21 Cdo 3575/2021-174

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Robertem Grundem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti žalované Č. r. – G. F. ř. v XY, o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 55/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021, č. j. 30 Co 64/2021-131, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů a ve které byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za odvolání žalované, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12. 4. 2017 – doplněnou podáním ze dne 15. 5. 2017 – domáhala, aby jí byla vyplacena náhrada platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za dobu od 1. 3. 2014 do 31. 3. 2017 ve výši 947 027 Kč s úrokem z prodlení „k datu 10. 5. 2017“ ve výši 118 022 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1997 změněné dohodou ze dne 22. 5. 1998, že dne 25. 9. 2013 byla podepsána v „budově XY“ dohoda o rozvázání pracovního poměru, která je z pohledu žalobkyně neplatná, což „řádně a včas“ namítla a rovněž trvala na dalším zaměstnávání, že od 26. 9. 2013 do 16. 2. 2014 byla v pracovní neschopnosti, že byla podána žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru, která je u Obvodního soudu pro Prahu 1 projednávána v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 237/2013, že žalovaná nevyplatila „na základě zákonného nároku“ podle § 69 odst. 1 zákoníku práce „ničeho“, ani neumožnila žalobkyni vykonávat práci, a že „žalovaná stanovila ve 3. čtvrtletí 2013 žalobkyni průměrný hodinový výdělek“ ve výši 141,68 Kč.

2. Žalovaná uvedla, že žalobou uplatněný nárok „co do jeho základu ve vazbě na pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 81/2019-279 ze dne 31. 10. 2019 nikterak nezpochybňuje“, namítala však, že žalovanou částku je nutno považovat za „zcela v rozporu s dobrými mravy“, že „bude na žalobkyni prokázat, že skutečně po dobu takřka šesti let neměla možnost mít jakýkoliv příjem ze zaměstnání a jaké okolnosti jí v tom zabránily“, a že „důvodnost požadavku na přiznání náhrady platu za dobu přesahující 6 měsíců není absolutně nijak doložena“. Upozornila na to, že žalobkyně byla v září 2013 trestně stíhaná za činy spojené s porušením povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, že v odsuzujícím rozsudku jí byl uložen (mimo jiné) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy po dobu 3 let, že žalobkyni „nebylo možno zařadit zpět na útvar, ve kterém se … dopustila trestné činnosti“ a že s převedením na jinou práci nevyslovila souhlas. Žalovaná sdělila soudu, že došlo z její strany „k náhradě platu žalobkyni za dobu 6 měsíců po ukončení její pracovní neschopnosti“ v čisté výši 103 014 Kč, a uvedla, že za další období by žalobkyni měla příslušet náhrada platu „maximálně ve výši 22,5 %“.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání konaného dne 30. 11. 2020 řízení co do částky 196 673 Kč zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby ohledně této částky – rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. 21 C 55/2017-86, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě platu 750 337,28 Kč a „kapitalizovaný“ úrok z prodlení ve výši 108 207,97 Kč, žalobu co do částky 16,72 Kč a „kapitalizovaného“ úroku z prodlení ve výši 9 814,03 Kč zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 124 282,90 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Grunda. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1997 zaměstnána jako „zaměstnanec pro XY“, že mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, na jejímž základě měl pracovní poměr skončit dnem 25. 9. 2013, že žalobkyně namítla neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a sdělila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 21 Cdo 81/2019-279, bylo určeno, že uvedená dohoda o rozvázání pracovního poměru je neplatná, neboť při uzavírání této dohody nebyla vůle žalobkyně utvářena svobodně, že do 16. 2. 2014 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, že žalobkyně byla vedena v evidenci úřadu práce v době od 17. 2. 2014 do 31. 12. 2014 a z této evidence byla vyřazena z důvodu „nástup do zaměstnání – spolupracující osoba“, že žalobkyně byla od 1. 1. 2015 do 5. 12. 2019 „vedena jako OSVČ“, že výše příjmu, kterou dosahovala jako uchazečka o zaměstnání či jako OSVČ, byla výrazně nižší než plat u žalované a že žalovaná uhradila žalobkyni „doplatek platu ve výši 103 014 Kč“. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu ode dne 17. 2. 2014 (s ohledem na její pracovní neschopnost od 26. 9. 2013 do 16. 2. 2014), ale jelikož žalovaná žalobkyni uhradila náhradu platu za prvních 6 měsíců, je předmětem řízení nadále náhrada platu za období od 17. 8. 2014 do 31. 3. 2017. Dospěl k závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že žalobkyně bezdůvodně odmítla či nevyužila možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za rovnocenných či výhodnějších podmínek, že proto nebyly splněny podmínky pro moderaci náhrady platu podle § 69 odst. 2 zákoníku práce a že žalovaná je povinna poskytnout žalobkyni náhradu platu za „rozhodné období“ ve výši odpovídající součinu průměrného hodinového výdělku ve výši 141,68 Kč a fondu pracovní doby, tj. v celkové výši 750 337,28 Kč. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru „fakticky“ zavinila žalovaná a „důvodem skončení pracovního poměru žalobkyně bylo jednání, pro něž byla žalobkyně obviněna dne 25. 9. 2013, a tohoto obvinění byla žalobkyně následně pravomocně zproštěna“.

4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 30 Co 64/2021-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 750 337,28 Kč a úroku z prodlení ve výši 108 207,97 Kč, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 100 Kč a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za odvolání žalované ve výši 37 517 Kč. Doplnil dokazování rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2020, č. j. 5 To 93/2019-7547, z něhož zjistil, že žalobkyně byla uznána vinnou skutkem, kterým spáchala „pomoc k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby“ (spočívající „v zásadě v poskytnutí rady daňovému subjektu k neoprávněnému snížení daňové povinnosti“) a za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl současně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let. Odvolací soud dospěl k závěru, že „uplatnění nároku žalobkyně na náhradu platu za období přesahující 6 měsíců nutno považovat za zneužití práva, tj. právě za takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu § 69 odst. 1 zákoníku práce, nýbrž obohacení na úkor žalované a její poškození“, a že „s ohledem na zjištěné skutečnosti by přiznání náhrady platu žalobkyni jednoznačně odporovalo účelu a smyslu právní úpravy obsažené v § 69 odst. 1 zákoníku práce“. Zdůraznil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dohodu o rozvázání pracovního poměru za situace, „v níž existovaly zcela jednoznačné důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru“, a že za této situace představovalo uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze strany žalované „výrazně vstřícnější postup“ vůči žalobkyni. Uvedl, že žalobkyni byla navzdory uvedeným okolnostem vyplacena náhrada platu za prvních 6 měsíců po neplatném rozvázání pracovního poměru, ale že přiznání náhrady za „navazující období“ by představovalo „zjevnou nespravedlnost“, že žalobkyně by „de facto“ těžila ze svého „protiprávního činu“ a že – i když byla žalobkyně pro část skutků zproštěna obžaloby (v souvislosti s daňovým řízením u společnosti D.) – „podstatnou skutečností z hlediska dobrých mravů je to, že žalobkyně se ještě před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru skutečně dopustila trestného činu v souvislosti s daňovým řízením M. J.“. Odvolací soud uzavřel, že „trestná činnost páchaná žalobkyní v době před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru odůvodňuje závěr, že uplatňování nároku na náhradu platu za období přesahující prvních šest měsíců po této dohodě je v rozporu s dobrými mravy, a představuje tak zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany“.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud při řešení právní otázky – „zda má zaměstnanec, s kterým byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nárok na náhradu platu podle § 69 zákoníku práce i po době 6 měsíců (až do pravomocného rozhodnutí soudu v trestním řízení) za situace, kdy spáchání trestného činu související s výkonem pracovní činnosti zaměstnance, za který byl pravomocně odsouzen a současně ale toto nebylo předmětem neplatného rozvázání pracovního poměru, jelikož k obvinění zaměstnance z tohoto trestného činu došlo až víc jak rok po neplatném rozvázání pracovního poměru“ – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016. Uvádí, že dovolatelce „nevznikla překážka, pro kterou by nemohla vykonávat práci pro zaměstnavatele (stranu žalovanou) a dovolatelka byla kdykoliv připravena ihned nastoupit do práce, pokud by jí to zaměstnavatel umožnil“. Má za to, že odvolací soud porušil princip „koncentrace důkazů“ podle § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jestliže v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. doplnil dokazování o rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 5 To 93/2019, a „na základě tohoto důkazního prostředku změnil hodnocení důkazů soudu prvního stupně“. S dovolatelkou nebylo do 25. 9. 2013 zahájeno trestní stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby, pro který byla dne 8. 1. 2020 pravomocně odsouzena, neboť v trestní věci „J.“ byla dovolatelka policií obviněna teprve dne 14. 12. 2014. Dovolatelka má za to, že jí vznikl za rozhodné období právní nárok na náhradu platu podle § 69 zákoníku práce i po uplynutí doby 6 měsíců a že nešlo z její strany o zneužití práva, jinak by zákoník práce ani zákon o státní službě nepřiznával státním zaměstnancům žádné náhrady platů po dobu, po kterou fyzicky nevykonávali práci pro zaměstnavatele v důsledku vedeného trestního stíhání. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby „v intencích rozsudku prvoinstančního soudu“ sám rozhodnul.

6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně nenaplnila „přípustnost důvodů“ pro podání dovolání, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu s „platnou legislativou“ a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť správně (v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř.) doplnil dokazování, vyhodnotil skutkový stav věci a v otázce poskytnutí náhrady platu dospěl k závěru o rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy a s ustanovením § 69 zákoníku práce, neboť žalobkyně měla v úmyslu svým jednáním způsobit žalované újmu.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není v této části přípustné vzhledem k ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (v části týkající se výroku o nákladech řízení) a § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. (v části, ve které bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek).

11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek lze odepřít právo na náhradu mzdy (platu) příslušející při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnanci, který porušil své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se po žalované domáhá náhrady platu za období od 17. 8. 2014 do 31. 3. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 3. 2017 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

14. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zák. práce). Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§ 69 odst. 2 zák. práce).

15. Při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru se postupuje při posuzování práva zaměstnance na náhradu ušlé mzdy nebo platu obdobně jako při neplatné výpovědi dané zaměstnanci zaměstnavatelem (srov. § 71 větu první zák. práce).

16. Ustanovení § 69 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu (§ 69 odst. 1 zák. práce).

17. Smyslem a účelem ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy nebo platu zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda rozvázání pracovního poměru bylo shledáno neplatným (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1969, sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90/1970 Sb. rozh. obč.).

18. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy nebo platu má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. bod I stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016).

19. Při posuzování návrhu zaměstnavatele podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, aby jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za dobu přesahující 6 měsíců byla přiměřeně snížena, soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy (platu) zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu) nespojuje (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014).

20. V projednávané věci odvolací soud nepřistoupil ke snížení povinnosti žalované k náhradě platu žalobkyni, s níž žalovaná uzavřela neplatnou dohodu o rozvázání pracovního poměru, za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, nýbrž právo na náhradu platu za tuto dobu žalobkyni odepřel, neboť dospěl k závěru, že uplatnění nároku žalobkyní je zjevným zneužitím práva a v rozporu s dobrými mravy.

21. Podle ustanovení § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě.

Podle ustanovení § 6 odst. 2 věty první o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

22. Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva, které – s ohledem na subsidiární použití občanského zákoníku – platí rovněž v pracovněprávních vztazích. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

23. Právní úprava obsažená v ustanovení § 8 o. z. vychází – jak vyplývá z důvodové zprávy k občanskému zákoníku – ze dvou základních pravidel, a to z pravidla neminem laedit, qui suo iure utitur (kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a z pravidla mal enim iure nostra uti non debemus (nemáme však zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.

24. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný pod č. 91/2003 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).

25. Uvedené závěry podporuje i odborná literatura, podle níž zákaz zneužití práva představuje jeden z korektivů výkonu subjektivních práv, který má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem. Jinými slovy řečeno, je zakázáno, aby nositel subjektivního práva realizoval své subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný. Podle uvedeného pravidla má být odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Pravidlo obsažené v ustanovení § 8 o. z. je dílčím projevem zásady poctivosti, její korektivní (korigující) funkce, která prosvítá právní úpravou (srov. LAVICKÝ, P. Komentář k § 8, s. 59. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−302). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022). Obdobně srov. též MELZER, F., TÉGL, P. Komentář k § 6, s. 119–120. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha: Leges, 2013.

26. Se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění nároku žalobkyně na náhradu platu za období přesahující prvních šest měsíců po uzavření neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, dovolací soud nesouhlasí.

27. V projednávané věci byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru dnem 25. 9. 2013, která byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 21 Cdo 81/2019-279, určena neplatnou pro nedostatek svobodné vůle žalobkyně k uzavření této dohody. Uplatnila-li žalobkyně za této situace – poté, co oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, a co jí žalovaná přes toto oznámení neumožnila pokračovat v práci – právo na náhradu platu, vykonávala tím toto právo v souladu s jeho účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, který spočívá – jak bylo uvedeno výše – v poskytnutí náhrady mzdy nebo platu zaměstnanci, který je postižen neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době (anebo neplatnou dohodou o rozvázání pracovního poměru – srov. § 71 větu první zák. práce) ze strany zaměstnavatele a vůči němuž zaměstnavatel neplní svou povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, jako ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce, aby tak byla zaměstnanci reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovanou dnem 25. 9. 2013 porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť i v takovém případě – nedošlo-li k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než neplatnou dohodou – byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy. Z důvodu uvedeného jednání mohla žalovaná [za podmínek stanovených v § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce] se žalobkyní rozvázat pracovní poměr výpovědí [popřípadě ji též do uplynutí výpovědní doby převést na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce] nebo okamžitým zrušením, nelze však za ně žalobkyni sankcionovat odepřením náhrady platu, na kterou jí vzniklo právo z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru dohodou. Uplatněním práva na náhradu platu žalobkyně netěží ze svého „protiprávního činu“, jak uvedl odvolací soud, nýbrž vykonává právo, které jí vzniklo na základě protiprávního jednání žalované spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.

28. Uvedl-li odvolací soud, že uplatnění nároku žalobkyně na náhradu platu za období přesahující 6 měsíců představuje „obohacení na úkor žalované a její poškození“, pak přehlíží, že chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, je třeba považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuálním) vedlejším následkem vznik majetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu (srov. např. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012). Odpovídající majetkový prospěch (náhradu platu) žalobkyně nelze za těchto okolností považovat za její (bezdůvodné) „obohacení“.

29. Dovolací soud naproti tomu neshledal důvodnou námitku dovolatelky, že odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2020, č. j. 5 To 93/2019-7547 v rozporu s ustanoveními § 118b odst. 1 a § 205a o. s. ř., neboť také odvolací soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (srov. § 120 odst. 2 větu první, § 211 a § 213a odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazu uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (z pohledu právního názoru odvolacího soudu) přitom vyšla najevo ještě dříve, než nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., k nimž došlo skončením jednání konaného u soudu prvního stupně dne 30. 11. 2020 (viz doplnění vyjádření žalované k žalobě ze dne 31. 7. 2020, v němž je na tento rozsudek poukazováno, a podání žalobkyně ze dne 27. 11. 2020, v jehož „bodě V“ žalobkyně na tvrzení žalované v tomto směru reaguje) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 28/2009 Sb. rozh. obč.

30. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, který se vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru, že uplatnění nároku žalobkyně představuje zjevné zneužití práva, nezabýval tím, zda jsou splněny předpoklady pro přiměřené snížení náhrady platu žalobkyně za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

31. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 5. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021

www.nsoud.cz