21 Cdo 1410/2018-157

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Š., místem podnikání v M. B., IČO 10231218, zastoupeného Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého č. 211, proti žalovanému I. M., zastoupenému Mgr. Petrem Rousem, advokátem se sídlem v Turnově, Zborovská č. 694, o 599 342 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 152/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 20 Co 283/2017-132, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části výroku o věci samé, kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-107 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-112 tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 81 360 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení a 100 482 Kč, se zamítá.
II. Ve zbývající části výroku o věci samé se rozsudek krajského soudu mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-107 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-112 v části výroku o věci samé, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 417 500 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení, se potvrzuje.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 32 963 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 141 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 310,40 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Vernera, advokáta se sídlem v Turnově, Palackého č. 211.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech dne 4. 10. 2010 a doplněnou podáním doručeným soudu prvního stupně dne 21. 12. 2010 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 556 064 Kč „spolu se zákonným úrokem ve výši 7,75 % p. a. z dlužné částky od 5. 10. 2010 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jednáním žalovaného, který byl u něj zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2007 jako řidič a který dne 3. 10. 2007 v 1:50 hod. na silnici č. I/35 ve směru od obce T. směrem k obci Z. způsobil při řízení tahače s návěsem dopravní nehodu, když v místě, kde se provádí rekonstrukce mostu přes řeku L., projel přes betonovou zábranu a narazil přední částí tahače do opravovaného mostu, vznikla žalobci škoda původně vyčíslená na 1 218 949,22 Kč (škoda na tahači 398 000 Kč, škoda na návěsu 250 000 Kč, škoda vzniklá platbou za vyproštění a odtah poškozeného tahače a návěsu ve výši 62 650 Kč, škoda spočívající v náhradě nákladů na likvidaci ekologické havárie ve výši 497 299,20 Kč a pokuta v rámci správního řízení 11 000 Kč v důsledku porušení příslušných právních předpisů ze strany žalovaného jako řidiče), kterou pojišťovna odmítla plnit z důvodu zjištění alkoholu u žalovaného v době dopravní nehody, že žalobce poté s žalovaným ukončil pracovní poměr dohodou ke dni 31. 10. 2007, že dohodou ze dne 9. 9. 2008 bylo mezi žalobcem a žalovaným řešeno vypořádání výše uvedené škody v celkovém rozsahu 1 218 949,22 Kč, která byla ke dni podpisu dohody účastníkům známa a která byla žalobci žalovaným zaplacena, a že dopisem ze dne 17. 9. 2010 uplatnila ČSOB Pojišťovna, a. s., poprvé vůči žalobci další nárok ve výši 556 064 Kč představující částku, která byla uhrazena pojišťovnou v rámci likvidace pojistné události poškozené společnosti Mados MT s. r. o. za poškození rekonstruovaného mostu, betonových zábran a dopravního značení při dopravní nehodě. Pojišťovna se nejprve s tímto nárokem obrátila na žalovaného v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 90 C 111/2009, avšak „nyní“ jej uplatnila „s odvoláním na ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.“ vůči žalobci, který s uplatněním nároku vůči jeho osobě nesouhlasí, proto pojišťovně částku neuhradil, avšak nyní obdržel rozhodnutí Okresního soudu v Semilech o připuštění změny žalovaného ve věci č. j. 90 C 111/2009 s tím, že nadále bude „jako žalovaný v tomto řízení on“.

Žalovaný zejména namítal, že dne 9. 9. 2008 uzavřel s žalobcem „Uznání závazku z titulu způsobené škody a dohodu o způsobu její náhrady“, v jehož čl. III odst. 5 je „výslovně“ uvedeno, že věřitel prohlašuje, že pokud dlužník uhradí svůj závazek dle výše uvedených pravidel, nebude vůči němu uplatňovat žádné další nároky, a má proto za to, že své závazky již „zcela uhradil“, a s odkazem na obsah spisů „90 C 111/2009“ a „20 T 27/2008“ zpochybňuje tvrzení žalobce, že nevěděl o tom, že má hradit „další škodu“.

Okresní soud v Semilech – poté, co žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne 23. 2. 2017 s poukazem na pravomocné usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515, kterým byl schválen smír mezi ČSOB Pojišťovnou, a s., a žalobcem, sdělil, že se domáhá, aby mu žalovaný zaplatil 498 860 Kč (součet jistiny ve výši 417 500 Kč a „nákladů řízení hrazených protistraně ve sporu s pojišťovnou“ ve výši 81 360 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 498 860 Kč od 21. 12. 2016 do zaplacení a částku 100 482 Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 208 750 Kč od 5. 10. 2010 do 20. 12. 2016), a že „ve zbývajícím rozsahu, tj. jistině co do částky 57 204 Kč a v úroku 7,75 % ročně z částky 347 313 Kč od 5. 10. 2010 do 20. 12. 2016 a z částky 57 204 Kč od 21. 12. 2016 do zaplacení“ bere žalobu zpět, co soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 3. 2017 č. j. 3 C 152/2010-100 řízení v tomto rozsahu zastavil a co usnesením vyhlášeným u jednání dne 13. 6. 2017 řízení „co do částky 81 360 Kč co do jistiny“ zastavil a současně připustil „rozšíření“ žaloby „o částku 81 360 Kč související se vzniklými náklady v řízení sp. zn. 90 C 111/2009“ - rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-107 doplněným rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-112 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 498 860 Kč „spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 21. 12. 2016 až do zaplacení z částky 498 860 Kč“ a dále 100 482 Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 74 071 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Vernera. Vycházel ze zjištění, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce v době dopravní nehody, kterou způsobil dne 3. 10. 2007 zaviněným porušením svých povinností (nedodržení bezpečnostní přestávky, požití alkoholu), uznal svou odpovědnost za vznik dopravní nehody i závazek uhradit žalobci škodu (vzniklou na vozidle, v důsledku ekologické havárie a zaplacením správní pokuty) a uzavřel s žalobcem dne 9. 9. 2008 dohodu o způsobu náhrady škody v celkové výši 1 218 949,22 Kč, jejíž součástí byl i článek III bod 5, v němž se prohlašuje, že „pokud dlužník uhradí svůj závazek dle výše uvedených pravidel, nebude vůči němu žalobce uplatňovat žádné další nároky“, že v důsledku dopravní nehody vznikla dále škoda poškozené společnosti Mados MT s. r. o. na rekonstruovaném mostu, betonových zábranách a dopravním značení ve výši 556 064 Kč, kterou z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla poškozeného uhradila ČSOB Pojišťovna, a. s., která výzvou ze dne 17. 9. 2010 požadovala uhrazení poskytnutého plnění po žalobci, že Okresní soud v Semilech mezitímním rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 č. j. 90 C 111/2009-146 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2013 č. j. 24 Co 341/2012-169 rozhodl, že „nárok pojišťovny vůči žalobci je zcela dán“, a že žalobce jako zaměstnavatel žalovaného na základě usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515, kterým byl schválen smír, pojišťovně škodu „v plné výši včetně příslušenství“ v částce 599 342 Kč dne 20. 12. 2016 uhradil. Dospěl k závěru, že článek III. bod 5. listiny o uznání závazku z titulu způsobené škody a dohody o způsobu její náhrady ze dne 9. 9. 2008 nelze vztáhnout na nárok uplatněný pojišťovnou po žalobci, resp. následně žalobcem po žalovaném, neboť na prohlášení o neuplatnění dalších nároků je nutno hledět v kontextu „celkové“ dohody jako na dohodu o úhradě jednotlivých položek v dohodě uvedených a v žádném případě je nelze chápat jako izolované ustanovení, jímž by se žalobce vzdával dalších nároků, neboť předmětné uznání závazku a dohoda uzavřené dne 9. 9. 2008 se týkaly „v té době známých nároků“, tj. škody na tahači a návěsu, jejich odtahu, likvidace ekologické havárie a uložené pokuty. Uzavřel, že dohoda, jejímž předmětem je pouze přesně vymezená škoda a způsob její náhrady a kterou nelze považovat za dohodu, jíž by se žalobce „pro futuro“ vzdával dalších nároků (o čemž svědčí i body 10 a 11 článku I, kde se hovoří pouze o zatímní výši škody a úmyslu tuto škodu dohodou vypořádat a nahradit v plné výši), se na nárok žalobce na zaplacení částky 599 342 Kč nevztahuje.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 20 Co 283/2017-132 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku tak, že se žaloba na zaplacení „599 342 Kč s příslušenstvím“ zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 43 680 Kč a před soudem odvolacím 52 880 Kč, oboje k rukám advokáta Mgr. Petra Rouse. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně „nezhodnotil správně“ dohodu uzavřenou mezi účastníky dne 9. 9. 2008, jejíž text je „zcela jednoznačný, jasný a nevzbuzující jakékoliv pochybnosti o tom, jak se účastníci v souvislosti se škodou způsobenou žalovaným žalobci dohodli na vypořádání škody“. Dovodil, že z dohody „je zřejmé“, co všechno bylo při nehodě žalovaného dne 3. 10. 2007 poškozeno (nákladní automobil, návěs automobilu, opravovaný most) a jaká další škoda vznikla v souvislosti s vyprošťováním a odtahem poškozeného tahače a návěsu, v souvislosti s ekologickou havárií na místě nehody a v souvislosti s pokutou uloženou za nedodržení doby odpočinku ze strany řidiče, že žalovaný částku 1 218 949,22 Kč uznal, zavázal se ji „v podstatě hned“ zaplatit, přičemž bylo v čl. III bodě 5 dohody ujednáno, že pokud žalovaný částku uhradí, „nebude vůči němu uplatňovat (žalobce) další nároky“, proto legitimní očekávání žalovaného, založené touto dohodou, bylo „zcela logicky“ takové, že když uhradí žalobci částku 1 218 949 Kč, je pro něho otázka náhrady škody „definitivně vyřešena“, a že oním „dalším nárokem“ zmíněným v čl. III bodu 5 dohody „nemohl být míněn některý z celkem pěti nároků uvedených v dohodě čítající celkem 1 218 949 Kč“, ale jedině nějaký nárok zde v dohodě nezmíněný, protože žalovaný se zavázal uhradit celkem pět nároků zcela. Zdůraznil, že žalobce v době uzavírání dohody dne 9. 9. 2007 (správně 9. 9. 2008) věděl o další škodě, za kterou by odpovídal, neboť v samotné dohodě z 9. 9. 2008 v jejím čl. I bodu 3 se uvádí, že „…projel přes betonovou zábranu a došlo k nárazu přední části tahače do opravovaného mostu…“, tedy žalobce „byl srozuměn s tím, že škoda vznikla i na mostu a muselo mu být zřejmé, že i tuto škodu bude muset, stejně jako další škody v dohodě zmíněné, uhradit“, a že pokud žalobce i soud prvního stupně argumentují ve prospěch žaloby odkazem na zmínku o „celkové zatímní škodě“ v čl. I bodu 10 dohody, pak tento údaj nasvědčuje „spíše opačně“ tomu, že si strany dohody byly vědomé případné další možné vzniklé škody, ale „zatímní“ škoda byla vyčíslena na 1 218 949 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že „vzhledem k ujednání v dohodě z 9. 9. 2008“ žalobce prominul písemnou dohodou dlužníkovi další dluh (dluhy) ve smyslu ustanovení § 574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., „když aplikace tohoto ustanovení občanského zákoníku byla pro pracovněprávní vztahy možná“, a že ačkoliv „je pravda“, že ke dni 9. 9. 2008 patrně žalobce výši škody způsobené na opravovaném mostě (a na betonových zátarasech a dopravním značení) ještě neznal (nebylo prokázáno, že by ji znal), není tato skutečnost důvodem k „závěru o neplatnosti ujednání o prominutí dluhu v čl. III bodu 5. dohody“. Závěrem dodal, že „další důvod k nepřiznání částek 100 482 Kč a 81 360 Kč“ je ten, že tyto částky nepředstavují škodu, kterou by způsobil žalovaný, ale tyto částky musí jít k tíži samotnému žalobci, když povinnost je zaplatit je důsledkem toho, že se žalobce rozhodl nezaplatit škodu hrazenou pojišťovnou dobrovolně a rozhodl se podstoupit soudní řízení, čímž jednak „výrazně“ prodloužil dobu, kdy dluh nebyl zaplacen a „narostly“ úroky z prodlení, a dále způsobil i vznik a postupný nárůst nákladů řízení, tedy „způsobil si škodu sám sobě“, a není žádný důvod její náhradu požadovat po žalovaném.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že výklad odvolacího soudu a jeho právní posouzení, že na základě předmětného smluvního ujednání čl. III odstavce 5 dohody ze dne 9. 9. 2008 prominul žalobce žalovanému nárok na náhradu škody, které se domáhá v tomto řízení, jsou nesprávné, neboť pokud by se toto ujednání skutečně mělo vztahovat na škodu uplatněnou v tomto řízení, jednalo by se o neplatné ujednání z důvodu vzdání se práva předem ve smyslu ustanovení § 574 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., protože v případě prominutí musí jít o platný a dosud existující závazek, avšak předmětná škoda „v té době“ nebyla vůči žalobci uplatněna a nevznikla mu, vznikla až následně, kdy ji žalobce uhradil pojišťovně. Uvedl, že dohoda „řešila“ škodu, která v té době byla vůči žalobci uplatněna a vyčíslena a byla tak účastníkům známa její přesná výše, a neřešila a ani v podstatě nemohla řešit žádnou další škodu, která v té době nebyla „uplatněná a dořešená a žalobci tak ani nevznikla“, a že v případě žalovaného nároku se jedná o zcela jinou a samostatnou škodu, která má svůj titul v poškození silničního mostu, které nebylo součástí škody řešené v citované dohodě, a to ani z hlediska její výše zde specifikované ani z hlediska titulu jejího vzniku, zde přesně popsaného dílčími škodami; není proto možné a přijatelné jedno ujednání „vytrhnout“ z textu dohody, vztahovat ho ke zcela jiné škodě a podsouvat mu bez jediného logického a právního důvodu zcela jiné důsledky a významy. Zdůraznil, že „z textu je naprosto jednoznačné“, že předmětem dohody nebyla žádná škoda z titulu poškození silničního mostu, na čemž nemění nic ani „vágní argumentace odvolacího soudu“, že v „čl. I.3 dohody“ je uvedeno, že došlo k nárazu tahače do opravovaného mostu; jaká škoda je předmětem dohody, je zcela jasně vymezeno jak celkovou výší, tak specifikovanými dílčími nároky. Škoda byla vůči žalobci uplatněna až dopisem ze dne 17. 9. 2010 a v té době již probíhalo řízení u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 90 C 111/2009, v němž pojišťovna uplatnila nárok původně proti žalovanému a teprve v průběhu roku 2010 navrhla změnu žalovaného v daném řízení, a to „proti“ žalobci, proto žalobce nemohl v době podpisu citované dohody takovou škodu evidovat, ani mu nevznikla, a proto ji v dohodě ani neřešil. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že částky 100 482 Kč a 81 360 Kč nepředstavují škodu, kterou způsobil žalovaný, neboť soudní spor s pojišťovnou vedl důvodně a žalovaného předem upozornil (pokusem o smír ze dne 14. 10. 2010), že pokud nedojde k úhradě z jeho strany, bude od něho požadovat vše, co bude nucen pojišťovně uhradit, avšak žalovaný na výzvu žádným způsobem nereagoval, a jeho spor s pojišťovnou se ukázal jako důvodný, když nakonec místo původně uplatněné částky 556 064 Kč byla škoda shledána jako důvodná jen co do částky 417 500 Kč; není proto jeho vinou, že se soudní řízení s pojišťovnou protáhlo a vznikl tak nárok na sankci za prodlení a že si pojišťovna v průběhu řízení zvolila advokáta a začaly tak vznikat i další náklady. Navrhl, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí změnil a vydal rozsudek“, kterým uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobci „599 342 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 498 860 Kč od 21. 12. 2016“, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaný, který byl u žalobce zaměstnán od 1. 10. 2007 jako řidič mezinárodní kamionové dopravy s místem výkonu práce v M. B. v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou a který měl dne 2. 10. 2007 naložit autodíly ve Škoda Auto v M. B. a tyto přepravit do 4. 10. 2007 do společnosti Sachs Trnava, a. s., dne 3. 10. 2007 způsobil dopravní nehodu, když nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem, technickému stavu vozovky a nejvyšší povolené rychlosti a současně mu byl po nehodě zjištěn alkohol v krvi ve výši 0,88 promile, a že žalobce s žalovaným, se kterým ukončil pracovní poměr dohodou ke dni 31. 10. 2007, dne 9. 9. 2008 uzavřel dohodu o způsobu náhrady škody v celkové výši 1 218 949,22 Kč složené z dílčích nároků (škoda na tahači 398 000 Kč, škoda na návěsu 250 000 Kč, škoda vzniklá platbou za vyproštění a odtah poškozeného tahače a návěsu ve výši 62 650 Kč, škoda spočívající v náhradě nákladů na likvidaci ekologické havárie ve výši 497 299,22 Kč a pokuta v rámci správního řízení 11 000 Kč), v níž žalovaný uznal svůj závazek nahradit žalobci škodu v této výši a zavázal se uhradit žalobci doplatek náhrady škody ve výši 121 650 Kč při podpisu této dohody (zbývající část náhrady škody byla zaplacena ještě před podpisem dohody) a jejíž součástí byl i článek III bod 5, podle kterého „pokud dlužník uhradí svůj závazek dle výše uvedených pravidel, nebude vůči němu věřitel uplatňovat žádné další nároky“. V důsledku dopravní nehody dále vznikla škoda poškozené společnosti Mados MT s. r. o. na rekonstruovaném mostě, betonových zábranách a dopravním značení ve výši 556 064 Kč, kterou z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla uhradila poškozené ČSOB Pojišťovna, a. s., která požadovala uhrazení poskytnutého plnění po žalobci na základě výzvy k zaplacení postihu ve výši 556 064 Kč ze dne 17. 9. 2010. V řízení vedeném (nejprve proti žalovanému a později proti žalobci) u Okresního soudu v Semilech pod sp. z. 90 C 111/2009 o 556 064 Kč bylo mezitímním rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 č. j. 90 C 111/2009-146 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2013 č. j. 24 Co 341/2012-169 rozhodnuto, že nárok ČSOB Pojišťovny, a. s., je vůči žalobci zcela dán, a usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515 byl schválen smír, kterým se žalobce zavázal zaplatit ČSOB Pojišťovně, a. s., na jistině 417 500 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 208 750 Kč od 5. 10. 2010 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 81 360 Kč, vše do 31. 12. 2016.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky, jaký význam má pro právo žalobce na náhradu škody uplatněné v projednávané věci ujednání obsažené v článku III bodu 5 dohody o způsobu náhrady škody uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 9. 9. 2008, a v této souvislosti na vyřešení otázky právní povahy dohody o způsobu náhrady škody uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je částečně opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že dohoda o způsobu náhrady škody byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena dne 9. 9. 2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb. a č. 126/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2008 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)

Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce).

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněného pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).

O vztah příčinné souvislosti mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody, který je jedním z předpokladů pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda zaměstnavateli nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001).

V projednávané věci se žalobce po žalovaném domáhá náhrady škody nejen z důvodu zaplacení částky 417 500 Kč ČSOB Pojišťovně, a. s., která tuto částku uhradila za žalobce z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla poškozenému Mados MT s. r. o. jako náhradu škody vzniklé poškozenému na rekonstruovaném mostě, betonových zábranách a dopravním značení a která regresní nárok na zaplacení této částky uplatnila po žalobci [srov. § 10 odst. 1 písm. b) a § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 22. 9. 2016], ale vznik škody spatřuje též v tom, že na základě usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515, jímž byl schválen smír mezi žalobcem a ČSOB Pojišťovnou, a. s., zaplatil žalobce částku 100 482 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 208 750 Kč od 5. 10. 2010 do 20. 12. 2016 a náhradu nákladů řízení vzniklých v řízení vedeném o regresním nároku ČSOB Pojišťovny, a. s., ve výši 81 360 Kč. Mezi porušením pracovní povinnosti žalovaného, který jako zaměstnanec žalobce způsobil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, a škodou vzniklou žalobci tím, že zaplatil na základě výsledků soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 90 C 111/2009 o regresním nároku ČSOB Pojišťovny, a. s., této pojišťovně úrok z prodlení a náhradu nákladů v tomto řízení vzniklých, však není dána příčinná souvislost, neboť tato škoda nevznikla následkem porušení povinností žalovaného, nýbrž jednáním samotného žalobce, který nárok pojišťovny neuspokojil dobrovolně a bez prodlení, ale až na základě rozhodnutí soudu, které jen deklarovalo jemu vzniklou povinnost k regresní úhradě pojišťovně (kdyby žalobce regresní nárok pojišťovny uspokojil dobrovolně a včas, škoda v podobě úroku z prodlení a náhrady nákladů soudního řízení o regresním nároku pojišťovny by mu nevznikla). Závěr odvolacího soudu, že částky 100 482 Kč a 81 360 Kč nepředstavují škodu, kterou by způsobil žalovaný, ale že musí jít k tíži samotného žalobce, neboť povinnost je zaplatit ČSOB Pojišťovně, a. s., je důsledkem toho, že se žalobce rozhodl nezaplatit škodu hrazenou pojišťovnou dobrovolně a podstoupit soudní řízení, je proto v souladu se zákonem. Okolnosti namítané dovolatelem, že žalovaného předem upozornil, že pokud nedojde k úhradě z jeho strany, bude od něho požadovat vše, co bude nucen pojišťovně uhradit, že se soudní řízení s pojišťovnou „protáhlo“ a že si pojišťovna v průběhu řízení zvolila advokáta, na nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením pracovní povinnosti žalovaným a škodou na straně žalobce nic nemění.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v části výroku o věci samé, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-107 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-112 tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 81 360 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení a 100 482 Kč, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [takovou vadou není ani žalobcem namítaná skutečnost, že „odvolací soud při nařízeném jednání v podstatě nepředestřel účastníkům svůj právní názor na věc a aniž by provedl jakékoliv dokazování a hodnocení podrobného dokazování soudu prvního stupně, změnil rozsudek okresního soudu, když důvodem byl pouze jiný právní názor na výklad listiny založené ve spise“, neboť zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu; rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017); o takový případ se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná], Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Důvodné je však dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku o věci samé, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 417 500 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení, tak, že se žaloba zamítá.

Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250 zák. práce, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav (§ 257 odst. 1 zák. práce). Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu; toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek (srov. § 257 odst. 2 zák. práce).

Výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel (srov. § 260 zák. práce), který je povinen tuto výši se zaměstnancem projednat a písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá (srov. § 263 odst. 1 zák. práce). Uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svůj závazek nahradit škodu zaměstnanec uznal; taková dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná (srov. § 263 odst. 2 zák. práce).

Uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené (zaměstnavatelem požadované) výši je předpokladem pro uzavření dohody o způsobu náhrady škody podle ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce, jejíž význam pro zaměstnavatele spočívá v tom, že v případě soudního sporu usnadňuje postavení zaměstnavatele z hlediska dokazování (srov. též § 558 obč. zák.) a že prodlužuje, bylo-li učiněno písemně, trvání promlčecí doby na 10 let (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Uznání závazku k náhradě škody podle § 263 odst. 2 zák. práce však není samostatným zavazovacím důvodem a nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1968 sp. zn. 6 Cz 7/68, které bylo uveřejněno pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2697/2003). Z uvedeného též vyplývá, že předpokladem pro uzavření dohody o způsobu náhrady škody podle ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce je, aby zaměstnavateli škoda v době jejího uzavření již vznikla.

V projednávané věci žalovaný jako zaměstnanec žalobce způsobil dne 3. 10. 2007 pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, která měla za následek vznik škody na straně žalobce spočívající (mimo jiné) v poškození tahače (398 000 Kč), poškození návěsu (250 000 Kč), platbě za vyproštění a odtah poškozeného tahače a návěsu (62 650 Kč), náhradě nákladů na likvidaci ekologické havárie (497 299,22 Kč) a zaplacené pokutě v rámci správního řízení ve výši 11 000 Kč (dohromady 1 218 949,22 Kč). Za tuto škodu způsobenou žalobci zaviněným porušením svých pracovních povinností žalovaný odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce a je povinen ji nahradit – jak vyplývá z ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce - v plné výši, neboť ji způsobil v opilosti. V souladu s tím byla mezi žalobcem a žalovaným dne 9. 9. 2008 uzavřena písemná dohoda, v níž žalovaný uznal svůj závazek nahradit žalobci škodu v celkové výši 1 218 949,22 Kč a zavázal se uhradit žalobci doplatek náhrady škody ve výši 121 650 Kč při podpisu této dohody (zbývající část náhrady škody byla zaplacena ještě před podpisem dohody). Tato dohoda je dohodou o způsobu náhrady škody (§ 263 odst. 2 zák. práce) vzniklé žalobci a sestávající z výše uvedených dílčích škod v celkové výši 1 218 949,22 Kč, neobsahuje však žádné ujednání o vypořádání škody spočívající v zaplacení částky 417 500 Kč ČSOB Pojišťovně, a. s., která tuto částku uhradila za žalobce z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla poškozenému Mados MT s. r. o. jako náhradu škody vzniklé poškozenému na rekonstruovaném mostě, betonových zábranách a dopravním značení a která regresní nárok na zaplacení této částky uplatnila po žalobci (takové ujednání ostatně ani dohoda o způsobu náhrady škody ze dne 9. 9. 2008 obsahovat nemůže, neboť škoda ve výši 417 500 Kč žalobci vznikla až po jejím uzavření zaplacením této částky ČSOB Pojišťovně, a. s., na základě smíru schváleného usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515).

Ujednání obsažené v článku III bodu 5 dohody o způsobu náhrady škody ze dne 9. 9. 2008, podle kterého „pokud dlužník uhradí svůj závazek dle výše uvedených pravidel, nebude vůči němu věřitel uplatňovat žádné další nároky“, nelze považovat za dohodu o prominutí dluhu (srov. § 574 obč. zák.) ze závazku žalovaného k náhradě škody vzniklé žalobci zaplacením částky 417 500 Kč ČSOB Pojišťovně, a. s., za kterou žalovaný rovněž odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce (a vzhledem k ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce rovněž v plné výši), neboť takový projev vůle z uvedeného ujednání nevyplývá. Nelze ani předpokládat, že by se žalobce v dohodě o způsobu náhrady škody ze dne 9. 9. 2008 mínil vzdát budoucího práva na náhradu škody v do té doby mu neznámé výši jen proto, aby dosáhl dohody o zaplacení částky 121 650 Kč, která ještě žalovanému zbývala k úhradě z celkové náhrady škody ve výši 1 218 949,22 Kč, jež byla předmětem dohody ze dne 9. 9. 2008. Ujednání obsažené v článku III bodu 5 dohody je nutno chápat v souvislosti s obsahem dalších článků dohody (zejména článků I a II), ve kterých se vypořádávají dílčí (v těchto článcích podrobně popsané) nároky žalobce na náhradu škody v celkové výši 1 218 949,22 Kč, a prohlášení žalobce, že „pokud dlužník uhradí svůj závazek dle výše uvedených pravidel, nebude vůči němu věřitel uplatňovat žádné další nároky“, je třeba vztahovat k žalovaným uznanému závazku k náhradě škody ve výši 1 218 949,22 Kč v tom smyslu, že v případě úhrady zbývající částky 121 650 Kč sjednaným způsobem nebude žalobce vůči žalovanému uplatňovat žádné další nároky spojené se škodou ve výši 1 218 949,22 Kč, způsob jejíž náhrady byl předmětem dohody ze dne 9. 9. 2008 (např. úroky z prodlení nebo náklady spojené s uplatněním práva na náhradu škody). Na náhradu škody spočívající v zaplacení částky 417 500 Kč žalobcem ČSOB Pojišťovně, a. s., která tuto částku uhradila za žalobce z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla poškozenému Mados MT s. r. o. jako náhradu škody vzniklé poškozenému na rekonstruovaném mostě, betonových zábranách a dopravním značení a která regresní nárok na zaplacení této částky (původně ve výši 556 064 Kč) uplatnila po žalobci, na základě smíru schváleného usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 11. 2016 č. j. 90 C 111/2009-515 se dohoda o způsobu náhrady škody ze dne 9. 9. 2008 – jak správně uzavřel soud prvního stupně – nevztahuje.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku o věci samé, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 417 500 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení, tak, že se žaloba zamítá, není správný. Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o této části věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v této části výroku o věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-107 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2017 č. j. 3 C 152/2010-112 se v části výroku o věci samé, kterou byla žalovanému důvodně uložena povinnost zaplatit žalobci 417 500 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 21. 12. 2016 do zaplacení, potvrzuje.

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl ve všech těchto řízeních úspěch ve věci v rozsahu 70 % (a tedy neúspěch v rozsahu 30 %), a proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, které mu vznikly v řízení u soudu prvního stupně, v řízení odvolacím a dovolacím, ve výši 40 %.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 47 790 Kč pro řízení před soudem prvního stupně, 47 790 Kč pro odvolací řízení a 23 895 Kč pro dovolací řízení. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly žalobci v řízení u soudu prvního stupně náklady spočívající v 5 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), v cestovném ve výši 235,40 Kč, v náhradě za promeškaný čas ve výši 200 Kč [srov. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů] a v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 22 240 Kč, v odvolacím řízení náklady spočívající ve 2 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), v cestovném ve výši 888 Kč a v náhradě za promeškaný čas ve výši 600 Kč [srov. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů] a v dovolacím řízení náklady spočívající v 1 paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018) a v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát Mgr. Pavel Verner, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 10 442,30 Kč za řízení před soudem prvního stupně, 10 474,40 Kč za odvolací řízení a 5 081 Kč za dovolací řízení (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Výše nákladů řízení vzniklých žalobci v řízení před soudem prvního stupně představuje 82 407,70 Kč a z toho 40 % činí 32 963 Kč, výše nákladů odvolacího řízení představuje 60 352,40 Kč a z toho 40 % činí 24 141 Kč a výše nákladů dovolacího řízení představuje 43 276 Kč a z toho 40 % činí 17 310,40 Kč.

Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 32 963 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 24 141 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 17 310,40 Kč k rukám advokáta, který žalobce v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 10. 2018

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

www.nsoud.cz