21 Cdo 3256/2022-419

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce S. e., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21, proti žalovanému S. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka č. 548/8, o 105 297 Kč a o vzájemném návrhu žalovaného o 1 263 556,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 117/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2022, č. j. 62 Co 29/2022-363, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2022, č. j. 62 Co 29/2022-407, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Tomšeje, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka č. 548/8.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 62 Co 29/2022-363, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 62 Co 29/2022-407, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že „dopis ze dne 16. 9. 2015, obsahující požadavek zaměstnance na dalším zaměstnání, byl žalovaným žalobci doručen, tj. že se dostal do sféry dispozice zaměstnavatele, resp. že byl přinejmenším doručen osobě zaměstnavatelem určené k přebírání pošty“, a že účinné doručení písemnosti „bylo způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu nároku na náhradu mzdy dle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V předcházejícím rozsudku ze dne 1. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 833/2021-274, vydaném v této věci Nejvyšší soud (mimo jiné) uvedl, že písemnosti zaměstnance určené jeho zaměstnavateli se doručují zpravidla osobním předáním v místě sídla zaměstnavatele (srov. § 337 odst. 1 větu první zákoníku práce), a to statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci, popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který je nadřízen zaměstnanci, o jehož písemnost jde, ale i jakýmkoliv jiným způsobem, kterým se rovněž dostanou do sféry dispozice zaměstnavatele, například prostřednictvím držitele poštovní licence nebo pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést (k obsahově obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení § 266a předešlého zákoníku práce srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005, který byl uveřejněn pod č. 65/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1169/2008); jestliže s tím zaměstnavatel souhlasí, může zaměstnanec doručit písemnost určenou zaměstnavateli též prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, a to za podmínek uvedených v § 337 odst. 2, 4 a 5 zákoníku práce.

Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „rovněž v posouzení doručení – z hlediska vzájemného návrhu žalovaného klíčové – písemnosti zaměstnance zaměstnavateli, totiž dopisu ze dne 16. 9. 2015 zaměstnankyni žalobce S. P. a tedy údajně zaměstnavateli“, přičemž současně předestírá vlastní skutkové závěry (že „S. P., pokud jí tedy žalovaný vůbec dopis ze dne 16. 9. 2015 předal, nebyla ani zaměstnancem určeným k přebírání pošty určené zaměstnavateli…, ani vedoucím zaměstnancem žalovaného, ani statutárním orgánem zaměstnavatele“, a že to, že byla zaměstnavatelem určena k přebírání pošty, „z žádných důkazů jednoznačně nevyplývá a jde o pouhou spekulaci soudů obou stupňů“), je ve skutečnosti podstatou jeho dovolání (v části týkající se otázky doručování písemnosti zaměstnancem zaměstnavateli) nesouhlas se skutkovými závěry soudů (že žalovaný dopis ze dne 16. 9. 2015, ve kterém oznámil žalobci, že považuje jeho výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 7. 2015 za neplatnou a pracovní poměr za dosud trvající a nijak neukončený, a ve kterém požádal žalobce, aby mu práci dále přiděloval, doručil žalobci v září 2015 prostřednictvím zaměstnankyně S. P., která byla zaměstnankyní žalobce určenou k přebírání jakékoli korespondence, včetně písemností zaměstnanců určených zaměstnavateli) a se způsobem, jakým k těmto skutkovým závěrům dospěly. Dovolatel však přehlíží, že v dovolacím řízení nelze důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů (to platí i o skutkovém zjištění, že S. P. byla zaměstnankyní žalobce určenou k přebírání jakékoli korespondence, včetně písemností zaměstnanců určených zaměstnavateli, které soudy učinily zejména ze svědecké výpovědi S. P.).

K námitce dovolatele, že odmítnutím jeho návrhu na provedení důkazů výslechem svědkyně B. Š. a jednatele žalobce S. Š., soudy porušily ústavně zaručené právo žalobce na spravedlivý proces, dovolací soud uvádí, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).

V posuzovaném případě soudy srozumitelně vysvětlily, proč neprovedly další důkazy navržené žalobcem (srov. bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 38 a 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud proto neshledává, že by neprovedením těchto důkazů došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces a k porušení zásady rovnosti procesních stran, jak předestírá ve svém dovolání žalobce. Porušení ústavně zaručených práv žalobce nelze spatřovat ani v tom, že žalobce byl soudem prvního stupně vyzván ke sdělení bližších skutečností týkajících se „zaměstnankyně jménem S.“ označené žalovaným jako osoby, které měl předat písemnost ze dne 16. 9. 2015.

Z hlediska dalších dovolatelem předestřených právních otázek (zda žalovaným uplatněná pohledávka na náhradu mzdy je započitatelná proti pohledávce žalobce na vrácení odstupného, zda žalovaný oznámil žalobci, že trvá na dalším zaměstnávání, ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ uvedené v § 69 odst. 1 zákoníku práce, zda nedodržení této lhůty má za následek zánik práva zaměstnance na náhradu mzdy, otázky břemene tvrzení a důkazního břemene při posuzování návrhu zaměstnavatele na snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce a v této souvislosti otázky „tzv. vysvětlovací povinnosti“) je napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak vyplývá již z předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 833/2021-274, vydaného v této věci, přičemž dovolací soud ani nyní neshledává důvod k tomu, aby tyto právní otázky byly řešeny jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 1. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3256/2022

www.nsoud.cz