21 Cdo 225/2020-445

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská č. 381/6, proti žalovanému F. B. se sídlem v XY, IČO XY, o 589 775 Kč, za účasti Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 30/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. července 2019 č. j. 83 Co 229/2018-426, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 6. června 2018 č. j. 16 C 30/2011-393 (s výjimkou výroků, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 4 774 Kč a 73 039 Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 17. 2. 2011 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 19. 3. 2010 do 24. 1. 2011 částku 86 553 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 2. 2011 do 31. 5. 2014 částku 498 448 Kč a na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 4 774 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy od 6. 11. 2006 do 14. 3. 2010, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou, že dne 3. 9. 2009 utrpěla při provádění polstrování pracovní úraz (vymknutí zápěstí), že v souvislosti s pracovním úrazem byla v pracovní neschopnosti do 20. 12. 2009, že 21. 12. 2009 opět nastoupila do zaměstnání, nicméně v souvislosti s pracovním úrazem byla opětovně v pracovní neschopnosti od 5. 3. 2010 do 24. 1. 2011, že od 24. 2. 2011 do 31. 12. 2014 „byla žalobkyně uznána osobou zdravotně znevýhodněnou“ a že od 24. 1. 2011 je vedena na úřadu práce. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti do 4. 9. 2009 do 20. 12. 2009, další nároky žalobkyni zaplatit odmítá.

Žalovaný namítal, že pracovní neschopnost žalobkyně od 5. 3. 2010 do 24. 11. 2010 nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 9. 2010.

Vedlejší účastník považoval „pracovní neschopnost za zcela účelově vystavenou“ (od 5. 3. 2010), neboť žalobkyně byla od 21. 12. 2009 převedena na pro ni vhodnou pracovní pozici „finální kontroly“, která je spojena s menší zátěží pravé ruky, žalobkyně po převedení na novou pracovní pozici „neuváděla zdravotní komplikace spojené se zdravotními následky pracovního úrazu“, ani při jednání o ukončení pracovního poměru neupozornila žalovaného na „jakékoli zdravotní potíže“, a pracovní neschopnost ze dne 5. 3. 2010 byla vystavena následující den po uzavření dohody o ukončení pracovního poměru z „důvodu porušování pracovních povinností ze strany žalobkyně“. Vedlejší účastník „rozporoval“ i výši uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 5. 3. 2010 do 24. 1. 2011, neboť „pracovní neschopnost žalobkyně minimálně v období od 5. 3. do 7. 3. 2010 a v období od 15. 7. do 16. 8. 2010 nesouvisela s pracovním úrazem ze dne 3. 9. 2009“. Žalobkyni nevznikl ani nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť tvrzená ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 3. 9. 2009.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 16 C 30/2011-273 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 577 282 Kč, zamítl žalobu co do částky 12 493 Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 184 371,60 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Liberci 18 147 Kč. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobkyně u žalovaného pracovala jako operátorka linky v pracovním poměru
od 6. 11. 2006 do 14. 3. 2010, kdy byl pracovní poměr ukončen „dohodou bez uvedení důvodu“, že žalobkyně utrpěla dne 3. 9. 2009 při „potahování potahu“ pracovní úraz – distorzi a kapsulitidu pravého zápěstí, čímž byla omezena hybnost ruky, že od 4. 9. 2009
do 20. 12. 2009 byla žalobkyně v důsledku pracovního úrazu v dočasné pracovní neschopnosti, po jejímž skončení byla převedena na práci kontrolorky, že od 5. 3. 2010 do 7. 3. 2010 souvisela pracovní neschopnost žalobkyně se zánětlivým onemocněním horních dýchacích cest, od 8. 3. 2010 do 14. 7. 2010 s pracovním úrazem ze dne 3. 9. 2009, od 15. 7. 2010 do 16. 8. 2010 s gynekologickým onemocněním a od 17. 8. 2010
do 24. 1. 2011 opět s pracovním úrazem, a že poúrazový stav žalobkyně byl ustálen
od 24. 11. 2012. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti požadovaná žalobkyní za období od 19. 3. 2010 do 24. 1. 2011, s výjimkou období od 15. 7. do 16. 8. 2010, kdy její pracovní neschopnost souvisela „výlučně s léčením gynekologického operačního zákroku“, a proto „žalobu v rámci nároku na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti“ ve výši 12 493 Kč zamítl a „oprávněným byl shledán nárok co do částky 74 060 Kč“. K nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti soud uvedl, že žalobkyně neměla před pracovním úrazem „žádné obecné zdravotní obtíže, které by měly vliv na její pracovní schopnost“, že veškerá zdravotní omezení žalobkyně souvisejí s léčbou poškozené ruky při pracovním úrazu, že v příčinné souvislosti s pracovním úrazem má žalobkyně psychické obtíže „v rámci střední až těžké deprese, snížené tolerance vůči zátěži“ a že žalobkyně byla od 24. 2. 2011 do 31. 12. 2014 uznána osobou zdravotně znevýhodněnou a ode dne 24. 1. 2011 byla vedena jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, „z jehož relací vyplynula faktická nemožnost zaměstnat žalobkyni s ohledem na přetrvávající zdravotní potíže, jakožto následky pracovního úrazu ze dne 3. 9. 2009“. Výši nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (498 448 Kč) určil soud prvního stupně podle údajů „Regionální statistiky ceny práce pro Liberecký kraj“ pro „profese odpovídající vzdělání, kvalifikaci a praxi žalobkyně v předchozích pracovních poměrech“. Oprávněným shledal rovněž nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů léčení v doložené výši 4 774 Kč týkajících se „cestovného a hrazení regulačních poplatků a dalších plateb souvisejících s léčením žalobkyně“.

K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 83 Co 41/2017-324 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 577 282 Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu další pracovní neschopnosti, odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně byla v období od 19. 3. 2010 do 24. 1. 2011 (s výjimkou období od 15. 7. 2010 do 16. 8. 2010) v pracovní neschopnosti v souvislosti s pracovním úrazem, avšak jeho závěr o výši pravděpodobného výdělku žalobkyně před vznikem škody považoval za nepřezkoumatelný. K náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odvolací soud uvedl, že byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než pracovní úraz, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele před poškozením zdraví, a pracovním úrazem vztah příčinné souvislosti, a proto na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. V příčinné souvislosti s pracovním úrazem je však „taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobeném pracovním úrazem nedošlo“. Protože soud prvního stupně považoval za rozhodný průměrný výdělek před vznikem škody výdělek, který vychází z údajů „Regionální statistiky ceny práce pro Liberecký kraj“, aniž by se zabýval tím, „zda, v jaké době (po ukončení pracovního poměru), jakou práci, u jakého konkrétního zaměstnavatele mohla žalobkyně vykonávat a jakého výdělku měla možnost dosahovat, nebýt pracovního úrazu“, není rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, správný. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně měl dále zabývat tím, zda žalobkyně ve smyslu § 371 odst. 5 zákoníku práce neodmítla bez vážných důvodů nastoupit práci, kterou jí žalovaný jako zaměstnavatel zajistil, neboť „po skončení první pracovní neschopnosti po pracovním úraze“ byla žalobkyni na základě lékařské prohlídky „doporučena práce kontrolorky“, kterou žalobkyně „následně vykonávala za stejných mzdových podmínek jako za předchozí pracovní činnost operátorky“. V části, ve které bylo rozhodnuto o nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů léčení ve výši 4 774 Kč, shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 č. j. 16 C 30/2011-393 žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 4 774 Kč, na náhradě nákladů řízení „z nároku týkajícího se náhrad účelně vynaložených nákladů léčení v částce 4774 Kč“ 36 179 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 73 039 Kč, na náhradě nákladů řízení „z nároku týkajícího se náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 73 039 Kč“ 99 223 Kč, České republice – Okresnímu soudu v Liberci na „nákladech znalečného“ 18 147 Kč, zamítl žalobu o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 498 448 Kč a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou za účasti vedlejšího účastníka České pojišťovny, a. s. ohledně nároku náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 498 448 Kč nemá žalovaná ani vedlejší účastník na straně žalované právo na náhradu nákladů řízení“. Náklady spojené s léčením žalobkyně tvořené regulačními poplatky a poplatkem za hospitalizace, platbami za nadstandardní služby ortopedie a náklady na pohonné hmoty za cesty do nemocnice v Pardubicích považoval soud prvního stupně za vynakládané za účelem „zlepšení následků pracovního úrazu“, a proto žalobkyni přiznal právo na jejich zaplacení ve výši 4 774 Kč. Při posuzování výše nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 19. 3. 2010 do 24. 1. 2011 vycházel z pravděpodobného výdělku žalobkyně zjištěného z výdělku dosaženého žalobkyní v období 2. čtvrtletí roku 2009, v němž žalobkyně u žalovaného odpracovala 21 dnů. Při posuzování nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se soud prvního stupně zabýval zejména tím, zda žalobkyně ve smyslu § 371 odst. 5 zákoníku práce „neodmítla bez vážného důvodu nastoupit do práce, kterou jí žalovaná jakožto zaměstnavatel zajistila“, a dospěl k závěru, že po skončení první pracovní neschopnosti byla žalobkyně „správně přeřazena na novou vhodnou pracovní pozici, kterou mohla žalobkyně bez závažnějších zdravotních komplikací vykonávat“, což „potvrdil“ i znalec doc. MUDr. Evžen Hrnčíř ve svém znaleckém posudku, že „bez vážného důvodu ukončila pracovní poměr dohodou“, neboť v dohodě neuvedla důvod, proč ukončuje pracovní poměr, a že jí proto přísluší náhrada pouze „ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohla dosáhnout za práci, která jí byla zajištěna“. Protože v důsledku převedení žalobkyně na jinou pracovní pozici nedošlo u žalobkyně k žádnému poklesu výdělku, ale k poklesu výdělku došlo až po ukončení pracovního poměru u žalovaného, není pokles výdělku v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, a žalobkyni proto náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nepřísluší.

K odvolání žalobkyně, žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 7. 2019 č. j. 83 Co 229/2018-426 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku „o zamítnutí žaloby v požadavku na zaplacení 498 448 Kč“ potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení státu jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice
– Okresnímu soudu v Liberci na náhradě nákladů řízení 2 541 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že „žalovaný poté, co žalobkyně utrpěla pracovní úraz a skončila její v pořadí první pracovní neschopnost, žalobkyni umožnil pracovat na jiné pracovní pozici, která odpovídala jejímu zdravotnímu stavu a kde žalobkyně dosahovala stejného příjmu jako před pracovním úrazem“. Poukázal na doplnění znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, podle něhož žalobkyně by nemohla vykonávat práci operátorky – montážní dělnice, ale její onemocnění by jí nebránilo ve výkonu práce na úseku kontroly. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobkyně uzavřela dohodu o skončení pracovního poměru, „aniž by byl v dohodě vyjádřen důvod skončení pracovního poměru“, „žalobkyně neměla k ukončení pracovního poměru vážný důvod a jedná se o obdobnou situaci, jako by žalobkyně odmítla bez vážných důvodů nastoupit práci, která jí byla zaměstnavatelem zajištěna, případně že jí nemůže být uhrazena škoda do částky, kterou si bez vážných důvodů opomenula vydělat ve smyslu § 371 odst. 5 zák. práce“. Protože „po celé období, kdy žalobkyně požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, s výjimkou několika opakovaných krátkodobých léčebných zákroků, byla žalobkyně schopna vykonávat práci, která jí byla ze strany žalovaného nabídnuta“, považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, „že ve smyslu § 371 odst. 5 zák. práce žalobkyni nárok za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevznikl“.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně „v celém rozsahu“ dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to „zda lze na případ, kdy žalobkyně do nově zajištěné práce nastoupila, a poté došlo k ukončení pracovního poměru dohodou, aplikovat ustanovení § 371 odst. 5 zák. práce (ve znění účinném do 31. 3. 2011)“, tedy zda „lze nadřazovat způsob ukončení pracovního poměru žalobkyně nad její skutečný zdravotní stav, který jí výkon práce neumožňuje“. Žalobkyně nově zajištěnou práci – finální kontrolu výrobků po skončení první pracovní neschopnosti neodmítla, tuto práci vykonávala, a k ukončení pracovního poměru dohodou „nedošlo z důvodů na straně žalobkyně, nýbrž z důvodů na straně zaměstnavatele“ a z jeho iniciativy, neboť ukončení pracovního poměru dohodou bylo žalobkyni nabídnuto poté, co jí byla dána výtka za to, že se zakázka vrátila s reklamací. Podle žalobkyně proto není možné aplikovat § 371 odst. 5 zákoníku práce. Pro případ, že by byla důvodná aplikace uvedeného ustanovení, žalobkyně uvedla, že měla vážné důvody k ukončení pracovního poměru, kterými byly „vážné obavy z možné náhrady škody zaměstnavateli“ a „přetrvávající následky pracovního úrazu“, neboť i při nově zajištěné práci „na pozici kontroly výrobků“ žalobkyně trpěla „značnými bolestmi pravé ruky“, která byla postižena pracovním úrazem, a „práci vykonávala pod vlivem léků tišících bolest“. Dovolatelka dále namítala, že důvodem ukončení v pořadí druhé pracovní neschopnosti bylo „uplynutí podpůrčí doby“, nikoli „zlepšení jejího zdravotního stavu“, že „zdravotní stav žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti výkon práce neumožňoval, a to minimálně v letech 2011 a 2012, a to ani na pozici kontrolorky“, že „schopnost žalobkyně být pracovně začleněna byla podstatně omezena z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“, že žalobkyně v uvedeném období nemohla pro následky pracovního úrazu vykonávat práci, a že proto „ztráta na výdělku je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, nikoliv s ukončením pracovního poměru“. Žalobkyně nesouhlasila ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Žalobkyně podle něj v dovolání „napadá pouze skutková zjištění a skutkové závěry soudu“. Namítá-li žalobkyně, že „reálným důvodem ukončení pracovního poměru byly existentní následky pracovního úrazu“, „polemizuje se skutkovým stavem tak, jak ho zjistil soud“, který dospěl k závěru, že žalobkyně byla schopna vykonávat práci, kterou jí žalovaný zajistil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 11. 2006 jako montážní dělník (operátorka linky), že pracovní poměr žalobkyně byl ukončen ke dni 14. 3. 2010 dohodou bez uvedení důvodu, že dne 3. 9. 2009 utrpěla pracovní úraz, že v době od 4. 9. 2009 do 20. 12. 2009 byla v důsledku pracovního úrazu uznána dočasně práce neschopnou, že od 21. 12. 2009 vykonávala práci finální kontroly výrobků, kterou byla schopna vykonávat a na kterou byla přeřazena na základě výsledků mimořádné lékařské prohlídky, neboť nesměla vykonávat žádné práce, při kterých by docházelo k přetěžování pravé horní končetiny, a tedy ani dosavadní práci operátorky linky, že mzda na nové pozici finální kontroly výrobků byla sjednána ve stejné výši jako na původní pozici operátorky linky, že v době od 5. 3. 2010 do 24. 1. 2011 byla žalobkyně opětovně uznána dočasně práce neschopnou, že byla uznána osobou zdravotně znevýhodněnou s platností od 24. 2. 2011 do 31. 12. 2014,
že od 26. 1. 2011 je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a že od 2. 10. 2014 byla uznána částečně invalidní. Žalobkyně se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 2. 2011 do 31. 5. 2014.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek má právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnanec, který se zaměstnavatelem po pracovním úrazu rozvázal pracovní poměr z důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy mělo žalobkyni vzniknout právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jehož se domáhá – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen „zák. práce“).

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo k úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. § 371 odst. 1 zák. práce).

Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) nemusí vždy dojít již za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele, u něhož zaměstnanec utrpěl pracovní úraz. Došlo-li u zaměstnance ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) až v době po skončení tohoto pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen mu tuto škodu nahradit, jestliže byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce.

V případě, že ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) došlo až po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, který za škodu při pracovním úrazu odpovídá podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce, je pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro pracovní úraz, nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než pracovní úraz, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby pracovní úraz neutrpěl. Jestliže tedy ztráta na výdělku nevznikla následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného pracovním úrazem, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a pracovním úrazem vztah příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) za této situace může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky pracovního úrazu schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele před úrazem, a kdyby byl pro následky pracovního úrazu uznán invalidním anebo kdyby byl schopen konat jinou, méně placenou práci.

Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není – jak bylo uvedeno výše – průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce, a nemohou-li být – jak vyplývá z výše uvedeného – při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec (neodchází-li současně do starobního důchodu nebo do předčasného starobního důchodu, kdy mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 371 zák. práce nenáleží – srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995 sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996) svou pracovní způsobilost – kdyby nebyla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo nezanikla – využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s pracovním úrazem je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému pracovním úrazem nedošlo; za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba objasnit, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl (srov. ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002
sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).

Uvedený právní názor má své opodstatnění nejen v případě, že poškozený zaměstnanec po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce, před vznikem nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) skutečně vykonával práci pro jiného zaměstnavatele, ale i tehdy, nebyl-li (například pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí) do vzniku nároku vůbec zaměstnán. Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou rovného právního postavení zaměstnanců, kteří utrpěli pracovní úraz (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002).

V projednávané věci u žalobkyně, která v pracovním poměru u žalovaného utrpěla dne 3. 9. 2009 pracovní úraz, nedošlo v době trvání tohoto pracovního poměru ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti trvající od 4. 9. 2009 do 20. 12. 2009, neboť za práci finální kontroly výrobků, na kterou byla přeřazena po pracovním úrazu, měla stejnou mzdu jako za původní práci operátorky linky. K této ztrátě na výdělku u ní došlo až po skončení pracovního poměru u žalovaného ke dni 14. 3. 2010 a po skončení její další pracovní neschopnosti trvající od 5. 3. 2010 do 24. 1. 2011. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně a žalovaného byl podle zjištění soudů rozvázán z důvodů nesouvisejících s následky pracovního úrazu žalobkyně (správnost tohoto skutkového zjištění soudů nepodléhá – jak bylo uvedeno výše – přezkumu dovolacího soudu), může mít žalobkyně – jak vyplývá z výše uvedeného – nárok na náhradu jen takové ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která vychází z průměrného výdělku, jehož by prokazatelně dosáhla u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonala, kdyby k poškození na zdraví způsobenému pracovním úrazem nedošlo. Za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku bylo třeba objasnit, jakou práci by mohla prokazatelně (s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a k dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhla. Za situace, kdy je žalobkyně od 26. 1. 2011 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, přísluší jí náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi tímto průměrným výdělkem a minimální mzdou, která se v takovém případě považuje za výdělek po pracovním úrazu, s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu (srov. § 371 odst. 3 větu první zák. práce).

V případě, že by žalovaný – třeba proto, aby minimalizoval svou povinnost k náhradě za ztrátu na výdělku – žalobkyni zajistil práci, při jejímž výkonu by žalobkyně mohla dosáhnout vyššího výdělku než minimální mzdy, a že by žalobkyně bez vážných důvodů odmítla tuto práci nastoupit, příslušela by jí náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi rozhodným průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohla dosáhnout na práci, která jí byla zajištěna (srov. § 371 odst. 5 větu první zák. práce). Za odmítnutí zajištěné práce žalobkyní však nelze považovat rozvázání pracovního poměru účastníků z důvodů nesouvisejících s následky pracovního úrazu žalobkyně před vznikem nároku na náhradu za ztrátu na výdělku (v době, kdy žalobkyně neměla právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
a kdy – vzhledem k její pracovní neschopnosti trvající po skončení pracovního poměru účastníků až do 24. 1. 2011 – ani nebylo zřejmé, zda jí toto právo vůbec vznikne),
které má – jak vyplývá z výše uvedeného – význam jen z hlediska příčinné souvislosti (jejího nedostatku) mezi ztrátou na výdělku, který žalobkyně dosahovala u žalovaného, a jejím pracovním úrazem a které má za následek, že nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je třeba odvíjet od průměrného výdělku, jehož by prokazatelně dosáhla u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonala, kdyby k poškození na zdraví způsobenému pracovním úrazem nedošlo. Stejně tak nelze v rozvázání pracovního poměru dohodou žalobkyně a žalovaného ke dni 14. 3. 2010 spatřovat jednání žalobkyně, kterým by si po vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (tj. po 24. 1. 2011) bez vážných důvodů opomenula vydělat částky odpovídající jejímu výdělku u žalovaného před rozvázáním pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 371 odst. 5 věty druhé zák. práce.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se – veden nesprávným právním názorem, že žalobkyně rozvázáním pracovního poměru dohodou uzavřenou se žalovaným z důvodů nesouvisejících s následky pracovního úrazu odmítla bez vážných důvodů nastoupit práci, která jí byla zaměstnavatelem zajištěna, případně že jí nemůže být uhrazena škoda do částky, kterou si bez vážných důvodů opomenula vydělat, ve smyslu ustanovení § 371 odst. 5 zák. práce – nezabýval výší nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, zejména (za účelem zjištění jejího průměrného výdělku před vznikem škody, rozhodného pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) tím, jakou práci by mohla prokazatelně (s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a k dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhla, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 498 448 Kč a ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Liberci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 225/2020

www.nsoud.cz