21 Cdo 3398/2024-263

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Základní umělecké školy Horní Slavkov, příspěvkové organizace, se sídlem v Horním Slavkově, Školní náměstí č. 214, IČO 75005450, zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská č. 1094/4, proti žalované O. M., zastoupené opatrovnicí Mgr. Olgou Škachovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Boženy Němcové č. 2042, o 3 724 514 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 11 C 277/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2024, č. j. 13 Co 308/2023-220, takto:

Rozsudek krajského soudu ve výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. května 2023, č. j. 11 C 277/2019-169, „ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 534 578 Kč“, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. května 2023, č. j. 11 C 277/2019-169, v části výroku I, v níž byla žaloba zamítnuta co do 1 534 578 Kč, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově dne 14. 8. 2019 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 3 724 514 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 3 724 514 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila (zejména) tím, že žalovaná, která od září 2009 do srpna 2012 působila jako ředitelka žalobkyně, způsobila žalobkyni škodu, neboť v době od ledna 2010 do srpna 2012 vykazovala ve statistickém formuláři S 24-01 jiné počty žáků, než odpovídaly skutečnosti, a úmyslně tak navyšovala počty žáků (vykazovala fiktivní žáky), na základě čehož došlo k neoprávněnému čerpání dotace ze státního rozpočtu České republiky. Tímto svým jednáním porušila rozpočtovou kázeň a legislativní a právní odbor Karlovarského kraje vydal platební výměr č. 9/2017, č. j. 438/LP/13-122, ze dne 23. 1. 2017 ve výši 1 372 185 Kč a platební výměr č. 38/2017, č. j. 438/LP/13-134, ze dne 27. 9. 2017 ve výši 137 218 Kč za porušení rozpočtové kázně a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a úrok za posečkání s úhradou penále za prodlení s odvodem ve výši 25 175 Kč. Celkem tedy žalobkyni za tato opatření vznikla škoda ve výši 1 534 578 Kč. Částku 1 372 185 Kč uhradila žalobkyně ve splátkách ze dne 22. 6. 2015 ve výši 873 013 Kč a ze dne 8. 3. 2017 ve výši 499 172 Kč a částky 137 218 Kč a 25 175 Kč byly uhrazeny 10. 10. 2017. Částka 1 534 578 Kč tak představuje „sekundární nárok na náhradu škody“, který vznikl v důsledku jednání žalované jako dodatečná daňová povinnost. Žalovaná dále vykazovala, že je u žalobkyně zaměstnaná paní I. K., ačkoliv jí bylo známo, že tato ukončila pracovní poměr v roce 2006 a pro žalobkyni dále nepracovala, a vykazovala smyšlené údaje o odpracovaných hodinách, na základě kterých následně vyplácela v hotovosti údajnou mzdu této zaměstnankyně, a takto vyplacené částky si vždy v plné výši ponechala pro vlastní potřebu, čímž způsobila žalobkyni škodu ve výši 619 648 Kč a dále škodu ve výši 415 299 Kč vzniklou úhradou odvodů z fiktivního pracovního poměru paní K. Žalovaná dále vykazovala u zaměstnankyně E. H. „jiné počty odpracovaných hodin a vyplácené čisté mzdy, než ve skutečnosti vydala“, a rozdíl mezi skutečně vyplacenou mzdou a vykázanou mzdou si ponechala, čímž způsobila žalobkyni škodu ve výši 1 154 989 Kč. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 9 To 156/2018, uznal žalovanou vinnou z výše uvedených jednání, jimiž žalovaná spáchala pokračující přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a pokračující zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, a s výjimkou „dílčího nároku“ na náhradu škody odkázal žalobkyni s jejím nárokem na občanskoprávní řízení.

2. Žalovaná (její opatrovnice) vznesla námitku promlčení, přičemž odkázala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v trestní věci, v němž krajský soud konstatoval, že se poškozená k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody řádně nepřipojila (s výjimkou částky 107 360 Kč, která byla žalobkyni rozsudkem trestního soudu přiznána v adhezním řízení, která však není předmětem tohoto řízení).

3. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 11 C 277/2019-169, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 284 592 Kč k rukám opatrovnice Mgr. Olgy Škachové (výrok II). Dospěl k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná a že celý uplatněný nárok je promlčen. Na základě zjištění, že z protokolu č. j. 125/2013/HS/OKST o výsledku veřejnosprávní kontroly provedené v době od 29. 1. do 7. 2. 2013, který převzal J. Z. pověřený řízením žalobkyně dne 18. 3. 2013, vedení školy vědělo, že předchozí ředitelka nadhodnocovala počty žáků a že tím mohla navýšit rozpočet školy a disponovat finančními prostředky, a že žalobkyně věděla už v březnu 2013, že ji žalovaná dlouhodobě úmyslně poškozovala, nadhodnocovala platové dekrety a nadhodnocovala počty žáků, aby mohla zvýšit rozpočet školy, soud prvního stupně dovodil, že už v březnu 2013 žalobkyně mohla své právo uplatnit připojením se k trestnímu stíhání. Učinila tak ale až 17. 4. 2015, trestní řízení pravomocně skončilo 26. 10. 2018 a žalobu žalobkyně podala až 14. 8. 2019, tedy po uplynutí 9 měsíců a 19 dnů. Soud prvního stupně konstatoval, že „připojení se k trestnímu řízení bylo způsobilé stavět běh promlčecí doby“, avšak dospěl k závěru, že na dobu před připojením, tj. do 17. 4. 2015, zbývá 14 měsíců a 11 dnů, z čehož „vyplývá datum 6. 2. 2014“; jestliže tedy žalobkyně věděla, že jí byla způsobena škoda, a věděla, kdo za ni odpovídá, dříve než 6. 2. 2014, je její nárok podle ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zcela promlčen. K poukazu žalobkyně na potvrzení Krajského úřadu Karlovarského kraje, z něhož vyplývá, že 22. 6. 2015 žalobkyně uhradila 873 013 Kč, že 8. 3. 2017 poukázala částku 499 172 Kč a že další platební výměr č. 38/2017 ze dne 27. 9. 2017 byl uhrazen 10. 10. 2017 (penále za prodlení s odvodem ve výši 137 218 Kč a úrok za posečkání s úhradou penále ve výši 25 175 Kč), a k žalobkyní tvrzenému vlivu těchto plateb na počátek běhu promlčecí doby pak soud prvního stupně uvedl, že „žalovaná byla v pracovním poměru u žalobkyně, protizákonně hospodařila s jejími rozpočtovými prostředky“, že se jedná „o příspěvkovou organizaci, která nevytváří žádný zisk,“ a že pro právní posouzení běhu promlčecí doby je proto „zcela bezvýznamné, který veřejný rozpočet (případně soukromý) žalobkyni dotoval“.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 13 Co 308/2023-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 1 534 578 Kč“ (výrok I) a „ve zbývajícím rozsahu výroku I, tj. co do částky 2 189 936 Kč a příslušenství z částky 3 724 514 Kč, a dále ve výroku II o nákladech řízení“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Poté, co zopakoval a doplnil dokazování, shledal správným závěr soudu prvního stupně, že připojení se žalobkyně k trestnímu řízení ze dne 17. 4. 2015 lze pokládat ve vztahu ke všem uplatněným nárokům za řádné a že od připojení se žalobkyně k trestnímu řízení až do pravomocného skončení trestního řízení dne 26. 10. 2018 byla promlčecí doba přerušena podle ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dále přisvědčil soudu prvního stupně potud, že po započtení doby, která proběhla od pravomocného skončení trestního řízení do podání žaloby v projednávané věci (14. 8. 2019) v délce 9 měsíců a 19 dnů, připadá na dobu před připojením se žalobkyně k trestnímu řízení dne 17. 4. 2015 z dvouleté promlčecí doby podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku 14 měsíců a 11 dnů, tzn., bylo-li by prokázáno, že žalobkyně věděla, že jí byla způsobena škoda a kdo za ni odpovídá, dříve než 6. 2. 2014, pak uplatnila žalovaná námitku promlčení důvodně.

5. Ve vztahu k nároku na náhradu škody vzniklé vykazováním fiktivních žáků však odvolací soud dovodil, že z protokolu o výsledku veřejnosprávní kontroly provedené Městským úřadem města Horní Slavkov č. j. 125/2013/HS/OKST, „od něhož dovozuje“ počátek běhu promlčecí doby soud prvního stupně, nelze seznat, v jakém rozsahu a za jaké období žalobkyni škoda vznikla, avšak že takový závěr „přesvědčivě vyplývá z protokolu o veřejnoprávní kontrole č. j. ČŠIK-225/13-K provedené Karlovarským inspektorátem České školní inspekce“ podepsaného ředitelem žalobkyně J. Z. dne 13. 5. 2013. Z tohoto protokolu odvolací soud vzal za prokázané, že u žalobkyně proběhla v období od 11. 3. do 12. 4. 2013 kontrola z podnětu Policie České republiky zaměřená na přijetí finančních prostředků ze státního rozpočtu poskytnutých dle ustanovení školského zákona na výuku žáků ve školních letech 2009/2010, 2010/2011, 2011/2012 a že „kontrolou dostupné dokumentace bylo zjištěno, že škola obdržela v letech 2010, 2011, 2012 finanční prostředky ze státního rozpočtu v neoprávněné výši, než na jaké jí vznikl podle zjištěné skutečnosti nárok“, neboť škola „vykázala údaje o počtu žáků nepravdivě a neoprávněně přijala finanční prostředky ze státního rozpočtu v tehdy odhadované výši 1 644 265 Kč“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „z uvedeného protokolu tedy seznala žalobkyně již před rozhodným datem 6. 2. 2014 rozsah škody způsobené navyšováním rozpočtu žalobkyně o prostředky na fiktivní žáky a v té době již věděla také, že za tuto škodu odpovídá žalovaná“, a že „nárok žalobkyně na náhradu předmětné škody je tudíž promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí době“ podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku. Ve vztahu ke zbývajícím nárokům pak odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně se nezabýval právně relevantní otázkou, kdy žalobkyně získala povědomost o vzniku a rozsahu škody, nýbrž pouze odkázal na protokol o veřejnosprávní kontrole provedené Městským úřadem města Horní Slavkov, který s předmětnými nároky nesouvisel. Závěr soudu prvního stupně o promlčení těchto zbývajících nároků proto odvolací soud pokládá za předčasný. Ve vztahu k nároku žalobkyně na úroky z prodlení pak měl odvolací soud za to, že soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto o rozšíření žaloby o tento nárok, a že tudíž tento nárok „z procesního hlediska nebyl předmětem řízení“.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku I podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, „zda se staví subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody, nebo pokračuje její běh dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, pokud je nárok na náhradu škody uplatněn ve skutkově složité věci co do výše škody, počtu útoků, doby vzniku jednotlivých škod, plánovitostí a promyšleností jednání škůdce, který zároveň využil své praktické znalosti k obejití kontrolních mechanismů, v civilním řízení po uplynutí 9 měsíců a 19 ti dnů od pravomocného skončení trestního řízení,“ a otázky hmotného práva, „od jakého okamžiku počíná plynout objektivní a subjektivní lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody, pokud žalovaná jako ředitelka příspěvkové organizace vykazovala ve statistickém formuláři S 24-01 jiné počty žáků, než odpovídaly skutečnosti, a žalobkyně jako příspěvková organizace byla povinna uhradit sankční odvod na účet Krajského úřadu Karlovarského kraje“.

7. Dovolatelka má za to, že právní názor odvolacího soudu, že promlčecí lhůta od právní moci rozhodnutí o skončení trestního řízení do podání žaloby pokračuje podle § 112 občanského zákoníku (že se subjektivní promlčecí lhůta nestaví), je nesprávný, neboť samotný fakt právní moci trestního rozhodnutí neznamená automaticky konec stavení běhu promlčecí doby a jeho pokračování. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1707/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017, dovolatelka uvádí, že s ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena, posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu, na nichž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. Odvolací soud se však v „civilním řízení“ žádným způsobem s přiměřeností lhůty s ohledem na složitosti případu nevypořádal a pouze uvedl, kdy lhůta počala plynout.

8. Za nesprávný pak dovolatelka považuje též právní názor odvolacího soudu, že promlčecí lhůta počala běžet od seznámení J. Z. s výsledkem kontroly obsažené v protokolu o veřejnosprávní kontrole č. j. ČŠIK-225/13-K provedené Karlovarským inspektorátem České školní inspekce, resp. závěr odvolacího soudu, že promlčecí lhůta počíná běžet dříve než zaplacením sankčního poplatku, k němuž odvolací soud dospěl v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3150/2016. Tím, že žalovaná vykazovala jiné počty žáků, než odpovídaly skutečnosti, na základě čehož došlo k následnému neoprávněnému čerpání dotace ze státního rozpočtu České republiky, podle názoru dovolatelky došlo ke způsobení škody na straně České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Jednotlivé kontroly provedené zřizovatelem či jinými orgány tak neměly vliv na vědomost o vzniku škody žalobkyni, neboť v protokolech uvedená zjištění směřovala k rozšíření jejího majetku, a nikoliv ke vzniku škody. Skutečné zjištění škody lze spojovat až se shledáním porušení rozpočtové kázně žalobkyní a doručením platebních výměrů za porušení rozpočtové kázně, penále za prodlení s odvodem a úrok za posečkání s úhradou penále. Celkem tedy žalobkyni vznikla za tato opatření škoda ve výši 1 534 578 Kč, jelikož tuto částku musela žalobkyně uhradit Krajskému úřadu Karlovarského kraje. Jedná se přitom o sekundární nárok na náhradu škody, který vznikl jako dodatečná daňová povinnost až úhradou uvedených částek v období po 6. 2. 2014, a proto promlčecí lhůta „dosud neuplynula“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud výrok I rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

12. V posuzované věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva žalobkyně jako zaměstnavatele na náhradu škody, která měla podle tvrzení žalobkyně spočívat v provedení odvodu uloženého žalobkyni za porušení rozpočtové kázně a v zaplacení penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a úroku za dobu posečkání úhrady penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, a otázky stavení promlčecí doby a jejího pokračování po skončení trestního řízení. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

14. Otázku počátku běhu a stavení promlčecí doby je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o právo na náhradu škody vzniklé porušováním povinnosti žalované, k němuž docházelo od ledna 2010 do srpna 2012, tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – subsidiárně [srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a s účinností od 1. 1. 2012 § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též jen „zák. práce“)] posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 8. 2012 (dále též jen „obč. zák.“) [obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněný pod č. 34/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4326/2018, ze kterých se podává závěr, že v případě práva na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné, přičemž mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva]. V souladu s ustanovením § 3036 a § 3079 odst. 1 o. z. se potom též promlčení práva na náhradu škody, která vznikla po 31. 12. 2013, posuzuje podle dosavadních právních předpisů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod č. 97/2019 Sb. rozh. obč.).

15. Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

16. Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 obč. zák., podle něhož promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno – kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí doby, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu. Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 709/2021).

17. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu (jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního subjektu); nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Při posuzování, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, uveřejněný pod č. 91/2010 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005).

18. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněného pod č. 28/2015 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4377/2013, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 255/2024).

19. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle ustanovení § 250 zák. práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1 zák. práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Ušlým ziskem, jehož náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě náhrady skutečné škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně (§ 257 odst. 3 zák. práce), je majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, uveřejněného pod č. 126/2018 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1245/2013, anebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – např. odůvodnění dovolatelkou zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3150/2016).

20. Ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013, se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila v závěru, že škoda nevzniká již v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce [srov. například směrnice pléna býv. Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1961, sp. zn. Pls 2/61, které byly uveřejněny pod č. 64/1961 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973, sp. zn. 5 Cz 23/73, který byl uveřejněn pod č. 32/1974 Sb. rozh. obč. (z jehož odůvodnění vyplývá, že škoda zaměstnavateli nevzniká již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z jeho majetkových prostředků byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu; samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde; zaměstnavatel může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj závazek vůči příslušnému úřadu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, který byl uveřejněn pod č. 14/ 2005 Sb. rozh. obč. (v němž dovolací soud dospěl k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem), anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 849/2022].

21. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že z protokolu o veřejnosprávní kontrole č. j. ČŠIK-225/13-K provedené Karlovarským inspektorátem České školní inspekce podepsaného ředitelem žalobkyně dne 13. 5. 2013 „seznala žalobkyně již před rozhodným datem 6. 2. 2014 rozsah škody způsobené navyšováním rozpočtu žalobkyně o prostředky na fiktivní žáky“, že v té době již věděla také, že za tuto škodu odpovídá žalovaná, a že nárok na náhradu předmětné škody je tudíž promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle § 106 odst. 1 obč. zák., nemůže být správný už jen proto, že samotným „navyšováním rozpočtu žalobkyně o prostředky na fiktivní žáky“ nedošlo (nemohlo dojít) ke vzniku škody na straně žalobkyně, neboť tím nenastalo snížení jejího majetku, ani u ní nenastala majetková újma spočívající v tom, že u žalobkyně nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. Odvozoval-li tedy odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. od okamžiku, kdy se žalobkyně seznámila s protokolem o veřejnosprávní kontrole č. j. ČŠIK-225/13-K, tj. od okamžiku předcházejícího žalobkyní (v žalobě) tvrzenému vzniku škody, která měla podle žalobkyně spočívat v provedení uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně a zaplacení penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a úroku za dobu posečkání úhrady penále (otázka, zda žalobkyni vskutku škoda vznikla, nebyla podaným dovoláním otevřena k přezkumu), postupoval při řešení první dovolatelkou předestřené právní otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

22. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil rovněž při řešení druhé otázky hmotného práva vymezené dovolatelkou v dovolání (otázky stavení promlčecí doby a jejího pokračování po skončení trestního řízení).

23. Podle ustanovení § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (pro pracovněprávní vztahy do 31. 12. 2011 srov. obdobné ustanovení § 329 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).

24. Ve vztahu k otázce stavení promlčecí doby a jejího pokračování po skončení trestního řízení Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že připojí-li se žalobce (poškozený) řádně s nárokem k trestnímu řízení, tj. uplatní-li požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost k peněžnímu plnění v konkrétní výši, a v řízení řádně pokračuje, dochází ve smyslu § 112 obč. zák. ke stavení běhu promlčecí doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2243/2021, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 709/2021). Cílem úpravy obsažené v ustanovení § 112 obč. zák. je ochrana poškozeného žalobce v případě, že vlastnímu uplatnění nároku na náhradu škody předchází jiné (zpravidla trestní) řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že poškozený v zahájeném řízení řádně pokračuje také tehdy, jestliže po skončení jiného (trestního) řízení [nebo po skončení účasti účastníka v jiném (trestním) řízení] v přiměřené lhůtě pokračuje v řízení podáním návrhu (žaloby) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je vždy odvislé od konkrétních okolností případu. Jestliže (podle okolností případu) poškozený v řízení řádně pokračuje podáním návrhu na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočne znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím řízení, ale její běh bude nadále pozastaven až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) občanského soudního řízení. Kdyby však soud dospěl k závěru, že poškozený řádně v řízení nepokračoval, neboť po skončení jiného (trestního) řízení [nebo po skončení účasti účastníka v jiném (trestním) řízení] v přiměřené lhůtě nepokračoval v řízení podáním návrhu (žaloby) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, započne (do té doby pozastavená) promlčecí doba znovu běžet právní mocí rozhodnutí v předchozím řízení (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 980/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 512/2012, nebo též odůvodnění dovolatelkou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1707/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017).

25. V projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že připojení se žalobkyně k trestnímu řízení ze dne 17. 4. 2015, „byť není zcela přehledné“, lze pokládat ve vztahu ke všem uplatněným nárokům za řádné [správnost tohoto závěru odvolacího soudu dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) nepřezkoumával] a že „od připojení se žalobkyně k trestnímu řízení až do pravomocného skončení trestního řízení dne 26. 10. 2018 byla promlčecí doba ve vztahu ke všem výše specifikovaným nárokům přerušena (správně pozastavena) podle ustanovení § 112 obč. zák.“ (srov. odstavce 7 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Otázkou, zda žalobkyně (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě pokračovala v řízení podáním žaloby o náhradu škody, se však soudy – v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – nezabývaly. K přiměřenosti této lhůty (ani ke konkrétním okolnostem případu, které by mohly být pro posouzení její přiměřenosti významné) se v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevyjádřily a bez dalšího vycházely z předpokladu, že po právní moci rozsudku vydaného v trestním řízení promlčecí doba začala znovu běžet, a dobu, která „proběhla od pravomocného skončení trestního řízení do podání žaloby v projednávané věci“, započetly do běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. (srov. odstavec 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

26. Protože odvolací soud se při řešení obou výše specifikovaných otázek hmotného práva vymezených žalobkyní v dovolání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže jeho závěr, že nárok žalobkyně je promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., (zatím) obstát.

27. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku I není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Sokolově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3398/2024

www.nsoud.cz