21 Cdo 992/2023-259

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) J. K., a b) M. H., zastoupených Mgr. Veronikou Zmrzlíkovou Tomečkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati č. 202, proti žalovanému Slováckému divadlu Uherské Hradiště, příspěvkové organizaci, se sídlem v Uherském Hradišti, Tyršovo náměstí č. 480, IČO 00094846, zastoupenému JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká č. 143, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 131/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 60 Co 185/2022-203, takto:

I. Rozsudek krajského soudu se mění tak, že se mění rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. června 2022, č. j. 9 C 131/2021-133, takto:

Žaloba na určení, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 uzavřená mezi žalobkyní a) a žalovaným je neplatná, se zamítá.

Žaloba na určení, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 uzavřená mezi žalobkyní b) a žalovaným je neplatná, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení vůči žalobkyním nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 26. 7. 2021 se žalobkyně domáhaly určení, že dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 uzavřené mezi žalobkyněmi a žalovaným jsou neplatné. Žalobu zdůvodnily tím, že u žalovaného pracovaly na pracovní pozici herečky na základě pracovních smluv na dobu neurčitou. Dne 26. 3. 2021 byly žalobkyně prostřednictvím elektronické pošty předvolány, tak jako každý rok, na tzv. umělecký pohovor, avšak na rozdíl od předchozích období na místo hodnocení hereckých výkonů a projednání budoucí sezóny byla oběma žalobkyním bez jakéhokoli předchozího náznaku či upozornění a projednání předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru, jejímž důvodem měla být nadbytečnost obou žalobkyň v následující divadelní sezóně. Obě žalobkyně byly tímto jednáním žalovaného zaskočeny a překvapeny. Žalobkyně a) žádala o poskytnutí potřebného času na promyšlení, případně projednání s někým právně kvalifikovaným, ovšem to jí ze strany žalovaného nebylo umožněno. Předloženou dohodu si pak žalobkyně a) ani na místě nepřečetla, neboť u sebe neměla brýle na čtení, které jinak potřebuje. Žalovaný na ni vyvinul nátlak, že pokud dohodu nepodepíše ihned, bude to k její tíži, neboť jí bude dána okamžitá výpověď a nebude jí umožněno další dohrávání na základě licenční smlouvy. Obdobně se celá věc odehrála i ve vztahu k žalobkyni b), kdy odmítnutí okamžitého podpisu bylo žalovaným okomentováno vyloučením jakékoliv spolupráce do budoucna a nedostatkem loajality k divadlu, tj. žalovanému. Obě žalobkyně následně vyzvaly žalovaného k dalšímu přidělování práce a rovněž jej upozornily na jeho protiprávní jednání a trvaly na neplatnosti dohody z důvodu porušení dobrých mravů záměrným vytvořením tísně a nátlaku žalovaným a z důvodu neplatnosti právního jednání s ohledem na nedostatek svobodné vůle. Žalobkyně rovněž zpochybnily údajnou nadbytečnost jako důvod ukončení pracovního poměru, neboť představení, v nichž účinkovaly, se stále dohrávala a žalovaný byl nucen nahrazovat jejich pozici jinými hostujícími herečkami.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Především uvedl, že na žalobkyně nebyl vytvářen jakýkoliv nátlak, nikdy nebyly nuceny k podpisu dohody, měly možnost si vše promyslet a nemohlo se jednat o neplatné právní jednání, neboť dle žalovaného si obě žalobkyně byly vědomy následků svého jednání a nedošlo k tomu, že by na straně žalobkyň byl nedostatek svobodné vůle. Uzavření dohody vnímal žalovaný jako vstřícné gesto, neboť zde měl z důvodu přijatých organizačních změn existovat faktický důvod pro výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost.

3. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 10. 6. 2022, č. j. 9 C 131/2021-133, určil, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 uzavřená mezi žalobkyní a) a žalovaným Slováckým divadlem Uherské Hradiště, příspěvková organizace, je neplatná (výrok I), určil, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 uzavřená mezi žalobkyní b) a žalovaným Slováckým divadlem Uherské Hradiště, příspěvková organizace, je neplatná (výrok II), a žalovanému uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni a) 28 999 Kč a žalobkyni b) 26 999 Kč (výroky III a IV).

4. Soud prvního stupně uvedl, že žaloba o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru byla podána včas a byly dodrženy i formální a obsahové náležitosti dohody. Důvod skončení pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, obsažený v dohodě, však nebyl naplněn, neboť žalobkyně měly po skončení pracovního poměru hrát ještě v řadě inscenací a jejich reprízách. Soud dále shledal jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy z pohledu § 6 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žalovaný postupoval zastřeně, pod záminkou uměleckých pohovorů a žalobkyně byly z jednání žalovaného překvapené a rozrušené, když v minulosti byly ubezpečeny, že k propouštění nedojde. Sdělení o nadbytečnosti žalobkyň se nezakládala na pravdě a dohody byly v podstatě vynuceny tím, že v případě podpisu mohly žalobkyně dohrávat nazkoušené inscenace. Tlak byl navíc násoben tehdy panující epidemií SARS-CoV-2. Žalobkyním nebylo umožněno, aby si celou věc promyslely a případně se poradily. Podle soudu prvního stupně všechny tyto okolnosti způsobily ve svém souhrnu nesvobodu v rozhodování obou žalobkyň. Tato nesvoboda nebyla způsobena fyzickým násilím, ale v konečném důsledku byly předmětné dohody uzavřeny v tísni, neboť žalobkyním nebyl poskytnut čas na rozmyšlení v době, kdy byly rozrušené, nebyly jim dostatečně objasněny podmínky licenční smlouvy a žalovaný navodil situaci časové tísně. Soud prvního stupně proto uzavřel, že rozvázání pracovního poměru mezi oběma žalobkyněmi a žalovaným je neplatné.

5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 60 Co 185/2022-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalovanému uložil zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení každé z žalobkyň 4 600 Kč (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu, neztotožnil se však s jeho právním hodnocením. Uvedl, že pro posouzení věci nebylo podstatné, zda byly skutečně dány důvody pro rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně a zda tedy byla dána nadbytečnost zaměstnance, neboť uvedené by bylo rozhodné pouze v případě skončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce, nikoli na základě rozvázání pracovního poměru vzájemnou dohodou účastníků. Odvolací soud dále poukázal na rozdíl mezi hrozbou duševního donucení podle § 587 odst. 1 občanského zákoníku a tísní podle § 1796 občanského zákoníku a v neposlední řadě neshledal neplatnost předmětné dohody pro rozpor s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu bylo primárně třeba se věcí zabývat z pohledu § 587 odst. 1 občanského zákoníku. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přislíbil žalobkyním možnost další spolupráce a možnost účinkování nejméně v nastudovaných inscenacích podpisem dohody o rozvázání pracovního poměru a zároveň požadoval rozhodnutí po žalobkyních ihned, aniž by měly možnost si věc rozmyslet, a především se o věci poradit. Takový postup posoudil odvolací soud jako psychický nátlak směřující k donucení žalobkyň k podpisu předmětné dohody. Odvolací soud se přiklonil i k tomu, že v projednávané věci šlo o nátlak takové intenzity, která vyloučila svobodnou vůli žalobkyň při uzavření dohody, a tedy vedla k neplatnosti dohody ve smyslu § 587 odst. 1 občanského zákoníku. Zdůraznil, že zaměstnání herce si vybírají osoby, které primárně chtějí realizovat své umělecké zájmy, jež jsou mnohdy jejich životní náplní a životním zájmem. Ztráta zaměstnání tak přináší vedle ztráty příjmu většinou další, pro žalobkyně zjevně daleko tíživější následek v podobě ztráty možnosti se umělecky realizovat v této umělecké činnosti. Tyto skutečnosti vytvářely na osoby žalobkyň větší tlak, než by tomu bylo při jednání o ukončení obvyklého pracovního poměru. Vůle žalobkyň tak byla výrazně deformována výhrůžkou, že by již v budoucnu nemohly účinkovat v inscenacích divadla, pokud neuzavřou předmětnou dohodu. Tento psychický nátlak byl navíc zesílen tím, že žalovaný požadoval rozhodnutí o ukončení pracovního poměru ihned, bez možnosti si věc rozmyslet či se o věci poradit.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání shledává v otázce hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, jaké okolnosti jsou za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 významné z hlediska posouzení svobody vůle zaměstnance při pracovněprávním jednání.

8. Dovolatel v prvé řadě namítá, že argumenty odvolacího soudu, že „žalovaná podmínila podpisem Dohody možnost dohrávání v rámci nastudovaných inscenací a případnou další spolupráci na základě licenčních smluv“ a současně „požadovala po žalobkyních rozhodnutí na místě bez možnosti si vše promyslet a konzultovat“, neodpovídají reálným okolnostem tohoto případu. Dále formuluje tezi, že „[n]ení však možné přikládat v souvislosti s ukončením pracovního poměru jedné profesi větší význam než jiné ‚obvyklé‘ profesi“.

9. Dovolatel rovněž namítá, že aby výhrůžka způsobovala vadu právního jednání a toto pak bylo sankcionováno neplatností, je třeba, aby hrozba byla natolik závažná, že vzbuzuje důvodnou obavu (strach) určité kvality, totiž takovou obavu, která nutí osobu jednat určitým způsobem. Aby se osoba, které bylo vyhrožováno, měla právo dovolat se neplatnosti vlastního právního jednání, musí podle dovolatele uskutečněná hrozba splňovat alespoň tři předpoklady – musí být vyhrožováno způsobením podstatné újmy, hrozba musí vzbuzovat důvodnou obavu a tato obava musí nutit dotčenou osobu právně jednat určitým způsobem. V projednávané věci však podle dovolatele tyto podmínky splněny nebyly. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (31 Cdo 3620/2010, 21 Cdo 855/2013), když možnost či nemožnost další spolupráce žalobkyň se žalovaným ve vazbě na podpis předmětné dohody hodnotil jako psychický nátlak, resp. bezprávnou výhrůžku. Podle dovolatele totiž z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že hrozí-li někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit, za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního jednání uzavřeného pod jeho vlivem. Dovolatel namítá, že žalobkyním ničím protiprávním nehrozil, proto se nemohlo jednat o bezprávnou výhrůžku ve smyslu § 587 odst. 1 občanského zákoníku.

10. Nad rámec uvedeného dovolatel tvrdí, že v projednávané věci není splněna ani podmínka dosažení určité intenzity nátlaku, neboť dle něj není přípustná pozitivní diskriminace herecké profese, jak činil odvolací soud. Argumentuje dále, že není splněna ani třetí podmínka neplatnosti, podle které určitá obava nutí dotčenou osobu právně jednat určitým způsobem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně pociťovaly nejistotu, zda v budoucnu budou mít možnost i nadále hrát v divadle, realizovat tak své umělecké zájmy a věnovat se svému životnímu zájmu, a že vůle žalobkyň byla výrazně deformována výhrůžkou, že by již v budoucnu nemohly účinkovat v inscenacích divadla, pokud neuzavřou předmětnou dohodu o skončení pracovního poměru. Podle dovolatele takový závěr nekoresponduje s faktickým chováním žalobkyň, neboť žalobkyně po podpisu dohody již neměly zájem se žalovaným spolupracovat formou licenčních smluv a dohrávat nazkoušené role. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že dovolatel uvádí v dovolání nepravdivá tvrzení. Závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť odvolací soud posoudil všechny skutečnosti předcházející uzavření dohody, vyhodnotil kritéria nátlaku v době jejího podpisu a zabýval se otázkou svobody vůle žalobkyň. Dovolání považují proto za nepřípustné a navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl. V tomto smyslu se vyjádřily i ve svém podání ze dne 16. 8. 2024.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

15. Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry odvolacího soudu, že „žalovaná podmínila podpisem Dohody možnost dohrávání v rámci nastudovaných inscenací a případnou další spolupráci na základě licenčních smluv“ a současně „požadovala po žalobkyních rozhodnutí na místě bez možnosti si vše promyslet a konzultovat“, přehlíží, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

16. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovaly u žalovaného na základě pracovních smluv na dobu neurčitou. Dne 26. 3. 2021 žalovaný přijal rozhodnutí o organizační změně s účinností od 1. 6. 2021 za účelem zvýšení efektivnosti práce a snížení mzdových nákladů žalovaného, jehož obsahem bylo snížení stavu o 8 zaměstnanců. Dotčení zaměstnanci byli e-mailem ze dne 19. 3. 2021 svoláni na den 26. 3. 2021 k „uměleckým pohovorům“, k nimž byl pozván také předseda odborové organizace. Zaměstnanci ani předseda odborové organizace neměli vědomí o tom, že předmětem pohovoru bude organizační změna. Hercům bylo oznámeno, že se s nimi v divadle do budoucna nepočítá, respektive, že s nimi musí být pro nadbytečnost ukončen pracovní poměr, ale že pokud dojde k ukončení pracovního poměru dohodou, pak budou mít herci možnost dohrávat role v již nazkoušených inscenacích na základě licenční smlouvy, přičemž všem byla předložena listina s rozpisem rolí, možností hraní a honorářem. Samotná licenční smlouva předložena nebyla a její podmínky nebyly ani projednány. Všem hercům bylo sděleno, že pokud nepodepíšou dohodu o rozvázání pracovního poměru, bude jim dána výpověď, ale již bez možnosti alespoň dohrání inscenací na základě licenční smlouvy.

17. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda se jedná o bezprávnou výhrůžku, je-li možnost následné spolupráce umožněna zaměstnavatelem jen těm zaměstnancům, kteří přistoupí na uzavření dohody o rozvázání stávajícího pracovního poměru, a otázky intenzity výhrůžky způsobující neplatnost právního jednání. Vzhledem k tomu, že prvá otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a že druhou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhají určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 3. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „o. z.“).

20. Podle ustanovení § 49 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.

21. Podle ustanovení § 587 odst. 1 o. z. kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

22. Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný pod č. 12 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod č. 70/2011 Sb. rozh. obč.). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný pod č. 157 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009). K uvedeným závěrům sice dovolací soud dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, však na své aktuálnosti ničeho nepozbyly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod č. 79/2020 Sb. rozh. obč.).

A) K bezprávné výhrůžce

23. Hrozí-li někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005); tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001).

24. Vychází-li v posuzovaném případě dovolací soud ze skutkových zjištění soudů, že žalobkyním bylo sděleno, že pokud nepodepíšou dohodu o rozvázání pracovního poměru, bude jim dána výpověď, ale již bez možnosti alespoň dohrání inscenací na základě licenční smlouvy, nemůže se, jak již bylo výše vysvětleno, zabývat skutkovou námitkou žalovaného, že „nabídka další spolupráce nebyla vázána na podpis dohody“.

25. Nepřiléhavá je interpretace dovolatele, že takové jednání by mělo být hodnoceno jen jako „nepřiměřená vyjednávací taktika, resp. motivování zaměstnanců k ukončení pracovního poměru formou dohody“. Přehlíží totiž, že klíčový je výsledek, k jakému jednání vede; v posuzovaném případě je jím rozdíl v možnosti dohrávání nazkoušených inscenací podle toho, zda zaměstnanec vyhoví či nevyhoví návrhu zaměstnavatele na rozvázání pracovního poměru dohodou. Rozhodující je výsledná situace, a ta je v podstatě taková, že zaměstnavatel nabídl zaměstnancům (dotčeným organizační změnou) dohrání nazkoušených inscenací na základě licenčních smluv, přičemž tuto možnost odepřel těm z nich, kteří nepřistoupili na jeho návrh na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru. Nelze proto uvažovat o „motivování“, ale o znevýhodnění.

26. Obecně vzato byl žalovaný (zde provozovatel divadla) oprávněn se rozhodnout, s kým uzavře další smlouvu (zde licenční smlouvu na odehrání určitých rolí v divadle). Podstatné v posuzované věci však je, že tato smlouva sice měla upravit vzájemnou spolupráci účastníků po skončení pracovního poměru, ale věcně nijak nesouvisela se způsobem, jakým k tomuto rozvázání dojde. Vlastní účel této nové smlouvy byl jiný, než aby se jejím prostřednictvím řešil způsob rozvázání dosavadních pracovních poměrů. Vzniklý rozdíl (v možnosti dohrávat nazkoušené inscenace) tak nebyl v žádném věcném vztahu se způsobem, jakým byl rozvázán pracovní poměr.

27. Významné dále je, že pracovněprávním vztahům je vlastní zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]. Není-li možné jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat zaměstnance proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů (srov. § 346b odst. 4 zák. práce), není mu možné ani hrozit budoucím znevýhodněním pro případ, že se rozhodne jednat (resp. nejednat) určitým způsobem podle své svobodné vůle při rozvázání pracovního poměru. Protože odlišné zacházení nemající věcný důvod je takovým znevýhodněním, je nutné uzavřít, že zaměstnavatel nebyl oprávněn hrozit neuzavřením následné licenční smlouvy za tím účelem, aby přiměl zaměstnance k rozvázání pracovního poměru dohodou. Učinil-li tak, jedná se o bezprávnou výhrůžku.

B) K povaze a intenzitě výhrůžky

28. Pro posouzení věci zůstává klíčové, zda byla naplněna další podmínka neplatnosti právního jednání, totiž povaha a intenzita učiněné výhrůžky, která musí být způsobilá vzbudit důvodnou obavu (jež pak vede k právnímu jednání, které by jednající jinak neučinil). Zásadním kritériem je zde význam hrozícího nebezpečí, jenž představuje míru závažnosti, jakou by se mohlo hrozící nebezpečí projevit v poměrech jednajícího. Hrozbu lze považovat za relevantní v zásadě pouze tehdy, projeví-li se v poměrech jednajícího nezanedbatelným způsobem. Z tohoto hlediska je třeba vzít v úvahu též povahu vynucovaného právního jednání, ve vztahu k němuž by hrozba též neměla být ve zřejmém nepoměru [viz BERAN, Vladimír in PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 587, dostupné on-line na https://www.beck-online.cz].

29. Podle skutkových zjištění soudů však tím, oč běželo (ohledně čeho měla vzniknout obava žalobkyň), byla toliko možnost dohrávání rolí v již nazkoušených inscenacích na základě licenčních smluv podle předložené listiny obsahující rozpis rolí, možnost hraní a honorář. Je tak zřejmé, že pro případ neuzavření dohody o rozvázání pracovního poměru bylo v sázce postižení zaměstnance, jež však ani svojí povahou, ani svojí intenzitou neodpovídalo významu tohoto právního jednání (vedoucího k rozvázání pracovního poměru).

30. Byť je třeba přihlížet i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, nelze souhlasit s přístupem odvolacího soudu, že by v posuzované věci takovou roli hrála specifika herecké profese. Skutečnost, že umělecká realizace na základě přislíbené licenční smlouvy (a na druhé straně ztráta této realizace) by byla pouze omezená, musela být oběma žalobkyním zřejmá už při předložení výše uvedeného rozpisu rolí. Hrozící nebezpečí nebylo tedy v posuzovaném případě natolik intenzivní, aby bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu žalobkyň, bez níž by žalobkyně dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřely. Není proto na místě závěr, že by k právnímu jednání byly žalobkyně přinuceny hrozbou duševního násilí, a důvod, pro který se obě žalobkyně domáhaly určení neplatnosti dohod o rozvázání pracovního poměru, tak není dán; závěr odvolacího soudu proto není správný.

31. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, změnil Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloby obou žalobkyň na určení neplatnosti dohod o rozvázání pracovního poměru zamítají.

32. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, řízení odvolacího a řízení dovolacího bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, ovšem dovolací soud zvažoval otázku nepřiznání náhrady nákladů řízení, a i k této otázce poskytl účastníkům možnost vyjádření.

33. Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

34. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sb. rozh. obč.).

35. Z okolností nyní projednávané věci považoval dovolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení za významné to, že žalovaný použil bezprávnou výhrůžku s cílem přimět žalobkyně k rozvázání pracovního poměru dohodou, přičemž neuspěl se svojí obranou o jiném skutkovém stavu. Výsledek sporu závisel na posouzení povahy (intenzity) této výhrůžky, přičemž dovolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně a soud odvolací. Za těchto okolností by bylo nespravedlivé uložit povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů žalobkyním, neboť lze pochopit, že řízení zahájily a dále vedly v přesvědčení o svém právu. Dovolacímu soudu nejsou zároveň známy takové poměry žalovaného, pro něž by nebylo možné spravedlivě požadovat, aby náklady řízení, jež v jeho průběhu vynaložil, nesl ze svého. Z těchto důvodů dovolací soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 992/2023

www.nsoud.cz