III.ÚS 2055/22 ze dne 4. 10. 2022
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2022 č. j. 5 As 301/2021-69 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2021 č. j. 18 A 77/2021-6, spojené s návrhem na zrušení § 84 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a § 84 odst. 2 téhož zákona, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, sídlem nábř. E. Beneše 627/3, Praha, a 2) náměstkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, sídlem tamtéž, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručené práva na existenci účinného přístupu k soudu, na účinnou právní ochranu a na právní pomoc v řízení před soudy zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení § 84 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a § 84 odst. 2 téhož zákona.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") určil, že "zásah žalovaného Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 vůči žalobci spočívající v tom, že jako Obvodní státní zástupce pro Prahu 1 sepsal a poslal na nejvyšší státní zastupitelství hodnocení žalobce, aniž by o tom obdržel žalobce informaci a na základě toho nebyl podán návrh žalobce na jmenování stáním zástupcem nejvyšší státní zástupkyní dne 11. 10. 2002 byl nezákonný", a že "zásah žalované náměstkyně Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 vůči žalobci spočívající v tom, že jako Obvodní státní zástupce pro Prahu 1 sepsala dne 23. září 2002 a poslala na nejvyšší státní zastupitelství hodnocení žalobce, aniž by o tom obdržel žalobce informaci a následně na základě tohoto rozhodla nejvyšší státní zástupkyně dne 11. 10. 2002, že nepodá návrh na jmenování žalobce státním zástupcem informaci byl nezákonný".
3. Městský soud usnesením ze dne 17. 9. 2021 č. j. 18 A 77/2021-6 žalobu odmítl jako opožděnou podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "s. ř. s."), neboť již z petitu žaloby bylo zřejmé, že se jednalo o jednorázový zásah s trvajícími důsledky, k němuž mělo dojít v roce 2002. Vzhledem k tomu, že subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby činí 2 měsíce a objektivní lhůta 2 roky, bylo zcela evidentní, že žaloba podaná dne 1. 9. 2021 byla opožděná.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká městskému soudu a Nejvyššímu správnímu soudu, že žaloba byla odmítnuta pro opožděnost, když správní soudy odmítly přihlédnout k tomu, že se stěžovatel o nezákonném jednání nejvyšší státní zástupkyně a vedlejších účastníků dozvěděl až téměř po dvaceti letech soudních sporů, resp. dozvěděl se o důvodu nepodání návrhu na jmenování stěžovatele státním zástupcem. Stěžovatel má za to, že bylo postupem nejvyšší státní zástupkyně porušeno jeho veřejné subjektivní právo na rovné zacházení, na naplnění legitimního očekávání a na respektování zavedené správní praxe, včetně zákazu diskriminace, které stále trvá a bude trvat až do smrti stěžovatele. Zásah spočívající v nepodání návrhu na jmenování stěžovatele státním zástupcem proto podle stěžovatele nadále trvá, a stěžovateli stále běží objektivní a subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby proti nepodání návrhu na jmenování státním zástupcem ze strany současného nejvyššího státního zástupce. To platí i pro nezákonný zásah vedlejších účastníků spočívající v sepsání a zaslání hodnocení stěžovatele nejvyšší státní zástupkyni, který se jeví jako jednorázový akt, jeho účinek ale nadále trvá a předmětná hodnocení jsou trvale nejvyšším státním zastupitelstvím využívána jako důvod pro nepodání návrhu na jmenování stěžovatele státním zástupcem. Je-li stěžovateli Nejvyšším správním soudem vytýkáno, že se proti nepodání návrhu na jeho jmenování státním zástupcem nebránil správní žalobou, stěžovatel upozorňuje, že soudní řád správní nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2003 a platný právní řád neznal do dne 31. prosince 2002 "nezákonný zásah" ani "žalobu proti nečinnosti", nešlo ani postupovat podle části páté občanského soudního řádu ve znění do dne 31. prosince 2001. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004 č. j. 4 Afs 22/2003-96, ve kterém se uvádí, že možnost podat žalobu proti nezákonnému zásahu, o kterém se dozvěděl jeho adresát do dne 31.12.20021, by bylo nepřípustným porušením principu retroaktivity soudního řádu správního. Stěžovatel tvrdí, že objektivní lhůta pro podání zásahové žaloby v délce dvou let a nemožnost prominutí lhůty je protiústavní, a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil příslušné části § 84 odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť na věci stěžovatele se ukázalo, že dvouletá lhůta se v případě neetického a protiprávního jednání orgánů veřejné moci může stát nespravedlivou překážkou pro průchod spravedlnosti, tedy samotného projednání věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a contrario].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) či nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se tyto jimi zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že správní soudy řádně, podrobně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu odůvodnily, že zaslání hodnocení stěžovatele vedlejšími účastníky nejvyšší státní zástupkyni je vlastní povahou jednorázovým úkonem, stejně tak jako zformulování vůle nejvyšší státní zástupkyně nenavrhnout stěžovatele ke jmenování státním zástupcem. Tvrdí-li stěžovatel, že trvalost zásahu spočívá v tom, že protiprávní stav udržovali jednotliví nejvyšší státní zástupci tím, že mu neumožňovali nahlédnout do spisu, Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, že jde o zcela jiný tvrzený zásah do práv stěžovatele, který žalobním petitem nebrojí proti tomu, že mu byla nezákonně odepírána možnost seznámit se s obsahem spisu, nýbrž proti nenavržení na jmenování státním zástupcem.
9. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nemůže z hlediska ústavnosti ničeho vytknout závěru Nejvyššího správního soudu, že pro počátek běhu subjektivní lhůty je podstatné, kdy se stěžovatel dozvěděl o skutečnosti, v níž spatřuje zásah do svých práv. Jakkoli stěžovatel nevěděl o každém detailu, který nejvyšší státní zástupkyni vedl k rozhodnutí jej nenavrhnout na jmenování státním zástupcem, podstata výtek proti jeho osobě a jeho práci mu byla známa již v roce 2002, neboť v mnoha podáních založených ve spise se již v průběhu roku 2002 ohrazoval proti závěrům o nedostatcích své odbornosti a profesní způsobilosti, které byly stěžejními body kritiky v hodnoceních vedlejších účastníků.
10. Nejvyšší správní soud se taktéž vypořádal s námitkou stěžovatele, že dvouletá objektivní lhůta podle § 84 s. ř. s. je protiústavní, a s odkazem na nálezy ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/19 (347/2020 Sb.) a ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1568/18 (N 96/94 SbNU 197) ji odmítl. Ústavní soud dodává, že se otázkou povahy nezákonného zásahu zabýval v nálezu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), ve kterém vyslovil, že v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je důležité rozlišovat různé typy zásahů a zohledňovat specifika tzv. trvajících zásahů, přičemž správní soud musí při hodnocení povahy zásahu vycházet z objektivních skutečností a musí na jejich základě vyhodnotit, jakou povahu zásah má. Ústavní soud zdůraznil, že v případě těchto zásahů obecně musí s ohledem na zásadu bezrozpornosti právního řádu platit pravidlo, podle kterého časové právní následky včetně dopadu na počátek běhu subjektivní i objektivní lhůty k podání zásahové žaloby má až ukončení takového zásahu.
11. Uvedeným způsobem správní soudy v nyní posuzované věci postupovaly, když zásah vedlejších účastníků spočívající v zaslání hodnocení stěžovatele nejvyšší státní zástupkyni vyhodnotily po řádném posouzení jeho povahy jako zásah jednorázový.
12. Svůj názor, že zásah nejvyšší státní zástupkyně ze dne 10. 10. 2002 spočívající v nepodání návrhu na jmenování stěžovatele státním zástupcem, je nezákonným zásahem trvajícím a odepření meritorního projednání žaloby stěžovatele pro opožděnost je popřením spravedlnosti, předestřel stěžovatel též v ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. III. ÚS 1264/22, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 12. 7. 2022 jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
13. Stěžovatel se v minulosti také domáhal, aby Ústavní soud zakázal nejvyšší státní zástupkyni pokračovat v porušování jeho práva stěžovatele, jež spočívá v zastavení řízení o jeho jmenování státním zástupcem, a přikázal jí podat ve prospěch stěžovatele návrh na toto jmenování. Stěžovatel dále navrhoval, aby Ústavní soud zakázal nejvyšší státní zástupkyni pokračovat v porušování jeho práv spočívajícího v tom, že je mu odpíráno nahlédnout do spisu, který je o jeho osobě veden na Nejvyšším státním zastupitelství, a aby přikázal nejvyšší státní zástupkyni umožnit mu nahlédnutí do spisu, a aby taktéž zakázal nejvyšší státní zástupkyni pokračovat v porušování jeho práv spočívajícího v odmítnutí sdělení důvodů, pro který nebyl podán návrh na jeho jmenování. V usnesení ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 30/03, kterým byla ústavní stížnosti odmítnuta, Ústavní soud konstatoval, že z žádného ustanovení zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, nelze dovodit povinnost jmenovat stěžovatele do předmětné funkce, ani povinnost nejvyšší státní zástupkyně vybrat stěžovatele k tomuto jmenování. Jestliže nejvyšší státní zástupkyně postupovala v souladu s uvedenými ustanoveními, nelze v tom spatřovat postup, který by byl vůči stěžovateli diskriminační a který by porušoval jeho právo na přístup k veřejným funkcím vykonávaným v pracovním poměru. Ústavní soud zdůraznil, že zaměstnavatel má právo výběru zaměstnanců a není povinen uvádět důvody, pro které se rozhodl konkrétní osobu do pracovního poměru přijmout či nepřijmout, stejně tak není povinen zpřístupnit neúspěšnému uchazeči poklady, které jsou v interní sféře zaměstnavatele připraveny pro výběr zaměstnanců a nemají povahu pracovního posudku či potvrzení o zaměstnání.
14. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu ani jiných základních práv neshledal. Městský soud i Nejvyšší správní soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovateli nebylo upřeno ani "ústavně zaručené právo na poučovací povinnost správního soudu a pomoc soudu", jichž se stěžovatel domáhá, neboť zjevně nebylo důvodu, aby byl stěžovatel vyzýván k doplnění žaloby za situace, kdy tato byla podána opožděně.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení částí v záhlaví citovaných ustanovení. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu
Citace
usnesení sp. zn. III. ÚS 2055/22 ze dne 4. 10. 2022
www.usoud.cz