III.ÚS 1010/23 ze dne 20. 6. 2023

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Filipa Janovského, zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 3138/2022-517, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022 č. j. 62 Co 53, 54/2022-471 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2021 č. j. 39 C 97/2017-398, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České pošty, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1.  Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 20 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 27 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2.  Stěžovatel (žalobce) se domáhal proti vedlejší účastnici řízení (žalované) určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 14. 3. 2017 danou stěžovateli vedlejší účastnicí řízení pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

3.  Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2021 č. j. 39 C 97/2017-398 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a uložil mu povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 500 Kč (výrok II.).

4.  K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 4. 2022 č. j. 62 Co 53, 54/2022-471 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že výpověď z pracovního poměru splňovala všechny náležitosti zákoníku práce a šlo o platné právní jednání vedlejší účastnice řízení. Zdůraznil, že rozvázání pracovního poměru pro nadbytečnost není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců a je věcí zaměstnavatele, aby reguloval nejen jejich počet, ale i jejich kvalifikační složení. K námitce stěžovatele, že u vedlejší účastnice řízení byl činný ve funkci předsedy odborové organizace (Nezávislého odborového sněmu České pošty), krajský soud uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, a to ani výslechem stěžovatelem navržených svědků, že by tato odborová organizace v době podání výpovědi u vedlejší účastnice řízení působila. Nebyla tak splněna podmínka, aby alespoň 3 členové odborové organizace byli u vedlejší účastnice řízení zaměstnáni v pracovním poměru (§ 286 odst. 3 zákoníku práce), a proto nebylo povinností vedlejší účastnice řízení požádat tuto odborovou organizaci o udělení předchozího souhlasu k výpovědi (§ 61 odst. 2 zákoníku práce).

5.  Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 21 Cdo 3138/2022-517 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť podstatou jeho dovolání byl především nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj právní závěr, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). Vycházeje ze zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud doplnil, že nevěrohodnost stěžovatelem navržených svědkyň (Markéty Markové a Lucie Mazalové) nebyla soudy shledána (předem) proto, že šlo o svědkyně jím navržené, nýbrž z jiných důvodů, podrobně popsaných v bodu 91 rozsudku obvodního soudu (např. z důvodu stěžovatelem instruované výpovědi u obou svědkyň). Přípustnost dovolání nebyly způsobilé založit ani další námitky, jimiž stěžovatel uplatňoval jiný dovolací důvod, než který je - jako jediný přípustný - uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., když namítal vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Vzhledem k tomu, že nebyl splněn předpoklad přípustnosti, nemohl Nejvyšší soud k těmto námitkám přihlížet (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud uvedl, že odůvodnění rozsudku městského soudu není nepřezkoumatelné, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly městským soudem shledány správnými závěry obvodního soudu, na základě nichž došlo k zamítnutí žaloby. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Nejvyšší soud uzavřel, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

II.

Argumentace stěžovatele

6.  Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkového stavu a rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a obsahu napadených rozhodnutí. Zabývá se přitom námitkami, které uplatňoval již v řízení před městským soudem a Nejvyšším soudem, a to zejména ve vztahu k hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyní Markéty Markové a Lucie Mazalové a ohledně jejich členství v odborové organizaci. Domnívá se, že neexistují žádné relevantní důvody pro vyslovení nevěrohodnosti obou těchto svědkyň. Naopak u jiných svědkyň (svědkyně Koutová, Zobačová a Hrůzová), které podle stěžovatele vypovídaly nepravdivě ohledně skutečnosti, zda byly seznámeny se stanovami odborové organizace, měla být obvodním soudem vyslovena jejich nevěrohodnost.

7.  Stěžovatel dále namítá nesprávné právní hodnocení věci. Nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že je odborová organizace povinna prokazovat splnění podmínek pro její existenci a působení u zaměstnavatele uvedením konkrétní identity svých členů. Rovněž tak považuje za nesprávný závěr o naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Podle stěžovatele byla organizační změna, z níž vyplynula nadbytečnost účelovým rozhodnutím. Domnívá se, že obvodní soud nejednal nestranně, což se mělo projevit v jeho opakovaném negativním rozhodnutí. Městský soud pak rezignoval na dohled nad obvodním soudem a pochybení následně nenapravil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel zdůrazňuje, že je nesprávný skutkový závěr obecných soudů, že odborová organizace, jíž je stěžovatel předsedou, v rozhodné době nepůsobila u vedlejší účastnice řízení.

8.  Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že s ním soudy nejednaly nestranně, když s ním nebylo zacházeno jako s ostatními zaměstnanci a byla poskytnuta ochrana protiprávnímu jednání vedlejší účastnice řízení (porušení čl. 1 Listiny), že byl pro své postavení odborového funkcionáře diskriminován (porušení čl. 3 odst. 3 Listiny), že podáním neplatné výpovědi bylo zasaženo do práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst.  3 Listiny) a současně podáním neplatné výpovědi odborovému funkcionáři byla porušena svoboda sdružovat se (čl. 20 odst. 1 Listiny), jakož i právo podle čl. 27 odst. 3 Listiny. Postupem obecných soudů bylo konečně porušeno právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9.  Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10.  Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11.  Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Těžiště ústavní stížnosti spočívá na jedné straně ve zpochybnění závěru obvodního soudu o nevěrohodnosti stěžovatelem navržených svědkyň, z jejichž svědeckých výpovědí měl vyplynout pro něj příznivý závěr o působení odborové organizace u vedlejší účastnice řízení. Na druhé straně stěžovatel vznáší námitky i proti hodnocení věrohodnosti jiných svědeckých výpovědí, z nichž obvodní soud závěr o působení odborové organizace učinit nemohl.

12.  V prvé řadě nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatele představuje pokračující polemiku s právními a především skutkovými závěry obecných soudů, které učinily při posuzování otázky (ne)platnosti rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi dané stěžovateli vedlejší účastnicí řízení. Tato polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu, kterážto role mu však nepřísluší.

13.  Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř., jak již zdůraznil Nejvyšší soud. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností, jakož i závěry o věrohodnosti či nevěrohodnosti provedených důkazních prostředků, jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ingerence Ústavního soudu by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Vždy je přitom třeba vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)]. Žádné z výše naznačených pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

14.  Co se týče námitky nesprávného hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyň, Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci obvodní soud dosti podrobně zdůvodnil (viz bod 91 rozsudku obvodního soudu), proč výpovědi svědkyň Markéty Markové a Lucie Mazalové považuje za nevěrohodné. Rovněž bylo vysvětleno, že u jiných svědkyň (svědkyně Koutová, Zobačová a Hrůzová) podporujících závěr o tom, že odborová organizace v rozhodné době u vedlejší účastnice řízení nepůsobila, nebylo možno jejich výpovědi považovat apriori za nevěrohodné, a to i přesto, že v rozhodné době byly v pracovním poměru u vedlejší účastnice řízení. Pakliže stěžovatel předkládá vlastní hodnocení věrohodnosti všech svědků, je jeho snaha z hlediska předmětu a účelu řízení o ústavní stížnosti (viz výše) irelevantní. Tvrzení stěžovatele o tom, že odborová organizace u vedlejší účastnice řízení působila, bylo zpochybněno řadou provedených důkazů (kromě výše zmiňovaných výpovědí svědků např. i příjmovými doklady za členské příspěvky). Ústavní soud tak nemá důvod považovat obecnými soudy zjištěný skutkový stav za jakkoliv problematický a právní závěry za extrémně nesouladné s takto zjištěným skutkovým stavem.

15.  Stěžovatel dále nesouhlasí s právním posouzením věci. Domnívá se, že výpověď měla být posouzena jako neplatná, neboť nebyly splněny podmínky § 52 písm. c) zákoníku práce.  I zde nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že jde o pouhou polemiku zpochybňující právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost proto staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat nejen skutkové, ale ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy se podrobně zabývaly oprávněností výpovědi podané podle § 52 písm. c) zákoníku práce (viz body 95 až 98 rozsudku obvodního soudu a body 32 až 36 rozsudku městského soudu) a proti jejich závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.

16.  Namítal-li stěžovatel, že nevyhověním jeho žalobě bylo porušeno jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, pak je třeba poukázat na to, že toto ustanovení Ústavní soud až na naprosté výjimky nevykládá tak, že by zakotvovalo garance proti ukončení konkrétního pracovního poměru [srov. nález ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 11/08 (N 155/50 SbNU 365)]. Výjimky z tohoto pravidla lze v judikatuře nalézt ve vztahu ke zcela svévolnému ukončení pracovního poměru [nález ze dne 1. 2. 2013        sp. zn. IV. ÚS 2427/12 (N 26/68 SbNU 303)] či v případě, že ukončení pracovního poměru bylo "sankcí" za realizaci jiného základního práva [srov. realizaci svobody projevu v nálezu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 (N 63/56 SbNU 711)]. Nyní posuzovaná věc je však zcela jiného druhu, neboť podle skutkových zjištění i právního posouzení obecných soudů šlo o odůvodněné ukončení pracovního poměru.

17.  K názoru stěžovatele vztahujícímu se k výkladu § 286 odst. 3 zákoníku práce, že odborová organizace není povinna prokazovat existenci podmínek pro působení u zaměstnavatele uvedením konkrétní identity svých členů, lze nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí pouze doplnit, že tento výklad nemůže obstát již proto, že by vedl k absurdním důsledkům, že by oprávnění odborové organizace působit u zaměstnavatele a hájit zájmy zaměstnanců existovalo i v případě, kdy by daná organizace tam uvedené podmínky přestala splňovat, což by bylo v rozporu se smyslem i účelem právní úpravy. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 10/12 vyslovil, že "[P]ožadavek členství (minimálně) tří zaměstnanců v odborové organizaci tak stanoví nutnost interakce mezi zaměstnanci jako předpoklad pro možnost uznání právních důsledků jednání sdružených osob. Právně relevantním se v podniku může stát pouze jednání odborové organizace, v níž jsou sdruženy alespoň tři osoby, protože pouze takto můžeme hovořit o reprezentaci kolektivních zájmů." Neměl-li by zaměstnavatel možnost přesvědčit se o tom, zda odborová organizace splňuje podmínky, za kterých může jednat, zakládal by takový stav ničím nepodloženou nerovnost účastníků pracovněprávního vztahu.

18.  V napadených rozhodnutích nelze spatřovat ani porušení svobody sdružovat se v odborových organizacích zakotvené v čl. 27 odst. 2 Listiny. Stěžovateli nebyla tato svoboda jakýmkoliv způsobem upřena.

19.  Stěžovatelova základní práva podle přesvědčení Ústavního soudu konečně nebyla porušena ani v rámci řízení před Nejvyšším soudem, když tento soud přesvědčivě vysvětlil, že v rámci stěžovatelova dovolání nebyly předestřeny takové námitky, ze kterých by bylo možno dovodit, že městský soud případ stěžovatele z právního hlediska posoudil nesprávně.

20.  Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Citace        

usnesení sp. zn. III. ÚS 1010/23 ze dne 20. 6. 2023

www.usoud.cz