Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

02/25/2020

Spisová značka:

21 Cdo 4606/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4606.2018.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Uznání dluhu
Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]

Dotčené předpisy:

§ 2053 o. z. ve znění do 29.12.2016
§ 555 o. z. ve znění do 29.12.2016
§ 556 o. z. ve znění do 29.12.2016
§ 18 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.09.2015
§ 133 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 4606/2018-273



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. D. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka č. 50, proti žalovanému V. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem v Želeném Brodě, Na Stráni č. 857, o 76 230 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 111 C 34/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. června 2018 č. j. 35 Co 51/2018-225, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. ledna 2018 č. j. 111 C 34/2016-195 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 9. 8. 2016 se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 76 230 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 8. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovaný dne 11. 6. 2015 „na základě prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu i výše“ uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 76 230 Kč. Za důvod vzniku uvedeného dluhu označil „neoprávněné používání strojní pily spolu s energiemi a amortizací pily žalovaným, na jehož straně tak vzniklo bezdůvodné obohacení“. Žalovaný se zavázal uhradit dluh do 31. 7. 2015. V průběhu řízení žalobce (podáním ze dne 27. 9. 2016) doplnil, že částka „vyplývá jako následná škoda z trestné činnosti žalovaného, který postupně odcizoval žalobci, jakožto svému zaměstnavateli magnetický bronz“. Následně (u jednání dne 7. 2. 2017 a podáním ze dne 6. 3. 2017) doplnil, že žalovaný „používal ke svému protiprávnímu jednání strojní pilu, která je v majetku firmy J.“, že žalovaný „řezáním strávil kolem 350 hodin“ a že „způsobenou škodu, včetně energie a amortizace lze vyčíslit částkou 3 Kč za minutu“. Požadovaná částka podle žalobce odpovídá „takto vyčíslené škodě navýšené o DPH“.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě potvrdil, že je trestně stíhán pro přečin krádeže, kterého „se dopouštěl pokračujícím jednáním v období od dubna 2014 do května 2015 krádežemi odřezků bronzových trubek určených do sběru ke škodě zaměstnavatele, pana J. D.“. Žalovaný souhlasil s ukončením pracovního poměru u zaměstnavatele. Žalobce „mu předestřel dvě možnosti“, a to podpis uznávacího prohlášení, anebo že mu „dá paragraf“. Žalovaný „ve snaze mít možnost nastoupit do práce u nového zaměstnavatele“ podepsal prohlášení o uznání dluhu a mezi účastníky došlo k ukončení pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu. Žalovaný současně dne 11. 6. 2015 podepsal „uznávací prohlášení na 100 000 Kč vůči žalobcem výlučně vlastněné D.“ (správně D.) z důvodu „údajného mzdového přeplatku“. Namítal, že žaloba je „nekonkrétní“, neboť není zřejmé, jak žalobce vypočetl výši dluhu uvedenou v uznávacím prohlášení, zejména „kolik činí pohledávka z titulu údajného užívání strojní pily, jak byly spočítány energie (…) a jak byla vypočtena amortizace“.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 30. 3. 2017 č. j. 111 C 34/2016-129 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 27 480 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný v „prohlášení o uznání dluhu“ ze dne 11. 6. 2015 „prohlásil“, že „uznává svůj dluh vůči žalobci co do výše 76 230 Kč i co do důvodu, kterým je neoprávněné užívání strojní pily spolu s energiemi, amortizací pily a jiných nákladů vzniklých ve spojení s neoprávněnou činností žalovaného“, a že k zaplacení uvedené částky se zavázal do 31. 7. 2015. Na základě „vyjádření“ žalobce považoval „za zásadní, že žalovaný (…) používal k neoprávněnému řezání materiálu dvě strojní pily, z nichž pouze jedna patřila žalobci a druhá patřila společnosti D., přičemž uznaný dluh byl vyčíslen podle celkové doby, kterou měl strávit žalovaný neoprávněným řezáním materiálu na obou pilách“. Uvedeným jednáním žalovaný mohl „způsobit škodu jak žalobci, tak společnosti D., přičemž uznávací prohlášení zjevně tyto dva samostatné nároky dvou odlišných poškozených subjektů vůči stejnému škůdci nijak nerozlišuje“. Uzavřel proto, že „uznávacímu prohlášení“ ze dne 11. 6. 2015 nelze pro jeho neurčitost přiznat účinky podle ustanovení § 2053 občanského zákoníku, neboť dluh v něm není skutkově vymezen dostatečně určitě tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Protože žalobce nenavrhl žádný „důkaz způsobilý jím tvrzenou dobu neoprávněného užívání strojní pily prokázat“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně výše způsobené škody.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 8. 2017 č. j. 35 Co 172/2017-157 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně „na základě zjištění učiněných z obsahu uznávacího prohlášení ze dne 11. 6. 2015“ dospěl k závěru, že „uznávací prohlášení“ je neurčité právní jednání, neboť v něm není „dostatečně určitě (…) vymezen důvod vzniku dluhu“, absentuje v něm „údaj o tom, za jakou dobu dluh užíváním pily vznikl, popřípadě jiné jeho vymezení, např. pomocí objemu nařezaného materiálu“, a neobsahuje „ani žádný odkaz na listinu či okolnost, která by důvod vzniku dluhu jednoznačně ozřejmovala“ (např. odkaz na „konkrétní trestní řízení vedené proti žalovanému“); „při absenci časového či množstevního údaje vyjadřujícího rozsah činnosti žalovaného jím uznávaný dluh není odlišitelný od případných dluhů jiných“. Nedostatek určitosti právního jednání v daném případě nelze zhojit ani výkladem projevu vůle, „aniž by byla dodatečně doplňována vůle žalovaného, která v písemném projevu vůle vyjádřena nebyla“; podle odvolacího soudu nepostačuje, že „důvod mohl být případně účastníkům zřejmý, jestliže to není seznatelné z listiny písemné právní jednání zachycující“. Odvolací soud však soudu prvního stupně vytkl, že žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobcem, aniž provedl jím navržené důkazy (svědecké výpovědi zaměstnanců žalobce), jimiž měl být prokázán počet hodin, které žalovaný strávil „neoprávněným používáním strojní pily“.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou následně rozsudkem ze dne 11. 1. 2018 č. j. 111 C 34/2016-195 žalobu zamítl, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 46 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou „náhradu nákladů řízení ve výši odpovídající svědečnému náležejícímu svědkům R. Š. a M. Š.“. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu o neurčitosti „uznávacího prohlášení“ ze dne 11. 6. 2015. Na základě zjištění, že „nikdo ze svědků se pak nebyl schopen konkrétněji vyjádřit k tomu, jakou dobu strávil žalovaný neoprávněným používáním strojní pily za účelem následného odcizení nařezaného materiálu“, že „se v dílně vedle strojní pily ve vlastnictví žalobce dále nachází strojní pila ve vlastnictví D.“ a že „zaměstnanci včetně žalovaného běžně užívali obě, aniž by se to jakkoliv rozlišovalo“, dospěl k závěru, že žalobce „neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalovaný neoprávněně užíval strojní pilu ve vlastnictví žalobce po dobu 350 hodin, ani že by tak případně činil po jinou konkrétně zjistitelnou dobu“. Vzhledem k tomu, že „při žalobou zvolené konstrukci vyčíslení škody je nutnou podmínkou procesního úspěchu prokázání doby, po kterou žalovaný měl strojní pilu neoprávněně užívat“, soud prvního stupně uzavřel, že „nelze podané žalobě vyhovět“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 35 Co 51/2018-225 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 480 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Odvolací soud (poté, co zopakoval svoji argumentaci ze svého předchozího rozhodnutí a doplnil, že „důvod vzniku dluhu, respektive rozsah neoprávněné činnosti žalovaného“ nelze dovodit z „kompletního znění prohlášení“, ani z „obecného prohlášení o vážnosti a svobodě vůle“) setrval na svém právním závěru, že „uznávací prohlášení“ ze dne 11. 6. 2015 je vzhledem k nedostatečnému vymezení důvodu vzniku dluhu neurčité, a že tedy vyvratitelná domněnka existence dluhu ve smyslu ustanovení § 2053 občanského zákoníku nenastala. Zabýval se proto splněním předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 2910 občanského zákoníku. Zopakoval, že žalobce nepředložil žádný způsobilý důkaz k prokázání tvrzení, že žalovaný neoprávněně užíval strojní pilu po tvrzenou dobu 350 hodin. V tomto směru podle odvolacího soudu nelze vycházet „jen z účastnické výpovědi žalobce“ a o rozsahu činnosti žalovaného nemůže „svědčit ani faktura č. 2015 0256, pokud byla následně (dne 14. 8. 2015) vystavena samotným žalobcem“, ani vysvětlení, které žalovaný podal dne 2. 6. 2015 v rámci trestního řízení a ve kterém připustil, že „vedle odcizování již nařezaného odpadu si později občas nařezal i malé části bronzu z tyčí“. Z výpovědí navržených svědků nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že se „žalovaný vůbec dopouštěl neoprávněného (nad rámec pracovních povinností) užívání strojní pily v majetku žalobce, tím méně pak, v jakém (konkrétním) rozsahu“. Uzavřel proto (shodně se soudem prvního stupně), že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání doby, „po kterou měl žalovaný neoprávněně používat pilu v majetku žalobce“, a nebyl tedy prokázán „ani vznik a výše případné škody“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu vytkl, že – ač je právní úprava uznání dluhu obsažena v ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – věc posuzoval podle „ust. 39 OZ, § 3 odst. 1, § 516 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., tj. předchozí Obč. zák.“, a že nezohlednil zásadu „pacta sunt servanda“. Odvolacímu soudu dále vytkl, že se nezabýval „listinnými důkazy“, které dovolatel založil do spisu pod názvem „svazek důkazů“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti právního jednání vyjádřeného v uznání dluhu ze dne 11. 6. 2015. „Uznávací prohlášení“ považuje za prosté „právních či faktických vad“. Svůj podpis na „uznávacím prohlášení“ žalovaný „nikterak nezpochybnil“, naopak jej při jednání dne 30. 1. 2017 „verifikoval“. V této souvislosti dovolatel též zdůraznil, že „předmětná částka tvoří následnou škodu z trestné činnosti žalovaného, který postupně odcizoval dovolateli, jakožto svému zaměstnavateli, magnetický bronz, který řezal na potřebné rozměry“, což „žalovaný uvedl i na Policii ČR, KŘP Libereckého kraje, Územním odboru ul. Sokolovská 549, v Rychnově u Jablonce nad Nisou, při svém výslechu 2. 6. 2015“. Nesouhlasí rovněž se závěrem soudu o tom, že neunesl důkazní břemeno k prokázání skutečnosti „kolik hodin žalovaný neoprávněně používal strojní pilu“; důkazní břemeno unesl „již předložením uznávacího prohlášení, ve kterém žalovaný uznal svůj dluh co do důvodů a výše ze dne 11. 6. 2015“. Z výpovědí svědků podle dovolatele vyplývá, že „žalovaný mohl bez jakéhokoliv podezření odcizovat bronzové tyče ve velkém množství a tyto si předem bez problémů nařezat na menší kusy, aby je mohl odnést z dílny“. K existenci dvou strojních pil na pracovišti uvedl, že „žalovaný používal ke svému protiprávnímu jednání strojní pilu, která je v majetku firmy dovolatele“, a že práce s pilou firmy D. „vyžadovala větší zručnost“, kterou žalovaný neměl. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Z jeho argumentace vyplývá, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti písemného prohlášení žalovaného o uznání dluhu a že setrvává na svém tvrzení, že je podepsal „pod nátlakem“. Žalobci „jako poškozenému“ uhradil „škodu dle trestního rozsudku“ v plném rozsahu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatel, že „provedenými důkazy bylo tedy zjištěno, že žalovaný mohl bez jakéhokoliv podezření odcizovat bronzové tyče ve velkém množství a tyto si předem bez problémů nařezat na menší kusy, aby je mohl pronést z dílny“, že „žalovaný používal ke svému protiprávnímu jednání strojní pilu, která je v majetku firmy dovolatele“, že práce s pilou firmy D. „vyžadovala větší zručnost“, kterou žalovaný neměl, že žalobce „unesl důkazní břemeno již předložením uznávacího prohlášení, ve kterém žalovaný uznal svůj dluh co do důvodů a výše ze dne 11. 6. 2015“, a nesouhlasí-li se závěrem odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, po jakou dobu žalovaný neoprávněně používal strojní pilu, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale vyjadřuje tím nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem a se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel. Na podkladě takové argumentace závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. – učinit nelze. K této dovolací argumentaci proto není možné přihlížet.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný jako zaměstnanec žalobce dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu i výše ve smyslu zák. ust. § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen NOZ“, ve kterém vůči „firmě J.“ uznal svůj dluh „co do důvodu a výše v částce 76 230 Kč“ (s tím, že důvodem vzniku dluhu je „neoprávněné používání strojní pily spolu s energiemi, amortizací pily a jiných více nákladů vzniklých ve spojení s touto neoprávněnou činností dlužníka“), který se zavázal uhradit do 31. 7. 2015. Žalovaný je trestně stíhán za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit pokračujícím jednáním od dubna 2014 do května 2015 spočívajícím v krádežích odřezků bronzových trubek ke škodě svého zaměstnavatele J. D. (žalobce).

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na posouzení, zda došlo k utvrzení závazku uznáním dluhu žalovaným, a na vyřešení s tím souvisejících otázek hmotného práva, jaké jsou od 1. 1. 2014 předpoklady uznání dluhu v pracovněprávních vztazích a jakými pravidly se od uvedeného dne řídí výklad pracovněprávních jednání. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá zaplacení peněžité částky, kterou se mu žalovaný zavázal uhradit v prohlášení o uznání dluhu ze dne 11. 6. 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. A č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“).

Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje samostatnou úpravu uznání dluhu, řídí se uznání dluhu v pracovněprávních vztazích příslušnými ustanoveními občanského zákoníku (§ 2053 o. z.).

Podle ustanovení § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

Uznání dluhu je samostatným utvzovacím institutem; utvzovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o uznání dluhu podle ustanovení § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli; to však nebrání tomu, aby prohlášení o uznání dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení, stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají (k uvedenému srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2019/2010).

Protože uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 582 odst. 1 věta první o. z.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil, případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. – vedle již uvedených rozhodnutí – právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003 sp. zn. 33 Odo 779/2002 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4975/2010).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu za předchozí obdobné právní úpravy obsažené v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dospěla rovněž k závěru, že uznává-li dlužník více dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává. Pouze v takovém případě je splněna podmínka určitosti právního jednání (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 376/2003).

Uznání dluhu (písemné prohlášení podle ustanovení § 2053 o. z., jakož i konkludentní uznání dluhu podle ustanovení § 2054 o. z., o něž se v posuzovaném případě nejedná) plní – jak bylo uvedeno výše – utvzovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 1160/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 344/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 897/2010).

Z uvedeného vyplývá, že uznání dluhu je v pracovněprávních vztazích právním jednáním (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle.

Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

V projednávané věci žalovaný dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu i výše ve smyslu zák. ust. § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen NOZ“, ve kterém uznal, že žalobci dluží částku 76 230 Kč, kterou se zavázal žalobci zaplatit do 31. 7. 2015. Jako důvod vzniku dluhu je v prohlášení označeno „neoprávněné používání strojní pily spolu s energiemi, amortizací pily a jiných více nákladů vzniklých ve spojení s touto neoprávněnou činností dlužníka“. Je nepochybné, že z uvedeného obsahu písemného prohlášení žalovaného bez dalšího nevyplývá, jaký konkrétní dluh (dluhy) žalovaný uznal. Jen na jeho základě však soudy ještě nemohly učinit závěr o neurčitosti vymezení důvodu uznávaného dluhu. Za těchto okolností měly soudy přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného – k výkladu projevu vůle žalovaného vyjádřeného v písemném prohlášení za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce, přičemž měly klást důraz na zjištění jeho skutečné vůle. Náležitě přitom měly vzít v úvahu, že v případě uznání více dluhů musí z písemného prohlášení dlužníka nebo jeho konkludentního jednání (částečného plnění dluhu) nepochybně vyplývat, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uvedeným způsobem nepostupoval. Při výkladu projevu vůle žalovaného v písemném prohlášení o uznání dluhu přihlédl výhradně ke slovnímu vyjádření důvodu dluhu obsaženému v písemném textu listiny, podle kterého důvodem vzniku dluhu je „neoprávněné používání strojní pily spolu s energiemi, amortizací pily a jiných více nákladů vzniklých ve spojení s touto neoprávněnou činností dlužníka“, na jehož základě uzavřel, že taková konkretizace dluhu „je nedostatečná a neurčitá“, protože neobsahuje „údaj o tom, za jakou dobu dluh užíváním pily vznikl, popřípadě jiné jeho vymezení, např. pomocí objemu nařezaného materiálu“, a neobsahuje „ani žádný odkaz na listinu či okolnost, která by důvod vzniku dluhu jednoznačně ozřejmovala“. V rozporu se shora podaným výkladem se tedy při interpretaci (výkladu) posuzovaného právního jednání nepokusil za použití výkladových pravidel zjistit, jaká byla skutečná vůle žalovaného, kterou projevil v písemném prohlášení, a zda jeho úmysl (záměr) byl nebo musel být žalobci znám (například – za podmínek stanovených v § 213a a 213b o. s. ř. – výslechem žalovaného, popřípadě provedením dalších důkazů navržených účastníky), a ani náležitě nereflektoval výše uvedené odlišnosti pravidel výkladu projevu vůle vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. od pravidel výkladu projevu vůle obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (zejména v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že „při absenci časového či množstevního údaje vyjadřujícího rozsah činnosti žalovaného jím uznávaný dluh není odlišitelný od případných dluhů jiných“, a že proto „uznání dluhu z 11. 6. 2015 je neurčité“, proto nemůže být správný (je přinejmenším předčasný). Nepokusil-li se odvolací soud prostřednictvím výše uvedeného postupu odstranit neurčitost právního jednání, nemůže být správný ani jeho závěr o tom, že nedostatek určitosti právního jednání v daném případě „nelze zhojit ani výkladem právního jednání, aniž by byla dodatečně doplňována vůle žalovaného, která v písemném projevu vůle vyjádřena nebyla“.

V řízení tedy nebylo dosud postaveno najisto, zda je to žalobce, kdo je povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, kterou mu žalovaný způsobil tím, že k odcizování odřezků bronzových trubek používal strojní pilu v jeho vlastnictví, nebo zda na základě uznání dluhu obsaženého v písemném prohlášení žalovaného ze dne 11. 6. 2015 v souladu s ustanovením § 2053 o. z. nastala vyvratitelná právní domněnka existence (trvání) dluhu v okamžiku jeho uznání a k přesunu důkazního břemene na žalovaného, který jako dlužník musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož splnění se žalobce jako věřitel na něm domáhá, neexistuje.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. patří vylíčení rozhodujících skutečností, jež předpokládá, že žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jenž brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).

V žalobním petitu (údaji o tom, čeho se žalobce domáhá), který rovněž představuje základní náležitost žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř., musí být vymezení práv a jim odpovídajících povinností provedeno přesně a srozumitelně, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1310/2003).

Není-li uznání dluhu samostatným zavazovacím důvodem, nenahrazuje (nemůže nahrazovat) samotné uznání dluhu chybějící skutková tvrzení ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. O skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v uznání dluhu, na něž by bylo v žalobě odkázáno, byl dluh uznán co do konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené písemné prohlášení o uznání dluhu uplatněného žalobou by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo 1173/2004).

V posuzovaném případě žaloba uvedené požadavky nesplňuje. Z rozhodujících skutečností žaloby (v průběhu řízení doplněných) vyplývá, že žalobce uplatnil zaplacení částky, která „vyplývá jako následná škoda z trestné činnosti žalovaného, který postupně odcizoval žalobci, jakožto svému zaměstnavateli magnetický bronz“, že žalovaný „používal ke svému protiprávnímu jednání strojní pilu, která je v majetku firmy J.“ a „řezáním strávil kolem 350 hodin“ a že „způsobenou škodu, včetně energie a amortizace lze vyčíslit částkou 3 Kč za minutu“ (částka odpovídá „takto vyčíslené škodě navýšené o DPH“). Z žaloby takto dostatečně nevyplývá, v čem spočívá škoda vzniklá používáním strojní pily, jsou-li do ní zahrnovány „energie a amortizace“. V úvahu připadá, že bylo uplatněno více nároků se samostatným skutkovým základem (např. náhrada škody vzniklá spotřebováním elektrické energie dodávané žalobci a náhrada škody vzniklá opotřebením používané strojní pily), jejichž projednatelnost vyžaduje uvedení peněžitých částek požadovaných z titulu každého jednotlivého nároku. Nevyplývají-li tyto náležitosti ani z písemného prohlášení o uznání dluhu ze dne 11. 6. 2015, činí jejich nedostatek žalobu neprojednatelnou a představuje vadu, která brání pokračování v řízení. Soud prvního stupně však žalobce postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. k jeho odstranění nevedl. Jestliže potom odvolací soud nezjednal nápravu postupem podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018

www.nsoud.cz