21 Cdo 3317/2022-278

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 97/29, proti žalovanému ČEZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová č. 2/1444, IČO 45274649, zastoupenému doc. JUDr. Martinem Štefkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Jungmannova č. 745/24, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 83/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2022, č. j. 62 Co 18/2022-224, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám doc. JUDr. Martina Štefka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Jungmannova č. 745/24.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 62 Co 18/2022-224, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.).

Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako jednoho z předpokladů výpovědi soud zkoumá pouze to, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001). Bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016).

V projednávané věci podle zjištění soudů žalovaný příkazem ředitele divize jaderná energetika B. Z. ze dne 18. 11. 2019 rozhodl o organizační změně spočívající ve zrušení (mimo jiné) útvaru BOZP a ekologie řízeného žalobcem (manažerem útvaru BOZP a ekologie), a to s cílem „zefektivnění, optimalizace a využití synergických efektů při výkonu činnosti divize jaderná energetika a zajištění bezpečného, efektivního a optimálního procesního i organizačního uspořádání“. Protože útvar BOZP a ekologie řízený žalobcem byl zcela zrušen a „podútvary“ ekologie a odpady a dekontaminace přešly pod útvar radiační ochrana a ekologická bezpečnost vedený F. a „podútvar“ BOZP tvořil nově útvar BOZP spadající přímo pod ředitele celého útvaru bezpečnosti, sjednaný druh práce žalobce jako manažera útvaru BOZP a ekologie spočívající v řízení uvedeného útvaru odpadl a žalobce se stal vzhledem k rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2019 nadbytečným ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se „vůbec … nezabýval tím, zda daná situace neznamená toliko změnu organizačního uspořádání žalovaného, v jejímž rámci byla žalobcem do té doby vykonávaná práce dle pracovní smlouvy toliko rozdělena mezi jiné zaměstnance, a potřeba sjednaného druhu práce u zaměstnavatele nadále trvá“, pak přehlíží, že soudy se povahou organizační změny u žalovaného náležitě zabývaly a došly ke zjištění, že „organizační změna v části, v níž bylo rozhodnuto o útvaru žalobce, měla za cíl zajištění bezpečného, efektivního a optimálního procesního i organizačního uspořádání, kdy spojení oblastí radiační ochrany a nakládání s radioaktivními odpady sledovalo odstranění duplicity řízení těchto oblastí v rámci různých útvarů“, a „lepší efektivitu a organizaci vnitřních procesů“, a pomíjí podstatu této organizační změny, kterou bylo odstranění jednoho článku řízení v útvaru bezpečnosti. Závěr odvolacího soudu, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobce se v důsledku přijaté organizační změny, kterou bylo zrušeno žalobcem zastávané pracovní místo manažera útvaru BOZP a ekologie, stal pro žalovaného nadbytečným, je tak zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud při posuzování, zda „v důsledku výpovědi a rozhodnutí o organizační změně odpadl, byť částečně, sjednaný druh práce žalobce podle pracovní smlouvy, tedy druh práce MÚ BOZP a ekologie“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 317/2015, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016), přikládá – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – skutkovým zjištěním jiný význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v jím uváděných věcech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. Ani tato námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže.

Na dovolatelem předestřené právní otázce, kterou má být „přezkum cíle organizační změny ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce spočívajícího ve zvýšení efektivnosti práce z hlediska nedodržení veřejnoprávních předpisů na úseku jaderné bezpečnosti“ a která vychází z předpokladu, že „přijaté rozhodnutí o organizační změně bylo v rozporu s předpisy upravujícími jadernou bezpečnost“ (konkrétně s § 29 odst. 7 zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon, ve znění pozdějších předpisů, a s § 7 vyhlášky č. 408/2016 Sb., o požadavcích na systém řízení), a že proto „nemohl žalovaný vůči žalobci ke dni doručení výpovědi sledovat cíl zvýšení efektivnosti práce“, napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť případná okolnost, že organizační změna přijatá u zaměstnavatele je v nějakém směru v rozporu s veřejnoprávními předpisy, neznamená, že cílem rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně nebylo (nemohlo být) dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

V části, v níž dovolatel (v rámci posouzení „otázky hmotného práva“, „zda byl rozhodnutím o organizační změně sledován cíl zvýšení efektivnosti práce, s ohledem na postup žalovaného předcházející výpovědi“) vytýká odvolacímu soudu, že „dostatečně nezohlednil všechna skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů (zejména soudem prvního stupně) z hlediska posouzení, zda žalovaný sledoval vůči žalobci rozhodnutím o organizační změně cíl zvýšení efektivnosti práce, nebo jiný (právem neaprobovaný) cíl“, uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel tu jen zpochybňuje skutkové zjištění soudů, že „daná organizační změna spočívající v zrušení útvaru žalobce sledovala deklarovaný účel“ a že nebyla přijata jako „účelová“, a způsob, jakým soudy k tomuto skutkovému zjištění dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k němu dospěly).

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že „odvolací soud neodstranil v rámci odvolacího přezkumu vadu řízení, ke které došlo před soudem prvního stupně, kdy soud prvního stupně zamítl žalobu mimo jiné z důvodu, že žalobce neprokázal skutečnosti svědčící o tom, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato vůči osobě žalobce s cílem zvýšení efektivnosti práce, aniž by předem žalobci poskytl poučení dle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.“. Tato námitka by mohla představovat (kdyby byla důvodná) uplatnění tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.

Kromě toho je postup soudů, které neshledaly důvod k poučení žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní), že jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř., a že postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). V projednávané věci nebyla žaloba zamítnuta proto, že by žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalovaný sledoval vůči žalobci rozhodnutím o organizační změně „jiný (právem neaprobovaný) cíl“ („zbavit se žalobce jako nepohodlného zaměstnance“), ale na základě skutkového zjištění, že „daná organizační změna spočívající v zrušení útvaru žalobce sledovala deklarovaný účel“ [aprobovaný ustanovením § 52 písm. c) zákoníku práce] a že nebyla přijata jako „účelová“.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 4. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3317/2022

www.nsoud.cz