USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně B.K.syn centrum s.r.o. se sídlem v Ústí nad Labem – Božtěšicích, Jahodová č. 161, IČO 25453688, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská č. 2912/22, o zaplacení 166 686 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 78/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2023, č. j. 8 Co 58/2023-223, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 080 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marie Šírkové, advokátky se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská č. 2912/22.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2023, č. j. 8 Co 58/2023-223, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.

2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce, za jakých podmínek lze ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce od zaměstnance spravedlivě požadovat uzavření konkurenční doložky, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010, uveřejněný pod č. 145/2012 v časopise Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5337/2017, uveřejněný pod č. 59/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023) se ustálila na závěru, že předmětem pracovněprávního vztahu z dohody, v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, jsou práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu zajišťující ochranu zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Smysl a účel takového ujednání spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatele.

5. Právní úprava (§ 310 odst. 2 zákoníku práce) proto stanoví, že konkurenční doložku nelze uzavřít s každým zaměstnancem, ale jen se zaměstnancem, u něhož to lze spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při výdělečné činnosti (ať již závislé, nebo nezávislé) po skončení pracovního poměru by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Splnění této podmínky (nikoliv však, aby zaměstnanec uvedené informace, poznatky a znalosti získal ještě před uzavřením dohody) je podmínkou platnosti konkurenční doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, uveřejněný pod č. 35/2012 v časopise Soudní judikatura).

6. Soudy v projednávané věci vyšly ze skutkového zjištění, že žalovaný, který je držitelem profesního osvědčení kontrolního technika, u žalobkyně, která provozuje stanici technické kontroly motorových vozidel, pracoval jako „kontrolní technik STK“. Správně proto zohlednily (body 99 až 103 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že postup při schvalování technické způsobilosti motorových vozidel k provozu na pozemních komunikacích je pro všechny stanice technické kontroly jednotně upraven právním předpisem (vyhláškou č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích) a že „garantem odbornosti“ technika stanice technické kontroly je stát, který mu k tomu vydává příslušné osvědčení (srov. § 38 cit. vyhlášky – pozn. dovolacího soudu). V souladu s uvedenými ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu proto soudy uzavřely, že „žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně nepřicházel do kontaktu s informacemi, poznatky, znalostmi pracovních a technologických postupů, které by získal v zaměstnání u žalobkyně, jejichž využití při výdělečné činnosti po skončení zaměstnání by bylo způsobilé závažným způsobem ztížit činnost žalobkyně, když z hlediska přístupu k zákazníkům a vyřizování zakázek z obchodního pohledu se jeho práce jeví jako práce jednoduchá, bez potřeby zvláštního ‚know-how‘ žalobkyně“.

7. Poukazuje-li dovolatelka na princip autonomie vůle, pak přehlíží nepochybně kogentní povahu ustanovení § 310 odst. 2 zákoníku práce, která neumožňuje uzavření konkurenční doložky s jiným zaměstnancem, než kterého lze zařadit do okruhu zaměstnanců tímto ustanovením vymezeného; přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, jejíž řešení vyplývá přímo z právního předpisu a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014).

8. Judikaturu, na niž dovolatelka v souvislosti s aplikací zásad in favorem negotii a pacta sunt servanda též v pracovněprávních vztazích poukazuje, nadto nelze ve vztahu k projednávané věci považovat za přiléhavou, neboť vychází ze zcela odlišných skutkových stavů a týká se jednak splnění podmínek pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017), jednak možnosti uzavření dohody o prodloužení výpovědní doby v průběhu výpovědní doby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2861/2022). Obdobně nepřiléhavá je rovněž odkazovaná judikatura „k výkladu pojmu ‚spravedlivého požadavku‘ zaměstnavatele na právní jednání zaměstnance či jeho výkon“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009), neboť ta se, v kontextu rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele z důvodu nadbytečnosti zaměstnance, týká hledisek, kdy po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby dále zaměstnával člena příslušného odborového orgánu. Za nepřiléhavou je nutno považovat též námitku žalobkyně, že její právní názor prezentovaný v dovolání podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 3101/18, neboť jeho závěry se vztahují k otázce ústavně konformního výkladu konkurenční doložky v souvislosti s přiměřeností smluvní pokuty sjednané v konkurenční doložce.

9. Ke zpochybnění závěru soudů o nenaplnění podmínky pro uzavření konkurenční doložky stanovené ustanovením § 310 odst. 2 zákoníku práce nesměřují námitky, že „význam technika STK pro žalobkyni a jeho vliv na zákazníky je nepopiratelný“ a že „technik je osobou rozhodující v konkrétních případech o způsobilosti motorových vozidel k dalšímu provozu“ a zákazníci proto mohou mít zájem na tom, aby „technickou prohlídku vyřizoval konkrétní technik“, neboť se netýkají povahy informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec (žalovaný) v zaměstnání u zaměstnavatele získal, ale způsobu jeho výkonu práce. Námitka současně přehlíží, že při dodržení právním předpisem stanoveného postupu by závěr o technické způsobilosti motorového vozidla k provozu na pozemních komunikacích měl být – bez ohledu na osobu technika – vždy stejný.

10. V části dovolání dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel [skutkový závěr, že „technici STK neměli přístup do databáze žalobkyně označené FLORES (obsahující údaje o zákaznících)“, že „se nevytvářely vazby mezi techniky STK a zákazníky žalobkyně“ a že se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat její tvrzení, že „odchodem žalovaného k jinému poskytovateli služeb státní technické kontroly došlo u žalobkyně k výraznému úbytku ‚hromadných zákazníků‘“], namítá-li, že „v řízení vyšlo skutkově najevo, že žalovaný nejenže přicházel do styku se zákazníky žalobkyně, pro které prováděl technické prohlídky, ale byl prokázáno i odvedení si konkrétního zákazníka sv. M. ke svému novému zaměstnavateli, který je ve vztahu k žalobkyni konkurenčním subjektem“ a že „bylo prokázáno … cílené poškození žalobkyně spočívající v odvedení zákazníků“ (bod IV.2 dovolání), že „byla prokázána informovanost techniků STK o hromadných zákaznících žalobkyně, když technici pro tyto hromadné zákazníky u žalobkyně pracovali“ a že „informace techniků STK o hromadných zákaznících žalobkyně a jinak než odchodem techniků STK nevysvětlitelný odchod zákazníků od žalobkyně vypovídají o dostatečných důvodech pro ochranu podnikání žalobkyně konkurenční doložkou“, a proto „nebylo třeba hledat u žalobkyně individuální poznatky či znalosti pracovních a technologických postupů“ (bod V.5 dovolání), a že odvolací soud i soud prvního stupně „postavily své právní posouzení na skutečnosti, že žalobkyně používá obchodní databázi nazývanou FLORES a žalovaný primárně používal pro svoji práci databázi ministerstva dopravy CIS vycházející z evidence motorových vozidel“ (bod V.3 dovolání), přestože podle přesvědčení žalobkyně „pro možnost ohrožení se tedy nevyžadovala v případě žalovaného nutnost přímého přístupu k databázi FLORES, vč. vědomost o podrobnostech apod., ale postačoval přístup k systému CIS s přístupem k zákazníkům a klidně i zprostředkovanými informacemi o hromadných zákaznících od těchto zákazníků či od ostatních zaměstnanců žalobkyně“ (bod V.7 dovolání). Tyto námitky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.

11. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

12. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.

13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3868/2023

www.nsoud.cz