21 Cdo 2801/2021-218

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce L. V., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, proti žalované A. F. G. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, o 2.085.035 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 170/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2021, č. j. 15 Co 41/2021-199, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 2.085.035,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 6. 2011 vykonával pro žalovanou práci finančního ředitele a že dne 1. 10. 2015 uzavřeli účastníci dohodu o mzdě, v níž se dohodli, že žalobci náleží měsíčně hrubá mzda ve výši 173.000,- Kč a odměna 100.000,- Kč. Dne 12. 9. 2017 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru, ve které se žalovaná zavázala zaplatit žalobci odstupné ve výši 12 násobku průměrného měsíčního výdělku zúčtované ve mzdě za prosinec 2017. Bylo ujednáno, že z celkového odstupného bude žalobci vyplaceno 200.000,- Kč ve mzdě za prosinec 2017 a zbývající odstupné v osmi měsíčních splátkách ve výplatním termínu, počínaje měsícem leden 2018. Žalovaná zaplatila žalobci 200.000,- Kč čistého a 8 splátek ve výši 245.124,- Kč čistého. Žalobce má za to, že má nárok na odstupné ve výši 5.072.744,- Kč, protože žalovaná zaplatila žalobci pouze 2.987.709,- Kč, je povinna zaplatit mu ještě částku 2.085.035,- Kč.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že při kalkulaci mzdy došlo k zásadnímu pochybení, když částka 100.000,- Kč, sjednaná v dohodě o mzdě jako odměna, byla účtována a vyplacená v plné výši i v průběhu čerpání dovolené nebo volna, když tato částka byla v plné výši připočtena k náhradě mzdy za dovolenou a svátky. Tento postup byl realizován na základě pokynů a podkladů žalobce jako finančního ředitele. Žalobci tak bylo nesprávně vyplaceno 494.007,- Kč, žalobce však toto bezdůvodné obohacení žalované nevrátil, proto provedla žalovaná započtení této částky vůči pohledávce žalobce. Domnívá se, že žalobce musel vědět, že je mu nesprávně vyplácena mzda a náhrada mzdy, neboť byl finančním ředitelem společnosti, který měl na starosti mimo jiné i mzdovou a pracovně právní agendu, a byl členem managementu.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2020, č. j. 115 C 170/2018-170, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.843.200,30 Kč spolu s úrokem z prodlení, který vyčíslil (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci 241.834,70 Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 359.967,-Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se účastníci dne 1. 10. 2015 dohodli, že žalobci náleží základní hrubá mzda ve výši 173.000,- Kč měsíčně a odměna 100.000,- Kč měsíčně do doby, kdy nabude platnosti „Dohoda výhra-výhra“, nejdříve však od 1. 1. 2016, ta však nebyla nikdy uzavřena. Dne 12. 9. 2017 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 12. 2017, ve které se žalovaná zavázala zaplatit žalobci odstupné ve výši 12 násobku průměrného měsíčního výdělku podle § 351 až 362 zákoníku práce zúčtované ve mzdě za prosinec 2017 tak, že z celkového odstupného bude žalobci vyplaceno 200.000,- Kč ve mzdě za prosinec 2017 a zbývající odstupné v osmi měsíčních splátkách ve výplatním termínu, počínaje měsícem lednem 2018. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku je období 7-9/2017. Hrubá mzda zúčtovaná žalobci v rozhodném období za vykonanou práci činila v 7/2017 částky 131.810,- Kč a 100.000,- Kč, v 9/2017 částky 131.810,- Kč a 100.000,- Kč, vyplacené částky mají přímou vazbu na vykonanou práci, a v 8/2017 byla žalobci zúčtovaná částka 12.925,- Kč, když žalobce konal práci jeden den (účastnil se sportovního dne pořádaného žalovanou) a ve zbývajících dnech čerpal dovolenou. Plnění za účast na sportovním dni i částku 100.000,- Kč, která byla žalobci v 8/2017 vyplacena jako odměna, posoudil soud „…jako plnění, které náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, neboť jej lze podřadit pod pojem mzdy…“. Za situace, kdy žalobce konal pro žalovanou v 8/2017 práci a žalovaná mu v rámci zavedené praxe shodně s jinými měsíci schválila odměnu 100.000,- Kč (statutární orgán sdělil, že předložené podklady akceptuje, že žalobci měla být každý měsíc garantována odměna 100.000,- Kč), dospěl k závěru, že „…žalobce dosáhl hrubé mzdy v 8/2017 ve výši 112.925,- Kč…“. Žalobce odpracoval v 7/2017 128 hodin, v 8/2017 8 hodin a v 9/2017 128 hodin. V rozhodném období dosáhl mzdy ve výši 576.545,- Kč, průměrný hodinový výdělek je ve výši 2.183,88 Kč a podle dohody ze dne 12. 9. 2017 vznikl žalobci nárok na odstupné ve výši 4.557.840,- Kč (když průměrný měsíční výdělek za rozhodné období činí 379.820,- Kč). Zaplatila-li žalovaná žalobci 2.714.639,70 Kč, zbývá doplatit ještě 1.843.200,30 Kč. Z provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že „…smyslem a účelem dohody o mzdě uzavřené mezi účastníky bylo zajistit žalobci za vykonanou práci měsíční mzdu ve výši 273.000,- Kč. Částka 100.000,- Kč, která byla označena jako odměna, byla od počátku chápána jako integrální součást měsíční mzdy žalobce a byla žalobci zaručena, byla odměnou za vykonanou práci, žalobce o její schválení nemusel členy statutárního orgánu každý měsíc žádat…“. Soud dospěl rovněž k závěru, že z pouhého postavení žalobce jako finančního ředitele nelze dovodit, že věděl nebo musel předpokládat, že jsou mu částky mzdy, náhrady mzdy vypláceny v nesprávné výši, neboť H. se při zpracování mezd řídila zněním písemné dohody o mzdě, kterou si sama vyložila, a předloženými tabulkami, které představovaly „vyhodnocení KPI“ a byly schváleny členy statutárního orgánu. Žalobce byl tedy v dobré víře, když přijal mzdu a náhradu mzdy vyplacenou žalovanou.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 15 Co 41/2021-199, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 39.204,- Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Valíčka, MBA (výrok II.). Dovodil, že „…z dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015 jednoznačně vyplývá úmysl zaměstnance a zaměstnavatele lišit mzdu a další nároky…“, že „…(v dohodě) jednoznačně byla stanovena hrubá mzda žalobce ve výši 173.000,- Kč měsíčně a k tomu měsíční odměna 100.000,- Kč…“, a dále, že „...z oddělení mzdy a odměny je zřejmé, že nelze akceptovat tvrzení žalované, že částka 273.000,- Kč představovala měsíční mzdu žalobce, že tedy měla být také podle zákona krácena s přihlédnutím na odpracované dny…“. Uvedl, že z tohoto závěru také soud prvního stupně vycházel při stanovení průměrné mzdy rozhodné pro výpočet odstupného, správně též určil rozhodné období při stanovení průměrné mzdy (červenec, srpen a září 2017). Do hrubé mzdy za srpen 2017 vedle částky 12.925,- Kč zahrnul také částku 100.000,- Kč v plné výši, neboť se jednalo o odměnu, která nebyla závislá na počtu odpracovaných dnů, ale náležela žalobci v pevné částce za každý měsíc, a to jako odměna. Správně vypočetl průměrný hodinový výdělek i průměrný měsíční výdělek žalobce a vyčíslil výši odstupného i povinnost žalované zaplatit žalobci částku 1.843.200,30 Kč. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu také správně shledal nedůvodnou námitku žalované na započtení, když mzda žalobci byla vyplácena stejným způsobem od roku 2015 až do skončení pracovního poměru a žalovaná, ač každý měsíc byly předkládány přehledy o výši vyplacených mezd, k těmto nevznášela námitky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při stanovení výpočtu náhrady mzdy. Současně považuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, když odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale ve svém odůvodnění došel k jiným právním závěrům. Klíčovou a spornou skutečností je otázka kalkulace průměrného výdělku žalobce za období 3. čtvrtletí 2017, kde žalovaná namítá nesprávnost kalkulace. Pro správnost kalkulace bylo rozhodující posoudit charakter sjednané složky mzdy ve výši 100.000,- Kč označené v dohodě o mzdě jako odměna a způsob, jak s touto složkou mzdy pracovat při výpočtu průměrného výdělku. Žalobce měl nárok na pravidelnou měsíční odměnu ve výši 100.000,- Kč, žádná jiná odměna mu přiznána nebyla. Celková měsíční mzda žalobce byla de facto pevná 273.000,- Kč, žalobce měl zaručen příjem v této výši ať již při odpracování všech pracovních dní v měsíci, tak při čerpání náhrady mzdy v části měsíce či za celý měsíc. Je naprosto nedůvodné, nelogické a nesmyslné, aby byla náhrada mzdy žalobci poskytována ve výši výrazně převyšující jeho obvyklou měsíční mzdu (při kalkulaci náhrady mzdy byla k základní složce mzdy ve výši 273.000,- Kč omylem bez zákonné modifikace s ohledem na odpracované dny připočtena celá částka 100.000,- Kč). Tento nesprávný postup byl při výpočtu odstupného žalovanou napraven. Tento postup kalkulace průměrného výdělku převzaly i oba soudy, když při kalkulaci průměrného hodinového a měsíčního výdělku žalobce, který v sobě zahrnuje při správné kalkulaci i složku odměny (173.000 + 100.000), fakticky podruhé připočetly odměnu 100.000,- Kč. Výše odstupného je proto nesprávná (průměrný měsíční výdělek za rozhodné období 379.820,- Kč). Postup soudů při kalkulaci náhrady mzdy je nesprávným právním posouzením, neboť je proti smyslu a zákonné úpravě institutu náhrady mzdy, výše náhrady mzdy zcela výrazně převyšovala obvyklou mzdu. Soudy se odchýlily od dosavadní judikatury dovolacího soudu (viz „sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, 21 Cdo 2343/2015“). Závěr, kdy zaměstnanci náleží vyšší mzdový nárok za dny, kdy nepracuje, oproti odpracovaným dnům, je nejenom nelogický, ale příčí se smyslu institutu náhrady mzdy a je v rozporu s vlastnickým právem zaměstnavatele a právem na podnikání žalované. Pravidelná měsíční odměna žalobce ve výši 100.000,- Kč se pro účely náhrady mzdy chová naprosto stejně jako základní mzda a v případě neodpracování plného počtu pracovních dnů musí být tato skutečnost zohledněna tak, že se tato odměna proporčně vydělí počtem odpracovaných dnů dle pravidel pro výpočet náhrady mzdy. Žalovaná dále namítla, že žalobce si musel být vzhledem ke své funkci finančního ředitele jen ze samotné výše vyplaceného nároku vědom, že jeho mzdové nároky, především za měsíce 8, 10-12/2017, s ohledem na obvyklou měsíční mzdu, nebyly stanoveny a kalkulovány správně, že částky jsou vypočteny omylem, nesprávně (viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 2640/2017 nebo 21 Cdo 1775/2013). Závěr odvolacího soudu o tom, že část mzdového nároku žalobce (odměna) ve výši 100.000,- Kč nebyla závislá na počtu odpracovaných dnů, ale náležela žalobci v pevné částce za každý měsíc, považuje žalovaná za absolutně nepřezkoumatelný, odvolací soud se sice odvolává na závěry soudu prvního stupně, nalézací soud ale nahlížel na věc zcela jinak. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu bezprostředně závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro zjištění průměrného výdělku zaměstnance pro účely výpočtu výše odstupného, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že nárok vznikl podle dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. 9. 2017 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 9. 2017, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 292/2017, kterým se mění zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak (§ 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak (§ 109 odst. 2 zák. práce).

Ve věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.
– nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 6. 2011 vykonával pro žalovanou práci finančního ředitele a že dne 1. 10. 2015 se účastníci dohodli na základě dohody o mzdě, že žalobci náleží hrubá mzda ve výši 173.000,- Kč měsíčně a odměna 100.000,- Kč měsíčně do doby, kdy nabude platnosti „Dohoda výhra-výhra“, nejdříve však od 1. 1. 2016, tato však nebyla nikdy uzavřena. Dne 12. 9. 2017 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 12. 2017, ve které se žalovaná zavázala zaplatit žalobci odstupné ve výši 12 násobku průměrného měsíčního výdělku podle § 351 až 362 zákoníku práce. Odstupné mělo být zúčtováno ve mzdě za prosinec 2017 a vyplaceno tak, že z celkového odstupného bude žalobci vyplaceno 200.000,- Kč ve mzdě za prosinec 2017 a zbývající odstupné v osmi měsíčních splátkách ve výplatním termínu, počínaje měsícem leden 2018. Žalovaná vyplatila žalobci dne 23. 1. 2018 částku 200.000,- Kč čistého a dále v osmi splátkách částku 245.123,60 Kč čistého v měsících duben až září 2018.

Se soudy obou stupňů se lze ztotožnit v tom, že pro posouzení skutečností rozhodných pro výpočet průměrného výdělku žalobce, a tedy pro posouzení toho, zda žalobci nárok vznikl či nikoliv, je stěžejní interpretace obsahu dohody účastníků ze dne 1. 10. 2015 o mzdě žalobce.

K otázce stanovení pravidel výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích po 31. 12. 2013 judikatura dospěla k závěru, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zákona zák. práce, vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce, vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, z recentní judikatury potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021).

Shora uvedeným předpokladům potom hodnocení právního jednání – dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015 – ze strany odvolacího soudu nedostálo ani zčásti, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit, zda (či nikoliv) připustil správnost hodnocení soudu prvního stupně v závěru, že „smyslem a účelem dohody o mzdě uzavřené mezi účastníky bylo zajistit žalobci za vykonanou práci měsíční mzdu ve výši 273.000,- Kč“ a že „částka 100.000,- Kč, která byla v dohodě o mzdě označena jako odměna a oddělena od částky 173.000,- Kč byla od počátku chápána jako integrální součást měsíční mzdy žalobce, a v této výši byla žalobci zaručena a představovala odměnu za práci vykonanou žalobcem“ (srovnej body 12. a 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a zda tedy ujednání v dohodě ze dne 1. 10. 2015 není možno interpretovat jinak, než jako dohodu o mzdě jakožto plnění poskytovaném zaměstnavatelem za fakticky vykonanou práci, tak jak je chápe ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce – jak lze dovodit z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně [tedy nikoliv jako plnění, které je – obecně – vázáno na pouhou existenci pracovního poměru (k tomu srov. in Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce, Komentář, Praha: C. H. Beck 2019, 3. vydání, str. 626)] – srovnej bod 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Otázka správné výše průměrného výdělku je tedy především otázkou právní. Pro stanovení průměrného výdělku mají význam tři základní skutečnosti – rozhodné období, hrubá mzda (plat) zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 517/2015, uveřejněný pod č. 140/2016 v časopise Soudní judikatura). Základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.), a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává. Při úvaze, zda peněžité plnění zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není rozhodující, jak je takové plnění označeno; podstatná je okolnost, zda jde o peněžité plnění poskytované zaměstnanci za práci, a nikoli o další plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Kogentní povaha pracovněprávních předpisů neumožňuje provést „bližší úpravu zjišťování průměrného výdělku“ nad rámec vymezený zákonem na základě smluvního ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v zákoně č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2671/2003, uveřejněný pod č. 118/2004 v časopise Soudní judikatura).

Z uvedeného vyplývá, že pokud by bylo správné skutkové zjištění soudu prvního stupně, že „smyslem a účelem dohody o mzdě uzavřené mezi účastníky bylo zajistit žalobci za vykonanou práci měsíční mzdu ve výši 273.000,- Kč“ a že „částka 100.000,- Kč, která byla v dohodě o mzdě označena jako odměna a oddělena od částky 173.000,- Kč byla od počátku chápána jako integrální součást měsíční mzdy žalobce, a v této výši byla žalobci zaručena a představovala odměnu za práci vykonanou žalobcem“ (srov. bod 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a pakliže bylo zjištěno, že žalobce v měsíci srpnu 2017 vykonával pro žalovanou práci pouze po dobu jednoho dne (osmi hodin), není správný soudem prvního stupně provedený způsob stanovení mzdy, která měla být žalobci zúčtována za měsíc srpen 2017 pro účely výpočtu průměrného výdělku (srov. ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce), neboť zcela zřejmě nebyla krácena s ohledem na počet odpracovaných hodin celá dohodnutá mzda (273.000,- Kč), nýbrž pouze její část (srov. bod 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Oproti tomu odvolací soud uzavřel (srov. body 12. a 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „z dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015 jednoznačně vyplývá úmysl zaměstnance a zaměstnavatele lišit mzdu a další nároky…“ a dále, že „…nelze akceptovat tvrzení žalovaného, že částka 273.000,- Kč představovala měsíční mzdu žalobce, tedy měla být krácena s přihlédnutím na odpracované dny…“, a že „… (odměna ve výši 100 000 Kč) nebyla závislá na počtu odpracovaných dnů, ale náležela žalobci v pevné částce za každý měsíc…“, tedy dospěl ke (skutkovému) závěru diametrálně odlišnému od soudu prvního stupně. Odvolací soud tímto nastavil stav, kdy na peněžní plnění ze strany zaměstnavatele, které mělo být „mzdou“ (tedy plněním ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce), zčásti či vůbec nemělo (nemuselo) být poskytnuto žádné plnění ze strany zaměstnance (do důsledku vzato by na zaplacení 100 000 Kč měsíčně žalobci vznikl nárok, i kdyby neodpracoval ani jednu hodinu). Takové plnění ze strany zaměstnavatele by však nebylo možno považovat za mzdu ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce, nýbrž za „jiné peněžité plnění poskytované (toliko) v souvislosti s pracovním poměrem“, které však není možno zahrnout do hrubé mzdy (platu) pro účely výpočtu průměrného výdělku (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2671/2003).

Důsledkem obou konstrukcí (jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu) je hrubé zkreslení vypočteného průměrného hrubého výdělku žalobce (jeho nesprávný výpočet); s ohledem na smysl a účel institutu průměrného výdělku (jeho využití pro účely náhrad mzdy nebo platu při překážkách v práci, při neplatném rozvázání pracovního poměru, při náhradě škody a pro účely dalších náhrad) je jeho konstrukce stanovena tak, aby (pokud možno) bez výrazných výkyvů kopíroval skutečnou mzdu (plat) zaměstnance, která mu má být touto formou nahrazena [a plnil tak náhradovou funkci – srov. například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020 (ve vztahu k účelu a smyslu náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce), apod.]. Již sama skutečnost, že výpočet průměrného výdělku žalobce se v řádech desítek procent odlišuje od běžné měsíční mzdy žalobce, doposud (za platnosti dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015) zúčtovávané k výplatě, je (i při vědomí odlišnosti institutu mzdy a průměrného výdělku) varující, resp. signalizující nesprávnost výpočtu.

Rozsudek odvolacího soudu je tak z pohledu dovolací námitky nesprávnosti postupu při stanovení průměrného výdělku žalobce pro účely výpočtu výše odstupného nesprávný.

K dovolací námitce, vztahující se k otázce posouzení důvodnosti započtení částky 684 168,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení přijetím neoprávněně vyplacených částek (mzdy, či náhrad mzdy za dobu od října 2015 do prosince 2017, zejména potom za měsíce srpen 2017, říjen až prosinec 2017):

Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že „…žalobce byl v dobré víře, když přijal mzdu a náhradu mzdy vyplacenou žalovaným za celou dobu pracovního poměru…“.

Vydání bezdůvodného obohacení v pracovněprávních vztazích je specifické tím, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. ustavení § 331 zák. práce). Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že tzv. dobrá víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem. Tam, kde zaměstnanec pobíral určité plnění po právu a v době jejich výplaty nejde ani o částky nesprávně určené ani o částky omylem vyplacené, se tato subjektivní kategorie nemůže uplatnit, neboť by bylo nelogické a protismyslné zabývat se tím, zda zaměstnanec věděl a mohl z okolností předpokládat, že částky, které legitimně pobírá, které jsou mu vyplácené z legitimního právního důvodu, jsou zároveň nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3599/2013). To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013); jinak řečeno, k posouzení, zda byl zaměstnanec v tzv. dobré víře při přijetí „neprávem vyplacených částek“, může soud přistoupit teprve tehdy, má-li na jisto postaveno, že šlo o částky neprávem vyplacené, a tedy mohl posoudit konkrétní okolnosti, za nichž k vyplacení došlo. Pakliže však soudy postupovaly opačně, tedy posuzovaly tzv. dobrou víru žalobce, aniž by měly na jisto postaveno, zda vůbec (v jakých měsících) a za jakých okolností došlo k výplatě sporných částek (mzdy a náhrad mzdy) neprávem, je jejich právní posouzení této otázky nesprávné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Chce-li se odvolací soud odchýlit, resp. doplnit skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků a účastníků řízení, je nutné, aby tyto důkazy (nejde-li pouze o důkazy listinné) sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Postup odvolacího soudu, v rámci kterého se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. je doplní, aniž však dokazování sám zopakuje, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem je odňata dotčenému účastníkovi reálná možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož je porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018).

Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud se při zjišťování charakteru částky 100 000,- Kč, odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně; zatímco soud prvního stupně zjistil, že „smyslem a účelem dohody o mzdě uzavřené mezi účastníky bylo zajistit žalobci za vykonanou práci měsíční mzdu ve výši 273.000,- Kč“ a že „částka 100.000,- Kč, která byla v dohodě o mzdě označena jako odměna a oddělena od částky 173.000,- Kč byla od počátku chápána jako integrální součást měsíční mzdy žalobce, a v této výši byla žalobci zaručena a představovala odměnu za práci vykonanou žalobcem“, odvolací soud nadto konstatoval, že „z dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015 jednoznačně vyplývá úmysl zaměstnance a zaměstnavatele lišit mzdu a další nároky…“ a dále, že „…nelze akceptovat tvrzení žalovaného, že částka 273.000,- Kč představovala měsíční mzdu žalobce, tedy měly být krácena s přihlédnutím na odpracované dny…“, a že „… (odměna ve výši 100 000 Kč) nebyla závislá na počtu odpracovaných dnů, ale náležela žalobci v pevné částce za každý měsíc…“. Odvolací soud však ty důkazy, z nichž měl odlišný skutkový stav vyplynout, neprovedl, resp. nezopakoval (jde zejména o výpovědi členů představenstva žalované pana O. Z. a pana M. P.). Pakliže odvolací soud nezopakoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ty důkazy, z nichž měl (podle jeho mínění) vyplynout jiný skutkové stav, než byl zjištěn soudem prvního stupně, zatížil řízení vadou, ke které musel dovolací soud přihlédnout ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 4. 2002

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2801/2021

www.nsoud.cz