III.ÚS 1444/22 ze dne 12. 7. 2022
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ELEKTRO Hošek - spol. s.r.o., se sídlem Na Stráni 1655, Tachov, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022, č. j. 21 Cdo 827/2021-567, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2020, č. j. 13 Co 292/2019-524, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 5. 2019, č. j. 4 C 37/2015-437, za účasti Okresního soudu v Tachově, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla dle stěžovatele porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou, přičemž před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny prostředky ochrany práva, které stěžovateli právní řád přiznává, a současně byly naplněny další nutné podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
2. Řízení o ústavní stížnosti předcházel soudní spor vedený mezi stěžovatelem (žalovaný) a jeho bývalým zaměstnancem (žalobce), který v době svého zaměstnání pro stěžovatele utrpěl pracovní úraz, v důsledku čehož nebyl nadále schopen vykonávat pro stěžovatele práci. Obě strany se dohodly na ukončení pracovního poměru dohodou podle § 52 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce") z důvodu invalidního důchodu žalobce.
3. Bývalý zaměstnanec stěžovatele následně podal u Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") žalobu směřující proti stěžovateli o zaplacení odstupného ve výši 305 208 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 5. 3. 2015 do zaplacení. Podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. d) zákoníku práce totiž s ohledem na důvod skončení pracovního poměru náleží zaměstnanci odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného platu. Žalobě bylo nyní napadeným rozsudkem okresního soudu vyhověno a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci požadované odstupné.
4. Stěžovatel proti rozsudku okresního soudu podal odvolání ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým se domáhal změny a navrhoval zamítnutí žaloby. Krajský soud však rozsudek okresního soudu nyní rovněž napadeným rozsudkem potvrdil.
5. Následné dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením podle § 237 občanského soudního řádu.
6. Takové uvedení předcházejícího řízení je dle Ústavního soudu dostačující a není třeba uvádět další okolnosti, jelikož účastníkům řízení jsou dostatečně známy.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i přiložené listiny, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení dává Ústavnímu soudu možnost přistoupit k posouzení "přijatelnosti" věci ještě před tím, než přejde k samotnému meritu věci. Jde o zvláštní fázi řízení, ve které může zdejší soud posoudit intenzitu (případného) zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
8. Ústavní soud dále připomíná, že není další přezkumnou soudní instancí. Ústavní soud je nadán pravomocí přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů optikou základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a jako takový garantuje respektování ústavně chráněných hodnot a ústavněprávní konformitu výkladu práva.
9. Stěžovatel svou argumentací v ústavní stížnosti namítá protiústavní průběh dokazování a vyhodnocování důkazů, jakož tvrdí i nedostatky při výběru důvodů, které byly příčinou předmětného úrazu žalobce. Usnesení Nejvyššího soudu hodnotí stěžovatel jako příliš formalistické. V neposlední řadě stěžovatel zpochybňuje vyhodnocení úrazu jako pracovního a rovněž zpochybňuje rozložení důkazního břemene. Dále dodává, že odvolacím soudem zůstala nevyřešena námitka stěžovatele o dopadech epidemie SARS CoV-2 a finančních důsledků, které z vyplacení dvanáctinásobku výdělku pro stěžovatele vyplynou.
10. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel v podstatě domáhá primárně přehodnocování provedených důkazů a závěrů, učiněných na jejich základě. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší hodnotit provedené důkazy či posuzovat, z jakých jiných skutečností měl soud při prováděném dokazování vycházet. Ústavní soud by mohl a měl do procesu dokazování zasáhnout, s ohledem na nyní přijímanou doktrínu, zásadně pouze ve třech případech (viz KOPA, Martin. Čl. 36 [Právo na soudní a jinou právní ochranu]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 195): v předcházejícím řízení by muselo dojít k použití nezákonných důkazů, k opomenutí relevantních důkazních prostředků a neodůvodnění takového postupu, anebo by zásah Ústavního soudu byl možný při svévolném hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, přičemž v tomto případě by musel nastat excesivní nepoměr mezi zjištěnými skutečnostmi a vyvozenými závěry. Tento přístup vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, a je tak především na obecných soudech, provést řádné dokazování a následně provést hodnocení důkazů a řádně je odůvodnit. Ústavní soud, který musí respektovat svoje postavení v ústavním systému orgánů ochrany práva a zásadu zdrženlivosti vůči rozhodovací činnosti obecných soudů, může kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a právních závěrů z nich vyvozených. K takové situaci přitom v nyní posuzovaném případě zjevně nedošlo Ústavní soud zde tak postrádá ústavně právní intenzitu rozhodované věci.
11. Odkazuje-li stěžovatel při hodnocení znaleckého posudku na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3253/13 ze dne 26. 8. 2015 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu lze nalézt na http://nalus.usoud.cz), nelze tam učiněný závěr vztáhnout na nyní napadená rozhodnutí, neboť podle přiložených listin lze dovodit, že znalec vycházel z veškerých dostupných důkazních materiálů a soudem byl dokonce vyzván k doplnění svého znaleckého posudku (srov. body 44 - 45 rozsudku okresního soudu). S ohledem na další provedené důkazy a obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí pak nelze ani důvodně tvrdit, že soudy "mechanicky převzaly tvrzení znalce."
12. Lze rovněž akceptovat postup obecných soudů při rozložení důkazního břemene, jak vyplývá z ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 2507/2000 ze dne 29. 6. 2004; všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) a především ze znění zákona, kdy důkazní břemeno ohledně vzniku pracovního úrazu zaměstnance tíží primárně zaměstnavatele a má-li dojít k jeho liberaci, je na něm, aby je unesl. Tento přístup odpovídá fakticky silnějšímu postavení zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Pokud proto nalézací soud rozhodl na základě ucelených svědeckých výpovědí dalších zaměstnanců, dokumentace Policie České republiky a znaleckého posudku a na tomto základě učinil závěr, že stěžovatel jako zaměstnavatel neprokázal svá tvrzení, nelze soudům v tomto směru vytýkat žádná zásadní pochybení, tím méně pochybení ústavní intenzity.
13. K námitce stěžovatele ohledně existence náhrady mzdy a vedle toho přiznaného odstupného ve výši dvanáctinásobku průměrného platu, které považuje stěžovatel za nespravedlivé a nelogické, lze podotknout, že uvedené nároky vychází ze zcela odlišných právních titulů a slouží k rozdílným účelům. Rovněž tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud konečně neshledává relevantními ani námitky ohledně finanční situace stěžovatele v důsledku pandemie viru SARS Cov-2, a to již proto, neboť k předmětnému úrazu došlo již v roce 2013, kdy také došlo ke vzniku nároku na odškodnění.
15. Ústavní soud proto shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z těchto důvodů ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu
Citace:
usnesení sp. zn. III. ÚS 1444/22 ze dne 12. 7. 2022