21 Cdo 4553/2018-158

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého, v právní věci žalobce L. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tomáškem, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská č. 1228/77, proti žalovanému O. k., se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, o 158.768 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 190/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2018, č. j. 16 Co 88/2018-127, takto:

Dovolání žalobce se zamítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 158.768 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částek a za dobu, jež uvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výpověď z pracovního poměru ze dne 4. 11. 2013, kterou mu dal žalovaný, byla rozsudkem Okresního soud v Olomouci ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 11 C 132/2014, určena za neplatnou. Dopisem ze dne 29. 1. 2014 sdělil žalovanému, že trvá na svém dalším zaměstnání u žalovaného, neboť považuje výpověď ze dne 4. 11. 2013 za neplatnou. V době, kdy byl žalobce odvolán z funkce ředitele XY (dále též jen „XY“), činil podle jeho platového výměru ze dne 31. 3. 2013 platový tarif 32.370 Kč, příplatek za vedení 14.020 Kč a osobní příplatek 19.450 Kč. Za období ode dne 1. 8. 2014 do dne 30. 9. 2014 vzniklo žalobci právo na náhradu platu v celkové výši 156.618 Kč (V rozhodném období 7, 8, 9/2013 mu byl žalovaným zúčtován k výplatě plat celkem 171.099 Kč, odpracoval 380 hodin a průměrný hodinový výdělek tak činil 450,2605 Kč. Protože průměrný počet pracovních hodin připadající na 1 měsíc činí 173,92 hodin, průměrný měsíční výdělek žalovaného činil 78.309 Kč). Podle Kolektivní smlouvy pro rok 2014 uzavřené mezi XY a ZO OSSOO vzniklo dále žalobci právo na příspěvek na závodní stravování z Fondu sociálních potřeb ve výši 25 Kč na každou pracovní směnu a podle Vnitřního předpisu XY č. 1/2013 měl také právo na příspěvek zaměstnavatele na stravování ve výši 25 Kč na každou pracovní směnu. V období ode dne 1. 8. 2014 do dne 30. 9. 2014 bylo celkem 43 dnů, během nichž by žalobce, pokud by nebyl ukončen jeho pracovní poměr, mohl vykonávat práci, a vznikl by mu nárok na příspěvek na stravování ve výši 25 Kč x 2 x 43, tj. 2.150 Kč.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. 11 C 190/2017-94, žalovanému uložil zaplatit žalobci 158.768 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78.309 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení, z částky 78.309 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení a z částky 2.150 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78.309 Kč od 15. 9. 2014 do 30. 9. 2014 a z částky 78.309 Kč od 15. 10. 2014 do 31. 10. 2014, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 77.993 Kč zmocněnci žalobce JUDr. Jaroslavu Tomáškovi, LL.M. Vyšel z toho, že výpověď z pracovního poměru ze dne 4. 11. 2013, kterou dal žalovaný žalobci, byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 11 C 132/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 16 Co 68/2017, který nabyl právní moci dne 31. 10. 2017, určena za neplatnou a že žalobce dopisem ze dne 29. 1. 2014 doručeným žalovanému téhož dne, oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho žalovaný nadále zaměstnával. Žalobci tak náleží ve smyslu ustanovení § 69 zák. práce náhrada platu ode dne, kdy žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho žalovaný zaměstnával, do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému ukončení pracovního poměr (žalobce se však domáhá zaplacení náhrady platu pouze za měsíce srpen a září 2014). Za rozhodné období pro stanovení náhrady platu považoval ve smyslu § 353 odst. 1 zák. práce 3. čtvrtletí roku 2013, v němž žalobce odpracoval celkem 380 hodin (v 7/2013 – 144 hod., v 8/2013 – 162 hod., v 9/2013 – 72 hod.) a dosáhl hrubé mzdy 171 099 Kč (v 7/2013 – 51.529 Kč, v 8/2013 – 61.352 Kč, v 9/2013 – 58.218 Kč), přičemž pracovní doba byla 40 hodin týdně. „Průměrný počet hodin v měsíci činí 173,92 hodin (40 hodin týdne x koeficient 4,348); 171.099 Kč : 380 hod. = 450,26 Kč x 173,92 hod. = 78 309 Kč, což je průměrný výdělek, x 2 měsíce = 156.618 Kč. Žalobci tak náleží náhrada platu za měsíce 8 a 9/2014 ve výši 156.618 Kč“. V souladu s Kolektivní smlouvou pro rok 2014 a Vnitřním předpisem č. 1/2013 žalovaného náleží žalobci dále příspěvek na stravování za 43 dnů v celkové výši 2.150 Kč. Protože se žalobce domáhá náhrady platu pouze za dobu 2 měsíců, nikoli za dobu delší 6 měsíců, návrhu žalovaného na snížení náhrady platu podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce o 1 měsíc nelze vyhovět.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, č. j. 16 Co 88/2018 -127, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku (ve vyhovujícím výroku), pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 65.651 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 63.501 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, potvrdil, v části, v níž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 32.502 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17.694 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení a z částky 14.808 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 32.502 Kč „s tímto příslušenstvím“ zamítl, v části, v níž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 60.615 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2014 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.150 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, a v odstavci III. výroku (ve výroku o náhradě nákladů řízení) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce má nárok na náhradu platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za období ode dne 1. 8. 2014 do dne 30. 9. 2014. Jelikož žalobci vznikl nárok na náhradu platu ke dni 1. 2. 2014, je pro výpočet náhrady platu rozhodný průměrný výdělek zjištěný za předcházející čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2013, nikoli za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2013, jak uvedl soud prvního stupně. Průměrný výdělek soud prvního stupně rovněž nesprávně zjišťoval jako průměrný měsíční výdělek. Poté, co doplnil dokazování mzdovým listem žalobce za rok 2013, zjistil, že žalobce ve čtvrtém kalendářním čtvrtletí roku 2013 odpracoval 184 hodin (říjen 2014 168 hodin, listopad 2014 16 hodin a prosinec 2014 0 hodin) a dosáhl hrubého platu celkem 66.388 Kč (říjen 2014 plat 29.556 Kč, osobní příplatek 17.759 Kč a příplatek za vedení 12.801 Kč, listopad 2014 plat 3.083 Kč, osobní příplatek 1.853 Kč a příplatek za vedení 1.336 Kč a prosinec 2014 0 Kč), což představuje průměrný hodinový výdělek 360,80 Kč. Za srpen 2014 by tak při 21 pracovních dnech a osmihodinové pracovní době náležela žalobci náhrada platu ve výši 60.615 Kč. Uplatnil-li žalobce za srpen 2014 náhradu platu ve výši 78.309 Kč, tak žaloba o zaplacení částky 17.694 Kč (78.309 Kč – 60.615 Kč = 17.694 Kč) s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2014 do zaplacení není důvodná. Za září 2014 při 22 pracovních dnech a osmihodinové pracovní době náleží žalobci náhrada platu ve výši 63.501 Kč. Uplatnil-li žalobce za září 2014 náhradu platu ve výši 78.309 Kč, tak žaloba o zaplacení částky 14.808 Kč (78.309 Kč – 63.501 Kč = 14.808 Kč) s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 11. 2014 do zaplacení není důvodná. V projednávané věci se tedy žalobce domáhal náhrady platu za sedmý a osmý měsíc [o náhradě platu za prvních šest měsíců (únor 2014 až červenec 2014) již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení platebním rozkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2017, č. j. 16 C 50/2017-22], proto nemůže obstát názor soudu prvního stupně o nemožnosti aplikace § 69 odst. 2 zák. práce. Se soudem prvního stupně však souhlasil, že žalobci by náležel podle kolektivní smlouvy pro rok 2014 a vnitřního předpisu č. 1/2013 za dobu, po niž by konal pro žalovaného práci (v případě, že by s ním žalovaný nerozvázal neplatně pracovní poměr, popřípadě že by mu řádně přiděloval práci podle pracovní smlouvy), příspěvek na stravování ve výši 2 x 25 Kč, tj. celkem 50 Kč za každou odpracovanou směnu, a že je proto v příčinné souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, popřípadě s tím, že mu po neplatn��m rozvázání pracovního poměru žalovaný nepřiděloval práci, skutečnost, že mu příspěvek nebyl vyplacen.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který napadá toliko ve výroku II. (v měnícím výroku), žalobce namítá, že žalobci vznikal nárok na náhradu platu ve výši průměrného výdělku již ode dne 5. 11. 2013 (po odvolání z funkce ředitele XY), a proto za rozhodné období podle ustanovení § 354 zák. práce je nutné určit třetí kalendářní čtvrtletí roku 2013. Za nesprávné považuje také to, že odvolací soud při stanovení výše náhrady platu za kalendářní měsíce srpen a září 2014 vycházel ze skutečného počtu pracovních dnů, které na tyto kalendářní měsíce připadly, ačkoliv z ustanovení § 356 odst. 2 zák. práce vyplývá, že průměrný hodinový výdělek zaměstnance se násobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. Skutečný počet pracovních dnů (pracovních směn) připadajících na období, za které se žalobce náhrady platu domáhá, tak není pro stanovení výše náhrady platu relevantní. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, zda je pro výpočet výše náhrady platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru relevantní skutečný počet pracovních dnů (pracovních směn) připadajících na období, za které je třeba náhradu platu (mzdy) vypočítat, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného v pracovním poměru jako ředitel XY. Dne 4. 11. 2013 byl z této funkce odvolán a dopisem z téhož dne mu žalovaný sdělil, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Dopisem ze dne 29. 1. 2014 žalobce sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnání. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 2. 2017, č. j. 11 C 132/2014-1146, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2017, č. j. 16 Co 68/2017-1213, zamítl jeho žalobu na neplatnost odvolání z funkce a rozhodl, že výpověď z pracovního poměru ze dne 4. 11. 2013 je neplatná. Okresní soud v Olomouci poté platebním rozkazem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 16 C 50/2017-22, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 478.004,- Kč (s úrokem z prodlení a náklady řízení) na náhradě platu za období ode dne 1. 2. 2014 do dne 31. 7. 2014. V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady platu za období ode dne 1. 8. 2014 do dne 30. 9. 2014, vycházeje z rozhodného období ode dne 1. 7. 2013 do dne 30. 9. 2013.

Dovolatel především nastoluje otázku, jaké rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku pro účel zjištění náhrady platu (mzdy) z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru je určující v případě, jestliže je zaměstnanci po jeho odvolání z funkce dána (neplatná) výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce z důvodu fikce organizační změny. Tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se řídil názorem uvedeným v rozsudku ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 991/2001 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017). Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže považoval za rozhodné období kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 69 odst. 1 zák. práce (pracovní poměr žalobce měl skončit dne 31. 1. 2014 a dne 29. 1. 2014 žalobce sdělil, že trvá na dalším zaměstnání, takže je správný závěr, že nárok vznikl ke dni 1. 2. 2014). Poukazuje-li dovolatel na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1474/2009, potom přehlédl, že se týkají náhrady mzdy z důvodu fikce překážky v práci ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, pobírané podle ustanovení § 130 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, tedy za období od odvolání zaměstnance z funkce do doby, kdy měl pracovní poměr skončit.

Dovolacímu přezkumu je však otevřena otázka, zda je pro výpočet výše náhrady platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru relevantní skutečný počet pracovních dnů (pracovních směn) připadajících na období, za které je třeba náhradu platu (mzdy) vypočítat.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se po žalovaném domáhá náhrady platu za období ode dne 1. 8. 2014 do dne 30. 9. 2014 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2014, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 182/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a č. 250/2014 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o státní službě (dále též jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Další dispozice k tomu, jakým způsobem má být dále průměrný výdělek pro uvedený účel zjišťován, příslušná ustanovení o náhradě platu (mzdy) nepodávají. Zákon pouze stanoví, že průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak (§ 352 zák. práce), s tím, že průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek (§ 356 odst. 1 zák. práce). Neuvádí se, jako je tomu kupříkladu pro účely odstupného (srov. § 67 odst. 3 zák. práce), že průměrným výdělkem se rozumí průměrný měsíční výdělek. Neuvádí se také, jak dovozuje dovolatel, že náhrada platu (mzdy) má být poskytnuta jako násobky průměrného měsíčního výdělku zjištěného postupem podle ustanovení § 356 odst. 2 zák. práce. Ze znění tohoto ustanovení naopak vyplývá, že k jeho aplikaci lze přistoupit jen v případě, jestliže podle zákona průměrný hrubý měsíční výdělek „má být uplatněn“.

Za těchto okolností, přísluší-li náhrada platu (mzdy) ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (byla-li dána neplatná výpověď a oznámil-li zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnání) do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (resp. do doby, kdy zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru), odpovídá smyslu a účelu tohoto pracovněprávního nároku, aby náhrada platu (mzdy) z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za uvedené období byla vypočtena jako násobek průměrného hrubého hodinového výdělku a počtu hodin, kdy zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci pokračovat v práci.

Jestliže odvolací soud v posuzovaném případě nevycházel z počtu hodin připadajících na celé období, za které nárok vznikl, ale zvlášť z počtu hodin připadajících na jednotlivé měsíce, není ve výsledné částce – oproti postupu výše uvedenému - rozdíl.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím řízení (v celém rozsahu) nekončí, rozhodne soud o náhradě nákladů dovolacího řízení v konečném rozhodnutí o věci (§ 243b, 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 2. 2019

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

www.nsoud.cz