21 Cdo 3761/2021-540

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Kociánem, advokátem se sídlem v Plzni, Jetelová č. 254/2, proti žalované Penny Market s. r. o. se sídlem v Radonicích, Počernická č. 257, IČO 64945880, zastoupené JUDr. Petrou Klustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, o 58 438,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 192/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. srpna 2021, č. j. 15 Co 93/2021-499, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 42 738,60 Kč s příslušenstvím, a v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 42 738,60 Kč s příslušenstvím), rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. února 2021, č. j. 21 C 192/2018-493, v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do 7 333,97 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. srpna 2021, č. j. 21 C 192/2018-506, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 25. 4. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení 51 104,80 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 3. 2018 do zaplacení s tím, že je u ní zaměstnán jako vedoucí prodejny a dne 20. 9. 2017 utrpěl pracovní úraz spočívající ve sražení elektrickým paletovým vozíkem. V jeho důsledku byl žalobce v pracovní neschopnosti rovněž od listopadu 2017, přičemž za měsíc leden 2018 vyplatila žalovaná žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 31 364 Kč, avšak podle žalobce je rozhodným obdobím pro stanovení průměrného výdělku období červenec – září 2017, proto průměrný výdělek v lednu 2018 činil 118 900,80 Kč, a po odečtení nemocenské ve výši 36 432 Kč a plnění ze strany žalované zbývá částka 51 104,80 Kč.

2. Dále se žalobce domáhá zaplacení částky 7 333,97 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 11. 4. 2018 do zaplacení s tím, že s žalovanou vedl spor o zaplacení částky 480 992,31 Kč jako dlužné mzdy za období od listopadu 2010 do dubna 2012, přičemž žalovaná uhradila dlužnou částku až v rámci výplaty za červenec 2017. V důsledku této jednorázové úhrady však vznikla žalobci povinnost k úhradě solidárního zvýšení daně ve výši 7 333,97 Kč. Žalobci tak byla způsobena škoda, neboť hradila-li by žalovaná řádně a včas mzdové nároky za každý měsíc, nikoliv jednorázově, nebyl by žalobce povinen k solidárnímu zvýšení daně.

3. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 17. 9. 2018, č. j. 21 C 192/2018-167, připustil rozšíření žaloby o 2 428,80 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 3. 2018 do zaplacení (z důvodu nového výpočtu ztráty na výdělku žalobcem) a částečně zastavil řízení co do 10 795 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 3. 2018 do zaplacení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby pro plnění ze strany žalované.

4. Rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 21 C 192/2018-493, Okresní soud Plzeň-město žalobu o zaplacení částky 50 072,57 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 94 568,60 Kč (výrok II) a zaplatit náklady státu, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III); stalo se tak usnesením ze dne 18. 8. 2021, č. j. 21 C 192/2018-506. Ve vztahu k prvému nároku soud prvního stupně uzavřel, že pracovní neschopnost žalobce v lednu 2018 nebyla důsledkem pracovního úrazu žalobce z 20. 9. 2017. K tomuto závěru dospěl na základě revizního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a výslechu zpracovatele posudku MUDr. Jana Boháče. Revizní posudek považoval za správné závěry znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, a nikoliv závěry posudku MUDr. Bedřicha Helma. Nárok na náhradu škody, jež měla být žalobci způsobena pozdní jednorázovou úhradou dlužné mzdy včetně úroků z prodlení, shledal soud prvního stupně nedůvodným, neboť podle § 519 občanského zákoníku má věřitel právo na náhradu škody vzniklé prodlením s úhradou peněžitého dluhu výlučně jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení. Protože žalovaná vyplatila žalobci spolu se mzdou v měsíci červenci 2017 i částku 211 559 Kč jako úroky z prodlení s úhradou dlužné mzdy za období od listopadu 2010 do dubna 2012, nedosahuje výše žalobcem tvrzené škody částky vyplacených úroků z prodlení, a proto nárok není dán. Odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1924/2008) shledal soud prvního stupně nedůvodnými, neboť v těchto řízeních neřešil dovolací soud skutkový stav, kdy zaměstnavatel spolu s dlužnou mzdou uhradil zaměstnanci i zákonný úrok z prodlení, který převyšoval škodu vzniklou zaměstnanci úhradou vyšší daně z příjmů fyzických osob.

5. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 8. 2021, č. j. 15 Co 93/2021-499 (k chybě v číslování spisu viz úřední záznam ze dne 21. 9. 2021), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 10 711 Kč. Neshledal, že by soud prvního stupně pochybil při vytváření skutkových závěrů, a uzavřel, že provedené dokazování bylo „z hlediska koncentrace řízení“ přípustné. Namítal-li žalobce podjatost znalců, odkázal odvolací soud na usnesení soudu prvního stupně o námitce podjatosti znaleckého ústavu, které považoval za správné. Souhlasil i s aplikací § 519 občanského zákoníku, neboť žalobcem tvrzená škoda byla kryta vyplacenými úroky z prodlení, a žalobce tedy neměl na její náhradu právo. Nesouhlasil ani s námitkou žalobce, že povinnost k úhradě solidární daně vznikla zaplacením úroků z prodlení, které mu byly uhrazeny včas ve lhůtě stanovené rozsudkem. Nárok na úrok z prodlení „nebyl rozsudkem konstituován“, ale vznikl žalobci již první den, kdy se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou jistiny.

6. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje zaprvé v procesní otázce koncentrace řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při jednání dne 9. 11. 2018 byla žalovaná soudem prvního stupně podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu vyzvána, aby označila důkazy k prokázání skutečnosti, že poškození zdraví žalobce nebylo zapříčiněno úrazem žalobce na pracovišti dne 20. 9. 2017 a že pracovní neschopnost žalobce v lednu 2018 nebyla důsledkem tohoto pracovního úrazu. Ačkoliv měla žalovaná dodat případný revizní posudek do 31. 12. 2018, předložila dva znalecké posudky MUDr. Milana Richtra, CSc. a doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, až po uplynutí této lhůty. Dále žalobce vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ustanovení § 519 občanského zákoníku. Hranice pro placení tzv. solidární daně byla překročena právě a jen v důsledku úhrady úroků z prodlení, nikoliv v důsledku zaplacení jistiny. V tomto případě úroky škodu teprve způsobují, a proto škoda vzniklá v důsledku úroku z prodlení nemůže být zároveň těmito úroky kryta. Žalobce rovněž argumentuje, že primárním důvodem vzniklé škody není prodlení s výplatou jistiny, ale výplata celé dlužné částky, včetně úroků, najednou v jednom období. Tato otázka podle něj nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Vyřešeny nebyly podle žalobce ani procesní otázky podjatosti znalce, které řešil odvolací soud. Žalobce má za to, že k závěru o podjatosti postačuje už jen skutečnost, že znalec, který následně vypracovává znalecký posudek, předtím vypracoval odborné vyjádření. Rovněž to, že jedním ze zpracovatelů znaleckého posudku znaleckého ústavu byla J. M., která byla vůči doc. MUDr. Evženu Hrnčířovi, CSc., MBA, v pracovněprávní rovině ve vztahu podřízenosti, znamená podle žalobce podjatost znaleckého ústavu. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Co se týče nedodržení lhůty dané soudem prvního stupně, tak tato byla poskytnuta k předložení důkazu, kterým má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po příslušném roku, a které účastník nemohl bez své viny uvést. Žalovaná již při jednání 2. 10. 2018 navrhovala vypracování revizního posudku a na tomto trvala i při jednání dne 9. 11. 2018, kde uvedla, že trvá na vypracování revizního znaleckého posudku doc. Hrnčířem. Správné je i rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nároku na náhradu škody za úhradu solidární daně ve výši 7 333,97 Kč. Žalobce se tímto nárokem vlastně domáhá přenesení daňové povinnosti na žalovanou, žalovaná se však ztotožňuje s aplikací § 519 občanského zákoníku. Se závěry odvolacího soudu se žalovaná ztotožňuje i v otázce podjatosti znalce. Nelze hovořit o podjatosti znaleckého ústavu z důvodu vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi jednotlivými členy, kdy znalecký ústav pracuje jako odborný tým, nikoliv jako jednotlivec. Stejně není prokázán konkrétní zájem, který by měl případně vést znalecký ústav k jeho podjatosti.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání žalobce přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedené části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

12. Rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce, že i důkaz znaleckým posudkem doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, byl z hlediska koncentrace řízení přípustný, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

13. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná trvala na revizním znaleckém posudku ve svém přednesu při jednání dne 9. 11. 2018 poté, co jí soud prvního stupně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Přitom o vztahu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. a § 118b odst. 1 o. s. ř. již Nejvyšší soud uzavřel, že soud smí přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. učinil do skončení příslušného roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 6008/2016). Je-li tedy z hlediska koncentrace řízení rozhodným okamžikem učinění důkazního návrhu, nikoliv předložení důkazního prostředku, je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce koncentrace řízení s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.

14. Formuluje-li žalovaná obdobnou právní otázku i ve vztahu ke znaleckému posudku MUDr. Milana Richtra, CSc., pak přehlíží, že soud prvního stupně (z jehož skutkových závěrů vycházel odvolací soud) nezjistil z tohoto posudku „žádné relevantní skutečnosti“ (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy na této právní otázce nezáviselo, a proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.

15. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu rovněž v otázce, zda důvodem k vyloučení znalce je skutečnost, že před vypracováním znaleckého posudku podal odborné vyjádření. Již v rozsudku ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1593/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že „okolnost, že znalec vyšetřoval žalobce v dřívější době v souvislosti s vypracováním posudku na žádost pojišťovny, která v tomto řízení vystupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného, nezakládá sama o sobě důvod pro vyloučení znalce“. S použitím argumentu a maiori ad minus je zřejmé, že není-li samo o sobě důvodem pro vyloučení znalce předchozí vypracování znaleckého posudku (na žádost vedlejšího účastníka), nemůže jím být ani předchozí podání odborného vyjádření na žádost účastníka.

16. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilá ani námitka, že J. M., jako jedna ze zpracovatelů posudku zpracovávaného znaleckým ústavem, byla vůči doc. MUDr. Evženu Hrnčířovi, CSc., MBA, „v pracovně-právní rovině ve vztahu podřízenosti“. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Odvolací soud přitom souhlasil s posouzením námitky podjatosti soudem prvního stupně (pozn. v usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 6. 2020, č. j. 21 C 192/2018-448), který vyšel (mimo jiné) z toho, že žalobce „konstatuje pouze své domněnky, tedy, že znalkyně M. je podřízenou doc. MUDr. Hrnčíře“. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 42 738,60 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. Napadený rozsudek odvolacího soudu v části o zaplacení částky 7 333,97 Kč s příslušenstvím závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanec má vůči zaměstnavateli právo na náhradu škody vzniklé mu zaplacením solidárního zvýšení daně z příjmů fyzických osob poté, co zaměstnavatel uhradil zaměstnanci jednorázově mzdu dlužnou za delší časové období, byly-li zaměstnanci vyplaceny i úroky z prodlení ve výši přesahující solidární zvýšení daně. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v této části opodstatněné.

20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy došlo k porušení povinnosti žalované – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

21. Soudy obou stupňů založily své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady škody [spočívající v zaplaceném solidárním zvýšení daně z příjmů fyzických osob (srov. § 16a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2020)] na aplikaci ustanovení § 519 obč. zák., podle něhož právo věřitele na náhradu škody způsobené prodlením dlužníka není dotčeno; při prodlení s plněním peněžitého dluhu lze však náhradu škody požadovat, jen pokud není kryta úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení.

22. V ustanovení § 519 obč. zák. jde o náhradu škody způsobené samotným prodlením. To odpovídá účelu úpravy, jež umožňuje požadovat náhradu škody, jen pokud není kryta úroky z prodlení, neboť úroky z prodlení je možné „chápat z ekonomického hlediska též jako navrácenou cenu peněz, jichž se pozdním vrácením dlužné částky zmocnil dlužník proti věřitelově vůli a jež si proto nemusel opatřovat na peněžním trhu, a které na druhé straně chyběly nebo mohly chybět věřiteli, který (by) si je tam za cenu komerčního úroku opatřit musel“ (srov. např. BEJČEK, J. „Povaha ustanovení“ o úrocích z prodlení. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2006, 11, s. 406).

23. Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací činnosti zabýval případy uplatňované náhrady škody spočívající ve vyšší dani z příjmů. V rozsudku ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004, uveřejněném pod č. 10/2006 Sb. rozh. obč., uzavřel, že zaplatil-li zaměstnanec vyšší daň z příjmů fyzických osob jenom proto, že mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející mu za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, vznikla tím zaměstnanci škoda, za kterou zaměstnavatel odpovídá podle § 187 odst. 2 zákoníku práce (nyní srov. § 265 odst. 2 zákoníku práce).

24. V těchto případech dochází ke vzniku povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu proto, že platby, jež byl povinen platit pravidelně, zaplatil zaměstnanci za delší období po lhůtě splatnosti jednorázově. Stejně tak v nyní posuzované věci není žalobou uplatňován nárok na náhradu škody z důvodu pouhého prodlení, ale proto, že po splatnosti byly dlužné částky zaplaceny jednorázově (resp. spolu s jednorázově vyplacenými úroky z prodlení, jak žalobce začal poprvé akcentovat v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně). Spočívá-li tedy škoda ve vyšší daňové povinnosti, která by zaměstnanci nevznikla, kdyby byly platby placeny zaměstnavatelem postupně v termínech jejich splatnosti, nejedná se o škodu způsobenou (toliko) prodlením dlužníka, a není proto důvod, aby úroky z prodlení takovou škodu kryly; ustanovení § 519 obč. zák. se proto v takovém případě nepoužije.

25. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný (spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 7 333,97 Kč s příslušenstvím (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení), zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí (spolu s akcesorickým usnesením o výši náhrady nákladů řízení státu) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-město) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 2. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3761/2021

www.nsoud.cz