21 Cdo 3225/2023-137

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště č. 97/4, proti žalované Správě železnic, státní organizaci se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná č. 1003/7, IČO 70994234, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o 37 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 150/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 23 Co 55/2023-113, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 020 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 23 Co 55/2023-113, je zčásti vadné, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze v této části pokračovat, a ve zbývající části není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

Vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, absentuje tam, kde dovolatelka vytýká, že „z hlediska právního posouzení se nemusí tedy jednat o náhradu škody, ale o plnění žalované z uzavřené dohody mezi účastníky, která nikdy nezanikla“, že se soud „opomněl zabývat platností směrnic dle kterých údajně příspěvky žalobkyni nenáleží ani se nezabýval tím, zda a kdy byla žalobkyně s nimi seznámena“ a že pokud zde je „nejednoznačný výklad směrnice, o které soudy opírají napadená rozhodnutí, tak mělo být dle žalobkyně postupováno“ podle § 18 zákoníku práce. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1786/2023).

Rozhodnutí odvolacího soudu je v závěru, že nejsou splněny předpoklady „ke vzniku odpovědnostního vztahu podle § 265 odst. 2 zákoníku práce“ v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru účastníků výpovědí žalované a škodou tvrzenou žalobkyní v podobě nevyplacení příspěvků na životní pojištění a penzijní spoření, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1000/2009, a ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, na které sama dovolatelka odkazuje). Pro rozhodnutí odvolacího soudu byla v posuzované věci klíčová absence příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností žalovanou a vznikem škody (viz zejména odst. 15 odůvodnění jeho rozsudku), neboť „na základě vlastního úkonu“ – „výpověď smlouvy o životním pojištění a instrukce zaměstnavateli neprovádět srážky na penzijní pojištění“ – „si vznik újmy“ žalobkyně „zavinila sama“ a „tvrzená škoda žalobkyně nebyla způsobena neplatným skončením pracovního poměru žalovanou, a ani z důvodu poklesu finančních prostředků žalobkyně v důsledku neplatného skončení pracovního poměru“.

Nesouhlasí-li žalobkyně s posouzením otázky příčinné souvislosti, namítá-li zejména, že se odvolací soud „vůbec nezabýval … tím, proč musela žalobkyně smlouvu o životním pojištění ukončit, když to bylo z toho důvodu, že jí dala žalovaná neplatnou výpověď z pracovního poměru a došlo u ní k reálnému poklesu příjmů v souvislosti se ztrátou zaměstnání“ a že „výpověď z pracovního poměru byla jedinou příčinou toho, proč žalobkyně vypověděla smlouvu o životním pojištění“, resp. že „pokles jejího příjmu byl jediným důvodem, proč nemohla hradit splátky pojistného“, pak přehlíží, že při řešení otázky příčinné souvislosti nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 307/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012). O skutkové námitky půjde v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti, tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1446/2020). K právnímu posouzení příčinné souvislosti však žalobkyně žádné dovolací důvody nevymezuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1516/2023, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně ve skutkově obdobné věci týchž účastníků). Svými námitkami pouze předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci.

Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3225/2023

www.nsoud.cz