21 Cdo 3938/2023-259

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 363/33, proti žalovanému Zemědělská společnost Kosova Hora, a. s., se sídlem v Kosově Hoře č. 338, IČO 00107956, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 130/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2023, č. j. 23 Co 99/2022-198, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 24. 2. 2021 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu „závažného porušení povinnosti zaměstnance spočívajícího v neomluvené absenci v práci v době od 10. 10. 2019 do 28. 2. 2021 v počtu 89 neomluvených absencí“. Ve výpovědi (mimo jiné) uvedl, že žalobkyně „měla nastoupit 1. 9. 2020 po svém uschopnění“, což neučinila a do práce nenastoupila „do současné doby“, a že nerespektovala, že byla dnem 11. 9. 2020 převedena na práci „naháněčky krav do dojírny“ na pracovišti „VKK Kosova Hora – Janov“, a bez jakékoli omluvy nedocházela do zaměstnání.

2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 6. 2021 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2018 pro žalovaného vykonávala v pracovním poměru práci dojičky a ošetřovatelky, že dne 9. 10. 2019 utrpěla pracovní úraz (byla krávou nakopnuta do pravého lokte), v jehož důsledku utrpěla poranění (zhmoždění) pravého lokte, že je dlouhodobě léčena pro chronické onemocnění pravého loketního kloubu, že ošetřující lékařka MUDr. Hana Juklová žalobkyni nedoporučila zvedání těžkých břemen a větší fyzickou zátěž horních končetin a že od 10. 10. 2019 do 31. 8. 2020 žalobkyně byla v důsledku pracovního úrazu v pracovní neschopnosti. Dne 3. 9. 2020 žalobkyně jednala s žalovaným ve věci převedení na jinou práci, kterou by však vykonávala ve velkokapacitním kravíně Janov, což by znamenalo výkon práce mimo její dosavadní pracoviště. Tuto nabídku byla nucena odmítnout, neboť pro ni bylo dané pracoviště nedostupné a pracovní pozice, na kterou měla být převedena, neodpovídala ani jejímu zdravotnímu stavu. Protože nedošlo k uzavření dodatku k pracovní smlouvě (ke změně pracovní smlouvy ohledně druhu práce a pracoviště), k převedení žalobkyně na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce „fakticky nedošlo“. Od ukončení dočasné pracovní neschopnosti pak žalovaný žalobkyni nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy ani nezajistil posouzení zdravotní způsobilosti žalobkyně provedením mimořádné pracovnělékařské prohlídky u smluvního poskytovatele pracovnělékařských služeb. Od 13. 10. 2020 pak žalobkyně „nastoupila na nemocenskou“, která byla ukončena lékařem přibližně po 20 dnech „z důvodu již vyčerpaných dní nemocenské“. Následně opět nedošlo ze strany žalovaného k přeřazení žalobkyně na jinou práci. Žalovaný tedy od skončení její pracovní neschopnosti (tj. od 1. 9. 2020) nepřiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy. Žalobkyně má za to, že nedošlo k žádnému porušení jejích povinností vyplývajících z právních předpisů a že se v daném případě nejednalo o neomluvenou absenci v práci, ale o překážky na straně zaměstnavatele.

3. Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně měla 1. 9. 2020 (po skončení pracovní neschopnosti) nastoupit do práce, což přes četné výzvy neučinila, že dne 3. 9. 2020 se uskutečnilo z podnětu žalovaného jednání, kde byl s žalobkyní projednán úraz, který utrpěla dne 9. 10. 2019, že žalobkyně uvedla, že pokud by jí byla nabídnuta odpovídající práce jejímu zdravotnímu stavu, byla by ráda, pokud by dále byla zaměstnána, a že vzhledem k nejasnostem ohledně zdravotního stavu a pracovní způsobilosti žalobkyně jí byl „učiněn návrh ve změně pracovního zařazení s přihlédnutím nezatěžování těžkou fyzickou prací (nakládání s břemeny nad 15 kg), že by byla přeřazena na nové pracoviště, kde by prováděla nahánění krav do dojírny, přičemž žalobkyně nabídku nepřijmula, neboť na toto pracoviště nemá možnost, jak se dostat“. Dne 9. 9. 2020 žalovaný přistoupil k převedení žalobkyně na jinou práci na pracoviště „VKK Kosova Hora – Janov“ dnem 11. 9. 2020, ale žalobkyně písemné vyhotovení převedení odmítla dne 9. 9. 2020 převzít a do práce vůbec nenastoupila. Přípisem ze dne 21. 1. 2021 byla žalobkyně vyzvána, aby se dostavila k praktické lékařce MUDr. Šárce Machovské dne 16. 2. v 10:30 hod. „za účelem podání lékařského posudku“. Žalobkyně sdělila žalovanému, že se 16. 2. k lékařce dostavit nemůže. Dne 21. 12. 2020 zaslala žalobkyně přípis, ve kterém požádala o sdělení, kde má vyhledat lékařské služby, ačkoliv věděla, že tyto lékařské služby poskytuje žalované MUDr. Šárka Machovská, ke které se po dobu trvání pracovního poměru nedostavila a neustále se dovolávala lékařské péče MUDr. Juklové, která ovšem za celou dobu přes žádost žalovaného žádný posudek o „lékařské způsobilosti“ žalovanému nevydala.

4. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 5 C 130/2021-89, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13 552 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 8. 2018 pracovní smlouvu na práci dojičky a ošetřovatelky telat, že „místem výkonu mělo být katastrální území žalovaného“, že k pracovnímu úrazu došlo dne 9. 10. 2019, že pracovní neschopnost žalobkyně byla „vystavena“ od 10. 10. 2019 do 31. 8. 2020, že žalobkyni byla dána výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu neomluvené absence v období od 10. 10. 2019 do 28. 2. 2021, kterou žalobkyně odmítla dne 25. 2. 2021 převzít, že dne 9. 9. 2020 sdělil žalovaný písemně žalobkyni převedení na jinou práci, a to na práci naháněčky krav do dojírny na pracovišti „VKK Kosova Hora – Janov“, a že s touto „nabídkou“ byla žalobkyně seznámena a odmítla ji v písemné formě převzít. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně neplnila své pracovní povinnosti podle pracovní smlouvy od 1. 9. 2020, a uvedl, že žalobkyně neprokázala, že by dosavadní práci a práci, která jí byla nabízena žalovaným ve snaze udržet potřebný počet pracovníků, nemohla vykonávat, že žalovaný prokázal, že splnil své povinnosti podle § 103 zákoníku práce a snažil se, aby žalobkyně vykonávala práci, která odpovídá její zdravotní způsobilosti, že bylo povinností žalobkyně tuto zdravotní způsobilost prokázat a podrobit se zjištění zdravotního stavu u lékařky, která byla označena jako poskytovatel pracovnělékařských služeb [§ 103 písm. d) zákoníku práce], a že tuto svou povinnost nesplnila ani v průběhu projednání věci a „zánik zdravotní způsobilosti, který brání vykonávat práci dle pracovní smlouvy u žalovaného, neprokázala“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný v případě žalobkyně „postupoval zcela v souladu se zákoníkem práce“ a že to byla „právě žalobkyně, která ustanovení zákoníku práce ani vyhlášky č. 79/2013 Sb. nerespektovala“, a shledal žalobu zcela nedůvodnou.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 23 Co 99/2022-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 12 054 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka a České republice 2 662 Kč na účet Krajského soudu v Praze. Uvedl, že soud prvního stupně pochybil, pokud uzavřel, že žalobkyně tvrzenou zdravotní nezpůsobilost neprokázala, aniž by ji předtím poučil o důkazním břemenu a následcích jeho neunesení ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, a sám v tomto směru žalobkyni poučil. Z posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, pak odvolací soud zjistil, že z pracovnělékařského hlediska nelze konstatovat, že by žalobkyně dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce dojičky a ošetřovatelky, kterou měla podle pracovní smlouvy konat u žalovaného. Přestože se podle odvolacího soudu „ze spisu podává“, že dne 3. 9. 2020 proběhlo mezi účastníky jednání o možném dalším pracovním zařazení žalobkyně a byla jí žalovaným nabídnuta práce na pozici naháněčky krav do dojírny ve velkokapacitním kravíně Janov, že toto pracovní zařazení žalobkyně odmítla, jednak s poukazem na to, že nemá jak se do nového místa výkonu práce z místa svého bydliště dostat, a dále namítala, že ani tuto práci jí zdravotní stav vykonávat nedovoluje, nicméně že žalovaný přesto dne 11. 9. 2020 rozhodl o převedení žalobkyně na práci naháněčky krav do dojírny na pracovišti „VKK Kosova Hora – Janov“, odvolací soud „po znalci nežádal, aby zkoumal zdravotní způsobilost žalobkyně i pro práci naháněčky krav, neboť k dohodě o změně druhu práce mezi účastníky nedošlo a sama žalobkyně žalovaného na jaře 2021 vyzývala, aby jí přiděloval práci podle pracovní smlouvy“. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala omluvitelný důvod své nepřítomnosti v práci zejména v období od 1. 9. 2020 do výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 2. 2021 (vyjma 20 dnů pracovní neschopnosti v říjnu a listopadu 2020), a uzavřel, že velký počet neomluvených absencí, jichž se takto dopustila, lze hodnotit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které by bylo možno s ní okamžitě zrušit pracovní poměr ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a že tím byl naplněn i výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 29. 1. 2016) sp. zn. 21 Cdo 1804/2015 uvedla, že je v jejím případě podstatné vyřešit otázku, zda v důsledku utrpění pracovního úrazu došlo k pozbytí dlouhodobé zdravotní způsobilosti, avšak že ze strany soudů obou stupňů nebylo dostatečně prokázáno, že by žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nepozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost, když danému bylo zabráněno především jednáním žalovaného, který nedodal poskytovatelce pracovnělékařských služeb požadované podklady. Žalobkyně „sporuje“, že by se v jejím případě mělo jednat o „neomluvené“ absence, neboť již před skončením pracovní neschopnosti se žalobkyně obrátila na žalovaného a žádala sdělení, jak se má vrátit do pracovní činnosti. Žalovaný, který ani nezajistil posouzení zdravotní způsobilosti žalobkyně provedením mimořádné lékařské prohlídky, však na snahy žalobkyně o navrácení do pracovní činnosti nereflektoval, když jí nejdříve pouze sdělil, že bude mít dovolenou, a následně započal jednání o převedení na jinou práci. Žalobkyně s odkazem na § 41 odst. 6 zákoníku práce dále poukázala na to, že žalovaný chtěl žalobkyni převést na úplně jiné pracoviště, že s přihlédnutím ke špatnému zdravotnímu stavu žalobkyně by pro ni vleklé dopravování z místa bydliště do navrhovaného velkokapacitního kravína Janov bylo nepřiměřeně zatěžující a ze zdravotního hlediska nevhodné a že pracovní pozice, na kterou měla být převedena, neodpovídala ani jejímu zdravotnímu stavu. Ze strany žalovaného tak nebylo respektováno ani ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, podle něhož je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Žalobkyně je proto přesvědčena, že z toho důvodu na její straně nemohlo dojít k neomluvené absenci a že z její strany nedošlo k zvlášť závažnému nebo závažnému porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí konané práci, že zároveň nebyly splněny ani hmotněprávní podmínky pro výpověď pro soustavné méně závažné porušení podle § 52 písm. g) zákoníku práce, a že naopak ze strany žalovaného nebyly splněny a dodrženy postupy stanovené zákoníkem práce. Dovolatelka má za to, že se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena tak, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc „k projednání“.

7. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť neobsahuje řádné odůvodnění a údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaný má za to, že ze všech důkazů, zejména z předmětného znaleckého posudku, bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně práci vykonávat mohla, ovšem do práce nedocházela. Soudy tak správně dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že „žalobkyně porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci spočívající v neomluvené absenci v době od 10. 10. 2019 do 28. 2. 2021, v době 89 dnů“.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2018 od téhož dne jako dojička, ošetřovatelka telat, s místem výkonu práce „katastrální území Zemědělské společnosti Kosova Hora a. s.“, že dne 9. 10. 2019 žalobkyně utrpěla pracovní úraz, že poté byla od 10. 10. 2019 do 31. 8. 2020 v pracovní neschopnosti, že dne 1. 9. 2020 žalobkyně do práce nenastoupila s tím, že svou dosavadní práci (práci podle pracovní smlouvy) nemůže ze zdravotních důvodů vykonávat, že dne 3. 9. 2020 proběhlo mezi účastníky jednání o možném dalším pracovním zařazení žalobkyně a byla jí žalovaným nabídnuta práce naháněčky krav do dojírny ve velkokapacitním kravíně Janov, že toto pracovní zařazení žalobkyně odmítla, jednak s poukazem na to, že nemá jak se do nového místa výkonu práce ze svého bydliště dostat, a dále namítala, že ani tuto práci jí zdravotní stav vykonávat nedovoluje, že žalovaný nicméně přesto dne 11. 9. 2020 rozhodl o převedení žalobkyně na práci naháněčky krav do dojírny na pracovišti „VKK Kosova Hora – Janov“, že žalobkyně do práce nenastoupila, a to ani po další pracovní neschopnosti v říjnu a listopadu 2020, že dopisem ze dne 21. 1. 2021 žalovaný vyzval žalobkyni, aby se dne 16. 2. 2021 dostavila k poskytovatelce pracovnělékařských služeb žalovaného MUDr. Šárce Machovské k přezkoumání zdravotní způsobilosti k výkonu práce, že z tohoto termínu se žalobkyně lékařce omluvila, byl s ní sjednán náhradní termín (23. 2. 2021), avšak ani tehdy se žalobkyně, tentokrát bez omluvy, nedostavila, na což žalovaný reagoval výpovědí z pracovního poměru, a že „z pracovnělékařského hlediska nelze konstatovat, že by žalobkyně dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce dojičky a ošetřovatelky, kterou měla podle pracovní smlouvy konat u žalovaného“.

12. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda je při posuzování, jde-li u zaměstnance, který byl zaměstnavatelem převeden na jinou práci, o neomluvenou absenci (neomluvenou nepřítomnost v práci), kterou lze hodnotit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, významné, zda je práce, na niž byl převeden, pro tohoto zaměstnance vzhledem k jeho zdravotnímu stavu vhodná a zda ji byl zaměstnanec schopen vykonávat. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný rozhodl o převedení žalobkyně na jinou práci dne 11. 9. 2020 a že jako neomluvenou absenci hodnotil odvolací soud nepřítomnost žalobkyně v práci „zejména v období od 1. 9. 2020 do výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 2. 2021 (vyjma 20 dnů pracovní neschopnosti v říjnu a listopadu 2020)“ – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“).

15. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi,

16. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

17. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

18. K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce náleží také povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat práce podle pracovní smlouvy. Tomu odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Ujednání o druhu a místě výkonu práce jsou (spolu s ujednáním o dni nástupu do práce) podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy (srov. § 34 odst. 1 zák. práce), jimiž je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem (jeho pracovní silou). Zaměstnavatel může (s výjimkami uvedenými v ustanovení § 41 až 43 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce. Nesplní-li zaměstnanec pokyn k výkonu prací jiného druhu nebo v jiném místě, než byly sjednány v pracovní smlouvě, nejde u něho o porušení pracovní povinnosti, ledaže by šlo o takovou jinou práci, na niž byl zaměstnanec platně převeden za podmínek uvedených v ustanovení § 41 zák. práce, popř. přeložen v souladu s ustanovením § 43 zák. práce (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 815/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3640/2012, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 386/2011, anebo rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč.).

19. Zaměstnavatel je zároveň povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci toliko práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, je obecnou povinností všech zaměstnavatelů vůči všem jejich zaměstnancům. Z toho, jaká je variabilita pracovních vztahů a druhů práce, které mohou zaměstnanci vykonávat, je zřejmé, že také požadavky na zdravotní stav zaměstnanců (a tedy možnost a povinnost zaměstnavatele přidělovat jen práci, k jejímuž výkonu jsou zaměstnanci způsobilí) budou rozličné a mohou se také významně lišit. Vždy ale bude platit, že zaměstnavatel může zaměstnanci přidělovat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotní způsobilosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3075/2012).

20. Podle ustanovení § 41 odst. 6 zák. práce při převedení zaměstnance na jinou práci podle odstavců 1 až 3 je zaměstnavatel povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci.

21. Nejvyšší soud pak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jako neomluvená (a tedy jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) nemůže být posouzena nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2779/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 714/2010). Tyto závěry přitom lze nepochybně vztáhnout i na práci, na kterou byl zaměstnanec zaměstnavatelem převeden.

22. Z uvedeného plyne, že při posuzování otázky, zda jde o neomluvenou absenci (neomluvenou nepřítomnost v práci), a tedy o porušení pracovní povinnosti, u zaměstnance, který byl zaměstnavatelem převeden na jinou práci, je významné rovněž to, jestli práce, na niž byl převeden, byla pro tohoto zaměstnance vzhledem k jeho zdravotnímu stavu vhodná a zda byl tento zaměstnanec vůbec schopen ji vykonávat.

23. V projednávané věci odvolací soud vycházel (mimo jiné) i ze zjištění, že dne 3. 9. 2020 proběhlo mezi účastníky jednání o dalším pracovním zařazením žalobkyně, že jí byla žalovaným nabídnuta práce naháněčky krav do dojírny ve velkokapacitním kravíně Janov, že toto pracovní zařazení žalobkyně odmítla, nicméně že žalovaný přesto dne 11. 9. 2020 rozhodl o převedení žalobkyně na práci naháněčky krav do dojírny na pracovišti „VKK Kosova Hora – Janov“ (srov. odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 2. 2021 žalovaný vytknul žalobkyni, že toto převedení na jinou práci nerespektovala a „bez jakékoliv omluvy“ do zaměstnání nedocházela.

24. Odvolací soud sice v odst. 20 odůvodnění svého rozsudku „pro úplnost“ dodal, že „po znalci nežádal, aby zkoumal zdravotní způsobilost žalobkyně i pro práci naháněčky krav, neboť k dohodě o změně druhu práce mezi účastníky nedošlo a sama žalobkyně žalovaného na jaře 2021 vyzvala, aby jí přiděloval práci podle pracovní smlouvy“. S otázkami, zda byla žalobkyně žalovaným platně (v souladu s § 41 zák. práce) převedena na jinou práci (na práci naháněčky krav do dojírny ve velkokapacitním kravíně Janov) a zda byla tato práce pro žalobkyni vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu vhodná a žalobkyně ji byla schopna vykonávat, jejichž posouzení je významné pro závěr o tom, jestli se žalobkyně v době od 11. 9. 2020 dopustila neomluvené absence představující porušení pracovní povinnosti, se však odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku řádně nevypořádal. K otázce platnosti převedení na jinou práci (na práci naháněčky krav), o kterém podle zjištění odvolacího soudu žalovaný rozhodl dne 11. 9. 2020, resp. k otázce, jakou práci byla žalobkyně od 11. 9. 2020 povinna vykonávat, se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vůbec nevyjádřil. Omezil se pouze na konstatování, že k dohodě o změně druhu práce mezi účastníky nedošlo a že sama žalobkyně žalovaného na jaře 2021 vyzvala, aby jí přiděloval práci podle pracovní smlouvy, aniž by však dále objasnil, jaký význam těmto skutečnostem přikládal (jaký vliv podle jeho mínění měly tyto skutečnosti na to, jakou práci byla žalobkyně od 11. 9. 2020, kdy žalovaný rozhodl o jejím převedení na jinou práci, povinna vykonávat, a na posouzení otázky, zda se žalobkyně svou nepřítomností v práci v tomto období dopustila porušení pracovní povinnosti).

25. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak neplyne, z jakého důvodu podle jeho názoru v projednávané věci nebylo nutné zabývat se tím, zda byla práce naháněčky krav pro žalobkyni vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu vhodná (zda odpovídala její zdravotní způsobilosti), vycházel-li ze zjištění, že žalovaný dne 11. 9. 2020 rozhodl o převedení žalobkyně na tuto jinou práci (na práci naháněčky krav), a bylo-li „nerespektování“ tohoto převedení žalobkyní (to, že nedocházela do zaměstnání) důvodem (vedle neomluvené absence v době po skončení pracovní neschopnosti dne 31. 8. 2020 do převedení na jinou práci) výpovědi z pracovního poměru.

26. Pokud jde o nepřítomnost žalobkyně v práci po skončení její pracovní neschopnosti dne 31. 8. 2020 do převedení na práci naháněčky krav dne 11. 9. 2020, kterou žalobkyně odůvodňovala tím, že svou dosavadní práci dojičky, ošetřovatelky telat nemůže ze zdravotních důvodů vykonávat, pak dovolací soud již dříve dospěl k závěru, že nekoná-li zaměstnanec práci s odůvodněním, že pozbyl způsobilost konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, aniž by své tvrzení doložil lékařským posudkem vydaným příslušným zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, může tím být naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce [popřípadě k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce], jen kdyby odmítl podrobit se v příslušném zařízení závodní preventivní péče vyšetřením potřebným k podání lékařského posudku nebo kdyby jinak zmařil potřebné zjištění svého zdravotního stavu v příslušném zařízení závodní preventivní péče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 266/2009, uveřejněný pod č. 85/2011 v časopise Soudní judikatura).

27. Posouzení otázky, zda se žalobkyně v době uvedené ve výpovědi dopustila neomluvené absence, kterou lze hodnotit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, je tak ze strany odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně „neprokázala omluvitelný důvod své nepřítomnosti v práci zejména od 1. 9. 2020 do výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 2. 2021 (vyjma 20 dnů pracovní neschopnosti v říjnu a listopadu 2020)“, že velký počet neomluvených absencí, jichž se takto dopustila, lze hodnotit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které by bylo možno s ní okamžitě zrušit pracovní poměr ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, a že tím byl naplněn i výpovědní důvod uvedený v § 52 písm. g) zák. práce, proto (zatím) nemůže obstát.

28. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

29. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 9. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3938/2023

www.nsoud.cz