21 Cdo 3612/2020-210

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská č. 567/15, proti žalované J. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova č. 3360/47, o 603 925 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 84/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – srov. § 3079 odst. 1 občanského zákoníku – vyplývá právní názor, že škoda nevzniká již v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce [srov. například směrnice pléna býv. Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1961 sp. zn. Pls 2/61, které byly uveřejněny pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp. zn. 5 Cz 23/73, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974 (z jehož odůvodnění vyplývá, že škoda zaměstnavateli nevzniká již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z jeho majetkových prostředků byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu; samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde; zaměstnavatel může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj závazek vůči příslušnému úřadu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005 (v němž dovolací soud dospěl k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem), nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 143/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2647/2009].

Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 odst. 1 obč. zák., podle něhož promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno – kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu. Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 151/2016).

Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4377/2013 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4353/2017). Škoda není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti. V případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1111/2001, uveřejněný pod č. 199 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). Musí-li soud zkoumat jednotlivé předpoklady odpovědnosti u každé škodné události zvlášť, musí také u každé odděleně vyčíslené škody aplikovat pravidlo obsažené v ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4159/2019). V projednávané věci je třeba za škodní událost považovat výpověď z pracovního poměru danou z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce žalovanou (jménem žalobkyně) J. K. dne 23. 4. 2007, aniž by pro dání výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky. Neshledal-li odvolací soud opodstatněnou námitku žalované, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, jestliže „nespojil všechny žalobkyní uplatněné nároky na náhradu škody do jednoho řízení“ (nároky vyplývající z neplatných výpovědí z pracovního poměru daných žalobkyní, za kterou jednala žalovaná jako tehdejší ředitelka žalobkyně, zaměstnancům), když (podle jejího názoru) „v důsledku sečtení všech škod by žalovaná byla povinna uhradit čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku pouze jednou“, neboť dospěl k závěru, že se jedná o jednotlivé „škodní nároky“, které stojí na samostatných skutkových základech, pak je tento jeho závěr v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dále dovolací soud ohledně otázky přiměřeného snížení výše náhrady škody (kterou je povinen uhradit zaměstnanec zaměstnavateli) soudem z důvodů zvláštního zřetele hodných (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) dospěl v rámci své ustálené rozhodovací praxe k závěru, že pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. I když vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183 zákoníku práce (nyní § 264 zákoníku práce) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, je třeba uvážit, že použití mimořádného zmirňovacího práva přichází v úvahu – jak z logiky věci vyplývá
– až po zjištění výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 250 odst. 1 zákoníku práce), tedy po přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4, 5 zákoníku práce (nyní § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4, 5 zákoníku práce), a že tato hlediska tedy nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady škody. Ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zákoníku práce (nyní § 264 zákoníku práce) může proto soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 a 5 zákoníku práce (nyní § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4, 5 zákoníku práce) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1958/2004, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009]. O případném použití mimořádného zmírňovacího práva dále nutno uvažovat ještě před tím, než soud přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody podle ustanovení § 179 odst. 2 zákoníku práce (nyní § 257 odst. 2 zákoníku práce), neboť případné snižování pod zákonný limit by v některých případech mohlo být v rozporu se zákonným požadavkem, aby snížení výše náhrady škody bylo přiměřené (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009). Neshledal-li odvolací soud vzhledem k okolnostem daného škodního případu popsaným v bodě 26 odůvodnění jeho rozsudku „žádné důvody pro přiměřené snížení výše náhrady škody podle § 264 zákoníku práce“, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Lze sice přisvědčit námitce dovolatelky, že „příčinná souvislost byla dovozena automaticky pouze z neplatnosti výpovědi, aniž by byla zkoumána ve vztahu ke každé z uskutečněných plateb žalobkyně vůči J. K.“ v situaci, kdy „některé z plateb byly úroky z prodlení a náklady řízení“ (spojené s tím, že žalobkyně nároky J. K. na náhradu platu uspokojila až po jejich splatnosti a na základě rozhodnutí soudu), avšak přestože takové platby nemohou být – na rozdíl od vyplacené náhrady platu – v příčinné souvislosti s jednáním žalované (dáním neplatné výpovědi J. K.), tak samotná výše náhrady platu převyšuje čtyřapůlnásobek průměrného (pravděpodobného) měsíčního výdělku žalované, který (podle zjištění soudů) činí 358 285,50 Kč.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na základě nichž soudy učinily závěr o zavinění žalované, a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v tom, že nedošlo podle § 112 o. s. ř. „ke spojení věcí vedených mezi týmiž účastníky u stejného soudu, které spolu navíc i skutkově souvisely“, že „tento postup soudu
– tedy nespojení věcí – nebyl řádně odůvodněn“ a že odvolací soud „nedostatečně odůvodnil svůj závěr o výlučném zavinění žalované“), k nimž lze – jde-li o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke kterým skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není; nespojení věcí, které byly u soudu zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků, v zájmu hospodárnosti řízení ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř. navíc není vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu včetně závěru o zavinění žalované je v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. (srov. § 211 o. s. ř.) s přihlédnutím k tomu, že jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu].

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2021

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3612/2020

www.nsoud.cz