III.ÚS 606/23 ze dne 11. 4. 2023

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Povodí Ohře, státní podnik, sídlem Bezručova 4219, Chomutov, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2023 č. j. 21 Cdo 2790/2022-238, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jiřího Stöhra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1.  Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když byla porušena zásada vázanosti soudu zákonem.

2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal stěžovatel (žalovaný) podle § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zdravotní nezpůsobilosti vedlejšího účastníka řízení k výkonu zaměstnání pro obecné onemocnění. Stěžovatel opřel výpověď o vyjádření pracovně posudkového lékaře MUDr. Stanislava Nováka ze dne 29. 5. 2014, potvrzené po jeho přezkoumání Krajským úřadem Karlovarského kraje (rozhodnutí ze dne 8. 8. 2014 č. 726/ZD/14), který shledal závěr lékařského posudku v souladu s obsahem zdravotnické dokumentace. Vedlejší účastník řízení výpovědní důvod podle § 52 písm. e) zákoníku práce vyvracel tvrzením, že skutečným důvodem ztráty zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce byly následky pracovního úrazu, čemuž odpovídá výpovědní důvod dle § 52 písm. d) zákoníku práce.

3.  Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 4. 2022 č. j. 12 Co 225/2021-217 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 8. 2021 č. j. 12 C 22/2015-169 ve výroku I., jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná vedlejšímu účastníkovi řízení dopisem stěžovatele ze dne 2. 10. 2014 podle § 52 písm. e) zákoníku práce je neplatná, a ve výroku III., jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit okresnímu soudu náklady řízení ve výši 15 300 Kč [výrok I. bod a)]. Změnil jej toliko ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem tak, že namísto okresním soudem uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení ve výši 47 142,68 Kč, jejich výši stanovil částkou 54 361,50 Kč [výrok I. bod b)]. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve shodě s okresním soudem krajský soud dovodil, že výpověď z pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. e) zákoníku práce pro dlouhodobou pracovní nezpůsobilost zapříčiněnou obecným onemocněním se opírala o závěry posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb MUDr. Stanislava Nováka ze dne 29. 5. 2014, které se ukázaly být nesprávnými ve vztahu k vyhodnocení míry, v jaké pracovní nezpůsobilost žalobce zapříčinilo obecné onemocnění a v jaké následky pracovního úrazu. Přestože posudek MUDr. Stanislava Nováka zmiňoval vedle obecného onemocnění i dopady pracovního úrazu na zdravotní stav vedlejšího účastníka řízení, stěžovatel nepoužil výpovědní důvody podle § 52 písm. e) a d) zákoníku práce, ale jen důvod z jeho pohledu převažující, tedy podle § 52 písm. e) zákoníku práce. Z provedeného dokazování (především ze znaleckého posouzení věci MUDr. Milanem Richtrem, CSc.) však vyplynulo, že převažujícím důvodem pracovní nezpůsobilosti vedlejšího účastníka řízení jsou následky pracovního úrazu, který utrpěl dne 16. 1. 2012, čemuž odpovídá výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce.

4.  Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2023 č. j. 21 Cdo 2790/2022-238 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K tomu s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudek ze dne 29. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1804/2015 aj.) uvedl, že soud může při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. e) zákoníku práce, vycházet z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb pouze tehdy, má-li všechny stanovené náležitosti a za řízení nevznikly žádné pochybnosti o jejich správnosti (tento závěr vyslovil Nejvyšší soud v rámci právní úpravy účinné od 1. 4. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, do nabytí účinnosti zákona č. 202/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Pro platnost výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce je určující objektivní zjištění, že zaměstnanec nebyl ke dni doručení výpovědi schopen z příčiny dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti z důvodu obecného onemocnění výkonu práce podle pracovní smlouvy, a to bez ohledu na závěry lékařského posudku, který byl zaměstnavatelem k doložení existence výpovědního důvodu použit. V posuzované věci však byla přesvědčivost znaleckého posudku MUDr. Stanislava Nováka významně zpochybněna, neboť s ohledem na námitky vedlejšího účastníka řízení a v minulosti prodělaný pracovní úraz nebylo možné bez dalšího pominout či vyloučit vliv následků pracovního úrazu na zdravotní stav vedlejšího účastníka řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

5.  Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s vyhověním žalobě a domnívá se s odkazem na judikaturu, že právní úprava náležitostí lékařského posudku nepočítá s rozlišováním příčin zdravotního stavu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 224/2013) a že pro náležité skutkové vymezení důvodu výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce není nezbytné, aby zaměstnavatel uvedl i konkrétní nemoc, postižení nebo diagnózu, která je příčinou zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance, jestliže i bez tohoto údaje je nepochybné, ze kterého z důvodů uvedených v § 52 písm. d) a e) zákoníku práce je výpověď zaměstnanci dávána (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2866/2014 aj.). Polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že rozhodující pro platnost výpovědi je objektivní stav, bez ohledu na závěry znaleckého posudku. Zdůrazňuje přitom vázanost soudu zákonem, konkrétně § 52 písm. e) zákoníku práce, který podle stěžovatele umožňuje za zjištěného stavu podat výpověď. Konečně namítá, že soudy vyložily podmínku stanovenou zákonem jako nezávazné doporučení, a to navzdory vyslovenému textu zákona a v rozporu se záměrem zákonodárce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6.  Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7.  Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8.  Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka řízení na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podané stěžovatelem podle § 52 písm. e) zákoníku práce. Nejvyššímu soudu vytýká, že při posouzení věci upřednostnil prokázání existence objektivního zdravotního stavu před závěry vyplývajícími z posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb MUDr. Stanislava Nováka, které stěžovatele vedly k podání výpovědi. Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti neformuluje konkrétní argumenty k tomu, proč je podle jeho mínění výklad zvolený Nejvyšším soudem neústavní a svévolný. Úkolem Ústavního soudu přitom není podávat bez dalšího výklad podústavního práva jen proto, že v konkrétním případě existuje několik výkladových variant. Do výkladu přijatého obecnými soudy by Ústavní soud mohl zasáhnout jedině tehdy, považoval-li by ho v jakémkoliv směru za neústavní.

9.  Obecné soudy při posouzení věci vyšly z toho, že výpověď byla podána stěžovatelem podle § 52 písm. e) zákoníku práce, tedy pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost. V dané věci byl nicméně v prvé řadě zpochybněn závěr vyplývající ze zdravotního posudku MUDr. Stanislava Nováka, jakožto poskytovatele pracovnělékařských služeb, že dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost měla být způsobena pouze obecným onemocněním vedlejšího účastníka řízení. V průběhu řízení byl naopak vedlejším účastníkem řízení akcentován jeho předchozí pracovní úraz a jeho následný vliv na zdravotní způsobilost vedlejšího účastníka řízení k výkonu pracovní činnosti. Toto jeho tvrzení bylo následně potvrzeno znaleckým posudkem MUDr. Milana Richtra, CSc., který se stal posléze podkladem pro rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce.

10.  Z uvedeného je tedy zřejmé, že po skutkové stránce se výpověď z pracovního poměru podaná stěžovatelem neopírala o nezpochybnitelné zjištění a věc bylo možno posoudit i z jiného hlediska, resp. jinak řečeno pracovní nezpůsobilost k výkonu práce nemusela být způsobena pouze obecným onemocněním vedlejšího účastníka řízení. Pokud tedy přicházela do úvahy i možnost podání výpovědi podle § 52 písm. d) zákoníku práce, podle něhož je dán výpovědní důvod tehdy, nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, nelze obecným soudům vytýkat, že určily, že výpověď podaná podle § 52 písm. e) zákoníku práce je neplatná.

11.  Ostatně i ze stěžovatelem odkazované judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2866/2014) vyplývá, že nedostatek odborných závěrů o příčinách zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce nebo jiná pochybení v obsahu lékařského posudku není možné bez dalšího promítat ve prospěch výpovědního důvodu z hlediska jeho právních následků pro zaměstnance méně výhodného a využívat v "neprospěch zaměstnanců" také to, že z lékařských posudků vždy není jednoznačně (bez dalšího) patrno, zda u zaměstnance zjištěná zdravotní nezpůsobilost k dalšímu výkonu dosavadní práce zakládá důvod k výpovědi podle § 52 písm. d) zákoníku práce, nebo zda je výpovědním důvodem podle § 52 písm. e) zákoníku práce.

12.  Jakkoliv lze přisvědčit stěžovateli, že není nezbytně nutné, aby zaměstnavatel uváděl i konkrétní nemoc, postižení či diagnózu, která jej vedla k podání výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce, v případě, vyskytnou-li se pochybnosti o tom, že zdravotní způsobilost zaměstnance k výkonu pracovní činnosti spočívala výhradně v obecném onemocnění, je zaměstnavatel povinen prokázat, že k pracovní nezpůsobilosti nevedl jiný důvod.

13.  Ústavní soud konečně připomíná, že na posuzovanou věc je třeba nahlížet i z pohledu principu ochrany zaměstnance, jakožto typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích, který je na ústavní úrovni vyjádřen především v čl. 28 Listiny, jenž zaměstnancům mj. garantuje právo na uspokojivé pracovní podmínky. Pod tento obecný pojem je přitom třeba zahrnout všechny dílčí aspekty a záruky ochrany zaměstnance jako typově slabší strany pracovněprávního vztahu [nález ze dne 28. 8. 2018  sp. zn. I. ÚS 2283/17 (N 142/90 SbNU 307), bod 33; srov. také Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2012, s. 615, bod 9]. Na úrovni podústavního práva je tento princip výslovně vyjádřen v § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

14.  Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování ostatních soudů a přehodnocovat soudní výroky, a to i kdyby jim prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

15.  Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Citace        

usnesení sp. zn. III. ÚS 606/23 ze dne 11. 4. 2023

www.usoud.cz