21 Cdo 1797/2022-577

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně B. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené obecným zmocněncem R. H., bytem v XY, proti žalované O. a., Č. B., H., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční č. 489/7a, o ochranu před diskriminací, o 140 636 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 358/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 19 Co 659/2021-459, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2021, č. j. 19 Co 659/2021-459, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pakliže žalovaná (v bodě IV. obsahu dovolání) namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odkazujíc na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2262/2018“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018, uveřejněný pod č. 25/2020 v časopise Soudní judikatura – pozn. dovolacího soudu), přehlíží, že odvolací soud závěr o tom, že „hrozí opakování takové situace“ (neohlášené hospitace), založil na zjištění, že „…z dokazování ani z tvrzení strany žalované nevyplynulo, že by došlo k nějaké podstatné změně okolností…, navíc z postoje …ředitelky žalované vyplývá, že považuje postup ředitelky při hospitaci dne 10. 10. 2019 za správný…“ (srov. bod 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy nikoliv na zjištění, že šlo o “jednorázové jednání“, jak v dovolání usuzuje žalovaná; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s žalovanou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.

Pakliže dále žalovaná v této souvislosti namítá, že „…žalovaná podala dne 30. 6. 2021 žalobkyni výpověď z pracovního poměru…“, a že „…se v současné době vede u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 454/2021 řízení o neplatnost této výpovědi…“, přehlíží, že uvedená tvrzení sice jsou obsažena v podání žalobkyně ze dne 8. 11. 2021 (č. l. 402 a následující spisu), avšak toto podání dále obsahuje tvrzení (s návrhem důkazu na č. l. 438 spisu) o oznámení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávání (oznámení ze dne 30. 6. 2021). Za situace, kdy zaměstnanec obdrží od zaměstnavatele výpověď z pracovního poměru, oznámí zaměstnavateli, že trvá na tom, aby mu zaměstnavatel dále přiděloval práci podle pracovní smlouvy, neboť považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou, a podá u příslušného soudu žalobu o určení této neplatnosti, je nutno vycházet z toho, že ze znění ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce ve vztahu ke všem jednostranným právním jednáním zaměstnavatele směřujícím k rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, jejichž platnost se stala mezi účastníky pracovního poměru spornou, vyplývá předpoklad, že zaměstnavatel (po oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání) skutečně umožní zaměstnanci, aby nadále práci vykonával, aniž by současně musel přistoupit na stanovisko zaměstnance o neplatnosti rozvázání pracovního poměru; rozhodnutí o tom, zda tak učiní, nebo bude zaměstnanci platit náhradu mzdy, je přitom pouze na zaměstnavateli. Rozhodne-li se umožnit zaměstnanci pokračovat v práci, je také pouze jeho věcí, jakým způsobem to v rámci svých poměrů na pracovišti zařídí. Vzhledem k tomu u žádného z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení § 52 zákoníku práce nelze předem vyloučit možnost situace, že zaměstnavatel ještě před skončením soudního sporu o neplatnost výpovědi umožní zaměstnanci pokračovat v práci, a odejmout tak zaměstnavateli právo volby, jakým ze způsobů předpokládaných v ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce bude v průběhu soudního sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí postupovat (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 862/2018). Pakliže ovšem i po dobu sporu o platnost výpovědi z pracovního poměru je pouze na rozhodnutí zaměstnavatele, zda zaměstnanci umožní výkon práce podle pracovní smlouvy (a není tak vyloučeno, že tak učiní), hrozba opakování nežádoucího diskriminačního jednání nadále trvá a rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodit nelze.

Námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

Žalovaná v další části dovolání (srov. bod V. obsahu dovolání) přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena“, avšak v dalším textu takovou otázku nikde patřičným způsobem neformuluje, a to ani způsobem, který by měl být aprobován optikou rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, či z poslední doby nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 2719/22).

Dovolatelka pouze vyjadřuje prostý nesouhlas (v souvislosti s problematikou posouzení diskriminačního jednání žalované) s řešením otázky významu „…vědomosti či nevědomosti žalobkyně o přítomnosti hospitující…“, aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení této otázky přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

V této souvislosti žalovaná odkazuje na „rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 246/2008“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 108/2010); její odkaz není případný, neboť tento rozsudek primárně řeší otázku povinnosti tvrzení a důkazního břemene v návaznosti na ustanovení § 133a o. s. ř.

Pakliže totiž v projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně je zaměstnána u žalované jako učitelka, je zdravotně hendikepována těžkou slabozrakostí obou očí a z toho důvodu jí byla přiznána invalidita II. stupně s omezenou zdravotní způsobilostí, že dne 10. 10. 2019 vykonala ředitelka žalované K. neohlášenou hospitaci v hodině žalobkyně, že ředitelka „… konání hospitace nedala žalobkyni najevo ani před zahájením hodiny, ani při zahájení hodiny, ani v jejím průběhu…“, že „…při provedení této hospitace ředitelka nerespektovala vlastní plán kontrolní činnosti…., který stanovil, že celohodinová hospitace bude ohlášena před vyučovací hodinou…“, a že „…hlavní motivací ředitelky žalované při hospitaci dne 10. 10. 2019 bylo prověření, zda žalobkyně s ohledem na své zrakové postižení zaznamená utajenou přítomnost hospitující v hodině…“ (srov. body 1., 16. a 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je za této skutkové situace závěr odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k problematice přímé a nepřímé diskriminace v pracovněprávních vztazích (k tomu srovnej z recentních rozhodnutí např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 916/2022, nebo ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1844/2020; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 745/21).

Námitka přípustnost dovolání nezakládá.

V dalším dovolatelka zakládá přípustnost dovolání na námitkách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, pakliže namítá, že „…také v případě ostatních vyučujících bez zrakového postižení není nijak odůvodněno, že tito vždy zaznamenají v případě neohlášené hospitace přítomnost hospitující hned po příchodu do třídy…“, že „… odvolací soud nezjistil, jaké povahy je zrakové postižení žalobkyně…“, že „…si (zaměstnavatel) nemohl být vědom existence diskriminačního důvodu…“, a že „…(nemá oporu v provedeném dokazování), že žalovaná jednala v úmyslu za účelem vyzkoušení zrakových schopností…“.

Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí pod publikačním číslem 19/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 108/2014, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2018).

Navíc odvolací soud náležitě a srozumitelně vysvětlil, jak k právně významným skutkovým závěrům dospěl (srov. body 16. a 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); úvahy odvolacího soudu nevykazují znaky zjevné svévole a nepředstavují tak porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 48/2003).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu


Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1797/2022

www.nsoud.cz