III.ÚS 741/23 ze dne 25. 4. 2023
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti doc. JUDr. Miroslava Němce, Ph.D., Dr. h. c., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 3523/2022-211, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 23 Co 117/2022-179 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. ledna 2022 č. j. 7 C 12/2021-132, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Policejní akademie ČR, sídlem Lhotecká 559/7, Praha 12 - Kamýk, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 věta první, čl. 2 odst. 3, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel (žalobce) se domáhal proti vedlejší účastnici řízení (žalované) určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 11. 1. 2021 danou stěžovateli vedlejší účastnicí řízení podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že nebyly naplněny podmínky dané výpovědi, neboť na možnost výpovědi nebyl upozorněn řádnou formou, tedy písemným upozorněním, porušení pracovních povinností se nedopustil a rovněž nebyla naplněna zákonná dikce v podobě soustavného méně závažného porušování předpisů vztahujících se k vykonávané práci.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 7 C 12/2021-132 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 29 487 Kč (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2022 č. j. 23 Co 117/2022-179 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II.). Městský soud ve shodě s obvodním soudem shledal, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli podle § 52 písm. g) zákoníku práce ze dne 11. 1. 2021 je platným právním jednáním, na jehož základě skončil pracovní poměr stěžovatele u vedlejší účastnice řízení. Městský soud dovodil, že stěžovatel v rozsudku blíže popsanými jednáními (nepodloženými, urážejícími a stěžovatelovým negativním vztahem k vedoucím zaměstnancům ovlivněnými hodnotícími úsudky; porušením povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele; nepravdivým užíváním podpisové doložky "vedoucí katedry"; porušením Etického kodexu zaměstnanců Policejní akademie ČR) porušil povinnosti stanovené v § 301 písm. a), d) zákoníku práce, které patří k základním povinnostem zaměstnanců. Městský soud uvedl, že zaměstnanec je povinen chovat se tak, aby zaměstnavateli nezpůsobil škodu, ať již majetkovou nebo morální. Tyto povinnosti musí zaměstnanec dodržovat nejen ve vztahu k zaměstnavateli, který je fyzickou osobou, ale i ve vztahu k zaměstnavateli, který je právnickou osobou. Této povinnosti však stěžovatel nedostál. Městský soud uzavřel, že zákonem stanovené předpoklady pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce byly v posuzované věci splněny, když bylo prokázáno, že se stěžovatel dopustil ve čtyřech případech méně závažného porušení pracovních povinností, přičemž mezi jednotlivými jednáními je přiměřená časová souvislost a stěžovatel byl v souvislosti s prvním a druhým jednáním upozorněn na možnost výpovědi.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 č. j. 21 Cdo 3523/2022-211 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozsudek městského soudu byl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná otázka [jaké jednání zaměstnance lze považovat za nepřípustnou (neoprávněnou) kritiku, zakládající porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu § 301 písm. d) zákoníku práce] byla posouzena jinak. S odkazem na tuto judikaturu uvedl, že má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní (tj. musí vycházet z pravdivých a podložených skutkových tvrzení) a současně musí být přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Z uvedeného je zřejmé, že předpokladem přípustné (oprávněné) kritiky je nejen její věcnost a konkrétnost, ale též její přiměřenost. V posuzované věci však šlo o kritiku nepřiměřenou, kdy z hrubého a urážlivého obsahu e-mailů, které stěžovatel rozeslal desítkám zaměstnanců vedlejší účastnice řízení, čišela neúcta stěžovatele k nadřízenému a bylo zřejmé znevažování osoby děkana Mgr. Lukáše Habicha, Ph. D. a jeho kroků ve funkci děkana. Nejvyšší soud zdůraznil, že povaha povinnosti zaměstnance uvedené v § 301 písm. d) zákoníku práce, představuje ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele. Jde o zcela legitimní požadavek na dodržení jisté (přiměřené) kvality vzájemného (pracovněprávního) vztahu. Obsah takové povinnosti proto nelze zúžit pouze na vlastní plnění pracovních úkolů, nýbrž touto povinností je uloženo zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem (třeba i mimo pracovní dobu) nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou či nemajetkovou (morální). Jednání stěžovatele bylo tak třeba posoudit nejen jako nesouladné (v rozporu) s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu § 301 písm. d) zákoníku práce, ale také jako porušující zásadu spolupráce s ostatními zaměstnanci ve smyslu § 301 písm. a) zák. práce. Nejvyšší soud konečně nepřitakal námitce stěžovatele, že ho soudy nedostatečně poučily ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když žaloba stěžovatele byla zamítnuta nikoli proto, že by neunesl důkazní břemeno, ale na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, pročež důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. nebyl dán.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Uvádí, že důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce, je porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, tedy jednání, kterého se stěžovatel dopustil v rámci plnění svých pracovních povinností. Stěžovatel se ovšem ve svých "soukromých" e-mailech vyjadřoval pouze k tomu, jaký má názor na děkana Mgr. Lukáše Habicha jako fyzickou osobu, nikterak neosočoval vedlejší účastnici řízení jako instituci. Poukazuje na apriori negativní vztah Mgr. Lukáše Habicha k jeho osobě, jakož i účelovost jednání zaměstnanců vedlejší účastnice řízení. Zdůrazňuje, že jeho jednání, pro které s ním byl vedlejší účastnicí řízení rozvázán pracovní poměr, nepoškodilo její dobrou pověst ani dobré jméno, ale mohlo se dotýkat toliko Mgr. Lukáše Habicha, jako fyzické osoby. Ochrana osobnostních práv nemůže být podle stěžovatele důvodem pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Pokud byla rozhodnutí soudů založena na právním závěru, že jednáním stěžovatele došlo k poškození dobrého jména vedlejší účastnice řízení, dovozuje stěžovatel, že byla založena na nesprávném právním posouzení. Dále namítá, že se soudy nevypořádaly s hodnocením míry a oprávněnosti stěžovatelem tvrzené kritiky a neposoudily správně kolizi dvou ústavně chráněných práv, a to práva na svobodu projevu garantovaného v čl. 17 Listiny a práva na zachování dobré pověsti podle čl. 10 Listiny. Nejvyšší soud pak nezohlednil nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy nebraly v potaz tvrzení stěžovatele, která se týkala obecných poměrů u vedlejší účastnice řízení, a pro nadbytečnost zamítly valnou většinu stěžovatelem předložených důkazů, které poukazovaly na nestandardní poměry ve vedení vedlejší účastnice řízení. Obecným soudům konečně vytýká, že neprovedly test proporcionality výroků tvrzených stěžovatelem s pojmem přípustné oprávněné kritiky ve vztahu ke konkrétním okolnostem. Soudy obsah e-mailů, z nichž dovodily porušování pracovních povinností, nebraly jako celek, nezabývaly se podstatou samotných e-mailových zpráv, ale zabývaly se pouze několika málo větami, které byly z těchto e-mailů vytrženy z kontextu. Stěžovatel uzavírá, že postup soudů byl nespravedlivý, nedůstojný a libovolný a ačkoli se napadená rozhodnutí jeví jako formálně v pořádku, domnívá se, že jsou nesprávná, a to dokonce v takové míře, že porušují jeho ústavně zaručená práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, přičemž jim v prvé řadě vytýká, že nesprávně vyložily a použily § 52 písm. g) zákoníku práce, tedy podústavní právo. Ústavní soud předně konstatuje, že uvedené ustanovení otevírá poměrně široký prostor pro obecné soudy, aby na základě vlastní úvahy a s ohledem na jedinečné okolnosti jimi posuzovaného případu daly pojmu (resp. slovnímu spojení) "soustavné méně závažné porušení povinností" konkrétní obsah. Jakkoli jejich uvážení nesmí obsahovat prvky libovůle, přezkum daného uvážení Ústavním soudem s ohledem na výše popsané postavení tohoto soudu a na skutečnost, že žádné ústavně zaručené základní právo hmotné povahy, které by mělo být při výkladu a použití citovaného ustanovení bráno v potaz, na věc nedopadá, je v principu možný pouze z procesního hlediska (resp. z hlediska principů řádného procesu), tedy zda obecné soudy svůj postup řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s věcným posouzením, tak není z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti právně významná, stejně tak jako eventualita, že by se toto posouzení jevilo Ústavnímu soudu jako nesprávné (srov. usnesení ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3541/13).
10. Namítal-li stěžovatel, že jeho výroky obsažené v e-mailech bylo možno podřadit pod oprávněnou kritiku, což by nemělo být důvodem k výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce, pak přehlíží, že obecné soudy vyšly z toho, že v poměrech pracovněprávního sporu o určení neplatnosti výpovědi šlo o kritiku nepřiměřenou, kdy e-maily rozeslané desítkám zaměstnanců vedlejší účastnice řízení měly hrubý, urážlivý obsah spočívající ve znevažování a diskreditaci osoby děkana Mgr. Lukáše Habicha, Ph. D. a jeho kroků ve funkci děkana. Je přitom zřejmé, že nadřízený stěžovatele - děkan, vůči němuž vyjádření stěžovatele směřovala - je reprezentantem zaměstnavatele. Současně platí, jak zdůraznily obecné soudy, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu § 301 písm. d) zákoníku práce. Zákon zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální.
11. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy (např. hodnocení e-mailů rozesílaných stěžovatelem), odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 3/34 SbNU 257)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 1/5 SbNU 41)].
12. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž došlo k porušení pracovních povinností, a k porušení povinnosti plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy podle § 301 písm. a) zákoníku práce a porušení povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu § 301 písm. d) zákoníku práce. Obecné soudy přesně specifikovaly jednání stěžovatele, které představovalo soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů. Rovněž se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly výkladem § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce, a to i ve vztahu k otázce intenzity méně závažného porušení pracovních povinností a k otázce přiměřené časové souvislosti jednání porušujících plnění pracovních povinností. Věnovaly se i stěžovatelem namítanému zohlednění oprávněné kritiky a jejího posouzení z hlediska porušení pracovněprávních povinností.
13. Namítal-li stěžovatel, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, pak je třeba připomenout, že v řízení před obecnými soudy sice musí být dána jeho účastníkům mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládají za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhli [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
14. V nyní posuzované věci obvodní soud vysvětlil, proč neprovedl celou řadu důkazů navrhovaných stěžovatelem. Při rozhodování o platnosti výpovědi totiž nebylo podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi bylo skutečně v řízení jako porušení této povinnosti posouzeno, nýbrž to, zda na základě provedených důkazů zjištěné porušení povinnosti dostačuje k závěru o naplnění intenzity méně závažného porušení povinností. Mohlo-li být rozhodnuto o naplnění podmínek výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce jednáním stěžovatele, které bylo prokázáno provedeným dokazováním, bylo nadbytečné z důvodu procesní ekonomie věnovat se dalším důkazům majícím za cíl objasnit další jednání stěžovatele, jež vedlo vedlejší účastnici řízení k podání výpovědi. V tomto směru nemá Ústavní soud proti postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu
Citace
usnesení sp. zn. III. ÚS 741/23 ze dne 25. 4. 2023
www.usoud.cz