Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

02/25/2021

Spisová značka:

21 Cdo 3587/2020

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3587.2020.1

Typ rozhodnutí:

USNESENÍ

Heslo:

Výpověď z pracovního poměru
Pracovní kázeň
Přípustnost dovolání

Dotčené předpisy:

§ 52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí:

E


21 Cdo 3587/2020-158



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce D. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka č. 1129, proti žalované NICROMET s. r. o. se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Kotkova č. 271/6, IČO 26861046, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem v Ostravě, Českobratrská č. 1403/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 3/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2020 č. j. 16 Co 19/2020-130, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Zbyňka Vašinky, se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka č. 1129.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2020 č. j. 16 Co 19/2020-130 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr, že nebyly splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru se žalobcem výpovědí danou mu žalovanou z důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce pro soustavně méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce výkladu pojmu soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. – ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě – například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a v nich vyslovený právní názor, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně (podle současné právní úpravy „povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“) se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost; k otázce přiměřené časové souvislosti srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003, podle nichž o soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.

K povinnosti zaměstnavatele písemně upozornit zaměstnance (nebo jeho zástupce) na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 3140/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5836/2016, podle kterých – protože tzv. upozorňovací povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením pracovní povinnosti a protože účelem (smyslem) této povinnosti je, aby zaměstnanec věděl o následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho případné další méně závažné porušení pracovní povinnosti, a aby tím byl od dalšího porušování pracovní povinnosti odrazen – je třeba dovodit, že zaměstnavatel [má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce platným právním úkonem (právním jednáním)] musí jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru.

Za situace, kdy „žalobce byl upozorněn na možnost výpovědi v dopisech ze dne 26. 1. 2017, 14. 2. 2017 a 23. 8. 2017 a dne 30. 8. 2017 mu byla doručena výpověď“, tedy kdy „první dvě upozornění na porušení pracovních povinností byla žalobci doručena ve lhůtě delší než 6 měsíců před podáním výpovědi“, a kdy „po tzv. vytýkacím dopise ze dne 23. 8. 2017 (…) již další porušení povinností ze strany žalobce nenásledovalo a žalobci byla dána výpověď“, odvolací soud v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěl k závěru o nenaplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce. Argumentace dovolatelky, že „postačovalo zaslání samotného dopisu ze dne 23. 8. 2017, kde byl žalobce upozorněn na vícero svých porušení najednou“, zcela přehlíží shora uvedený účel povinnosti zaměstnavatele písemně zaměstnance upozornit na možnost výpovědi v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci. Zjevné nepochopení účelu písemného upozornění na možnost výpovědi je potom též důvodem nesprávné argumentace dovolatelky o rozporu rozhodnutí odvolacího soudu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., namítá-li nesprávné skutkové posouzení odvolacího soudu a uplatňuje-li jiné vady řízení (namítá-li, že se odvolací soud „nevypořádal s relevantními námitkami žalovaného“ vymezenými v odvolání, „neprovedení důkazů navrhovaných žalovaným“ a „zejména nesprávný a často zavádějící překlad tlumočnice Mgr. Niny Přibylové“), k nimž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné (uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 2. 2021



JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3587/2020

www.nsoud.cz