21 Cdo 2950/2023-165

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalované České republice – Policejní akademii České republiky v Praze se sídlem v Praze 4, Lhotecká č. 559/7, IČO 48135445, zastoupené JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4, o 272 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 292/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2023, č. j. 62 Co 15/2023-114, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 265 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Tryzny, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 62 Co 15/2023-114, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Rozhodnutí odvolacího soudu je [jeho závěr – vyplývající z odůvodnění napadeného rozhodnutí – o tom, že po uplynutí sjednané doby pracovního poměru (do 31. 5. 2020) nebyly splněny podmínky podle ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce k přeměně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. K otázce přeměny pracovního poměru podle ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2080/2001, uveřejněný pod č. 8/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 sp. zn., 21 Cdo 4891/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, a v nich vyslovený závěr, že k přeměně (transformaci) pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou podle ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce dojde, jsou-li splněny dvě podmínky. První podmínkou je pokračování zaměstnance v konání prací i po uplynutí sjednané doby a druhou podmínkou je vědomí zaměstnavatele o této skutečnosti. Konáním prací se ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce rozumí výkon jakékoli práce, tedy nejen práce, kterou zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonával před uplynutím sjednané doby pracovního poměru, ale i výkon jiné práce, než kterou dosud vykonával, dokonce i práce jiného druhu, než kterou měl vykonávat podle pracovní smlouvy. S vědomím zaměstnavatele koná zaměstnanec práci vždy, jestliže zaměstnavatel o pokračování v práci zaměstnancem ví (byl o něm informován), aniž by mu v tom zabránil; jinými slovy, nestačí, aby zaměstnavatel postoj k další práci zaměstnance zaujal jen ve svém vědomí, podstatné je, aby případný nesouhlas projevil i navenek, jinak je nutno uzavřít, že zaměstnanec pracuje „s vědomím zaměstnavatele“. Jsou-li obě podmínky splněny, nastává fikce (nastává změna v obsahu pracovního poměru), že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.

4. Pro naplnění pojmu „s vědomím zaměstnavatele“ stačí, je-li práce konána i jen s vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance (srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2080/2001) nebo s vědomím jiné fyzické osoby, která není ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná jménem zaměstnavatele jako jeho zástupce na základě dohody o plné moci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 568/2005, uveřejněný pod č. 66/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, byl vysloven závěr, že pracovní poměr nemůže nadále platit za uzavřený na dobu neurčitou, pokračuje-li zaměstnanec ve výkonu práce, ačkoli mu to zaměstnavatel výslovně zakázal nebo mu jinak dal nepochybně najevo, že s jeho dalším výkonem práce nesouhlasí, že ke stejnému závěru bude třeba dospět v případě, kdy zaměstnavatel svůj nesouhlas s dalším výkonem práce neprojevil (s výkonem další práce souhlasil) v důsledku omylu, který zaměstnanec u zaměstnavatele vyvolal (např. lstí), a že přeměna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou je proto vyloučena tam, kde by ustanovením § 65 odst. 2 zák. práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak.

5. Soudní praxe se jednoznačně vyslovila, že pokračováním v konání prací ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce je třeba rozumět toliko skutečný (faktický) výkon práce podle pracovní smlouvy; nastane-li po uplynutí sjednané doby, na niž byl pracovní poměr sjednán, situace, kdy je pracovní závazek suspendován pro dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, nejedná se o pokračování v konání prací (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017). Skutečný (faktický) výkon práce je zde nezastupitelný a podmínku pokračování v konání prací optikou uvedeného rozhodnutí nebude možno považovat za splněnou všude tam, kde zaměstnanec po uplynutí sjednané doby pracovního poměru z jakéhokoli důvodu (nejen tedy z důvodu pracovní neschopnosti) pro zaměstnavatele práci fakticky nevykonává.

6. Za situace, kdy po uplynutí sjednané doby pracovního poměru (po 31. 5. 2020) nadále pro žalovanou fakticky práci nevykonával, nemůže proto žalobce splnění podmínky pro přeměnu (transformaci) pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou spočívající v pokračování v konání prací úspěšně dovozovat ze skutečnosti, že žalovaná mu 14. 10. 2021 doručila výpověď z pracovního poměru. S argumentací dovolatele, který z této okolnosti dovozuje splnění uvedené podmínky pro přeměnu pracovního poměru, nelze tedy souhlasit, jakož i s námitkou o „zřejmém extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a na to navazujícími učiněnými právními závěry“.

7. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2080/2001, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 568/2005, opomíjí, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s jejich obecnými východisky a že tato rozhodnutí jsou založena na jiném skutkovém stavu, než byl zjištěn v projednávané věci.

8. S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani argumentace dovolatele, podle které se odvolací soud ve svém závěru o zdánlivosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 10. 2021 a v otázce výkladu právního jednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť vyřešení těchto otázek nemůže na závěru o nesplnění podmínek pro přeměnu (transformaci) pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou stanovených ustanovením § 65 odst. 2 zákoníku práce nic změnit, a rozhodnutí odvolacího soudu na nich tedy nespočívá.

9. Dovolání žalobce směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení II. V této části není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2950/2023

www.nsoud.cz