přihlédnout k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 588/2011).

Uvedeným způsobem však v projednávané věci odvolací soud (a soud prvního stupně, z jehož závěrů odvolací soud vycházel) – ani soudem ustanovený znalec JUDr. Martin Mikyska – nepostupoval, když při určení „pravděpodobného výdělku“ I. K. vyšel z jeho posledního „skutečného“ průměrného výdělku u žalované (za rok 1991) a použil „tabulky“ týkající se valorizace průměrného výdělku „pro účely důchodové“ a pro účely „poskytování náhrad za ztrátu na výdělku“. Tento postup není v souladu s ustanovením § 17 odst. 4 zákona o mzdě ani s ustálenou judikaturou dovolacího soudu o způsobu zjišťování pravděpodobného výdělku. Odvolací soud se měl pro účely zjištění pravděpodobného výdělku, který by v době od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 náležel I. K. v pracovním poměru u společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., kdyby byl jejím zaměstnancem, zabývat především tím, jakou práci by u této společnosti v uvedeném období konal a jaká mzda by mu za ni – též s přihlédnutím ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty – náležela. Takovou mzdu nevystihuje průměrný výdělek, kterého I. K. dosáhl u žalované za rok 1991, a to ani po jeho „valorizaci“ podle předpisů o důchodovém pojištění [srov. § 107 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů] nebo podle nařízení vlády, jimiž se na základě ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce upravuje výše náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (nehledě k tomu, že uvedené valorizační mechanismy slouží podle českého právního řádu ke zcela jiným účelům než pro určování pravděpodobného výdělku zaměstnance pro pracovněprávní účely a že reflektují růst mezd v České republice a nikoliv ve Slovenské republice, kde měl žalobce v předmětném období vykonávat práci).

Zjišťovaly-li soudy výši průměrného (pravděpodobného) výdělku, který by v době od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 náležel I. K. v pracovním poměru u společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., pomocí znaleckého posudku, pak neuvážily, že je vyloučeno nařídit důkaz znaleckým posudkem tam, kde jde o právní posouzení skutkového stavu věci, a že právní posouzení vyjadřující podřazení zjištěného skutkového děje pod určitý právní předpis náleží výhradně soudu. Soud proto není vázán právním posouzením věci účastníky řízení a nemůže také přesunout těžiště právního posouzení na jiný orgán nepříslušný k projednání věci nebo na znalce (srov. Rozbor a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, který byl projednán a schválen usnesením presidia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1967, Prz 36/67, a který byl uveřejněn ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, SEVT, Praha 1974, str. 96–97, a stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR k některým otázkám postupu soudů a státních notářství při provádění důkazu znaleckým posudkem v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím ze dne 23. 12. 1980 sp. zn. Pls 3/80, uveřejněné pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981). Předpokladem pro zjištění pravděpodobného výdělku je náležité zjištění skutkových okolností významných pro konkrétní projednávanou věc a jejich právní posouzení. Průměrný (pravděpodobný) výdělek a jeho zjišťování je totiž právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Otázka správné výše průměrného (pravděpodobného) výdělku je tedy především otázkou právní (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), a její vyřešení nelze přesouvat na znalce (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1561/2008 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3445/2013).

Odvolacímu soudu je dále třeba vytknout, že se (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval tím, zda I. K. v období od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 dosáhl nějakého výdělku u jiného zaměstnavatele než u SPRINT - PRESS, spol. s r. o., nebo při výkonu samostatné výdělečné činnosti, přestože tato okolnost byla - jak vyplývá z výše uvedeného - významná pro posouzení, zda a v jaké výši I. K. vznikla škoda, a přestože žalovaná ve svém podání ze dne 14. 2. 2005 (č. l. 33) uvedla, že I. K. „podniká už od 30. 3. 1992 prostřednictvím dvou firem, což předpokládá jeho příjmy“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 693 746 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do zaplacení, a v akcesorických výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 3. 2021

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2704/2020

www.nsoud.cz