21 Cdo 1181/2023-508

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11, proti žalované CROSS SPEED, s.r.o. se sídlem v Branišovicích č. 179, IČO 63487748, zastoupené Mgr. Lucií Panáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lazaretní č. 925/9, o zaplacení 78 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 77/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2022, č. j. 49 Co 78/2021-459, takto:

I. Dovolání žalované proti výrokům III, IV a V rozsudku krajského soudu se odmítá; jinak se dovolání zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 23. 3. 2015 se žalobce domáhal po žalované zaplacení 78 000 Kč s úrokem z prodlení z celkem 36 částek po 2 000 Kč postupně nabíhajících od 20. dne v měsíci od 20. 3. 2012 do 20. 2. 2015 až do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že ode dne 10. 9. 2007 pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou jako řidič. Požadovanou částku mu žalovaná měsíčně po 2 000 Kč bezdůvodně strhla ze mzdy v období od 20. 3. 2012 do 20. 5. 2015.

2. Žalovaná zejména namítala, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 2. 2010 půjčila žalobci částku 8 800 EUR (v přepočtu 229 020 Kč) a žalobce se zavázal půjčenou částku žalované splácet po 2 000 Kč měsíčně. Uvedenou částku si žalobce vypůjčil za účelem zaplacení pokuty, která byla žalobci uložena v Rakousku, neboť žalobce projel několika mýtnými branami bez zaplacení mýtného z důvodu špatného umístění GO-BOXU ve vozidle. Částky nebyly žalobci strhávány ze mzdy, ale žalobce půjčku splácí v hotovosti.

3. Okresní soud v Brno-venkov rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 14 C 77/2015-297, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 59 293 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 53 293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6 000 Kč od 13. 2. 2006 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl „v částce 18 707 Kč a ve zbytku požadovaných zákonných úroků z prodlení“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy u žalované od 10. 9. 2007 pracoval jako řidič. V období od září 2009 do ledna 2010 žalobce se svěřeným vozidlem žalované XY jezdil v Rakousku, kde si nevšiml, že ve vozidle řádně nefunguje „go box“ sloužící k úhradě elektronického mýtného a „rakouská silniční kontrola“ za toto pochybení uložila „pokutu“ v celkové výši 8 800 EUR, kterou žalovaná platbou na příslušné účty uhradila. Dne 17. 2. 2010 účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě které žalovaná půjčila žalobci 8 800 EUR (v přepočtu 229 020 Kč) úročených 6,5 % ročně, a to vkladem na dohodnuté bankovní účty u City bank a. s. a Post bank a žalobce se zavázal půjčku vrátit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně počínaje únorem 2010; žalobce uzavření smlouvy popíral, pravost jeho podpisu však byla prokázána znaleckým posudkem. Od března 2012 do května 2015 byla žalobci z diet strhávána částka 2 000 Kč měsíčně „pod položkou – splátka půjčky“. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná, neboť jednak obchází úpravu ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce o limitaci náhrady škody zaměstnancem a jednak „nesplňuje podstatné náležitosti půjčky ve smyslu ustanovení § 657 občanského zákoníku (skutečné předání peněz dlužníkovi a volná dispozice dlužníka s těmito penězi)“; „dva účty, na které byla částka 8 800 EUR zaslána, žalobci nepatří“, protože jde „o účty , na které měla být zaplacena pokuta udělená zaměstnavateli rakouskou policií“. Na druhé straně soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalobce za škodu, která vznikla žalované udělením „pokuty“ z důvodu porušení povinnosti žalobcem kontrolovat funkčnost „go boxu“, kterou je povinen hradit do výše čtyřapůlnásobku průměrného výdělku. (62 357 Kč); při zohlednění plnění, které bylo žalované poskytnuto pojišťovnou z pojištění žalobce (ze smlouvy o pojištění odpovědnosti zaměstnanců za škodu způsobenou zaměstnavateli) ve výši 43 650 Kč tak „na žalobce zbývá částka 18 707 Kč“.

4. K odvolání žalované (směřujícímu proti výrokům I, III, IV a V) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 12. 2019, č. j. 49 Co 158/2018-341, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV, V zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že pro rozhodnutí věci je významný skutkový závěr o tom, zda se v posuzovaném případě jedná o situaci, kdy uplatněná částka byla žalobci sražena ze mzdy nebo jiného příjmu, případně o zadržování (nevyplacení) části cestovních náhrad (a žalovanou tvrzená pohledávka ze smlouvy o půjčce by byla významná jen v případě uplatněného započtení na pohledávku žalobce), nebo zda se žalobce domáhá zaplacení částky, kterou žalované z vlastní vůle zaplatil z důvodu náhrady škody nebo z důvodu smlouvy o půjčce (a rozhodnutí by záviselo na tom, zda k plnění existoval platný právní důvod), o čemž soud prvního stupně závěr neučinil, resp. jeho závěry v tomto směru učiněné nelze pro nedostatek důvodů přezkoumat.

5. Okresní soud v Brno-venkov následně rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, č. j. 14 C 77/2015
-392, žalobu na zaplacení 59 293 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 53 293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6 000 Kč od 13. 2. 2006 do zaplacení zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 75 285 Kč k rukám advokátky Mgr. Lucie Panáčkové (výrok II) a České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov 7 172 Kč (výrok III); bylo též rozhodnuto, že žalované se vrací záloha na vypracování znaleckého posudku ve výši 2 000 Kč (výrok IV). Soud prvního „vycházel ze stejného skutkového stavu“ jako ve svém předchozím rozhodnutí. Při právním posouzení věci vyšel z právního názoru odvolacího soudu, že „skutečnost, že půjčená částka byla zaslána na účet, který dlužníku (žalobci) nepatří, samo o sobě nevylučuje, že reálná podstata smlouvy o půjčce byla přesto naplněna“. Za podstatné potom považoval, že žalobce nechal žalovanou „pokutu“ zaplatit (za nevěrohodnou označil jeho obranu založenou na tvrzení, že „go box“ řádně fungoval) a na její zaplacení si „vzal od zaměstnavatele půjčku“, takže žalované plnil na základě řádně uzavřené písemné smlouvy a na straně žalované se nejedná o bezdůvodné obohacení.

6. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 8. 2022, č. j. 49 Co 78/2021-459, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 59 293 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 53 293 Kč od 31. 5. 2015 do zaplacení a z částky 6 000 Kč od 13. 2. 2016 do zaplacení (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobci 47 010 Kč k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Partla (výrok III) a České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov 5 451 Kč (výrok IV) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov na náhradě nákladů řízení 1 721 Kč (výrok V). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel ze zjištění, že částka 2 000 Kč nebyla žalobci měsíčně strhávána ze mzdy, ale žalobcem „byla hrazena v hotovosti žalované“. Dospěl k závěru, že sama žalovaná – učinila-li součástí svých skutkových tvrzení „odborné vyjádření M. H.“ a „vyjádření F. M., vedoucího oddělení likvidace zahraničních škod“, k obsahu rakouské právní úpravy vybírání mýtného – „v řízení potvrdila, že předmětná částka 8 800 EUR nepředstavovala pokutu udělenou řidiči za spáchání přestupku, nýbrž se jednalo o tzv. náhradní mýtné dle rakouského právního řádu, jež bylo k úhradě uloženo žalované jako provozovateli předmětného vozidla“, přičemž „každá jednotlivá částka náhradního mýtného v sobě zahrnovala též tzv. běžné mýtné“. Dospěl proto k závěru, že „pokud účastníci poté, co žalovaná náhradní mýtné v plné výši zaplatila, uzavřeli dne 17. 2. 2010 smlouvu o půjčce z důvodu úhrady náhradního mýtného, jedná se o smlouvu neplatnou, neboť její účel byl nemožný ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák., a nelze ji realizovat”. Za situace, kdy „důvodem poskytnutí finančních prostředků žalobci (navíc ex post) byla právě úhrada náhradního mýtného“, pak zaplacením náhradního mýtného „žalovaná zaplatila svůj vlastní závazek, nikoli závazek žalobce, a proto nebyl dán žádný důvod, aby žalobci půjčovala finanční prostředky na uhrazení tohoto svého závazku, který byl navíc v době uzavření smlouvy o půjčce již zaplacen“. Odvolací soud proto uzavřel, že se žalovaná přijetím částky, kterou žalobce zaplatil žalované v období od března 2012 do května 2015, na úkor žalobce bezdůvodně obohatila.

7. Proti výrokům II, III, IV a V rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil (dovolacím soudem dosud neřešenou) otázku „povahy sankce, jež byla žalobci za opakované projetí mýtnou branou bez uhrazení mýtného vyměřena“ a na ni navazující otázku, „kdo za úhradu náhradního mýtného nese odpovědnost, tedy zda řidič či dopravce“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „úhrada mýtného je povinností zaměstnavatele a nikoli zaměstnance, který může být pouze osobou, jež úhradu zprostředkuje“, neboť tím odvolací soud „zjevně bagatelizuje a zkresluje význam náhradního mýtného“. Pochybení odvolacího soudu shledává v jeho názoru, že náhradní mýtné nemá sankční povahu (ignoroval, že náhradní mýtné je vyšší než běžné mýtné). Ze samotné výše náhradního mýtného lze „vyvozovat, že úmyslem zákonodárce byla sankční, jakož i motivační povaha náhradního mýtného“. Z výše náhradního mýtného i z příslušných předpisů [spolkového zákona o výběru mýtného na federálních silnicích (BStMG), resp. prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu (Mautordnung)] jasně vyplývá, že náhradní mýtné je „o stupeň blíže k zahájení trestního řízení a uložení pokuty, tedy je jakýmsi předstupněm trestního řízení“. Úhrada náhradního mýtného je dobrovolná a byl to právě žalobce, kdo sám z vlastní iniciativy kontaktoval prostřednictvím dispečera žalovanou s prosbou, aby mu na náhradní mýtné poskytla prostředky. Žalobce si byl zjevně „vědom toho, že zmíněný přestupek i pokuta jdou za ním“. Z rakouských právních předpisů upravujících platbu mýtného je zřejmá povinnost řidiče kontrolovat funkčnost přístroje GO-BOXU při průjezdu mýtnou branou, kdy je řidič povinen v případě nejistoty zaplacení či nefunkčnosti přístroje ve lhůtě 5 hodin nebo 100 km navštívit nejbližší obchodní místo GO a zjednat zde nápravu. Odpovědnost za přestupek a povinnost k úhradě pokuty proto tíží řidiče vozidla (viz § 8 ve spojení s § 20 BStMG). Z judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016) vyplývá, že pokud se jeví jako nezbytné zjistit, jak a vůči komu skutečně rozhodly policejní orgány cizozemského státu, je na místě „dotázat se na povahu“ u příslušného orgánu cizozemského státu. Z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že není vyloučeno, aby byli za porušení nařízením stanovených povinností namísto či vedle dopravce sankcionováni též řidiči vozidel. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Žalovaná podala dovolání proti výrokům II, III, IV a V rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V částech, v nichž dovolání směřuje proti těmto výrokům, není dovolání žalované přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v částech týkajících se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výrokům III, IV a V rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy u žalované od 10. 9. 2007 pracoval jako řidič. V období od září 2009 do ledna 2010 žalobce se svěřeným vozidlem žalované XY jezdil v Rakousku, kde si nevšiml, že ve vozidle řádně nefunguje GO-BOX sloužící k úhradě elektronického mýtného, takže projel 40 mýtnými branami bez úhrady mýtného a „rakouská silniční kontrola“ v souvislosti s tímto pochybením dne 3. 2. 2010 učinila výzvu k úhradě náhradního mýtného 8 800 EUR, které žalovaná (poté, co se na ni žalobce obrátil) na příslušné účty (u City bank a. s. a Post bank) uhradila. Dne 17. 2. 2010 účastníci podepsali smlouvu o půjčce, podle které žalovaná půjčila žalobci vkladem na účty u City bank a. s. a Post bank 8 800 EUR (v přepočtu 229 020 Kč) úročených 6,5 % ročně a žalobce se zavázal půjčku vrátit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně počínaje únorem 2010. Žalobce poté měsíčně v hotovosti hradil žalované 2 000 Kč.

13. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnavatel zaplacením náhradního mýtného na základě výzvy učiněné v Rakouské republice příslušným orgánem dozoru v souvislosti s porušením tamních právních předpisů o placení mýtného jeho zaměstnancem (řidičem) plnil svůj závazek, nebo závazek zaměstnance. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není opodstatněné.

15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá po žalované vrácení plnění, jež žalované splácel od 20. 3. 2012 do 20. 5. 2015, kdy mezi účastníky existoval pracovní poměr – též podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“).

16. Pracovněprávní vztahy jsou právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli [§ 1 písm. a) zák. práce]. Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (§ 2 odst. 1 zák. práce). Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě (§ 2 odst. 2 zák. práce). Do 31. 12. 2011 obsahovalo obdobnou definici závislé práce ustanovení § 2 odst. 4 zák. práce.

17. Individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že za pracovněprávní nelze považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce, jako například nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60/2002 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 633/2006, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura č. 8/2007, s. 609). V usnesení ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 385/2014, uveřejněném pod č. 61/2015 Sb. rozh. obč., potom Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce postrádá též právní vztah založený tím, že zaměstnavatel poskytl zaměstnanci peněžní částku k zaplacení pokuty, která byla zaměstnanci uložena příslušným orgánem za přestupek (popř. právními předpisy jinak označené protiprávní jednání), a to i v případě, že se tohoto protiprávního jednání dopustil při plnění svých pracovních úkolů.

18. Pro poměry projednávané věci z uvedeného vyplývá, že časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce postrádá též právní vztah založený tím, že žalobce hradil žalované splátky na základě smlouvy o půjčce, kterou s ní uzavřel (měl uzavřít) poté, co žalovaná na výzvu orgánů Rakouské republiky zaplatila náhradní mýtné, neboť žalobce při výkonu práce porušil rakouské právní předpisy o vybírání mýtného. Takový právní vztah není vztahem pracovněprávním a práva a povinnosti, které jsou jeho obsahem, proto nelze (ať se již jedná o smlouvu neplatnou, jak dovodil odvolací soud, nebo smlouvu, která vůbec nevznikla) posuzovat podle zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů, nýbrž podle předpisů občanskoprávních, a to (bylo-li písemné vyhotovení smlouvy o půjčce účastníky podepsáno 17. 2. 2010) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – srov. ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které dopadá rovněž na nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018) nebo plněním bez právního důvodu poskytnutým do 31. 12. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016). Nároky na vydání bezdůvodného obohacení založeného plněním bez právního důvodu poskytnutým od 1. 1. 2014 se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

19. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce uplatněnou částku žalované (ve splátkách) zaplatil na základě smlouvy o půjčce, kterou účastníci (žalovaná jako věřitel a žalobce jako dlužník) uzavřeli dne 17. 2. 2010, přičemž za půjčku byla ve smlouvě označena peněžitá částka, kterou před uzavřením smlouvy žalovaná na základě výzvy „rakouské silniční kontroly“ poukázala na bankovní účty určené k zaplacení náhradního mýtného. Byla-li smlouva o půjčce uzavřena „z důvodu úhrady náhradního mýtného“, jehož úhradou žalovaná před uzavřením smlouvy hradila „svůj vlastní závazek, nikoli závazek žalobce, a proto nebyl dán žádný důvod, aby žalobci půjčovala finanční prostředky na uhrazení tohoto svého závazku“, uzavřel odvolací soud, že se „jedná … o smlouvu neplatnou, neboť její účel byl nemožný ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák.“, a přijetím částky, kterou žalobce zaplatil žalované v období od března 2012 do května 2015, se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. S ohledem na takto dovozený důvod neplatnosti smlouvy o půjčce je pro rozhodnutí věci významné vyřešení otázky, zda žalovaná zaplacením náhradního mýtného uloženého příslušnými orgány Rakouské republiky v souvislosti s porušením tamních právních předpisů o vybírání mýtného žalobcem plnila svůj závazek, nebo závazek žalobce.

20. Vybírání mýtného na rakouských silnicích upravuje spolkový zákon o vybírání mýtného na federálních silnicích (Bundesstraßen-Mautgesetz 2002 – BStMG), který se na projednávaný případ aplikuje ve znění účinném ke dni učinění posuzované výzvy k zaplacení náhradního mýtného, tj. k 3. 2. 2010 (dále jen „BStMG“).

21. Zpoplatněnými trasami, za jejichž použití se platí mýtné, jsou označené federální (spolkové) silnice (srov. § 1 BStMG). Mýtné se platí buď za ujeté vzdálenosti (mýto závislé na ujetých kilometrech), nebo za určitá časová období (mýto závislé na čase) [§ 2 BStMG]; mýto podle ujetých kilometrů se hradí zpětně pomocí schválených zařízení pro elektronické placení mýtného odepsáním mýtného kreditu, nebo schváleným započtením (§ 7 odst. 1 věta první BStMG), mýto závislé na čase se hradí předem zakoupením dálniční známky (srov. § 11 odst. 1 BStMG). Věřitelem mýtného je federální vláda, nebo, v rozsahu, v jakém jí bylo federální vládou uděleno požívací právo, společnost Autobahnen- und Schnellstraßen-Finanzierungs-Aktiengesellschaft (§ 3 BStMG). Dlužníkem mýtného jsou řidič motorového vozidla a držitel registrace. Několik dlužníků mýtného odpovídá společně a nerozdílně (§ 4 BStMG). V případě nesprávné úhrady mýtného musí být v mýtném řádu stanoveno náhradní mýtné, které nesmí přesáhnout částku 250 € včetně daně z obratu (§ 19 odst. 1 BStMG). Orgány dozoru nad mýtným jsou oprávněny při spáchání správního deliktu podle § 20 ústně vyzvat řidiče k úhradě náhradního mýtného. Orgány silničního dozoru jsou oprávněny při spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 ústně vyzvat řidiče k úhradě náhradního mýtného. Výzvě bude vyhověno, pokud řidič ihned uhradí odpovídající náhradní mýtné. K tomu musí být vystaveno potvrzení (§ 19 odst. 2 BStMG). Subjektivní práva řidiče a držitele registrace na ústní nebo písemnou výzvu k úhradě náhradního mýtného nevznikají (§ 19 odst. 6 BStMG). Použití zpoplatněné trasy bez zaplacení mýta závislého na ujetých kilometrech, nebo mýta závislého na čase je správním deliktem, který se trestá pokutou (srov. § 20 odst. 1 a 2 BStMG). Jednání podle odstavců 1 a 2 je nepotrestáno, pokud dlužník mýtného vyhoví výzvě k úhradě náhradního mýtného stanoveného v mýtném řádu podle § 19 odst. 2 až 5 (§ 20 odst. 3 BStMG).

22. Z uvedeného vyplývá, že za používání označených rakouských silnic se platí buď mýto závislé na ujetých kilometrech, nebo mýto závislé na čase. Dlužníkem mýtného jsou jak řidič motorového vozidla, tak i (nejedná-li se o jednu a tutéž osobu) držitel registrace, tedy provozovatel vozidla (dopravce), kteří za jeho úhradu odpovídají společně a nerozdílně. Pro případy nesprávně zaplaceného mýtného mýtný řád stanoví náhradní mýtné, k jehož zaplacení jsou orgány dozoru nad mýtným, resp. orgány silničního dozoru oprávněny (nikoliv povinny) řidiče vyzvat při užití zpoplatněné trasy bez zaplacení mýtného. Náhradní mýtné, jak také vyplývá z jeho označení, má stále povahu mýtného, není tedy sankcí za spáchaný správní delikt, kterou představuje až pokuta uložená podle § 20 odst. 1 a 2 BStMG. Lze ho naopak označit za jakési beneficium, na které řidič ani držitel registrace nemá právo (srov. § 19 odst. 6 BStMG), neboť jeho zaplacením se lze vlastnímu potrestání za správní delikt v podobě uložení pokuty vyhnout. Výzvu k zaplacení náhradního mýtného orgány dozoru sice činí ve vztahu k řidiči motorového vozidla (držitel registrace, jedná-li se o odlišnou osobu od řidiče, v takovém případě zpravidla není členem osádky vozidla), avšak směřuje i k držiteli registrace, jestliže ten je (vedle řidiče) – jako dlužník mýtného – oprávněn výzvě vyhovět (srov. § 20 odst. 3 BStMG).

23. V projednávané věci musí být též bráno v úvahu, že mezi účastníky (žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem) v době výzvy k zaplacení náhradního mýtného a jeho zaplacení žalovanou existoval pracovní poměr, tedy základní pracovněprávní vztah, v němž se vykonává závislá práce (srov. § 3 zák. práce). Jednou ze základních podmínek výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu je, že ji zaměstnanec vykonává na náklady zaměstnavatele (srov. § 2 odst. 2 zák. práce,
resp. – v době do 31. 12. 2011 – § 2 odst. 4 zák. práce), které nemohou být (přímo nebo nepřímo) na zaměstnance přenášeny. Způsobil-li však zaměstnanec zaviněným porušením pracovních povinností, že náklady zaměstnavatele vynakládané v souvislosti s výkonem závislé práce vzrostly, představuje navýšení těchto nákladů v poměrech zaměstnavatele škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce. Mýtné za užívání silnic a dálnic (tuzemských či zahraničních) nepochybně představuje náklad, který je spojen s výkonem práce řidiče, kterou zaměstnanec pro zaměstnavatele v základním pracovněprávním vztahu vykonává, a jako takový jej proto v plném rozsahu nese zaměstnavatel. Tímto nákladem je (jak z jeho výše uvedené povahy vyplývá) i náhradní mýtné podle ustanovení § 19 BStMG; rozdíl mezi výší náhradního mýtného a výší běžného mýtného podle ustanovení § 2 BStMG však může představovat škodu, za kterou zaměstnanec (řidič) zaměstnavateli odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce.

24. Lze proto uzavřít, že zaměstnavatel zaplacením náhradního mýtného, k jehož zaplacení byl jeho zaměstnanec při výkonu práce řidiče vyzván příslušným orgánem dozoru podle ustanovení § 19 BStMG, hradil náklady závislé práce, a tudíž svůj závazek, nikoliv závazek zaměstnance; rozdíl mezi výší náhradního mýtného a výší běžného mýtného podle ustanovení § 2 BStMG může představovat škodu, za kterou zaměstnanec zaměstnavateli odpovídá podle ustanovení § 250 zák. práce.

25. Odvolací soud tedy správně dovodil, že zaplacením náhradního mýtného „žalovaná zaplatila svůj vlastní závazek, nikoli závazek žalobce“. Pokud potom na tomto podkladě shledal smlouvu o půjčce, kterou účastníci uzavřeli dne 17. 2. 2010, absolutně neplatnou podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. (otázka, zda za odvolacím soudem zvažovaných okolností byl předmět smlouvy o půjčce nemožný a smlouva z tohoto důvodu neplatná, nebyla dovolacímu přezkumu otevřena), v souladu s ustanovením § 451 odst. 1 obč. zák. uzavřel, že peněžitá částka, kterou žalovaná na základě neplatné smlouvy od žalobce obdržela, představuje bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění poskytnutého z neplatného právního úkonu. Ze skutkových okolností, za nichž bylo odvolacím soudem o věci rozhodnuto, přitom vyplývá, že napadeným rozhodnutím bylo implicitně přihlédnuto i k odpovědnosti žalobce za škodu, kterou nedbalostním porušením pracovních povinností (nedostatečnou kontrolou funkčnosti GO-BOXu sloužícího k úhradě elektronického mýtného) v podobě rozdílu mezi výší náhradního mýtného a výší běžného mýtného žalované způsobil (z odborného vyjádření rakouského advokáta M. H. k výkladu BStMG vyplývá, že orgány dozoru k výzvě na zaplacení náhradního mýtného přistupují jen v případech neúmyslného porušení zákona); v řízení bylo zjištěno, že z titulu pojištění odpovědnosti zaměstnanců za škodu způsobenou zaměstnavateli bylo pojišťovnou žalované poskytnuto pojistné plnění ve výši 43 650 Kč a ve zbývajícím rozsahu do čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku žalobce před vznikem škody (srov. § 257 odst. 2 zák. práce), tj. v částce 18 707 Kč s příslušenstvím, již byla žaloba pravomocně zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2018, č. j. 14 C 77/2015-297.

26. Jen jako obiter dictum dovolací soud uvádí, že na opodstatněnosti žaloby v rozsahu výroku II rozsudku odvolacího soudu by nic nezměnil závěr, že smlouva o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 obč. zák. mezi účastníky vůbec nevznikla, neboť – vzhledem k tomu, že žalovaná plněním vlastního závazku k úhradě náhradního mýtného věřiteli mýtného nemohla současně odevzdat předmět půjčky žalobci – nebyla naplněna její reálná povaha. I v tomto případě by žalovanou přijaté částky poskytnuté žalobcem k úhradě neexistující půjčky představovaly bezdůvodné obohacení žalované, neboť by se jednalo o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (srov. § 451 obč. zák., resp. – v případě plnění přijatého od 1. 1. 2014 – § 2991 o. z.).

27. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve výroku o věci samé II správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 4. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1181/2023

www.nsoud.cz