21 Cdo 1760/2022-233

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1041/12, proti žalované FEIG, spol. s r.o. se sídlem v Praze 6, Bechyňova č. 1614/5, IČO 63670810, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 177/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2022, č. j. 62 Co 45/2022-211, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 62 Co 45/2022-211, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. Při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobcem náležitě přihlédl. Stejně jako ve svém předchozím rozsudku zohlednil, že žalobce v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkaným jednáním (přenecháním lešenářského materiálu bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele společnosti KONSIT a. s. na dobu od 22. 2. 2017 do 7. 3. 2017 „bez dohodnuté úplaty“) sledoval „zachování dobrých vztahů s klientem“, avšak „podcenil jednak svá manažerská oprávnění z hlediska rozhodování o bezplatné půjčce bez souhlasu žalované, jakož i hledisko nebezpečí přenechání části lešenářského materiálu na stavbě“, a že v důsledku jednání žalobce nevznikla žalované škoda. Vedle toho přihlédl k novým skutkovým zjištěním převzatým od soudu prvního stupně (bod 32, 33 a 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jež byla učiněna na základě důkazů provedených po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019, podle kterých „nešlo o výpůjčku bez jakéhokoli protiplnění“, neboť „žalobce se společností Konsit dohodl, že demontáž této části lešení, která je spojena s náklady, k jejichž vynaložení by jinak byla povinna sama žalovaná, provede společnost Konsit, a stejně tak se společnost Konsit zavázala zajistit přepravu zbytku lešení do skladu žalované na vlastní náklady“, že „finanční ztráta žalované z nedohodnutého nájemného nebyla vyšší než zisk žalované z ušetřených nákladů na demontáž a přepravu“, že tedy „dohoda žalobce se společností Konsit byla pro žalovanou ekonomicky výhodnou“, že „objekt v XY byl fakticky 24 hodin denně pod dohledem“ a „areál byl oplocen“, a že „žalobce neměl, ani nezamýšlel mít ze svého jednání jakýkoli finanční či jiný prospěch“.

Za těchto specifických okolností projednávané věci odvolací soud dospěl ke správnému závěru (vyplývajícímu z odůvodnění napadeného rozsudku), že posuzovaný útok na majetek žalované „svou intenzitou se zřetelem ke všem okolnostem“ nelze hodnotit jako jednání, které jinak judikatura dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018) považuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce za tak významnou okolnost, která zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Za současného přihlédnutí ke skutečnosti, že „žalobce byl dlouhodobě spolehlivým zaměstnancem, se kterým byli spokojeni i klienti žalované, a který jednal v souladu se zájmy žalované a byl loajální“, proto odvolací soud správně uzavřel, že „nešlo svou intenzitou o natolik excesivní jednání, které by bylo způsobilé vyvolat absolutní ztrátu důvěry zaměstnavatele v jeho (žalobcovy) pracovní povinnosti, pro které by bylo nemyslitelné, aby jej zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby“. S ohledem na tyto skutečnosti nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud nedovodil, že intenzitu porušení pracovních povinností žalobcem zvyšuje skutečnost, že žalobce byl vedoucím zaměstnancem.

Závěry odvolacího soudu jsou zde v souladu i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019, vydaným v projednávané věci, kterým byla předchozí rozhodnutí soudů zrušena a věc jim vrácena k opětovnému posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobcem s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, jakož i s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1777/2021, jehož skutkové okolnosti jsou však odlišné od skutkových okolností v projednávané věci.

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná.

V části dovolání dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že „přehlédl, že žalobce žalovaného uvedl v omyl“, když v soupisu provedených lešenářských prací, výkonů a dodávek ze dne 22. 2. 2017 „sdělil žalovanému úmyslně nepravdivé údaje o tom, kde se nachází majetek žalovaného“, že jeho závěr „o ostraze třetím subjektem či dohledem klienta … nemá oporu v provedeném dokazování“, že „zohledňovaná údajná skutečnost, že ‚objem zapůjčeného lešenářského materiálu ve vlastnictví žalovaného byl marginální“, je v rozporu s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu, že se žalobci ani „nepodařilo prokázat, že by veškerý lešenářský majetek byl žalovanému vrácen“ a že „údajné hodnocení žalobce klienty žalovaného ‚jako spolehlivý a loajální zaměstnanec‘ nemá přirozeně žádnou vypovídající hodnotu“], a na základě tohoto zpochybnění činí své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci. Tyto námitky přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. ř. nezakládají. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Námitka, že odvolací soud „aproboval postup soudu I. stupně, který poté, co mu byla věc vrácena dovolacím soudem, doplňoval dokazování“ a tím „postupoval v rozporu s § 118b občanského soudního řádu“, není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 5. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu


Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1760/2022

www.nsoud.cz