21 Cdo 347/2024-327

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. R., zastoupené Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova č. 26/9, proti žalované FRUJO, a. s. se sídlem v Tvrdonicích č. 710, IČO 00557706, zastoupené Dr. iur. Georgem Rudolfem Rentschem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 3350/18, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 29/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2023, č. j. 49 Co 99/2022-258, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bohuslava Nováka, advokáta se sídlem v Praze 6, Sartoriova č. 26/9.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2023, č. j. 49 Co 99/2022-258, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.

2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřené otázce, jakým způsobem je zaměstnavatel povinen skutkově vymezit důvody okamžitého zrušení pracovního poměru (pod niž lze podřadit formulované otázky, „nakolik musí být vymezení skutku a zákonného důvodu v právním jednání obsahujícím okamžité zrušení pracovního poměru precizní, aby s ohledem na požadavek dostatečné určitosti a srozumitelnosti byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr v souladu s požadavky obsaženými především v ustanoveních § 55 a 60 Zákoníku práce“ a „zda je z hlediska platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v souladu s požadavky obsaženými především v ustanoveních § 55 a 60 Zákoníku práce nutné, aby kromě vymezení skutku a zákonného důvodu obsahovalo právní jednání obsahující okamžité zrušení pracovního poměru rovněž beze zbytku přesnou a úplnou právní kvalifikaci toho, jaké interní či obecné právní předpisy zaměstnanec svým jednáním porušil“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

4. Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, anebo též dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60 zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.

5. Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že u důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, a že je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).

6. K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, a v nich vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

7. Odvolací soud při posuzování určitosti vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6. 12. 2017 z uvedených hledisek vycházel, když dospěl k závěru, že pod skutkovým vymezením důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru [podle kterého „zaměstnanec (žalobkyně – pozn. dovolacího soudu) ze skladu postupně vynášel zásoby, vydával zásoby zákazníkům bez obdržení platby za tyto zásoby, čímž uvedené manko vzniklo“, a tím „porušil práva a povinnosti vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, když vědomě a úmyslně odcizil hodnotný majetek ve vlastnictví zaměstnavatele“] žalovaná žalobkyni „nevytýkala, že porušila interní předpis – Příkaz ekonoma ze dne 9. 3. 2017 či že nepotvrdila na dokumentech převzetí zboží bez okamžité platby“, neboť ze skutkových zjištění o obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru a okolnostech, za jakých bylo učiněno, nevyplývá nic, co by tento závěr zpochybňovalo; nelze akceptovat argumentaci dovolatelky, že opačný závěr vyplývá ze sdělení, že inventurou bylo zjištěno „skladové manko“.

8. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1777/2021 (podle kterého zaměstnavateli nelze vytýkat, že nevyvodil důsledky z předchozích porušení pracovních povinností), rozsudku ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021 (podle kterého při posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností má soud přihlédnout rovněž k okolnosti, že se zaměstnanec dopustil několika po sobě následujících porušení pracovních povinností v krátkém časovém rozpětí), a rozsudcích ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1906/2021, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněném pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. (podle kterých výše škody není rozhodující, důležitější je narušení nezbytné vzájemné důvěry, ke které v případě přímého či nepřímého útoku na zaměstnavatele zpravidla vždy dochází), pak nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud otázku intenzity porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (k níž se dovolatelkou odkazované závěry vztahují) neposuzoval, neboť vycházel ze závěru, že se žalobkyně vytýkaného porušení pracovní povinnosti nedopustila, protože „Příkaz ekonoma výdej zboží bez okamžité platby umožňoval“.

9. Námitky, že „závěry rozsudku jsou nedostatečně odůvodněny a rozsudek je nepřezkoumatelný“ a že „soud se nevypořádal s velkou částí argumentace žalované“, nejsou samy o sobě dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).

10. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).

11. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně, jež vedly k vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

12. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné.

13. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

14. Dovolatelka současně s podáním dovolání navrhla odklad právní moci napadeného rozsudku. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2968/2022, a ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2757/2022). Návrhem žalované na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 347/2024

www.nsoud.cz