21 Cdo 3201/2023-283

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. T., proti žalovanému Primoco UAV SE se sídlem v Praze 5, Výpadová č. 1563/29f, IČO 03794393, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mikulášem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II č. 1718/10, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 142/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 23 Co 83/2023-237, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 26 C 142/2020-199, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 9. 3. 2020 žalovaný sdělil žalobci, že na základě ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší jeho pracovní poměr založený pracovní smlouvou uzavřenou dne 19. 8. 2019, neboť žalobce porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a to tím, že v rámci pracovní cesty v období od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020 prostřednictvím svěřené platební karty zaměstnavatele realizoval platby, které „jakkoli“ nesouvisely s jím vykonávanou činností a ke kterým nebyl zaměstnavatelem oprávněn, že uvedené platby vedly výlučně k majetkovému prospěchu žalobce, případně třetích osob, že se jedná o platby uvedené v příloze tohoto oznámení a že popsaným jednáním se žalobce dopustil porušení základních povinností vyplývajících z právních předpisů, konkrétně povinnosti řádně hospodařit s prostředky, které mu byly svěřeny zaměstnavatelem, a povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před jeho zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele podle ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, v důsledku čehož zároveň došlo k narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a zaměstnavatelem a zpochybnění jeho spolehlivosti ve vztahu k majetku zaměstnavatele.

2. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 30. 3. 2020 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 8. 2019 vykonával u žalovaného práci na pozici obchodního ředitele a že okamžité zrušení pracovního poměru, které obdržel od žalovaného dne 9. 3. 2020, nesplňuje náležitosti podle § 60 zákoníku práce, neboť z vyúčtování služební cesty obsahujícího soubor různých plateb, které je přílohou oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru, není zřejmé, které konkrétní platby prostřednictvím svěřené platební karty žalovaného měl žalobce podle mínění žalovaného učinit v rozporu se svými povinnostmi, když se jedná o kompletní vyúčtování služební cesty žalobce. Nadto jsou v tomto vyúčtování uvedeny i platby, které byly učiněny ještě před datem 9. 2. 2020, platby, které nebyly učiněny prostřednictvím svěřené platební karty, nýbrž se jedná o výběry hotovosti a hotovostní platby, a diety žalobce v zahraničí. Všechny platby uvedené v příloze písemného oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru souvisí s výkonem a náplní práce žalobce v pozici obchodního ředitele žalovaného, žalobce jimi proto neporušil své povinnosti zaměstnance. Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, týkající se cestovní třídy letenek a vstupu do letištních salonků byly dohodnuty pouze ústně, přestože žalobce trval na jejich definici v pracovní smlouvě. Žalovaný dále nikterak neinformoval žalobce o pravidlech použití platební karty žalovaného žalobcem. O dvou soukromých platbách v celkové výši 1 741,70 Kč, které žalobce ze svěřené karty učinil v situaci, kdy neměl jinou možnost, pak žalobce okamžitě informoval člena představenstva žalovaného L. S. s podrobným vysvětlením a nabídl mu okamžitou úhradu v hotovosti nebo náhradu formou „odečtu ze mzdy“.

3. Žalovaný (mimo jiné) uvedl, že neoprávněné platby jsou v příloze okamžitého zrušení pracovního poměru znázorněny ve sloupci „NÁROK CZK“, který zobrazuje platby, na které měl žalobce nárok. Pokud je proto v tomto sloupci vynechána konkrétní částka (v konkrétním řádku), jde o platbu, na jejíž provedení žalobce neměl nárok, a tato platba tak byla učiněna žalobcem neoprávněně. Tato jednoduchá analogie musí být zřejmá každé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku). Příloha okamžitého zrušení pracovního poměru navíc odpovídá přehledové tabulce výdajů vytvořené a zaslané žalobcem žalovanému e-mailem ze dne 4. 3. 2020 (v tomto zejména došlo k doplnění sloupce, ze kterého je zřejmé, které položky žalovaný uznává, a které nikoli). Stěží tak může žalobce tvrdit, že mu z obsahu oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru včetně přílohy nebylo zřejmé, jaké skutkové okolnosti (které platby) jsou mu vytýkány, když to byl právě žalobce, který předmětný přehled vytvořil.

4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 26 C 142/2020-199, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 37 756 Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Mesthene. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 8. 2019 vykonával pro žalovaného práci na pozici obchodního ředitele, že ve dnech 9. 2. 2020 – 29. 2. 2020 byl žalobce vyslán na zahraniční pracovní cestu do Střední Ameriky, že pro tyto účely mu byla na cestu poskytnuta „služební platební karta“, ze které žalobce dne 10. 2. 2020 ve Frankfurtu nad Mohanem provedl u společnosti Lufthansa „upgrade letenky“ zaplacené žalovaným z třídy premium economy do třídy business v hodnotě 10 271,78 Kč, a ze které dále provedl dvě soukromé platby za benzín a květiny a hradil z ní v zahraničí taxi služby, služby balení kufru na letištích, večeře a obědy s agenty a praní oblečení na hotelu. Listina nazvaná „vyúčtování služební cesty L. T. 9. 2. – 29. 2. 2020“, připojená k oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 9. 3. 2020, obsahovala množství položek, které „se týkaly platby kartou za období od 28. 1. do 2. 3., diet v zahraničí a pasáží celkem k vrácení 63 847,56“, a vyplynulo z ní, že celkem žalobce utratil ze služební platební karty 195 946,74 Kč a nárok měl na částku ve výši 111 025,18 Kč s tím, že je povinen vrátit 63 847,56 Kč. V přehledu jsou i dvě soukromé platby, a to 28. 2. 2020 (správně 28. 1. 2020) soukromý benzín ve výši 1 023,70 Kč a soukromý výdaj ve výši 718 Kč. U částky 10 271,78 Kč („upgrade letenky na business“) žalobce při „vyúčtování platební karty“ napsal, že doklad ztratil a ať si zaměstnavatel strhne z výplaty částku 5 136 Kč, a u soukromého výdaje ve výši 718 Kč ať strhne z výplaty celou tuto částku. Soud prvního stupně poukázal na to, že ke splnění podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení byl dostatečně konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje, a to nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů v § 55 odst. 1 zákoníku práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován, a uzavřel, že v projednávané věci důvody, které měly vést k okamžitému zrušení pracovního poměru, žalovaný „teprve následně upřesňuje ve svém vyjádření k žalobě ze dne 15. 5. 2020“ a že písemné oznámení okamžitého zrušení ze dne 9. 3. 2020 podmínky „řádného uplatnění okamžitého zrušení“ nesplňuje, jelikož není zřejmé, které konkrétní platby prostřednictvím svěřené platební karty žalovaného měl žalobce učinit v rozporu se svými povinnostmi. „Závěry soudu podporují i časové souvislosti“, neboť k oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce (správně žalovaný) přistoupil až dne 9. 3. 2020 (týden po návratu žalobce z pracovní cesty a tři týdny poté, co byl informován o druhé soukromé platbě z „firemních“ prostředků). Podle názoru soudu prvního stupně takový postup žalovaného neodpovídá tomu, že by porušení povinností žalobce považoval za tak závažné a zásadní, aby z jeho pohledu byly naplněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru pro ztrátu důvěry v žalobce jako zaměstnance, a nebylo tedy po něm možné požadovat, aby žalobce zaměstnával ještě během výpovědní doby; pro tento mimořádný způsob ukončení pracovního poměru tedy „chybí bezprostřední časová souvislost“. „Již z těchto důvodů“ soud prvního stupně shledal okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 3. 2020 doručené žalobci téhož dne neplatným.

5. Soud prvního stupně se nicméně dále zabýval jednotlivými skutky, které měly být (podle tvrzení žalovaného) důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, a dovodil, že žalobce byl na služební cesty vysílán bez jakýchkoliv výslovných pokynů ze strany zaměstnavatele, že tak při provádění pracovních úkolů jednal do jisté míry spíše intuitivně, že provedené platby ve smyslu obchodních večeří a obědů s obchodními partnery, jakož i udržování oděvu čistého a chránění zavazadla žalobce, byly zcela přiměřené funkci, postavení a významu pracovní cesty žalobce a že s ohledem na způsob komunikace žalovaného mohl žalobce důvodně předpokládat, že „upgrade letenky“ na třídu business může provést. Soud prvního stupně uzavřel, že vyjma dvou soukromých plateb byly všechny ostatní platby provedené žalobcem „spíše nedorozuměním“ a že „z toho ohledu postrádají prvky zavinění“, že u soukromé platby za benzín dne 28. 1. 2020 neměl v tu chvíli žalobce jinou možnost a použití služební karty bezodkladně nahlásil a že v dané věci je třeba přihlédnout ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností žalobcem při tak náročné zahraniční cestě a časovým souvislostem ukončení pracovního poměru až dne 9. 3. 2020, jakož i k tomu, že pokud by žalobce naplnil určitá „podprahová“ očekávání žalovaného stran obchodní dohody se zahraničními partnery, „lze důvodně očekávat, že by se situace vyvinula zcela jiným směrem“. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že „veškeré výše uvedené věci jsou ve svém výsledku méně závažnými pochybeními žalobce, byť jejich existenci soud připouští“, že jejich podstata je „výsledkem spíše nedorozumění a špatné komunikace a vymezení povinností žalobce ze strany žalovaného“ a že v takovém případě je aplikace okamžitého zrušení pracovního poměru nedůvodná a „takové právní jednání by mělo být neplatné“, neboť by měla v úvahu připadat výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce.

6. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 23 Co 83/2023-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil „jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 41 144 Kč“, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Mesthene. Poté, co zopakoval dokazování vyúčtováním (přílohou okamžitého zrušení pracovního poměru), odvolací soud shledal, že vyúčtování, na které žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru výslovně odkázal, obsahuje jednak platby, které se uskutečnily mimo vymezené období (tj. v období od 28. 1. 2020 do 8. 2. 2020 a v období od 1. 3. 2020 do 2. 3. 2020), a jednak veškeré platby, které žalobce v období od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020 učinil, aniž by byly jednoznačným způsobem označeny ty platby, které žalovaný považuje za neoprávněné a které byly důvodem okamžitého zrušení. „Z obsahu“ vyúčtování tedy nelze zjistit, které konkrétní platby a v jaké výši považuje žalovaný za neoprávněné a pro které zároveň dal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, neboť je žádným srozumitelným způsobem ve vyúčtování neoznačil. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že každé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka, natož žalobci, musí být zřejmé, že žalovaný identifikoval neoprávněné platby tak, že u těchto není ve sloupci označeném jako „NÁROK CZK“ uvedena částka, neboť „ze samotného názvu tohoto sloupce“ nelze dovodit fakt, že platby uvedené v tomto sloupci jsou považovány za neoprávněné, a tím méně by bylo možné dovodit, že za neoprávněné mají být považovány platby, u nichž není v tomto sloupci uvedena částka. Tuto skutečnost podle názoru odvolacího soudu „nelze dovodit ani výkladem, když v okamžitém zrušení pracovního poměru není uvedena ani celková částka, jež měla být žalobcem neoprávněně vybrána, tudíž na neoprávněnost plateb dle zařazení do jednotlivých sloupců nelze usuzovat ani ze součtu jednotlivých položek“. Další nesrozumitelnost vyúčtování pak spočívá v tom, že obsahuje i přehled tzv. diet a jejich následné započtení oproti částce 84 921,56 Kč. Odvolací soud má za to, že by naopak každá osoba s rozumem průměrného člověka s ohledem na text okamžitého zrušení logicky předpokládala, že v příloze budou uvedeny (specifikovány) pouze platby, jež žalovaná považuje za neoprávněné, popřípadě že by byly platby, které jsou považovány za neoprávněné, jako neoprávněné buď výslovně označeny, nebo by ve vyúčtování bylo obsaženo vysvětlení, že za neoprávněné platby žalovaný považuje platby, u nichž ve sloupci „NÁROK CZK“ není uvedena žádná částka. Neurčitost skutkového vymezení neoprávněných plateb se pak odráží i ve skutečnosti, že sám žalovaný považuje za neoprávněnou platbu, pro niž bylo dáno žalobci okamžité zrušení, i platbu učiněnou žalobcem dne 28. 1. 2020 za benzín, ačkoli tato platba nebyla realizována v časovém období specifikovaném v okamžitém zrušení pracovního poměru. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke „zcela správnému právnímu závěru“, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 3. 2020 je neplatným právním jednáním, neboť žalovaný v rozporu s § 60 zákoníku práce nevymezil po skutkové stránce důvod okamžitého zrušení dostatečně určitě, jelikož nespecifikoval, které platby v rozhodném období žalobce učinil neoprávněně.

7. Odvolací soud se přesto rovněž dále zabýval (některými) žalovaným označenými skutky a „nad rámec výše uvedeného“ se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na skutečnost, že žalobce zastával u žalovaného pracovní pozici obchodního ředitele, a na účel jeho pracovní cesty, na které jednal s vyššími představiteli ozbrojených sil jednotlivých států ve Střední Americe, „lze jen těžko považovat platby za obědy a večeře s agenty, jež měli být zástupci žalovaného, či výdaje za přiměřené dárky předávané potenciálním klientům, za výdaje nesouvisející s výkonem práce žalobce“. Rovněž výdaje týkající se balení kufru žalobce do bezpečnostní fólie a položky za praní na hotelu podle názoru odvolacího soudu nelze bez dalšího považovat za neoprávněné výdaje, tím spíše pokud užívání služební karty ve vztahu k výše uvedeným výdajům není řešeno vnitřním předpisem žalovaného či žalobci v tomto směru žalovaný nedal přesné instrukce. Odvolací soud (s ohledem na okolnosti, za kterých byly tyto soukromé platby realizovány, a s přihlédnutím k vyjádření předsedy představenstva žalovaného k těmto platbám) nesouhlasil ani s námitkou žalovaného, že samo provedení dvou soukromých plateb bez ohledu na další vytýkané platby naplnilo zákonný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.

8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (v „celém jeho rozsahu“) podal žalovaný dovolání. Žalovaný má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázek hmotného práva, zejména otázky určitosti oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru podle § 60 zákoníku práce a otázky naplnění důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, při jejichž řešení se odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že neoprávněné platby, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, jsou v rámci přílohy oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru jednoznačně identifikovány a že toto vymezení musí být zřejmé každé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku), natož pak žalobci, jakožto osobě s vysokoškolským ekonomickým vzděláním, tím spíše vzhledem k tomu, co ve smyslu § 556 odst. 2 občanského zákoníku okamžitému zrušení předcházelo, neboť podkladem pro uvedenou přílohu byla excelová tabulka výdajů vyplněná přímo žalobcem, včetně tří plateb, které sám žalobce podle poznámky ve sloupci „pozn.“ žádal strhnout ze své výplaty, čímž fakticky uznal jejich neoprávněnost, a tudíž i zjevné porušení svých povinností vůči žalovanému podle § 301 písm. d) zákoníku práce. Žalovaným projevená vůle je tak při náležitém výkladu podle výkladových ustanovení občanského zákoníku provedeném v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016) dostatečně jednoznačná a určitá a odpovídá požadavkům § 60 zákoníku práce. V projednávané věci však soudy nezohlednily celkové okolnosti učiněného projevu vůle, když žalobci byl prokazatelně obsah tabulky dostatečně znám a rozuměl jeho významu. Z konstantní judikatury dovolacího soudu rovněž plyne, že důvody okamžitého zrušení není třeba rozvádět do všech podrobností, že zásadní je pouze ona rozlišovací schopnost uvedeného důvodu a že „určitá neurčitost uvedených výpovědních důvodů“ nezpůsobí neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť tuto je možné překlenout právě výkladem právních jednání (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, a ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1164/2005). Žalovaný má dále za to, že každá ze soukromých plateb provedených žalobcem sama o sobě jednoznačně naplňuje důvod podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a to bez ohledu na výši způsobené škody či její vymáhání ze strany zaměstnavatele; daleko podstatnější než výše způsobené škody či její nahrazení zaměstnancem je totiž v takových případech narušení nezbytné vzájemné důvěry mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, a ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019). Platbou za „upgrade letenky“, která podle přesvědčení žalovaného rovněž i sama o sobě postačuje k naplnění důvodu pro okamžité zrušení, se pak odvolací soud ve svém rozsudku nikterak nezabýval. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

12. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

13. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem je zaměstnavatel povinen skutkově vymezit důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a s tím související otázky výkladu (interpretace) právního jednání. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno 9. 3. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).

16. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

17. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

18. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem je právním jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).

19. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. K dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60 zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013).

20. U důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace; je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).

21. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019).

22. Je-li jednajícím projevená vůle nejasná, nejednoznačná nebo obtížně srozumitelná, a vznikají-li tak pochybnosti, co chtěl jednající vyjádřit (jakou vůli chtěl projevit a jaké následky chtěl svým jednáním vyvolat), je interpretace takového projevu vůle obzvláště významná.

23. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).

24. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).

25. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.).

26. Uvedenými závěry dovolacího soudu vyplývajícími z jeho ustálené rozhodovací praxe se však soudy v projednávané věci důsledně neřídily, neboť výklad projevu vůle žalovaného prováděly – jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu – pouze pomocí interpretace písemného textu (vycházely při něm pouze z obsahu listiny nazvané „Oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“ a její přílohy – „vyúčtování služební cesty“), a aniž by se nejprve řádně (v souladu s výše uvedenými pravidly pro výklad právních jednání) zabývaly tím, jaký byl úmysl (skutečná vůle) žalovaného a zda takový úmysl (záměr) žalovaného byl nebo musel být žalobci znám, uchýlily se k objektivní metodě interpretace tohoto právního jednání a přisuzovaly projevu vůle žalovaného význam, jaký by mu zpravidla přikládala „každá osoba s rozumem průměrného člověka“.

27. Při výkladu právního jednání žalovaného soudy nevzaly náležitě v úvahu ani hlediska uvedená v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. Nepřihlédly např. k tvrzením účastníků o tom, co okamžitému zrušení pracovního poměru předcházelo [srov. kupříkladu tvrzení žalovaného, že příloha okamžitého zrušení pracovního poměru odpovídá přehledové tabulce výdajů vytvořené žalobcem, do které žalovaný doplnil sloupec „NÁROK CZK“, který zobrazuje platby, na které měl žalobce nárok, nebo tvrzení žalobce týkající se jeho setkání s Ladislavem Semetkovským dne 5. 3. 2020, na které žalobce reagoval e-mailem ze dne 5. 3. 2020 (viz č. l. 123 verte)]. V této souvislosti pak soudy zcela pominuly obsah e-mailu ze dne 5. 3. 2020 (č. l. 15 spisu), jímž soud prvního stupně provedl důkaz při jednání konaném dne 20. 1. 2022 (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně – č. l. 123 verte).

28. Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně dospěl ke „zcela správnému právnímu závěru“, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 3. 2020 je neplatným právním jednáním, neboť žalovaný v rozporu s § 60 zák. práce nevymezil po skutkové stránce důvod okamžitého zrušení pracovního poměru dostatečně určitě, jelikož nespecifikoval, které platby v rozhodném období žalobce učinil neoprávněně, proto nemůže být (zatím) správný.

29. Nepodaří-li se ani výkladem právního jednání (provedeným v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) odstranit pochybnosti o obsahu právního jednání žalovaného, a dospěje-li proto soud (opětovně) k závěru, že je toto právní jednání neplatné již z toho důvodu, že žalovaný v rozporu s § 60 zák. práce nevymezil po skutkové stránce důvod okamžitého zrušení pracovního poměru dostatečně určitě, není důvod se dále zabývat tím, zda skutky, které měly být (podle tvrzení žalovaného) důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, představují porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

30. Teprve tehdy, dospěje-li soud na základě výkladu projevu vůle žalovaného k opačnému závěru, tedy k závěru, že výkladem právního jednání žalovaného lze zjistit, v jakých skutečnostech (v jakém konkrétním jednání žalobce) žalovaný spatřoval naplnění zákonného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, je třeba zabývat se skutky vymezenými v okamžitém zrušení pracovního poměru jako důvod tohoto okamžitého zrušení a posoudit (zjistit), zda se žalobce skutečně dopustil zaviněného (zaviněných) porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež je (jsou) mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno (vytýkána), a zda toto (tato) zjištěné (zjištěná) porušení dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) intenzity požadované v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé) [ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pak při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4950/2008, nebo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) současného zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč., anebo též odůvodnění dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 5/2017, s. 40, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019].

31. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3201/2023

www.nsoud.cz