21 Cdo 3157/2017-214

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně Lázně Bechyně s.r.o., se sídlem v Bechyni č. 202, IČO 46678654, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Olivova č. 553/3, proti žalované M. G., roz. S., zastoupené Mgr. Luborem Šídou, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova č. 59/3, o 2.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 73/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2017 č.j. 15 Co 285/2016-185, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se (žalobou podanou dne 28.1.2013) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 2.000,- EUR s úroky z prodlení ve výši 7,05% od 24.1.2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 23.4.2012 žalovaná jako zaměstnankyně žalobkyně ve funkci obchodní ředitelky odebrala z pokladny žalobkyně 2.000,- EUR v hotovosti oproti podpisu výdejky. Uvedenou částku žalovaná odebrala podle názoru žalobkyně bez jakéhokoliv právního důvodu, neboť dodnes neprokázala, za jakým účelem uvedenou částku přijala, event. jakým způsobem s touto částkou naložila. Na opakované výzvy žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení žalovaná nijak nereagovala.

Žalovaná namítala, že žalobu považuje „za ryze účelovou a šikanózní“ a chápe ji jako „trest“ za ukončení osobního partnerského vztahu mezi ní a jednatelem žalobkyně K. Nepopírá, že dne 23.4.2012 skutečně vybrala v hotovosti částku 2.000,- EUR, avšak učinila tak na výslovný pokyn jednatele žalobkyně K., a to za účelem záměru K. na koupi kočárku pro jeho dceru. Z důvodu invalidity K. nebyl výběr hotovosti prostřednictvím žalované „nikterak výjimečnou praxí“ a žalovaná „běžně“ na ústní pokyn K. vybírala v hotovosti finanční částky oproti podpisu výdejky, které byly určeny pro osobní potřebu K., tak jako v případě výběru předmětné částky 2.000,- EUR. Vybranou hotovost žalobkyně použila v souladu s pokynem K. k určenému účelu, kdy za spolupráce s jeho dcerou pořídila ve Š. kočárek, oblečení a potřeby pro novorozence – vnuka K. Veškeré doklady si za účelem případné reklamace ponechala dcera K. O všech těchto krocích žalované byl K. náležitě informován.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.9.2016 č.j. 49 C 73/2013-160 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 1.000,- EUR s úroky z prodlení ve výši 7,05% od 24.1.2013, co do částky 1.000,- EUR s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.250,- Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Bílého. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná jako zaměstnankyně žalobkyně ve funkci obchodní ředitelky (a současně družka jednatele žalobkyně K.) dne 24.4.2012 společně s technickým ředitelem panem O. vybrali z účtu žalobkyně vedeného u Komerční banky a.s. částku 2.000,- EUR, „a to na pokyn jednatele žalobkyně J. K.“, přičemž tuto částku žalovaná „následně beze vší pochybnosti použila k soukromým účelům, nijak ji řádně nevyúčtovala ani ji do pokladny žalobkyně nevrátila“. Tímto jednáním žalovaná podle názoru soudu prvního stupně porušila své pracovněprávní povinnosti uvedené v ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, neboť jednala v rozporu se zájmy zaměstnavatele, nehospodařila řádně se svěřenými prostředky, nestřežila a neochraňovala majetek svého zaměstnavatele, nýbrž naopak „sama se aktivně podílela na jeho zneužití“. Protože v důsledku tohoto úmyslného jednáním žalované vznikla žalobkyni škoda ve výši 2.000,- EUR (o tuto částku se zmenšil majetek žalobkyně), je žalovaná povinna ji žalobkyni nahradit, a to bez omezení vyplývajícího z ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce. Jelikož však žalovaná „jednala shora popsaným způsobem na pokyn jednatele žalobkyně, který byl jejím nadřízeným a jemuž – stejně jako žalované – muselo být známo, že takový postup je v rozporu se zájmy žalobkyně“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „ke vzniku škody došlo též porušením povinností ze strany zaměstnavatele“, a proto „za aplikace ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce dovodil omezení odpovědnosti žalované v rozsahu jedné poloviny, neboť podíl žalobkyně a žalované na vzniku škody byl zcela totožný“.

K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.2.2017 č.j. 15 Co 285/2016-185 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek změnil tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 1.000,- EUR s úroky z prodlení ve výši 7,05% od 24.1.2013 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 62.597,- Kč k rukám zástupce žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná jako zaměstnankyně převzala od svého zaměstnavatele (žalobkyně) částku 2.000,- EUR, kterou však „nepoužila ve prospěch žalobkyně jako zaměstnavatele, nýbrž k soukromým účelům“. Rovněž podle názoru odvolacího soudu „je za dané situace zcela nepodstatné, o jaké (čí) soukromé účely (prospěch) se jednalo“, neboť žalobkyně měla s převzatou částkou nakládat „v souladu s povinnostmi, jež jí byly uloženy mj. v ust. § 301 písm. a), d) zák. práce, což však neučinila“. Ve shodě se soudem prvního stupně proto dovodil, že, „pokud žalovaná nevyúčtovala převzatou částku, případně ji nevrátila, odpovídá za škodu v této výši žalobkyni jako svému zaměstnavateli, a to dle ust. § 250 odst. 1 zák. práce s tím, že se neuplatní omezení rozsahu náhrady škody dle ust. § 257 odst. 2 zák. práce“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce o částečném spoluzavinění zaměstnavatele. Zdůraznil, že žalovaná „vzhledem ke svému postavení musela vědět“, že „jednatel společnosti s ručením omezeným přesto, že je případně též spoluvlastníkem a společníkem, nemůže bez dalšího vybírat prostředky společnosti pro svoji osobní potřebu“, že tedy „za této situace si žalovaná musela být vědoma, že nemá povinnost plnit pokyny jednatele, jež nejsou v souladu s právními předpisy“. Podle názoru odvolacího soudu jednatel a společník žalobkyně (a současně životní partner žalované) „nemohl takový pokyn vydat (o rozdělení zisku a jeho použití rozhoduje valná hromada)“ a „pokud by i takový pokyn vydal, uplatní se ust. § 301 písm. a) a contr. zákoníku práce a ust. § 301 písm. d) zák. práce, tzn. že jestliže jednatel vydal takový pokyn, který byl v rozporu se zákonem, nebyla žalovaná takovým pokynem vázána“. Pokud přesto splnila takový pokyn, „nelze toto jednání přičítat žalobkyni jako zaměstnavateli, ale pouze a jen žalované, která porušila povinnosti zaměstnance vyplývající z ust. § 301 písm. a) a d) zák. práce“ a „nese tak zcela plně odpovědnost za takové jednání a případně škodu, která tím vznikla“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud v daném případě nesprávně posoudil otázku částečného spoluzavinění zaměstnavatele a „dopustil se příliš zjednodušeného a přepjatě formálního posouzení vztahu žalované k pokynům vydávaným jednatelem žalobkyně“. Odchýlil se tak od ustálené judikatury dovolacího soudu, reprezentované např. rozsudky ze dne 11.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009 a ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1958/2004, podle kterých se jedná o porušení povinností zaměstnavatele především tehdy, jestliže došlo (v příčinné souvislosti se vznikem škody) k porušení povinnosti ze strany jeho vedoucích zaměstnanců, jeho statutárních orgánů, případně přímo tímto zaměstnavatelem. Jestliže tedy odvolací soud posoudil pokyn jednatele žalobkyně, kterým vyzývá žalovanou k porušení pracovních povinností za účelem získání prospěchu z tohoto porušení (předání finančních prostředků žalobkyně jeho dceři), jako nepodstatný pro posouzení míry odpovědnosti žalované, zcela tak pominul jak účast tohoto jednatele na následném jednání žalované, tak pracovněprávní prevenční povinnost tohoto jednatele. Podle názoru dovolatelky za dodržení prevenční povinnosti zaměstnavatele se zcela jistě nedá považovat situace, kdy statutární orgán žalobkyně přímo vyzval žalovanou k porušení pracovní povinnosti a navíc žalovanou dlouhodobě podporoval v porušování pracovních povinností. Jednatel žalobkyně vydáním pokynu pro výběr finančních prostředků žalobkyně a jejich použití ve prospěch jeho dcery, byť je pracovněprávní závaznost takového pokynu zpochybnitelná, zapříčinil následující běh událostí, neboť bez tohoto pokynu by k jednání žalované nedošlo a zároveň „s vysokou pravděpodobností“ by k výběru finančních prostředků došlo i bez účasti žalované. Tímto jednáním jednatel žalobkyně zaviněně (ve formě přímého úmyslu) porušil své povinnosti, přičemž je třeba vzít v úvahu, že na výběru a použití finančních prostředků žalobkyně „měl větší zájem, než měla žalovaná“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci závisí na vyřešení právní otázky vzájemného vztahu odpovědnosti zaměstnance a spoluzavinění zaměstnavatele podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 zák. práce. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolán�� je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout dne 24.4.2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30.6.2012 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255 (srov. § 250 odst. 3 zák. práce).

Podle ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Podle ustanovení § 257 odst. 4 zák. práce byla-li škoda způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2 a § 257 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele.

Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou popř. (důsledně vzato) pokyny vedoucích zaměstnanců, kteří jsou oprávněni na jednotlivých stupních řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny. Protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování). Protiprávnost je objektivním stavem, který je nebo není dán, který může a nemusí být způsoben zaviněním zaměstnance, jeho existence sama o sobě - jinak řečeno - není závislá na subjektivním vztahu zaměstnance ke svému chování, které se příčí stanoveným pravidlům chování, a k následkům tohoto chování – škodě.

Omezení odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany zaměstnavatele pro zaměstnance znamená zejména zmenšení (omezení) a někdy i vyloučení odpovědnostních následků, které by jej jinak postihly, nebýt okolnosti, že vznik škody způsobil rovněž sám zaměstnavatel porušením svých povinností. Zaměstnanec odpovídá za škodu jak co do základu, tak co do výše jen v rozsahu odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži zaměstnavatele jde ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám způsobil. O porušení povinností zaměstnavatele se jedná především tehdy, jestliže došlo (v příčinné souvislosti se vznikem škody) k porušení povinností ze strany jeho vedoucích zaměstnanců (srov. § 11 zák. práce), jeho statutárních orgánů, popřípadě – je-li zaměstnavatel fyzická osoba – k porušení povinností přímo tímto zaměstnavatelem (k tomu srov. např. při obsahově totožné dřívější právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1958/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009, na které poukazuje rovněž dovolatelka v posuzované věci).

V projednávané věci bylo soudy obou stupňů z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalovaná jako zaměstnankyně žalobkyně (ve funkci obchodní ředitelky) „převzala od svého zaměstnavatele částku 2.000,- EUR“, kterou však „nepoužila ve prospěch žalobkyně jako zaměstnavatele, nýbrž k soukromým účelům“. Za tohoto stavu lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaná tímto jednáním zaviněně (úmyslně) porušila povinnost zaměstnance uvedenou v ustanovení § 301 písm. d) zák. práce (řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele), a že podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu tímto protiprávním jednáním vzniklou.

Názor odvolacího soudu, že, i kdyby žalovaná – jak tvrdí - výše uvedeným (závadným) způsobem jednala na pokyn jednatele žalobkyně, nemělo by to vliv na míru její odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť „nebyla takovým pokynem vázána“, však dovolací soud nesdílí.

Je jistě mimo pochybnost, že povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení § 301 písm. a) zák. práce, se týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy nadřízeným zaměstnancem, který je k tomu oprávněn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.4.1968 sp. zn. 6 Cz 18/68, uveřejněné pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. 21 Cdo 3557/2015). Je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Jestliže však zaměstnanec přesto takový pokyn splní a zaměstnavateli tím vznikne škoda, je třeba mít na zřeteli, že z hlediska posouzení odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce není samo o sobě významné, že zaměstnanec „není takovým pokynem vázán“; podstatné je, že, jednal-li zaměstnanec protiprávně na pokyn nadřízeného zaměstnance, nelze protiprávní jednání zaměstnance (zaviněné porušení pracovněprávních povinností) považovat za jedinou příčinu vzniku škody, nýbrž příčinu vzniku škody je třeba spatřovat rovněž (zároveň) v porušení povinností ze strany zaměstnavatele (tím, že nadřízený zaměstnanec vydal pokyn, který nebyl v souladu s právními předpisy). Namístě je pak úvaha o poměrném omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce.

Odvolací soud se však – veden nesprávným právním názorem – nezabýval zjišťováním, zda jednatel žalobkyně skutečně takový pokyn, který nebyl v souladu s právními předpisy a na jehož základě žalovaná porušila své pracovněprávní povinnosti, vydal, a proto jeho závěr o tom, že „žalovaná nese zcela plně odpovědnost za vzniklou škodu“, je (prozatím) předčasný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 9. 2018

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

http://www.nsoud.cz/