21 Cdo 2916/2020-390

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Š. Z., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1 – Hradčanech, Loretánské náměstí č. 101/5, IČO 45769851, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 52/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2019 č. j. 62 Co 425/2018-346, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. srpna 2018 č. j. 23 C 52/2013-303 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. srpna 2018 č. j. 23 C 52/2013-303 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 26. 9. 2012 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Porušení se měl žalobce dopustit tím, že jako vedoucí zastupitelského úřadu se sídlem v XY nezajistil dodržování režimových opatření stanovených „projektem fyzické bezpečnosti ZÚ XY“ tím, že

- nezajistil dodržování podmínek a způsobu kontroly pohybu osob v objektu „ZÚ“, s nimiž vedoucí „ZÚ“ uzavřel pracovněprávní vztah dle místního práva (dále jen „místní síly“), jestliže nebyla dodržována zásada, že jedny z dveří (vstupní dveře a další asi 3 m vzdálené bezpečnostní dveře) se mohou otvírat pouze tehdy, jsou-li zavřené dveře druhé;

- nezajistil bezpečnost objektu „ZÚ“ včetně zabezpečené oblasti „V“ v okamžicích soustředění vyslaných pracovníků do jedné místnosti „ZÚ“, což umožňovalo nekontrolovaný a volný pohyb místních sil včetně ostrahy;

- porušil režim manipulace s klíči a identifikačními prostředky tím, že klíč od pokladního trezoru byl v rozporu s § 8 vyhlášky č. 528/2005 Sb. a vnitřními předpisy zaměstnavatele umístěn v zalepené obálce v trezoru na rezidenci „VZÚ“, ačkoli měl být umístěn v objektu „ZÚ“;

- nezajistil vypracování novely „ochranného režimu“ po změně dispozičního uspořádání kanceláří na „ZÚ“ (přesun kanceláře „VZÚ“, sekretariátu, pokladní kanceláře).

Porušení pracovních povinností se dále žalobce měl dopustit tím, že ve dnech 7. 8. a 8. 8. 2012 v pracovní době i mimo ní na pracovišti sám požíval alkoholické nápoje a s jeho vědomím i jemu podřízení zaměstnanci. Uvedeným jednáním byly vytvořeny podmínky pro odcizení příruční pokladny a zaměstnavateli tak vznikla škoda 551 007,32 Kč. O této „mimořádné události“ informoval s velkým časovým odstupem, což přispělo k odstranění „jakýchkoli případných stop a důkazů“.

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29. 1. 2013 domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 9. 2012 je neplatná. V žalobě uvedl, že výpověď „je neurčitá a nevymezuje dostatečně konkrétně skutkový důvod ukončení pracovního poměru“. Vedle toho namítá, že tvrzení, podle kterého porušením pracovních povinností umožnil odcizení pokladní hotovosti, je „ryzí spekulace“, že žádné porušení povinnosti vytknuté ve výpovědi „není závažné“. Žalobce učinil vše proto, aby byla dodržována pravidla o pohybu místních sil na „ZÚ“, zaměstnanci byli seznámeni s dokumentem „Ochranný režim ZÚ XY“, ve kterém je toto pravidlo zakotveno, a toto pravidlo bylo všem zaměstnancům zdůrazňováno i ústně; dodržováno bylo i pravidlo ohledně otevírání vstupních dveří. Uložení náhradních klíčů od pokladny bylo provedeno v souladu s „Metodickým pokynem ředitelky OSR k výkonu pokladní služby na ZÚ“, ze kterého nevyplývá, že „nemůže jít o trezor velvyslance v jeho rezidenci“; zde byl náhradní klíč umístěn do února 2012 a toto „porušení povinnosti“ proto nemá s odcizením pokladny dne 7. 8. 2002 nic společného. K vytýkanému jednání, že nezajistil vypracování novely „ochranného režimu“ po změně dispozičního uspořádání kanceláří na „ZÚ“, uvedl, že došlo k přestěhování jen jeho kanceláře (ohledně přestěhování ostatních kanceláří výpověď neodpovídá skutečnosti), ve které však žalobce nemanipuloval s utajovanými skutečnostmi a pracoval zde jen s informacemi, se kterými „Ochranný režim ZÚ“ dovoluje zacházet i mimo vyhrazené prostory; rovněž toto vytýkané jednání nesouvisí s odcizením pokladny. Tvrzení, že ve dnech 7. 8. a 8. 8. 2012 v pracovní době i mimo ni na pracovišti sám požíval alkoholické nápoje a s jeho vědomím i jemu podřízení zaměstnanci, je hrubé zkreslení skutečnosti. Dne 7. 8. 2012 se konalo rozloučení s hospodářem „ZÚ“, panem R., který se vracel do České republiky, jež se konalo v reprezentační jídelně, nikoli tedy na pracovišti jednotlivých zaměstnanců, a v pracovní době došlo jen k předání daru a k symbolickému přípitku. Odcizení hotovosti žalobce zjistil dne 8. 8. 2012 a hned 9. 8. 2012 tuto skutečnost telefonicky oznámil bezpečnostní ředitelce „MZV“ a dne 13. 8. 2012 tak učinil i písemně; žalobce je proto přesvědčen, že svoji oznamovací povinnost splnil.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2015 č. j. 23 C 52/2013-119 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil, takže „nezajistil dodržování režimových opatření stanovených projektem fyzické bezpečnosti ZÚ v XY a porušil ochranný režim V 5/2010-Baires ze dne 6. 10. 2010, čímž byly vytvořeny podmínky pro odcizení hotovosti“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2015 č. j. 62 Co 408/2015-149 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, že skutkový stav „byl zjištěn neúplně, nesprávně, neboť hodnocení důkazů, které … provedl, neodpovídá zásadám uvedeným v § 132 o. s. ř.“, že se vůbec „nevypořádal s obranou žalobce“, jeho důkazními návrhy a učinil skutková zjištění (o požívání alkoholu na pracovišti), která nemají oporu v provedeném dokazování.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 7. 12. 2016 č. j. 23 C 52/2013-194 znovu žalobu zamítl a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované. Soud prvního stupně po doplnění a zopakování dokazování dospěl k závěru, že „všechna porušení povinností byla prokázána mimořádnou kontrolou Generální inspekce, a to jejím zápisem z této kontroly“. Nebyla dodržována režimová opatření stanovená směrnicí V5/2010 Baires z 6. 10. 2010, jestliže „dveře s koulí jsou stále otevřené, docházelo k pohybu místních sil po budově bez doprovodu i v místnostech ve zvláštním režimu, docházelo k nedovolené manipulaci s klíči“, které se „nesmí v žádném případě vynášet z objektu“. Vzhledem k tomu, že uvedené závěry nebyly zpochybněny ani výpovědí svědka Ch., jenž (na rozdíl od své svědecké výpovědi) proti obsahu zápisu Generální inspekce, který podepsal, ve stanovené lhůtě do 14. 9. 2012 námitky nevznesl, byla žaloba zamítnuta, neboť došlo „k naplnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2017 č. j. 62 Co 136/2017-223 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že „rozsudek soudu I. stupně je pro částečnou zmatečnost, nepřehlednost a nesrozumitelnost ne zcela přezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění nesplňuje náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř.“, neboť „z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, které skutečnosti vzal soudu I. stupně za prokázané a které nikoliv, jaká skutková zjištění, která považuje za relevantní, z provedených důkazů učinil a jak je hodnotil po stránce právní“, a nevypořádal se v něm ani s tím, proč neprovedl další žalobcem navržené důkazy. Soudu prvního stupně rovněž vytkl nesprávné provedení důkazu směrnicí žalované V5/2010 Baires ze dne 6. 10. 2010, k němuž „v režimu utajení“ přistoupil jen předseda senátu, jenž v této souvislosti ve vztahu k účastníkům řízení, jejich zástupcům a přísedícím nepostupoval podle § 40a o. s. ř.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č. j. 23 C 52/2013-303 žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 9. 2012 je neplatná, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 1. 1994 změněné dohodou ze dne 29. 12. 1994, že jmenovací listinou ze dne 12. 12. 2007 byl žalobce jmenován do funkce vedoucího zastupitelského úřadu v XY, kde pracoval jako velvyslanec – vedoucí zastupitelského úřadu. Dopisem ze dne 25. 7. 2012 byl žalobce z funkce ke dni 30. 8. 2012 odvolán a dne 27. 9. 2012 mu byla doručena posuzovaná výpověď z pracovního poměru. Žalobce z titulu své funkce odpovídal za dodržování ochranného režimu objektu stanoveného směrnicí V 5/2010 Baires ze dne 6. 10. 2010, která určuje základní bezpečnostní pravidla pro vstup a pohyb zaměstnanců, místních sil, zamykání, vynášení klíčů, návštěv a ostrahy. Tento ochranný režim nebyl dodržován. V době oslavy konané dne 7. 8. 2012 a 8. 8. 2012 nebyly zabezpečeny místnosti podléhající ochrannému režimu, byly vynášeny klíče od pokladny z objektu, byl umožněn pohyb místních sil po budově, úřední místnosti nebyly zamykány, celý úřad byl zabezpečen až ve 2:30 hodin ráno, i když podle bezpečnostní směrnice úřední místnosti zabezpečeny být měly. Jediný schválený režim byl narušen přestěhováním velvyslance do jiné místnosti (změna uspořádání kanceláří nebyla na ústředí „MZV“ schválena) a jiný schválen nebyl. Nedodržení pravidel uvedených ve směrnici V 5/2010 Baires ze dne 6. 10. 2010 „vytvořilo podmínky, za kterých došlo ke krádeži vysoké částky peněz“ (odcizení valutové příruční pokladny s částkou 22 305 USD a 3 057 EUR, v přepočtu 551 007,32 Kč); o události žalobce žalovanou informoval dopisem ze dne 10. 8. 2012. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnosti zaměstnance podle § 301 zákoníku práce, obecnou prevenční povinnost zaměstnance a vnitřní předpisy zaměstnavatele, a důvod výpovědi byl proto naplněn; „vzhledem k výši škody a vedoucí pozici žalobce“ vyhodnotil „porušení pracovních povinností žalobcem jako závažné“ a uzavřel, že „byly naplněny zákonné předpoklady pro ukončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 62 Co 425/2018-346 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalobce jako vedoucí zastupitelského úřadu České republiky u prezidentky XY, prezidenta XY a prezidenta XY se sídlem v XY měl postavení vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3 zákoníku práce) a vztahovaly se na něj základní povinnosti zaměstnance uvedené v § 301 zákoníku práce a povinnosti vedoucího zaměstnance vyjmenované v § 302 zákoníku práce. V době od 14:30 hodin dne 7. 8. 2012 do 2:30 hodin dne 8. 8. 2012 – kdy ve společenských prostorách zastupitelského úřadu probíhalo rozloučení se zaměstnancem M. R., v průběhu kterého byl konzumován alkohol, jednotlivé místnosti nebyly zamykány, tedy volně průchozí – „došlo k mimořádné události spočívající v odcizení valutové pokladny obsahující hotovost „převyšující 550 000 Kč“; přitom „je zřejmé, že k odcizení valutové pokladny došlo, aniž by na dveřích místnosti nebo na trezoru byly shledány stopy násilného vniknutí, poškození zámku, překonávání bezpečnostních opatření“. Žalobce jako vedoucí zaměstnanec bez ohledu na to, zda byly dodrženy všechny povinnosti stanovené interními předpisy žalované, porušil především svoje základní povinnosti stanovené zejména ustanovením § 302 písm. g) zákoníku práce, tedy povinnost zabezpečovat přijetí účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, a dále povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím podle § 301 písm. d) zákoníku práce. Je proto nepochybné, že žalobce je odpovědný za jednání, které žalovaná žalobci ve výpovědi vytýká, tedy za „odcizení valutové pokladny, k němuž došlo v prostorách velvyslanectví, kdy zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí, která v prostorách velvyslanectví probíhala“. Jednání žalobce potom „lze zejména s ohledem na výši škody, která žalované vznikla, hodnotit jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, které naplňuje skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti „všem jeho výrokům“. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že „ve výpovědi není nikde uvedeno, že je žalobci dána pro porušení ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce“, přesto odvolací soud dospívá „ke zcela překvapivému závěru, že výpověď je platná“, protože žalobce toto ustanovení porušil. Je přitom „apriori vyloučeno, aby se soud zabýval jakýmkoliv jiným porušením povinnosti než takovým, které bylo ve výpovědi specifikováno“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nedá vůbec poznat, proč odvolací soud rozhodl tak, jak rozhodl, jestliže „neoznačuje ani jednu povinnost, kterou měl žalobce porušit“. V rozhodnutí konstatuje, že v průběhu „rozlučky“ s M. R. „jednotlivé místnosti nebyly běžně zamykány, byly volně průchozí“, a „zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí“. Uvedené závěry „nejsou pravdivé nebo minimálně nebyly prokázány“. Nadto uvedené „předmětem výpovědi nebylo“; v souvislosti s „rozlučkou“ mu žalovaná ve výpovědi vytýkala pouze konzumaci alkoholu. I když odvolací soud „trefně“ cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2011 (sp. zn. 21 Cdo 735/2000 – pozn. dovolacího soudu), týkající se hodnocení intenzity „porušení pracovní kázně“, podle kterého se měl zabývat celou řadou kritérií, vystačil si pouze s výší škody. Intenzitu porušení „pracovní kázně“ není ale možno poměřovat pouze jediným kritériem, izolovaným, vytrženým ze souvislostí od kritérií ostatních. Navíc i samotná výše škody by měla být vztažena ke konkrétnímu zaměstnavateli a jeho poměrům, jestliže „ztráta 500 000 Kč má jistě zcela jiný význam pro drobného podnikatele než pro stát“. Jako „sporné otázky“, jejichž vyřešení se „dožaduje“, dovolatel vymezil, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou z důvodu jiného porušení pracovněprávních předpisů než toho, pro které byla výpověď zaměstnanci dána“, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou, aniž by označil jakoukoliv konkrétní pracovněprávní povinnost, kterou zaměstnanec porušil“, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou s odkazem na konkrétní skutkové důvody, jejichž existence v řízení vůbec nebyla prokázána, které zaměstnavatel ani netvrdil a které ani nebyly uvedeny ve výpovědi“, a zda „je možné, aby soud rozhodl o tom, že jednání zaměstnance má intenzitu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci jen a pouze s ohledem na výši škody, aniž by se zabýval jakýmikoliv jinými rozhodnými kritérii a aniž by zkoumal citelnost škody ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnavateli“. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Má za to, že dovolatel uplatnil v dovolání jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jestliže ve skutečnosti napadá skutková zjištění soudů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v plném rozsahu (dovolání podal proti „všem jeho výrokům“), tedy i v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V části, v níž dovolání směřuje proti těmto výrokům, není dovolání žalobce přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedené části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Namítá-li dovolatel, že „nejsou pravdivé nebo minimálně nebyly prokázány“ závěry, podle kterých v průběhu „rozlučky“ s M. R. „jednotlivé místnosti nebyly běžně zamykány, byly volně průchozí“, a „zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí“, vyjadřuje tím nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry soudů, který představuje i nastolená otázka, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou s odkazem na konkrétní skutkové důvody, jejichž existence v řízení vůbec nebyla prokázána, které zaměstnavatel ani netvrdil a které ani nebyly uvedeny ve výpovědi“. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na podkladě takové argumentace nelze učinit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., a není proto možné k ní přihlížet.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu jeho závěr, že „výpověď je platná, protože žalobce porušil ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce“, ačkoli ve výpovědi „není nikde uvedeno, že je žalobci dána pro porušení ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce“, pak přehlíží, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že soud není vázán právní kvalifikací výpovědního důvodu, kterou zaměstnavatel uvede ve výpovědi, ale musí vycházet z toho, jak je výpověď skutkově odůvodněna, a sám pak posoudit, zda toto skutkové vylíčení zakládá některý z výpovědních důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru, a že není tedy rozhodující, jak zaměstnavatel důvod výpovědi právně kvalifikoval, nýbrž je věcí soudu, aby posoudil, který v zákoně uvedený výpovědní důvod je vymezeným skutkem naplněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1768/2000). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nezakládá ani v této souvislosti předestřená otázka, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou z důvodu jiného porušení pracovněprávních předpisů než toho, pro které byla výpověď zaměstnanci dána“.

Předestřením otázky, zda „je možné, aby soud posoudil výpověď z pracovního poměru jako platnou, aniž by označil jakoukoliv konkrétní pracovněprávní povinnost, kterou zaměstnanec porušil“, dovolatel pouze vymezuje, který právní názor odvolacího soudu má být podroben přezkumu. Předpoklady přípustnosti dovolání – tak, aby bylo zřejmé, které ze čtyř hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné – již ale neuvádí, což způsobuje, že ani v této části není dovolání žalobce projednatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 1. 1994 změněné dohodou ze dne 29. 12. 1994, že jmenovací listinou ze dne 12. 12. 2007 byl žalobce jmenován do funkce vedoucího zastupitelského úřadu v XY, kde pracoval jako velvyslanec – vedoucí zastupitelského úřadu. Žalobce z titulu své funkce odpovídal za dodržování ochranného režimu objektu stanoveného směrnicí V 5/2010 Baires ze dne 6. 10. 2010, která určuje základní bezpečnostní pravidla pro vstup a pohyb zaměstnanců, místních sil, zamykání, vynášení klíčů, návštěv a ostrahy. Tento ochranný režim nebyl v době oslavy konané dne 7. 8. 2012 a 8. 8. 2012 (rozloučení se zaměstnancem M. R.), kdy byl konzumován alkohol, nebyly zabezpečeny místnosti podléhající ochrannému režimu, byly vynášeny klíče od pokladny z objektu, byl umožněn pohyb místních sil po budově, úřední místnosti nebyly zamykány, celý úřad byl zabezpečen až ve 2:30 hodin ráno, i když podle bezpečnostní směrnice úřední místnosti zabezpečeny být měly, dodržován a v jejím průběhu došlo k „mimořádné události“ spočívající v odcizení valutové pokladny obsahující hotovost (v přepočtu) 551 007,32 Kč.

Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 26. 9. 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 – 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

Vedoucí zaměstnanci (srov. § 11 zák. práce) mají všechny povinnosti jako řadoví zaměstnanci, tj. plně se na ně vztahují povinnosti podle ustanovení § 301 zák. práce. Nadto mají ještě další povinnosti, které jim ukládá ustanovení § 302 zák. práce; výčet těchto povinností je v obou případech taxativní.

Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.

Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8 v časopise Práce a mzda, roč. 1995, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Škoda jako následek porušení pracovní povinnosti zaměstnancem tedy představuje jen jedno z mnoha dalších hledisek, k nimž soud při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce přihlíží (musí přihlížet). Na konkrétních okolnostech projednávané věci potom bude vždy záležet, jaký význam se bude vzniku škody a její výši při výsledném posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přikládat. V rozporu s uvedenými závěry soudní praxe však je takový postup, kdy soud ke vzniku škody přihlíží jako k jedinému kritériu, jež toto výsledné posouzení ovlivňuje.

Výše škody je objektivní kategorií, jejíž význam se s ohledem na osobu poškozeného zaměstnavatele a jeho majetkové poměry nemění. Nelze proto akceptovat úvahy, že by ekonomicky silný zaměstnavatel měl vykazovat jakousi vyšší míru tolerance k jednání zaměstnance, který ho porušením svých pracovních povinností poškodil (způsobil mu majetkovou újmu), a že by proto jen s ohledem na tyto jeho poměry porušení pracovních povinností u takového zaměstnavatele dosahovalo nižší intenzity než obdobné porušení pracovních povinností u zaměstnavatele méně ekonomicky silného. Povinnost, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsobovali zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální, se vztahuje stejně na všechny zaměstnance bez ohledu na to, kdo je jejich zaměstnavatel. Argumentaci dovolatele, podle které by při úvaze o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem mělo být zohledněno, že „ztráta 500 000 Kč má jistě zcela jiný význam pro drobného podnikatele než pro stát“, a „citelnost škody“ by měla být posuzována „ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnavateli“, nelze proto považovat za správnou.

V projednávané věci odvolací soud při vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zák. práce v souladu se shora uvedenými závěry soudní praxe nepostupoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem jen stručně odůvodnil tím, že „uvedené jednání žalobce lze zejména s ohledem na výši škody, která žalované vznikla, hodnotit jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci“. Z takto podaného odůvodnění není dostatečně zřejmé, zda odvolací soud závěr o intenzitě porušení pracovních povinností učinil výhradně (a tedy nesprávně) na základě skutečnosti, že žalobce porušením pracovních povinností způsobil žalované škodu v podobě odcizené pokladní hotovosti „převyšující 550 000 Kč“, nebo zda přihlížel i k jiným (popřípadě kterým) hlediskům a jak tato při svých úvahách zohlednil.

Přihlíží-li se při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci též k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, nelze skutečnost, že zaměstnanec svým jednáním způsobil zaměstnavateli škodu (jako další hledisko pro učinění závěru o výsledné intenzitě porušení pracovní povinnosti) náležitě zohlednit bez poznatků o tom, v jaké míře se porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance na vzniku škody podílelo. Odvolací soud učinil závěr, že žalobce „je odpovědný“ za „odcizení valutové pokladny, k němuž došlo v prostorách velvyslanectví, kdy zjevně došlo ke snížení ostrahy objektu v souvislosti s rozlučkovou akcí, která v prostorách velvyslanectví probíhala“. Blíže již ale nevysvětlil, jak konkrétně uvedené „snížení ostrahy objektu“ vzhledem k jeho vnějším a vnitřním dispozicím, umístění a zabezpečení pokladny nebo nakládání s klíči odcizení pokladny umožnilo, resp. v jaké míře k němu porušení pracovních povinností ze strany žalobce přispělo. Nelze přitom souhlasit s názorem odvolacího soudu, že z hlediska závěru o porušení pracovních povinností žalobcem není významné, „zda byly dodrženy všechny povinnosti stanovené interními předpisy žalovaného“ upravující zajištění objektu zastupitelského úřadu a ochranu majetku zaměstnavatele. V první řadě je třeba se zabývat tím, zda žalobce porušil konkrétní povinnosti vyplývající z vnitřních předpisů, popř. pokynů nadřízeného zaměstnance, a teprve v případě, že by tyto předpisy (pokyny) určitou oblast zajištění objektu a ochrany majetku neupravovaly, přichází na řadu posouzení, zda žalobce neporušil obecnou povinnost podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce, popř. prevenční povinnost zaměstnance podle ustanovení § 249 zák. práce.

Úvahu odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem nelze tedy považovat za úplnou a správnou.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2916/2020

www.nsoud.cz