21 Cdo 1774/2022-390

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce D. R., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Houserem, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská č. 380/17, proti žalovanému B. A. H. L., se sídlem XY, registrační číslo XY, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 337 335 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 32/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021, č. j. 12 Cmo 220/2021-359, takto:

I. Dovolání žalobce proti měnící části výroku I. rozsudku vrchního soudu, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 164 928 Kč, a proti výroku II. rozsudku vrchního soudu se odmítá.

II. Rozsudek vrchního soudu se v měnící části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 86 203,50 Kč, a ve výroku II. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 337 335 Kč z titulu náhrady škody v důsledku předběžného opatření vydaného Městským soudem v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2017, pod sp. zn. 80 Cm 61/2016, kterým bylo žalobci uloženo zdržet se právního i jakéhokoli jednání za společnost G. Žalobci vznikla vydáním předběžného opatření škoda, neboť nemohl pro společnost vykonávat pracovní činnost v době od 16. 6. 2017 do 28. 9. 2017 (den zrušení předběžného opatření) z důvodu neplaceného volna poskytnutého jeho zaměstnavatelem. Škodu představuje náhrada čistého příjmu (172 407 Kč), důchodového, sociálního, nemocenského a zdravotního pojištění, včetně náhrady odvodů za daň z příjmů (162 928 Kč), zaplacený soudní poplatek za odvolání a návrh na navýšení jistoty (2 000 Kč).

2. Žalovaný uvedl, že předběžné opatření neznemožňovalo žalobci výkon práce, mohl vykonávat i jinou pracovní činnost převedením na jinou práci. Mezi údajnou ušlou mzdou a předběžným opatřením není příčinná souvislost. Žalobci nemohla být způsobena škoda.

3. Mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 37 Cm 32/2017-118, kterým soud rozhodl o oprávněnosti základu nároku, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 12 Cmo 220/2018-145, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Městský soud v Praze opětovně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 37 Cm 32/2017-248, který byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2020, č. j. 12 Cmo 4/2020-276, v němž odvolací soud uložil soudu prvního stupně rozlišit pracovní činnost žalobce jako hlavního manažera jednajícího navenek jménem společnosti a jeho pracovní činnost uvnitř společnosti, a dále bylo soudu uloženo zkoumat podmínky, za jakých mohl být žalobce převeden na jinou práci.

5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 37 Cm 32/2017-321, poté rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 337 335 Kč (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 199 644 Kč na účet „právního“ zástupce (výrok II.). Dovodil, že P. L., jako jednatel společnosti G., uzavřel s žalobcem dne 8. 7. 2016 pracovní smlouvu, žalobce písemně oznámil dne 16. 6. 2017 uvedené společnosti vznik překážek v práci v důsledku vydaného předběžného opatření, společnost sdělila žalobci, že mu poskytuje neplacené volno, předběžné opatření bylo zrušeno usnesením ze dne 7. 9. 2017, které nabylo právní moci 28. 9. 2017. Po dobu trvání předběžného opatření nevykonával žalobce pro společnost pracovní činnost, funkci hlavního manažera. Žádná jiná práce mu nebyla přidělena. Dospěl k závěru, že na jinou pracovní pozici nemohl být žalobce převeden, neboť kuchaři, číšníci a barmani objednávají zboží u třetích osob a tudíž jednají jménem společnosti. Současně převedení žalobce jako hlavního manažera na výše uvedené pozice by na kolektiv zaměstnanců působilo negativně. Žádné jednání, které by společnost nezavazovalo, se v pracovním řádu ani v organizační struktuře společnosti nenachází. Nebyla tvrzena ani prokázána pozice, na kterou mohla společnost žalobce převést. Žalobci tedy vznikla škoda tím, že po dobu nařízeného pracovního volna nemohl vykonávat žádnou pracovní činnost.

6. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 12 Cmo 220/2021-359, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 86 203,50 Kč, ve zbývajícím rozsahu výrok I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 251 131,50 Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 110 480,22 Kč k rukám „právního“ zástupce (výrok II.). Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně, že „veškerá jednání žalobce a to navenek i uvnitř jsou jednáním za společnost G.“. Žalobce se měl podle předběžného opatření zdržet právního a jakéhokoliv jednání za společnost G., bude se tedy jednat o taková jednání, v nichž bude žalobce vystupovat za společnost navenek vůči třetím osobám při uzavírání obchodních smluv, při obchodních a výběrových jednáních. Nemůže však být postiženo jednání žalobce uvnitř společnosti vůči svým zaměstnancům. Žalobce vystupuje z titulu hlavního manažera jako vedoucí pracovník, nikoli jménem společnosti. Vydané předběžné opatření nebránilo žalobci realizovat jakékoli úkony týkající se vnitřního chodu společnosti (organizační struktura, obchodní plán včetně budoucí strategie společnosti, komunikace na pracovišti, školení zaměstnanců, kontrola odborné zdatnosti zaměstnanců, kontrola plnění pracovních úkolů včetně dodržování pracovní doby, nepožívání alkoholu na pracovišti apod.). Pokud společnost poté, co jí žalobce oznámil překážku v práci v důsledku vydaného předběžného opatření, mu poskytla neplacené pracovní volno v celém rozsahu pracovního úvazku, porušila tím svoji povinnost. Obě tyto činnosti hlavního manažera společnosti („dovnitř“ a „navenek“) spolu úzce souvisejí, vzájemně se prolínají a fakticky je nelze oddělit, především při stanovení mzdového ohodnocení byla tato funkce pojata jako nedílný celek. Za těchto okolností „vyšel odvolací soud z ust. § 136 o. s. ř.“ a určil výši nároku podle své úvahy, hodnotu práce „uvnitř“ a „navenek“ společnosti v poměru
50% : 50%, tj. výši prokazatelně vzniklého nároku z titulu náhrady škody v rozsahu jedné poloviny představující zdržení se jednání žalobce jménem společnosti ve vztahu ke třetím osobám. Protože žalobce netvrdil, že by vynaložil náklady na odvody sociálního a zdravotního pojištění a odvody na zálohách na daně z příjmů, a současně mu vzniklo právo na vrácení zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč, vyšel odvolací soud pouze z ušlého čistého výdělku, jehož nevyplacením vznikla žalobci škoda, a to v rozsahu jedné poloviny uplatněného nároku. Výdělek představoval částku 172 407 Kč, jedna polovina činí 86 203,50 Kč.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu do části výroku I., kterým odvolací soud zamítl žalobu na zaplacení 251 131,50 Kč, a do výroku II. rozsudku podal žalobce dovolání. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „žalobce mohl vykonávat jakoukoliv jinou činnost uvnitř společnosti, tedy činnost, při které by nepřicházel do styku se třetími stranami mimo společnost a nezakládal by svým jednáním právní vztahy“. Takové tvrzení považuje za absurdní, když předběžné opatření chápal v takovém smyslu, že nemá vykonávat žádnou činnost jménem zaměstnavatele, žalobce by byl trestán za to, že dodržoval rozhodnutí soudu a zdržel se jakýchkoliv jednání jménem zaměstnavatele. Po žalobci nelze žádat, aby rozlišoval mezi jednáním „uvnitř“ a „vně“ společnosti, když toto jednání není nikterak definováno. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 46/2013, ve kterém soud definoval závislou práci, když závislou prací je práce (výkon činnosti) jménem zaměstnavatele, jakékoliv jednání zaměstnance při výkonu závislé práce je jednáním jménem zaměstnavatele. Zdržet se jakéhokoliv jednání jménem zaměstnavatele tedy vylučuje možnost výkonu závislé práce. Předběžné opatření, které ukládá povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání jménem zaměstnavatele, nelze ani chápat jako rozhodnutí ve smyslu „ust. § 41 odst. 1 písm. e) zákoníku práce“. Zaměstnavatel je povinen převést zaměstnance na jinou práci pouze po vydání pravomocného rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud rozlišuje jednání žalobce jakožto zaměstnance „vně a uvnitř společnosti“. Jakákoliv činnost zaměstnance pro zaměstnavatele, ať už vně či uvnitř společnosti, představuje jednání jménem zaměstnavatele. Jakékoliv úkony týkající se vnitřního chodu společnosti činí zaměstnanec jménem zaměstnavatele. Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění nejsou součástí nároku na náhradu škody, z náhrady mzdy vyplývá povinnost provést zákonné odvody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu „ve výroku II.“, tedy i ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud v této části dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, protože směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

12. Jak dále vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento žalobu v rozsahu částky 164 928 Kč zamítl proto, že neshledal, že by v tomto rozsahu žalobci vznikla škoda (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jednalo se o nárok, který byl představován (podle žalobních tvrzení) náklady, které žalobce by měl nést v souvislosti s „úhradou sociálního pojištění, zdravotního pojištění a odvody na zálohách na daně z příjmu“ (162 928 Kč), a se zaplacením „soudního poplatku za odvolání a návrh na navýšení jistoty“ (2 000 Kč).

13. Žalobce v dovolání ve vztahu k nároku na zaplacení 162 928 Kč pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky, zda žalobci v tomto rozsahu vznikla škoda, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak (srovnej bod 5.7 obsahu dovolání); dovolání ve vztahu k zamítnutí nároku na zaplacení 2 000 Kč již neobsahuje žádné dovolací důvody. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

14. Dovolání tak v tomto rozsahu neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a proto muselo být podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

15. Dovolání je přípustné pro řešení otázek procesního a hmotného práva, a to otázky interpretace výroku soudního rozhodnutí a otázky rozsahu oprávnění vedoucího zaměstnance jednat „za zaměstnavatele“, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.

17. Podle ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř. zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak.

18. Uvedené ustanovení zakládá zvláštní typ odpovědnosti za škodu, která však může být dána pouze při splnění obecných předpokladů vzniku této odpovědnosti, tedy (vyjma požadavku, uvedeného v ustanovení § 77a odst. 1 o. s. ř.) vzniku škody (majetkové újmy) a příčinné souvislosti mezi dopadem (účinkem) předběžného opatření a vznikem škody; jinak řečeno dopadem účinků předběžného opatření do majetkové sféry poškozeného.

19. Otázka existence příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2054/2005). V řízení se proto zjišťuje, zda jednání (opomenutí) škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou v poměru příčiny a následku, a tato skutečnost musí být prokázána (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008).

20. Právní posouzení příčiny a následku (příčinné souvislosti) je pak posouzením, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, popř. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007).

21. Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008). Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2360/2003).

22. V posuzovaném případě odvolací soud zčásti vyloučil, že by vzniklý následek (ušlá čistá mzda žalobce) byl v příčinné souvislosti s účinky (zrušeného) předběžného opatření proto, že „…předběžným opatřením nemůže být postiženo jednání žalobce uvnitř společnosti vůči svým zaměstnancům, v rámci vnitřních zpravidla pracovněprávních vztahů zde žalobce vystupuje z titulu hlavního manažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník a nikoli jménem společnosti G., že vydané předběžné opatření nebránilo žalobci realizovat jakékoli úkony týkající se vnitřního chodu společnosti (organizační struktura, obchodní plán včetně budoucí strategie společnosti, komunikace na pracovišti, školení zaměstnanců, kontrola odborné zdatnosti zaměstnanců, kontrola plnění pracovních úkolů včetně dodržování pracovní doby, nepožívání alkoholu na pracovišti apod.)…“.

23. Dovolací soud se s uvedenou úvahou odvolacího soudu neztotožnil.

24. Z dokazování vyplynulo, že předběžným opatřením bylo žalobci uloženo, aby „D. R., narozen dne XY, bytem XY, byl povinen zdržet se právního jednání za společnost G., IČO XY, se sídlem XY, zapsanou v obchodním rejstříku vedeném XY, oddíl XY, vložka XY, včetně toho zdržet se jakéhokoli jednání za tuto společnost, a to do doby pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě žalobce na neplatnost všech usnesení valné hromady uvedené společnosti konané dne 13. června 2016 od 14.00 hodin na adrese XY, projednávané v řízení vedeném pod sp. zn. 80 Cm 61/2016“.

25. V usnesení ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005 (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003 a obdobně JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 310) vyslovil Nejvyšší soud závěr, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne (…). Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat.

26. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (k tomuto srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3682/2010, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, a ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3305/2010; z recentních rozhodnutí srov. potom odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1275/2021).

27. Z uvedeného vyplývá, že do exekučního titulu (výroku rozhodnutí soudu) není možno (v souvislosti s jeho výkladem) doplňovat to, co explicite neobsahuje, anebo (naopak) z něj vyloučit část výroku (část ukládané povinnosti), která v rozhodnutí obsažena je. Nelze tedy vyvozovat, že „…předběžným opatřením však nemůže být postiženo jednání žalobce uvnitř společnosti…“ (jak uvažoval odvolací soud); pakliže takový dopad z výroku nařízeného předběžného opatření nevyplývá a nelze jej dovodit ani z jeho odůvodnění (v této věci odůvodnění nařízeného předběžného opatření absentuje), nemůže být výkladem doplňován.

28. Odvolací soud správně dovodil, že žalobce působil na pozici vedoucího zaměstnance společnosti G.; podle ustanovení § 11 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele se rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem je nebo se za vedoucího zaměstnance považuje rovněž vedoucí organizační složky státu.

29. Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec. Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu zaměstnavatele. Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance (například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele. Vedoucím zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizační složky státu (k tomu srov. in Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce, Komentář, Praha: C. H. Beck 2019: 3. vydání, str. 74, 75, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1960/2021).

30. Z uvedeného ovšem vyplývá, že i vedoucí zaměstnanci činí veškerá (tedy i právní) jednání jak „vně“ společnosti (zaměstnavatele) – tedy navenek např. ve vztahu k obchodním partnerům, tak i „dovnitř“ společnosti (tedy ve vztahu k podřízeným zaměstnancům), jménem zaměstnavatele (což je ostatně jedním z charakteristických znaků závislé práce – srov. ustanovení § 2 zákoníku práce); nelze tak (v obecné rovině) rozlišovat oprávnění vedoucího zaměstnance jednat za zaměstnavatele „dovnitř“ a „ven“, jak nesprávně uvažuje odvolací soud, má-li za to, že „…v rámci vnitřních zpravidla pracovněprávních vztahů zde žalobce vystupuje z titulu hlavního manažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník a nikoliv jménem společnosti…“.

31. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
– při řešení otázky příčinné souvislosti správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek ve zbývající části ohledně zamítnutí nároku co do částky 86 203,50 Kč (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1774/2022

www.nsoud.cz