21 Cdo 745/2022-326

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované B. D. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní č. 6, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 79/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2021, č. j. 49 Co 108/2020-297, takto:


Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 20. 2. 2014 žalovaná sdělila žalobci, že mu ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, neboť „v souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně ze dne 19. 2. 2014 o snížení stavu zaměstnanců v profesi konstruktér – vývojový pracovník na oddělení DS – PC/ERR – Jh za účelem zvýšení produktivity a efektivnosti práce bylo zrušeno“ jeho „pracovní místo“.

2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 22. 4. 2014 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se dne 1. 6. 2001 „stal zaměstnancem žalované“, že před skončením pracovního poměru dne 31. 3. 2007, o jehož neplatnosti pravomocně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2013, č. j. 49 Co 236/2012-396, byl odpovědný za stav „ZME“, „ZP“, „lakovacích krytek a ochranných zátek“ a pracoval „také … jako IT Partner“ a jako „DSP“, že v lednu a v únoru roku 2007 byly jeho povinnosti převedeny na jiné zaměstnance, že žalované předal dne 5. 3. 2014 oznámení, v němž uvedl, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, neboť výpověď ze dne 20. 2. 2014 považuje za neplatnou, jelikož má za to, že u „zrušení pracovního místa a nadbytečnosti není patrná příčinná souvislost, neboť aby mohlo být pracovní místo zrušeno, musí být zrušena také práce“, k čemuž ale nedošlo, protože práce, kterou před neplatnou výpovědí vykonával, byla přidělena jiným zaměstnancům, kteří ji vykonávali, a že nemá žádnou pochybnost o tom, že práce, kterou vykonával, zrušena být nemohla, jelikož ke dni podání žaloby ji vykonává někdo jiný. Žalobce dále namítá, že žalovaný uzavřel s „odbory“ dohodu s názvem „Garance nepropouštění do 3 let“, na základě níž je zaměstnancům, kteří by byli propuštěni pro nadbytečnost, zaručeno, že jim bude umožněno pracovat u žalované dále po dobu nejméně 3 let.

3. Žalovaná uvedla, že žalobce pro ni nejdříve pracoval jako konstruktér, později jako „konstruktér – vývojový pracovník“, že dne 9. 1. 2007 od ní obdržel výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zákoníku práce „pro neplnění požadavků na řádný výkon práce“, že Krajský soud v Brně určil, že tato výpověď je neplatná, že následně žalobci uhradila náhradu mzdy, ale přidělovat práci mu nemohla, neboť jeho pracovní místo bylo zrušeno, jelikož bylo rozhodnuto o organizační změně o snížení stavu zaměstnanců v profesi „konstruktér – vývojový pracovník na oddělení DS – PC/ERR-Jh za účelem zvýšení produktivity a efektivity práce“, a že práce, kterou žalobce před lety vykonával, byla rozdělena mezi ostatní zaměstnance. Žalovaná má za to, že „je zcela pochopitelné“, že se musela vypořádat se situací, která nastala v lednu 2007, kdy u ní přestal žalobce pracovat, a proto také převzali jeho práci jiní zaměstnanci a na oddělení, kde žalobce pracoval, bylo zrušeno 1 místo v profesi „konstruktér – vývojový pracovník“. Pro žalovanou by bylo zcela neefektivní „zaměstnávat a platit mzdu dalšímu konstruktérovi – vývojovému pracovníkovi“ za situace, kdy si vyzkoušela, že její zaměstnanci zvládnou nejen svoji práci, ale každý i část práce, kterou dříve vykonával žalobce. Dohoda o nepropouštění z organizačních důvodů pro nadbytečnost po dobu 3 let se týká zaměstnanců, kteří pracují v kontech pracovní doby, a zaměstnanců, kteří jsou zařazeni ve směnovém modelu s pružnou pracovní dobou s vyrovnávacím obdobím 52 týdnů, což nebyl případ žalobce.

4. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 3 C 79/2014-67, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14 407,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Marcely Málkové. Dospěl k závěru, že důvodem vydání rozhodnutí o organizační změně ze dne 19. 2. 2014 spočívající ve „snížení stavu zaměstnanců v profesi konstruktér – vývojový pracovník na oddělení DS-PC/ERR – Jh“ je dosažení větší efektivity práce (zajištění stejného výkonu menším počtem zaměstnanců a s tím související snížení počtu pracovních míst) a že „pokud žalovaná zrušila pracovní pozici zastávanou žalobcem, je zřejmé, že se žalobce stal nadbytečným a to v příčinné souvislosti s vydáním rozhodnutí o organizační změně“, a že proto byly splněny podmínky pro dání výpovědi z pracovního poměru žalobci. Dodal, že bylo „zcela v kompetenci žalované“, aby rozhodla, který konkrétní zaměstnanec je nadbytečný. „Garance nepropouštění“, k níž se žalovaná zavázala, se na žalobce vedeného jako „THP s pružnou pracovní dobou“ nevztahuje.

5. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 49 Co 98/2015-204, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že nelze učinit závěr o tom, že se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným v důsledku přijaté organizační změny, „aniž by soud učinil konkrétní skutková zjištění, jaké pracovní činnosti představoval druh práce vykonávané žalobcem“, zda tyto pracovní činnosti zůstaly pro žalovanou potřebné i poté, co je žalobce přestal vykonávat, a jakým způsobem byly tyto činnosti u žalované nadále (po účinnosti přijatého organizačního opatření) zajišťovány. Vzhledem k tomu, že smyslem organizační změny mělo být „snížení stavu zaměstnanců v profesi konstruktér – vývojový pracovník na oddělení DS – PC/ERR-Jh za účelem zvýšení produktivity práce“, nelze se podle názoru odvolacího soudu při posuzování otázky, zda tvrzené rozhodnutí o organizační změně bylo u žalované skutečně přijato a realizováno, obejít bez zjištění o počtu zaměstnanců na daném oddělení v době, kdy žalobce přestal pro žalovanou vykonávat práci podle pracovní smlouvy, a v době, kdy organizační opatření nabylo účinnosti, a ani bez zjištění o tom, zda v mezidobí (poté, co žalobce v důsledku neplatné výpovědi přestal pro žalovanou konat práci) došlo k přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné žalobcem, případně obsazení tohoto místa některým ze stávajících zaměstnanců žalované. Odvolací soud uzavřel, že jelikož soud prvního stupně uvedená skutková zjištěná neučinil, je jeho závěr o tom, že se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným v důsledku rozhodnutí o organizační změně, předčasný, a tudíž nepřezkoumatelný.

6. Okresní soud v Jihlavě poté rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 3 C 79/2014-265, žalobu znovu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21 550,13 Kč k rukám advokátky JUDr. Marcely Málkové. Uvedl, že „rozhodnutí o organizační změně za účelem zvýšení produktivity“ ze dne 19. 2. 2014 je třeba vnímat ve spojitosti s „rozhodnutím o transferu produktu CP3 z 3. 6. 2013“, neboť v důsledku tohoto rozhodnutí, kterým byla výroba produktu CP3 přesunuta do jiné divize, došlo ke snížení potřeby počtu zaměstnanců na pozici konstruktér – vývojový pracovník a dále došlo k tomu, že náplň práce žalobce, kterou byla od ledna 2006 „podpora výroby čerpadel CP3“, byla přesunuta mimo Českou republiku. Po rozhodnutí o neplatnosti „předchozí výpovědi“ se navýšil počet zaměstnanců na pozici konstruktér – vývojový pracovník na počet 24, který neodpovídal potřebě žalované, a proto došlo k vydání rozhodnutí o organizační změně, když žalovaná „již neměla s ohledem na rozhodnutí o transferu z roku 2013 možnost přidělovat žalobci práci dohodnutou v pracovní smlouvě“. Soud prvního stupně shledal, že „existuje rozhodnutí o organizační změně, k jehož vydání vedla snaha o zvýšení produktivity a efektivity práce a jehož důsledkem bylo zrušení pracovního místa žalobce“ a že žalovaná nemůže nadále žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy a jeho práce není v původním rozsahu pro zaměstnavatele potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele (rozhodnutí o transferu z 3. 6. 2013) a o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce (rozhodnutí z 19. 2. 2014). Dodal, že bylo „zcela v kompetenci žalované“, aby rozhodla, který konkrétní zaměstnanec je nadbytečný, a že „garance nepropouštění“, k níž se žalovaná zavázala, se na žalobce vedeného jako „THP s pružnou pracovní dobou“ nevztahuje. Dospěl proto k závěru, že „byly splněny podmínky, za nichž může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď“.

7. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 49 Co 108/2020-297, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 2. 2014 daná žalobci žalovanou z důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce, doručená žalobci dne 21. 2. 2014, je neplatná, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 500 Kč. Vyslovil názor, že v příčinné souvislosti s rozhodnutím o organizační změně ze dne 19. 2. 2014 se konkrétní zaměstnanec mohl stát nadbytečným jen tehdy, pokud by se v důsledku přijatého rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) stal nadbytečným druh práce (konstruktér – vývojový pracovník na oddělení DS-PC/ERR-Jh), kterou tento zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele (v době přijetí organizačního opatření) skutečně konal, ať již z toho důvodu, že potřeba pracovní činnosti vykonávané dosud tímto zaměstnancem zcela či zčásti zanikla, nebo proto, že byla tato činnost rozdělena mezi ostatní zaměstnance (bez navýšení jejich počtu), případně proto, že se zaměstnavatel rozhodl ji zajišťovat jinak než prostřednictvím zaměstnanců v pracovním poměru. Ze skutkových tvrzení doplněných žalovanou podle odvolacího soudu vyplývá, že žalobce přestal „fakticky“ pro žalovanou vykonávat práci v souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru, kterou obdržel dne 10. 1. 2007, a poté, co přestal žalobce pro žalovanou pracovat (v lednu 2007), byly činnosti, které vykonával, rozděleny mezi ostatní zaměstnance. Před ukončením práce pro žalovanou byl žalobce zařazen do oddělení „DS/ECR-Jh“ a jeho pracovní náplň spočívala v „podpoře závodu pro všechny typy čerpadel CP3, podpoře ve všech otázkách procesu výroby, kvality a vývoje výrobků“ a v „ohledání vývojových čerpadel“. Oddělení „DS/ECR-Jh“ bylo ke konci roku 2009 zrušeno a „podpora sériové výroby CP3“ byla „ze strany vývoje“ ukončena, neboť byla dále zajišťována oddělením v Bari v Itálii. Odvolací soud dodal, že „pracovní náplň žalobce tak přestala existovat“, když „část zaměstnanců přešla do oddělení DS/PC-ERR-Jh, část do jiných oddělení“, a že poté, co bylo soudem rozhodnuto o „neplatnosti výpovědi z r. 2007“, byl žalobce zařazen do oddělení „DS/PC-ERR-Jh“. Uvedl, že žalobce by se stal pro žalovanou nadbytečným realizací rozhodnutí žalované o organizační změně ze dne 19. 2. 2014 tehdy, kdyby před přijatou organizační změnou žalobce pro žalovanou konal práci „v profesi konstruktér – vývojový pracovník“, a to na „oddělení DS-PC/ERR-Jh; jinak logicky nemohla potřeba jím konané práce realizací tvrzené organizační změny zaniknout, neboť v době přijetí organizační změny neexistovala“. Z uvedených skutkových tvrzení žalované ale podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že příčinou nadbytečnosti žalobce mělo být jednak rozdělení jím vykonávaných „pracovních činností“ mezi ostatní zaměstnance (bezprostředně po ukončení výkonu práce žalobce v souvislosti s neplatnou výpovědí v lednu 2007), jednak zrušení oddělení „DS/ECR-Jh“ současně s úplným zánikem pracovní náplně žalobce v souvislosti s ukončením podpory sériové výroby produktu CP3 ze strany vývoje u žalované (jejím převedením do vývojového oddělení čerpadel v Itálii). Odvolací soud proto uzavřel, že příčinou nadbytečnosti žalobce nebyla realizace organizačního opatření žalované ze dne 19. 2. 2014, ale jiné příčiny, a že proto nebyl splněn základní předpoklad výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce spočívající v příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami.

8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která „konstantně potvrzuje, že je to pouze zaměstnavatel, který může rozhodovat o své interní organizaci, počtu a profesním složení zaměstnanců“, která uvádí, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje zaměstnavatel sám a soud jeho volbu nepřezkoumává, a podle níž zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. Má za to, že v případě souběhu více organizačních změn a delší absence zaměstnance v práci není zaměstnavatel vázán předchozími organizačními změnami a je oprávněn rozhodnout o „potřebnosti zaměstnance/nadbytečnosti zaměstnance“ podle aktuálního stavu. Uvádí, že „není povinností zaměstnavatele propustit zaměstnance pro organizační změny uskutečněné před 7 lety, pokud je druh práce pro zaměstnavatele nadále potřebný“, a že v „takovém případě je naopak na místě, po tak dlouhé době a množství uskutečněných organizačních změn, nově vyhodnotit organizační strukturu (bez ohledu na proběhlé změny) a přijmout rozhodnutí s vědomím aktuálních potřeb a dle současného stavu věcí“. Podle dovolatelky dále rozhodnutí odvolacího soudu závisí na neřešené otázce – „stanovení postupu soudu při řešení otázky dovolání se neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru“, neboť odvolací soud „výpověď posoudil s ohledem na jiné, než zaměstnancem (žalobcem) uplatněné vady, respektive s ohledem na námitky, které zaměstnanec (žalobce) nikdy nevznesl“, a „rozhodl nad rámec stanovený v žalobě“ v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 21 Cdo 1705/2012. Žalovaná vytýká odvolacímu soudu „přehnaný formalizmus“, když odvolací soud sice dospěl k závěru o nadbytečnosti zaměstnance, ale tuto nadbytečnost vztahuje k roku 2007, 2009 či 2013. Pokud odvolací soud sám dovozuje nadbytečnost zaměstnance, a to trvající 7 let, je podle dovolatelky extrémní (excesivní) shledat výpověď i přesto neplatnou. Žalovaná svým postupem nesledovala žádný protiprávní cíl, pouze „reflektovala realitu a množství práce a zaměstnanců“ a její rozhodnutí logicky navazuje na přesun sériové podpory produktu CP3 ze strany vývoje do Itálie. Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť odvolací soud měl podle názoru žalované, pokud nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, jeho rozhodnutí zrušit, ne změnit. Odvolací soud svým postupem „zásadním způsobem“ rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž by žalované umožnil vyjádřit se k „naprosto odlišnému právnímu posouzení“, a „nedostál své poučovací povinnosti ohledně svých závěrů“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, eventuálně, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalobce ve svém vyjádření zejména uvedl, že se žalovaná svými tvrzeními (o zrušení pracovního místa žalobce mezi daty 31. 3. 2007 a 10. 2. 2014 z důvodu nadbytečnosti) pokouší „někoho přesvědčit, že zrušila pracovní místo, které bylo zrušeno již ke dni 31. března 2007 aniž by bylo mezitím obnoveno“. Navrhnul, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.

10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

13. Přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá námitka dovolatele, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 21 Cdo 1705/2012, „výpověď posoudil s ohledem na jiné, než zaměstnancem (žalobcem) uplatněné vady, respektive s ohledem na námitky, které zaměstnanec (žalobce) nikdy nevznesl“, a „rozhodl nad rámec stanovený v žalobě“, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu se „při řešení otázky dovolání se neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru“ neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ta již dříve dospěla k závěru, že podstatnými náležitostmi hmotněprávního úkonu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu v pracovněprávních vztazích jsou uplatnění „relativní“ neplatnosti právního úkonu (náležitě v námitce individualizovaného) a označení (vylíčení) vad právního úkonu (jednání), které způsobily (měly podle jednajícího způsobit) jeho neplatnost, a že dovolání se neplatnosti právního úkonu (jednání) o rozvázání pracovního poměru může být učiněno také vůči soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 660/2009, uveřejněný pod č. 20/2011 v časopisu Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1705/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod č. 79/2020 Sb. rozh. obč.). Uvedl-li žalobce (v písemném oznámení ze dne 5. 3. 2014, že trvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala), že rozvázání pracovního poměru výpovědí považuje za neplatné a (v žalobě o určení neplatnosti výpovědi) že důvod neplatnosti výpovědi spatřuje v nedostatku příčinné souvislosti mezi „zrušením pracovního místa a nadbytečností“, uplatnil tím „relativní“ neplatnost výpovědi v souladu s uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud nedostatek příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce založil na poněkud jiném zdůvodnění než žalobce, neboť právním posouzením uplatněné vady právního jednání žalobcem nebyl odvolací soud vázán.

14. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy dne 1. 6. 2001 jako „konstruktér – vývojový pracovník“, že dne 10. 1. 2007 od žalované obdržel výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zákoníku práce a činnosti, které vykonával, byly rozděleny mezi ostatní zaměstnance, že před ukončením práce pro žalovanou byl žalobce zařazen do oddělení „DS/ECR-Jh“ a jeho pracovní náplň spočívala v „podpoře závodu pro všechny typy čerpadel CP3, podpoře ve všech otázkách procesu výroby, kvality a vývoje výrobků“ a v „ohledání vývojových čerpadel“, že oddělení „DS/ECR-Jh“ bylo ke konci roku 2009 zrušeno a „podpora sériové výroby CP3“ byla „ze strany vývoje“ ukončena, neboť byla dále zajišťována oddělením v Bari v Itálii, že část zaměstnanců přešla do oddělení „DS-PC/ERR-Jh“, část do jiných oddělení, že výpověď daná žalobci dne 10. 1. 2007 byla rozsudkem soudu, jenž nabyl právní moci dne 10. 2. 2014, určena neplatnou, že poté, co bylo soudem rozhodnuto o neplatnosti této výpovědi, byl žalobce zařazen do oddělení „DS-PC/ERR-Jh“, že počet zaměstnanců na pozici konstruktér – vývojový pracovník se po rozhodnutí o neplatnosti výpovědi ze dne 10. 1. 2007 zvýšil na počet 24, že žalovaná dne 19. 2. 2014 rozhodla o organizační změně, která spočívá ve zrušení 1 nadbytečného místa v profesi konstruktér – vývojový pracovník na oddělení
„DS-PC/ERR-Jh“ z důvodu zvýšení produktivity a efektivity práce a že dne 21. 2. 2014 byla žalobci „v souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně ze dne 19. 2. 2014“ doručena výpověď „ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce … z důvodu nadbytečnosti“.

15. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a v této souvislosti, zda byly tyto podmínky splněny v případě výpovědi dané žalobci dopisem žalované ze dne 20. 2. 2014. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

17. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 21. 2. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 23. 6. 2014 (dále jen „zák. práce“).

18. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

19. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru tak podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj., že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967, sp. zn. 7 Co 612/66, uveřejněný pod č. 90/1967 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v č. 11/1999 časopisu Soudní rozhledy, s. 374).

20. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je – jak správně uvádí odvolací soud – současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jak odpovídá jeho potřebám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo právní názor vyjádřený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4999/2008, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3195/2013). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. např. již zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967, sp. zn. 7 Co 612/66, nebo rovněž již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97).

21. V projednávané věci žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 2. 2014 rozhodla o organizační změně, kterou sledovala snížení stavu zaměstnanců v profesi konstruktér – vývojový pracovník za účelem zvýšení produktivity a efektivnosti práce a která spočívala ve zrušení jednoho tohoto místa v oddělení „DS-PC/ERR-Jh“, do něhož byl žalobce zařazen poté, co byla rozsudkem soudu, jenž nabyl právní moci dne 10. 2. 2014, určena neplatnou předchozí výpověď daná žalobci dne 10. 1. 2007, neboť počet zaměstnanců na pozici konstruktér – vývojový pracovník se po rozhodnutí o neplatnosti této výpovědi zvýšil u žalované na počet 24, který neodpovídal jejím potřebám. Protože v důsledku uvedené organizační změny se stal jeden zaměstnanec v oddělení „DS-PC/ERR-Jh“ se sjednaným druhem práce konstruktér – vývojový pracovník nadbytečným a protože jako nadbytečný byl vybrán žalobce, je namístě závěr, že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatou organizační změnou, tj., že se žalobce stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u žalované) nadbytečným. Není přitom významné, že žalobce práci konstruktéra – vývojového pracovníka v uvedeném oddělení před rozhodnutím o organizační změně ze dne 19. 2. 2014 nevykonával. Rozhodující tu je, že žalovaná byla povinna žalobci tuto práci přidělovat [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], přestože jeho práce nebyla pro žalovanou v dalším období potřebná.

22. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že příčinou nadbytečnosti žalobce nebyla realizace organizačního opatření žalované ze dne 19. 2. 2014 a že proto nebyl splněn základní předpoklad výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce spočívající v příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, není správný.

23. Namítá-li však dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo „překvapivé“, neboť odvolací soud svým postupem „zásadním způsobem“ rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž by žalované umožnil vyjádřit se k „naprosto odlišnému právnímu posouzení“, a „nedostál své poučovací povinnosti ohledně svých závěrů“, pak přehlíží, že rozhodnutí soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, který byl uveřejněn pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu – nejedná.

24. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu (neboť odvolací soud – veden svým nesprávným právním názorem o nedostatku příčinné souvislosti mezi nadbytečností žalobce a přijatými organizačními změnami – se nezabýval odvoláním žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z hlediska všech uplatněných odvolacích důvodů), Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 5. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 745/2022

www.nsoud.cz