Příručka pro personální agendu a odměňování zaměstnanců

XII.2.1 Obecná povinnost nahradit škodu (§ 250)

Obecná povinnost nahradit škodu se týká obecně všech zaměstnanců, a to jak v pracovním poměru, tak konajících práci na základě některé z dohod o práci konané mimo pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce). Ke vzniku povinnosti zaměstnance nahradit škodu musí být splněny následující předpoklady:

porušení povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Povinnosti zaměstnance vyplývají především ze zákoníku práce, právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, ale rovněž z pracovní smlouvy a dále z ostatních předpisů zaměstnavatele (například z pracovního řádu) a též z pokynů nadřízených zaměstnanců vydaných v souladu s právními předpisy. Pojmy plnění pracovních úkolů a úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou definovány zákoníkem práce a vysvětleny v kapitole XII.4 dále;
vznik škody na straně zaměstnavatele. Škodu lze zpravidla charakterizovat jako majetkovou újmu, vyčíslitelnou v penězích. Rozlišujeme škodu skutečnou a škodu jinou. Škoda skutečná je v penězích vyjádřená částka, o kterou se majetek zaměstnavatele zmenšil v důsledku škody způsobené zaměstnancem (např. zničení věci zaměstnancem). Škoda jiná (ušlý zisk) je to, oč se majetek zaměstnavatele v důsledku škodní události nezvětšil, ačkoliv by jinak toto zvýšení majetku mohlo být očekáváno (například zaměstnavatel neuskuteční dohodnutou zakázku a nedosáhne zisku). Rozlišení skutečné škody a ušlého zisku je důležité pro určení výše náhrady škody, protože v převážně většině případů se hradí pouze škoda skutečná;
existence příčinné souvislosti mezi porušením povinností zaměstnancem a vznikem škody. Jde o takový stav, kdy porušení povinností zaměstnancem je příčinou vzniku škody na straně zaměstnavatele;
zavinění zaměstnance ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Zaměstnanec je povinen nahradit škodu jen pokud její vznik zavinil. Zavinění prokazuje zaměstnavatel. Zaměstnanec tedy není povinen dokázat, že škodu nezavinil, neboť důkazní břemeno spočívá na zaměstnavateli, s výjimkou schodku na svěřených hodnotách, které je povinen zaměstnanec vyúčtovat, a při škodě způsobené ztrátou svěřených věcí.

Při obecné povinnosti je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav (například sám odborně opraví poškozený stroj).

Zákoník práce omezuje částku, kterou může zaměstnavatel po zaměstnanci jako náhradu škody požadovat. Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti požadovaná na zaměstnanci nesmí přesáhnout částku čtyřapůlnásobku jeho průměrného (hrubého) měsíčního výdělku, dosahovaného před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (i pokud škoda vznikne až později). Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek. V tomto případě je zaměstnanec povinen nahradit celou skutečnou škodu.

Toto omezení neplatí rovněž při škodě způsobené úmyslně a v tomto případě může zaměstnavatel požadovat nejen náhradu celé skutečné škody, ale i náhradu jiné škody (např. ušlý zisk).

Způsobení škody	Rozsah náhrady škody
Bez zavinění	Zaměstnanec není povinen škodu nahradit
Z nedbalosti	Čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku
V opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek	Celá skutečná škoda
Úmyslně	Celá skutečná škoda i jiná škoda (ušlý zisk)

Při společné povinnosti zaměstnanců za škodu je každý z nich povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí. Zaměstnanec je v takovém případě povinen hradit pouze poměrnou část škody, a to podle míry svého zavinění.

Judikáty NS: