21 Cdo 2940/2023-225

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Peterem Klobušickým, advokátem se sídlem v Praze 7 – Troji, Trojská č. 724/181a, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Nečín se sídlem v Nečíně č. 208, IČO 00108146, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 70/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2023, č. j. 23 Co 221/2022-198, 23 Co 37/2023, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 049,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 22. 4. 2022 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný 1) Zemědělské družstvo Nečín a žalovaný 2) M. F. zaplatili společně a nerozdílně 30 414 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného 1) po „slovní a fyzické rozepři“ s žalovaným 2) [rovněž zaměstnancem žalovaného 1)], k níž došlo 24. 4. 2019 na pracovišti žalovaného 1), utrpěl škodu, neboť z důvodu „posttraumatické reakce po fyzickém napadení“ byl v pracovní neschopnosti od 29. 4. 2019 do 28. 2. 2020 a vznikla mu tak ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (jako rozdíl mezi průměrným výdělkem, kterého dosahoval před vznikem újmy, a vyplacenými nemocenskými dávkami) ve výši 30 414 Kč.

2. Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 22. 6. 2022, č. j. 5 C 70/2022-87, „řízení o zaplacení částky 30 414 Kč proti žalovanému M. F.“ vyloučil k samostatnému projednání. Na straně žalované bylo následně jednáno jen se Zemědělským družstvem Nečín (dále jen „žalovaný“).

3. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 5 C 70/2022-122, doplněným rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 5 C 70/2022-152, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 3 076,50 Kč (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 401,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení 27 688,50 Kč (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení „spojených s vyhlášením doplňujícího rozsudku“ 1 778,70 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka (výrok IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a dalším zaměstnancem žalovaného M. F. došlo na pracovišti ke konfliktu (jehož „vyvolávacím momentem“ byl dotaz žalobce na krácení prémií, kdy pak žalobce M. F. „oslovil vulgárními slovy“), při kterém M. F. „uchopil žalobce za triko“; žalobce však neprokázal, že by byl M. F. škrcen. Pracovní neschopnost žalobce („pro komplikovaný průběh stresové reakce a posttraumatické stresové reakce“) od 29. 4. 2019 do 28. 2. 2020 byla v příčinné souvislosti s „jednáním M. F.“, a „žalovaný tedy nese odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení § 265 zákoníku práce“. Vzhledem k tomu, že „si žalobce počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování mezi dospělými, ve smyslu § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce … shledal důvody pro zproštění povinnosti nahradit škodu ve výši 90 %“.

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 23 Co 221/2022-198, 23 Co 37/2023, řízení o odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, ve výroku III potvrdil (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, ve výrocích II a IV o nákladech řízení změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradě 10 902 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka (výrok III), a žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 7 988 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kyseláka (výrok IV) a České republice 1 546 Kč na účet Krajského soudu v Praze (výrok V). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vzhledem však k tomu, že „konflikt, který měl být příčinou tvrzené újmy, byl vyvolán při řešení otázky přiznání, respektive odnětí mimořádných odměn“, posuzoval věc podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce. Jestliže konflikt mezi žalobcem a jemu nadřízeným zaměstnancem M. F. „byl prokázán v rovině verbálního napadení ze strany žalobce“ a „jiná intenzita (žalobcem tvrzené škrcení) incidentu prokázána nebyla, a to ani v odvolacím řízení doplněnými důkazy“, nahlížel odvolací soud na reakci M. F. „spočívající v chycení za triko“ s přihlédnutím k těmto okolnostem a „neshledal v jednání žalobci nadřízeného zaměstnance …porušení právní povinnosti“. Nebyly tak naplněny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce.

5. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům II, III, IV a V, podal žalobce dovolání. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda „odpovědnost zaměstnance za disciplinární delikt a opatření uložené zaměstnavatelem zaměstnanci za spáchání takového deliktu, jež bylo jinak důvodem pro odložení věci ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. k) ZPř“, zakládá „bez dalšího ‚porušení právních povinností‘, popřípadě ‚úmyslné jednání proti dobrým mravům‘ zaměstnance, jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou jinému zaměstnanci ve smyslu ust. § 265 odst. 1 a 2 ZP“ (dále jen „otázka č. 1“), otázku, zda se zaměstnavatel může „své obecné odpovědnosti za škodu dle ust. § 265 odst. 1 a 2 ZP zcela nebo částečně zprostit ve smyslu ust. § 270 ZP“ (dále jen „otázka č. 2“), a otázku, zda „může být verbální útok poškozeného zaměstnance, předcházející škodlivému jednání jiného zaměstnance, liberačním důvodem pro částečné zproštění se zaměstnavatele povinnosti nahradit škodu ve smyslu ust. § 270 odst. 2 písm. b) ZP“ (dále jen „otázka č. 3“). Ve vztahu k otázce č. 1 namítá, že sám žalovaný „připustil, že jednání M. F. bylo (minimálně) nepřiměřené, posoudil jej jako disciplinární delikt a uložil za něj M. F. opatření v podobě finančního postihu, který M. F. bez dalšího zcela akceptoval“, čímž „nepřímo připustil svou odpovědnost za škodu žalobce“. Je zřejmé, že „pravým spouštěčem konfliktu mezi žalobcem a M. F. nebylo na straně žalobce ani tak samotné odejmutí prémií, ale zejména zdůvodnění takového postupu M. F., tj. ničím nepodložené obvinění žalobce z nedovoleného zapůjčení traktoru a krádeže nafty“, a „na straně M. F. pak pravou příčinou jeho fyzické inzultace žalobce nebylo ani tak vyjádření žalobce, že byl M. F. do družstva ‚dosazen komunisty a estébáky‘, jako spíše ironické prohlášení žalobce adresované mu v tom smyslu, že by jím odnášené plastové láhve ze skladu mohly být na naftu“. Přes tyto skutečnosti odvolací soud „jednání žalobce ve smyslu jeho výše citovaných vyjádření na adresu M. F. vyložil ve prospěch M. F. při posuzování jeho jednání – reakce na verbální napadení žalobcem spočívající v ‚chycení žalobce za triko‘.“ Neměly-li soudy za prokázanou „jinou intenzitu konfliktu“, poukazuje dovolatel na „nález oddělení ORL Oblastní nemocnice Příbram ze dne 25. 4. 2019 (MUDr. Zuzana Krátká)“, podle kterého se jedná o „stav po škrcení, bez podezření na poranění hrtanu“. K předestřeným otázkám č. 2 a 3 namítá „nemožnost aplikace ust. § 270 odst. 2 písm. b) ZP, zakládajícího možnost částečného zproštění se zaměstnavatele povinnosti k náhradě škody“, neboť v případě „ust. § 265 ZP“ se jedná „o bezvýhradní odpovědnost bez možnosti exkulpace nebo deliberace zaměstnavatele“. Za nesprávné považuje též „posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu dle ust. § 265 odst. 1 ZP, kdy má (ve shodě se soudem prvního stupně) za to, že předmětná věc by měla být posuzována přednostně dle ust. § 265 odst. 2 ZP“. Odvolací soud v této souvislosti „zcela pominul, že pokud v rámci konfliktu mezi žalobcem a M. F., vyvolaného při řešení otázky přiznání, respektive odnětí mimořádných odměn, dovodil u žalobce jednání při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, lze podobně dovozovat, že i jednání M. F. bylo jednáním při plnění pracovních úkolů, a mohl tak být naplněn minimálně jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu dle ust. § 265 odst. 2 ZP“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčených výrocích zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení nebo rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „žalobě bude v plném rozsahu vyhověno“.

6. Žalovaný rozsudek odvolacího soud pokládá za správný a navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu III, IV a V, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedené části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

11. Dovolatelem předestřené otázky č. 1, 2 a 3 přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (odvolací soud je neřešil, resp. řešit ani nemohl). Formulací otázky č. 1 dovolatel pomíjí, že současná právní úprava nedává zaměstnavateli oprávnění jednostranně autoritativně rozhodovat o „disciplinárním deliktu“ zaměstnance; tato možnost z právního řádu vymizela 1. 2. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 3/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, jenž zrušil příslušná ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, o kárném řízení a kárných opatřeních, jež zaměstnavatel (vedoucí organizace nebo jiný jím zmocněný vedoucí pracovník) mohl jako „výchovný prostředek“ ukládat za závažné nebo opětovné méně závažné porušení pracovní kázně. Řešení otázek č. 1 a 2 odvolacím soudem je vyloučeno jeho závěrem o nenaplnění podmínek odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce.

12. Dovolatel vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu [že vedle „verbálního napadení ze strany žalobce“ nebyla prokázána „jiná intenzita (žalobcem tvrzené škrcení) incidentu“], namítá-li, že „porušení právních povinností (minimálně interního charakteru zaměstnavatele) M. F. lze pak také dovozovat z výpovědi statutárního zástupce žalovaného J. K.“, že „žalovaný si v průběhu předcházejícího řízení ve svých vyjádřeních a stanoviscích k věci opakovaně protiřečil“, že „odvolací soud zcela nekriticky přejal (dle žalobce nikoliv zcela správná) skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně příčin, průběhu a následků řešeného konfliktu mezi žalobcem a zaměstnancem žalovaného, M. F.“, že „pravým spouštěčem konfliktu mezi žalobcem a M. F. nebylo na straně žalobce ani tak samotné odejmutí prémií, ale zejména zdůvodnění takového postupu M. F., tj. ničím nepodložené obvinění žalobce z nedovoleného zapůjčení traktoru a krádeže nafty“, a že z „nálezu oddělení ORL Oblastní nemocnice Příbram ze dne 25. 4. 2019 (MUDr. Zuzana Krátká)“, vyplývá, že se jedná o „stav po škrcení, bez podezření na poranění hrtanu“. Uvedené námitky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají.

13. Námitky pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného jako opravář zemědělských strojů. Dne 24. 4. 2019 došlo na pracovišti žalovaného ke konfliktu mezi žalobcem a jemu nadřízeným zaměstnancem M. F. Konflikt byl vyvolán dotazem žalobce na důvod odnětí mimořádných odměn. Žalobce přitom M. F. slovně napadl (použil označení „komunistický“ a „StB“), na což M. F. reagoval tím, že žalobce „uchopil za triko“; „jinou intenzitu“ konfliktu (že žalobce byl M. F. škrcen) odvolací soud nevzal za prokázanou. Žalobce byl následně „pro komplikovaný průběh stresové reakce a posttraumatické stresové reakce“ lékařem uznán dočasně práce neschopným, v pracovní neschopnosti se nacházel v době od 29. 4. 2019 do 28. 2. 2020.

15. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda za škodu spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ve které se poškozený zaměstnanec nacházel pro poškození zdraví, jež se u něj vyvinulo jako následek konfliktu, který na pracovišti měl s jiným zaměstnancem zaměstnavatele, zaměstnavatel zaměstnanci odpovídá podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce v části směřující proti výroku o věci samé není opodstatněné.

17. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že ke konfliktu žalobce a M. F. došlo 24. 4. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“).

18. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

19. Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

20. Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

21. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3424/2017, nebo ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3787/2018) se ustálila na závěrech, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody (nemajetkové újmy) a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody (nemajetkové újmy). Odpovědnost za škodu (nemajetkovou újmu) vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu nebo nemajetkovou újmu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem může být i posttraumatická stresová porucha (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3408/2022).

22. Ustanovení § 265 odst. 1 a 2 zák. práce upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří jednají jeho jménem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2146/2021).

23. Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 zák. práce není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance. Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům (kýmkoliv), vznik škody na zdraví zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a příčinnou souvislost mezi porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům a vznikem škody na zdraví zaměstnance (§ 265 odst. 1 zák. práce), nebo porušení právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody na zdraví zaměstnance (i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním) a příčinnou souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody na zdraví zaměstnance (§ 265 odst. 2 zák. práce) [srov. například též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1971, sp. zn. 3 Cz 22/71, uveřejněný pod č. 12/1972 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2738/2017, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4394/2014]. Jde-li o jinou škodu na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 271n odst. 2 zák. práce).

24. K předpokladům odpovědnosti za škodu (nemajetkovou újmu), která vznikla poškozením zdraví zaměstnance, tedy v uvedených případech (vedle ostatních předpokladů) náleží, že k poškození zdraví zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odpovědnost podle ustanovení § 269 odst. 1 a § 265 odst. 1 zák. práce), resp. že škodu (nemajetkovou újmu) způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (odpovědnost podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce). Plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 273 odst. 1 zák. práce je především činnost (jakákoliv) konaná přímo na příkaz zaměstnavatele, dále činnost, která je předmětem pracovní cesty, popřípadě též činnost vykonávaná bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, pokud k ní ovšem nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, vše za předpokladu, že šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů, není významný motiv, či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž zaměstnanec vycházel, nýbrž rozhodující je, zda se jednalo – vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu – z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněném pod č. 11/2002 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, uveřejněném pod č. 79/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2685/2016). V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou – jak je zřejmé z ustanovení § 274 zák. práce – úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět, jakož i školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti; nepatří však k nim kromě cesty do zaměstnání a zpět rovněž stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.

25. Plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním vylučuje vybočení (exces) z plnění pracovních povinností, kdy zaměstnanec vzhledem ke všem okolnostem jedná mimo rámec plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Výsledek úvahy, zda byla v konkrétním případě způsobena škoda (nemajetková újma) ještě při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, či zda byla v konkrétním případě způsobena škoda (nemajetková újma) při činnosti již vybočující z uvedeného rámce, tj. zda šlo již o uvedený exces, závisí na rozboru a zhodnocení okolností konkrétního případu (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč.).

26. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že jednání, které následně 24. 4. 2019 vyústilo v konflikt mezi žalobcem a M. F., bylo vyvoláno dotazem žalobce na důvod odnětí mimořádných odměn. K věcnému řešení položeného dotazu však nedošlo, neboť v důsledku verbálního útoku žalobce a následného fyzického ataku (uchopení žalobce za triko) ze strany M. F. jednání vyústilo v osobní konflikt obou aktérů, který představuje zřejmé (evidentní) vybočení (exces) z plnění jejich pracovních povinností. Toto vybočení vylučuje, aby poškození zdraví žalobce a jím uplatněná škoda (ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) vznikla při plnění pracovních úkolů žalobce nebo v přímé souvislosti s ním, resp. aby škoda nastala v důsledku porušení právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele (žalovaného) zaměstnancem jednajícím jeho jménem, a tím i odpovědnost žalovaného za škodu podle některého ze shora citovaných ustanovení § 269 odst. 1 a § 265 odst. 1 a 2 zák. práce.

27. I když tedy odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé nezaložil na odpovídajících důvodech, je rozsudek odvolacího soudu ve výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 27 688,50 Kč věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce ve věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo ve věci samé zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k bránění práva. Náklady sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 2 220 Kč [§ 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů] a z jedné částky paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Vladimír Kyselák, který žalovaného zastupoval, doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 529,20 Kč.

29. Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3 049,20 Kč zaplatit žalovanému k rukám advokáta, který ho zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2940/2023

www.nsoud.cz