21 Cdo 1132/2023-416

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně R. J., zastoupené JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, proti žalované MAHLE Behr Ostrava s.r.o. se sídlem v Mošnově, Průmyslová č. 368, IČO 27775763, zastoupené Mgr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity č. 317, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 363/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2022, č. j. 16 Co 79/2021-358, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ireny Valíčkové, MBA, advokátky se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2022, č. j. 16 Co 79/2021-358, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že „astmatické potíže žalobkyně způsobené alergií na hliník v preparátu flux měla žalobkyně již ke dni 30. 8. 2017“, že „k tomuto dni splňovala podmínky pro uznání nemoci z povolání a pro astmatické potíže nebyla zdravotně způsobilá k výkonu dosavadní práce“, a že „bez ohledu na další onemocnění s ní žalovaná nemohla rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. e) zákoníku práce, když taková výpověď je absolutně neplatným právním jednáním“] je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 2964/2021-305, (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, jaké jsou předpoklady pro naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce a jaké požadavky musí splňovat lékařský posudek při podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2785/2010, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 34/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 42/2017, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3825/2018], na kterou Nejvyšší soud v tomto rozsudku výslovně odkázal, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Prostřednictvím těchto obsáhlých námitek dovolatelka pouze nesouhlasí a odmítá závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 2964/2021-305, [že pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e), popř. písm. d) zákoníku práce je určující objektivní zjištění, že zaměstnanec nebyl ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru schopen z příčiny dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti (z důvodu obecného onemocnění nebo z důvodu následků pracovního úrazu či nemoci z povolání nebo ohrožení touto nemocí) výkonu práce podle pracovní smlouvy, a to bez ohledu na závěry lékařského posudku, který byl k doložení existence výpovědního důvodu zaměstnavatelem použit, anebo (dokonce) bez ohledu na závěry rozhodnutí, vydaného v přezkumném řízení podle ustanovení § 46 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen ZoSZS), nebo ustanovení § 47 ZoSZS, a že byť z ustanovení § 4 písm. c) vyhlášky č. 104/2012 Sb., o posuzování nemocí z povolání (dále jen vyhlášky), vyplývá, že (obligatorní) náležitostí lékařského posudku o uznání nemoci z povolání je i datum zjištění nemoci, kterým je den vyšetření, při kterém bylo poprvé prokázáno onemocnění uznané později za nemoc z povolání (jak tomu bylo ostatně i v této věci), není jeho uvedení pro závěr o (ne)existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce v době předcházející tomuto datu určující, toto ustanovení vyhlášky stanoví jen jednu z více obsahových náležitostí lékařského posudku – srov. též ustanovení § 65 písm. e) ZoSZS, jejíž uvedení neznamená, že by se soud nemohl zabývat tím, zda zaměstnanec nemocí z povolání trpěl i v době před takto formálně uvedeným datem jejího zjištění].

V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 10. 2023

JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1132/2023

www.nsoud.cz