21 Cdo 261/2024-193

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. W., zastoupeného Mgr. Tomášem Bařinou, advokátem se sídlem v Brně, Burianovo náměstí č. 681/8a, proti žalované IFE-CR, a. s., se sídlem v Modřicích, Evropská č. 839, IČO 15531627, zastoupené JUDr. Adamem Valíčkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 148/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2023, č. j. 15 Co 53/2023-166, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Adama Valíčka, advokáta se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2023, č. j. 15 Co 53/2023-166, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“), z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity a že odvolací soud se podle dovolatele při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel předně namítá, že odvolací soud v projednávané věci nesprávně posoudil intenzitu vytyčeného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť dle dovolatele nepřihlédnul k osobě zaměstnance (žalobce), k jím zastávané funkci či k jeho dosavadnímu postoji při plnění pracovních úkolů, čímž se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že žalobce pro žalovanou pracoval svědomitě a v jejím nejlepším zájmu 13 let, přičemž po celou dobu trvání jeho pracovního poměru nebyl ze strany žalované, byť jen jedinkrát, napomenut či upozorněn na to, že by jeho práce vykazovala sebemenší nedostatky, či že by se dopouštěl porušování některé ze svých pracovních či pracovněprávních povinností. Podle dovolatele by jakékoli jednání, které je mu ze strany žalované v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno, mělo být soudem vykládáno a hodnoceno s přihlédnutím k těmto skutečnostem.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který může přihlédnout k osobě zaměstnance, jeho funkci, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, dále však i k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, a v neposlední řadě i k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance či k tomu, zda svým jednáním způsobil zaměstnanec zaměstnavateli škodu, apod. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3864/2018, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015).

S dovolatelem lze tedy souhlasit v tom, že při posuzování intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci soudy mohou přihlédnout (mimo jiné) i k osobě zaměstnance, k jím zastávané funkci či k jeho dosavadnímu postoji při plnění pracovních úkolů. Jak ovšem plyne i z dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021, tak výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (k tomu srov. například i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).

Ze závěrů judikatury dovolacího soudu pak vyplývá, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1906/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, příp. ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013). Odvolací soud se tedy neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že dovolatel svým jednáním, jež bylo přímým útokem na majetek zaměstnavatele, porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Z citovaných rozhodnutí rovněž plyne, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je třeba i vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu § 301 písm. d) zák. práce, která zaměstnanci zároveň ukládá, aby svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální. Proto neobstojí ani námitka dovolatele o možnosti výpovědi namísto okamžitého zrušení pracovního poměru (jako výjimečného institutu) z důvodu, že se dle dovolatele žalovaná v projednávané věci nevystavovala žádnému riziku, že by mohla být jednáním dovolatele v průběhu výpovědní doby jakkoliv subjektivně poškozována. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že v projednávané věci nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, pak se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Shledává-li dále žalobce nesprávnými závěry soudů, že z pokynu žalobce k proplacení faktury za opravu jednoho z předmětných vozidel vyplývá jeho snaha odčerpat co nejvíce z majetku žalované, a namítá-li, že v pokynu pouze uvedl chybnou formulaci, pak tím dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry, na kterých odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).

Namítá-li pak dovolatel, že v projednávané věci „neexistuje varianta, za níž by žalovaná nemusela hradit částku za provedené opravy či za nadměrné opotřebení“ vozidel, a že „jediná reálná škoda“, která žalované „ve světle jednání dovolatele mohla vzniknout, je škoda v podobě nevyúčtovaní najetých kilometrů,“ nevymezuje právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, a neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Vyjadřuje-li dovolatel nesouhlas s tím, že „odvolací soud vyvozuje závěry a souvislosti z domnělých skutečností, k nimž během řízení neproběhlo dostatečné dokazování,“ pak tento sám o sobě přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022). Jen na okraj lze připomenout, že sám odvolací soud hovoří o jiných (sedmi) případech jen jako o pravděpodobných s tím, že nejsou předmětem tohoto řízení.

Nesouhlasí-li dovolatel se skutkovými závěry odvolacího soudu (ve vztahu k nákupu příslušenství) s tím, že „nebylo provedeno řádné dokazování v takové míře, aby na jeho základě mohly být vyvozovány jakékoliv nepochybné závěry“, napadá hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 261/2024

www.nsoud.cz