21 Cdo 3475/2020-339

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. Ch., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze, Národní č. 340/21, proti žalované České republice – Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému se sídlem v Brně, Hroznová č. 63/2, IČO 00020338, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 267/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2020 č. j. 62 Co 122/2014-312, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze, Národní č. 340/21.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2020 č. j. 62 Co 122/2014-312 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013 č. j. 17 C 267/2011-72 tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 je neplatná. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ ve výši 56 000 Kč. Vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 21 Cdo 935/2019-291, uzavřel, že je nutné vycházet z fikce udělení souhlasu odborové organizace s výpovědí z pracovního poměru žalobce, která nastala dne 25. 6. 2011. Žalovaná mohla tedy tento souhlas využít k výpovědi v době do dne 25. 8. 2011. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 12. 7. 2011 do 9. 10. 2011, a byla-li by mu výpověď dána před počátkem ochranné doby tak, že by výpovědní doba měla uplynout během ní, tak by se ochranná doba do výpovědní doby nezapočítala a pracovní poměr by skončil teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby. V posuzovaném případě však byla výpověď dána až po skončení pracovní neschopnosti dne 17. 10. 2011 a k tomuto dni již nesplňovala všechny hmotněprávní podmínky, totiž souhlas odborové organizace ve smyslu § 61 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zák. práce“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolací soud však setrvává na svém závěru, který byl učiněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 21 Cdo 935/2019, že doba (vymezení času), po kterou ve smyslu ustanovení § 61 odst. 3 zák. práce může zaměstnavatel užít odborovou organizací udělený souhlas (nebo jeho fikci) s výpovědí nebo okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnanci, se neprodlužuje o ochranné doby uvedené v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce.

Namítá-li žalovaná, že byl porušen čl. 95 Ústavy, změnil-li soud svým výkladem znění zákona (argumentuje, že ustanovení § 61 odst. 3 zák. práce používá slovo lhůta), pak přehlíží, že doslovný jazykový výklad není jediným přípustným výkladem zákona. V odůvodnění výše uvedeného rozsudku ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 21 Cdo 935/2019 Nejvyšší soud vysvětlil, že souhlas odborové organizace k rozvázání pracovního poměru (nebo jeho fikce) je tzv. faktickým úkonem představujícím hmotněprávní předpoklad platnosti tohoto rozvázání pracovního poměru; v ustanovení § 61 odst. 3 zák. práce není obsažena ani prekluzivní lhůta, ani promlčecí lhůta, ale doba (vymezení času), po kterou trvají účinky uděleného souhlasu odborové organizace nebo jeho fikce. Ostatně jiné případy, v nichž zákoník práce podmiňuje platnost právního jednání (právního úkonu) trváním dalších hmotněprávních předpokladů, ukazují na určitou inkoherenci textu zákona. Tak například lze uvést dobu 12 měsíců od písemné výzvy k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků [§ 52 písm. f) zák. práce] nebo dobu šesti měsíců od písemného upozornění na možnost výpovědi [§ 52 písm. g) zák. práce]; zde již zákoník práce výslovně používá termínu doba. Ve shora uvedeném rozsudku tak Nejvyšší soud přistoupil k výkladu podle smyslu a účelu zákona, což je přípustný způsob výkladu práva (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96). Jeho výklad není ani nepřípustnou „soudní výkladovou retroaktivitou“, jak namítá dovolatelka; vychází totiž z právní úpravy účinné v době sledovaného běhu času. Dovolací soud proto neshledává důvod, aby již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na vyřešení právní otázky účinků uplynutí prekluzivní lhůty, nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalované, že kogentní ustanovení § 333 zák. práce (správně ustanovení § 330 zák. práce) obsahuje taxativní výčet prekluzí a že je vyloučeno použití prekluze na další případy.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňuje-li jiné vady řízení (namítá-li, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není přesvědčivé a že věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů), k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné (uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není).

Dovolatelkou označená právní otázka, v níž vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval disharmonií „mezi novým zákoníkem práce a starým občanským zákoníkem“, a konstruuje přitom vlastní (fiktivní) skutkové předpoklady (žalobce se stane práce neschopným 15. dne od podání žádosti odborové organizaci o souhlas s výpovědí z pracovního poměru a bude jím po dobu dvou měsíců, poté „se uzdraví, souhlas již nepůjde použít, tudíž žalovaný musí opět požádat o souhlas a celý koloběh se může opakovat donekonečna“), není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3475/2020

www.nsoud.cz