21 Cdo 3183/2023-743

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně O. M., zastoupené Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Čechtice se sídlem v Čechticích, V Braňce č. 238, IČO 00101834, zastoupenému JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, náměstí Dr. Tyrše č. 56, o 372 369 Kč s příslušenstvím, za účasti Generali České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 305/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2023, č. j. 23 Co 183/2022-712, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladislavy Hanákové, Ph.D., advokátky se sídlem v Čechticích, náměstí Dr. Tyrše č. 56.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 23 Co 183/2022-712, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá předestřená otázka „vztahu právních pojmů ‚zdravotní způsobilosti k výkonu práce‘ a ‚dočasné pracovní neschopnosti‘ pro období, kdy dochází ke zjištění podmínek pro uznání nemoci z povolání“, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka prostřednictvím této otázky zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nevzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která trvala v době od 30. 11. 2015 do 7. 9. 2017, neboť tato pracovní neschopnost žalobkyně nebyla pro následky nemoci z povolání (jelikož „byla vyvolána jinými zdravotními potížemi žalobkyně“). Tento závěr odvolacího soudu ovšem spočívá na vyřešení jiné (než dovolatelkou předestřené) otázky, zda byly naplněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance, jež spočívají ve zjištění (existenci) nemoci z povolání, ztrátě na výdělku (škodě), která zaměstnanci vznikla v průběhu pracovní neschopnosti, a příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Tuto otázku navíc odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. K otázce předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání (která spočívá též ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1462/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3299/2011, uveřejněný pod č. 5/2014 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013, uveřejněný pod č. 132/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1462/2020, a v nich vyjádřený právní závěr, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání jsou podle § 366 odst. 2 zákoníku práce (v době od 1. 10. 2015 podle § 269 odst. 2 zákoníku práce) nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.

4. Protože ke škodě ve formě ztráty na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance je snížena (omezena) nebo zanikla, je třeba vždy posoudit, zda příčinou tohoto následku – ztráty (snížení) pracovní schopnosti zaměstnance – je právě nemoc z povolání. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda nemoc z povolání byla příčinou škody (ztráty na výdělku) anebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních) s nemocí z povolání nesouvisejících. Nemoc z povolání přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. Zhodnocení rozhodování soudů k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání ze dne 27.1.1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod č. 76/2006 Sb. rozh. obč., nebo již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1462/2020). V případě náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je proto podstatné, aby pracovní neschopnost byla pro následky nemoci z povolání a její důležitou, podstatnou a značnou příčinou nebyla jiná (obecná) onemocnění zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2015).

5. Odvolací soud proto postupoval v souladu s uvedenými závěry soudní praxe, zabýval-li se tím, zda pracovní neschopnost žalobkyně v době od 30. 11. 2015 do 7. 9. 2017 byla pro nemoc z povolání, která u žalobkyně byla zjištěna ke dni 27. 6. 2015, a pokud zjistil, že „toliko pracovní neschopnost žalobkyně v období od 16. 6. 2015 do 7. 9. 2015 souvisela s léčením onemocnění, které bylo posléze uznáno jako nemoc z povolání, zatímco další pracovní neschopnost v období od 30. 11. 2015 do 7. 9. 2017 byla vyvolána jinými zdravotními obtížemi žalobkyně“, správně uzavřel, že v případě druhé pracovní neschopnosti ke ztrátě na výdělku nedošlo v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání.

6. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá námitka, že bylo „rozhodováno na podkladě revizního znaleckého posudku, nicméně revizní znalec má jinou odbornost než znalec revidovaný a tento znalec nebyl schopen z odborného hlediska zodpovědět jemu kladené otázky“, kterou dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem a jím učiněná skutková zjištění. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Shora uvedená námitka navíc pomíjí, že revizní znalecký posudek znaleckého ústavu byl podáván z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, tedy z odbornosti, která se vztahuje ke zjištěné nemoci z povolání (tendosynovitida extenzorových šlach), neboť, jak již uvádí revidovaný znalecký posudek doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc, MBA, nemoc se „diagnostikuje objektivním klinickým ortopedickým vyšetřením“.

7. Ve vztahu k té části rozhodnutí odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (léčebné rehabilitace a cestovné), neobsahuje dovolání jakoukoliv argumentaci a postrádá tedy uvedení dovolacího důvodu, který je dovolatel povinen vymezit [dovolacím důvodem je jen nesprávné právní posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.)], neboť jen na základě takto vymezeného důvodu dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); dovolatelka mohla tuto vadu dovolání odstranit (z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu) jen do uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.). K řádnému vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013. Dovolání žalobkyně zde proto trpí vadou, pro kterou v dovolacím řízení nelze pokračovat.

8. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

10. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 4. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3183/2023

www.nsoud.cz