IV.ÚS 2602/22 ze dne 25. 10. 2022
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Lochmana, LL.M., MBA, BBA, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 21 Cdo 348/2022-1064, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2021 č. j. 23 Co 267/2021-1041 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. března 2021 č. j. 20 C 31/2013-1001, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Správa majetkového portfolia Praha 3, a. s., sídlem Olšanská 2666/7, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod; zároveň žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 7. 12. 2021 doručená stěžovateli téhož dne je neplatná (I. výrok) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Takto obvodní soud rozhodoval ve věci již potřetí, když jeho předchozí rozhodnutí byla zrušena, naposledy rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 21 Cdo 641/2018-918, jímž byl zrušen jak rozsudek obvodního soudu ze dne 22. 2. 2017, tak na něj navazující rozsudek městského soudu ze dne 4. 10. 2017 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vyslovil závazný právní názor, že oznámení odborové organizace zaměstnavateli podle § 286 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je pracovněprávním úkonem podle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na který dopadají důvody neplatnosti. Obsahovými náležitostmi tohoto oznámení jsou jednak sdělení (údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat (včetně údajů o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn jednat se zaměstnavatelem) a že alespoň tři její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, přičemž je třeba doložení těchto údajů. Oznámení, které tyto náležitosti nesplňuje, odporuje zákonu a je neplatným právním úkonem, na jehož základě oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele nevznikají.
3. Obvodní soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno naplnění skutkového důvodu uvedeného ve výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce dané stěžovateli právním předchůdcem vedlejší účastnice, přičemž ten neměl v daném případě povinnost žádat odborovou organizaci o předchozí souhlas s rozvázáním pracovního poměru se stěžovatelem. Odborová organizace (v níž byl stěžovatel předsedou) totiž nesplnila obsahové náležitosti oznámení o svém působení u právního předchůdce vedlejší účastnice, když nepředložila stanovy organizace a nedoložila oprávnění jednat včetně sdělení o účasti minimálně tří zaměstnanců jako členů odborové organizace; předmětné oznámení o působení odborové organizace ze dne 5. 12. 2012 tak bylo neplatným právním úkonem a oprávnění této organizace u právního předchůdce vedlejší účastnice na jeho základě nevznikla.
4. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrdil (I. výrok), ve výroku o nákladech řízení ho změnil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Městský soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že o organizační změně bylo rozhodnuto řádně dne 5. 12. 2012 k tomu oprávněnou osobou zaměstnavatele a stěžovatel byl s touto organizační změnou seznámen nejpozději při pokusu o doručení výpovědi dne 7. 12. 2012, když převzetí písemnosti odepřel. Správný byl též postup zaměstnavatele, když nežádal odborovou organizaci o souhlas se zamýšlenou výpovědí.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl; shledal, že není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť rozhodnutí městského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nebylo důvodu se odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem § 286 zákoníku práce, který zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2019 a kterým pak byly soudy v dalším řízení vázány. Ve věci přijatý rozšiřující výklad uvedeného ustanovení je v rozporu s ochranou zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního sporu. Stěžovatel vychází ze zásad teorie práva, podle nichž by měl být pravidlem doslovný výklad právní normy, přičemž přichází-li v úvahu více možných výkladů - jeden rozšiřující a druhý zužující - měl by být zvolen ten, který více odpovídá dalším výkladovým metodám, zejména úvaze teleologické. Stěžovatel je přesvědčen, že § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce je nutno vykládat tak, že odborová organizace není povinna zaměstnavateli prokazovat splnění v tomto ustanovení stanovených podmínek a že postačuje, že mu jejich splnění pouze oznámí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní soud není proto povolán k tomu, aby podával závazný výklad zákona nebo jeho výklad podaný obecnými soudy sjednocoval. K tomu je příslušný zejména Nejvyšší soud [srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], na který se může účastník řízení za tímto účelem obrátit - toho ostatně využil i stěžovatel v nynější věci.
9. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v napadeném usnesení, resp. v jemu předcházejícím rozsudku č. j. 21 Cdo 641/2018-918, na který v usnesení odkázal, jsou ústavně souladné, resp. nejsou svévolné, a Ústavní soud je tak není oprávněn s ohledem na výše uvedené meze svého přezkumu přehodnocovat. Vycházely-li následně nižší soudy z právního názoru Nejvyššího soudu, který pro ně byl závazný, a uzavřely-li na jeho základě, že stěžovatelovu žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru je nutno zamítnout, nelze ani jim z pohledu ústavnosti cokoliv vytknout.
10. K výkladu § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce prosazovanému stěžovatelem lze nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí pouze doplnit, že tento výklad nemůže obstát již proto, že by vedl k absurdním důsledkům, kdy by oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele vznikala na základě oznámení podle předmětného ustanovení i tehdy, kdy by daná organizace tam uvedené podmínky vůbec nesplnila (jejich údajné splnění by pouze oznámila), což by bylo v rozporu se smyslem i účelem právní úpravy. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud, neměl-li by zaměstnavatel možnost přesvědčit se o pravdivosti údajů uvedených v oznámení odborové organizace, zakládal by takový stav ničím nepodloženou nerovnost účastníků pracovněprávního vztahu (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 641/2018-918 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 21 Cdo 863/2021-330; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na https://www.nsoud.cz/). Přijetím stěžovatelova výkladu by nezbytně docházelo k situacím, kdy by zájmy zaměstnanců, ať již sdružených v odborové organizaci (skutečně) působící u zaměstnavatele, anebo odborově neorganizovaných, byly ohrožovány či dokonce porušovány tím, že by zaměstnavatel plnil povinnosti, často s dopadem na všechny zaměstnance, i vůči subjektu, který by k tomu nebyl oprávněn.
11. K námitce stěžovatele, že při zjišťování skutečného obsahu právní úpravy měl být upřednostněn teleologický výklad, postačí závěrem odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 641/2018-918, z něhož je zjevné, že právě z této výkladové metody (a tedy plně v souladu s požadavkem stěžovatele) se vycházelo.
12. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
13. O návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudků obvodního soudu a městského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu
Citace
usnesení sp. zn. IV. ÚS 2602/22 ze dne 25. 10. 2022